Hana Mandlíková

Byl to zvláštní týden v horkém červenci 1986. V Poháru federace, neoficiálním mistrovství světa tenisových týmů žen, nastoupila na Štvanici za USA exulantka Martina Navrátilová, ve finále proti ČSSR hrála rozhodující zápas s Hanou Mandlíkovou a diváci jí zjevně přáli. Vyjadřovali svůj politický postoj před premiérem Štrougalem a jeho suitou, nikoliv antipatie vůči Hance. Ta však situaci nepochopila a dodnes ji považuje za projev notorické závisti našinců. Věru křehká je duše tenistky Hany Mandlíkové, která letos v únoru oslavila své čtyřicátiny.

Byl to opravdu pozoruhodný týden v červenci 1986. Když například Navrátilová, občanka USA, velebila na oficiální tiskovce krásu Prahy a pěší zóny,po níž se bez obav v noci prošla, novináři o tom nesměli psát, třebaže to znělo jako chvála režimu. A další událostí, byť trochu tabuizovanou, byla svatba Mandlíkové na Staroměstské radnici.

TABULA RASA

"Myslím, že zápas s Martinou byl pro Hanku největším životním zklamáním," vzpomínal ještě po čase, už po listopadovém převratu, její otec Vilém Mandlík na stránkách týdeníku Stadión. "Martina se v Československu objevila po mnoha letech, Hanka tu byla sice pořád doma, ale ani ona neměla šanci hrát před naším publikem velké zápasy.Když teď proti Martině odehrála tři čtyři gamy,zjistila, že nehraje proti ní, ale proti systému. Lidi stáli za Martinou i proto,že před lety měla sílu emigrovat a dostat se až na místo světové jedničky. Martina byla v té chvíli pro veřejnost hrdinkou, Hanka odkopnutý balíček nervů. Stála proti hrázi, o které vůbec nevěděla, netušila, že se lidé postaví proti ní. Byla tím zaskočena." Zní to možná ukřivděně, ale vžijeme-li se do situace, měl otec hráčky pravdu. Mandlíková prohrála se světovou jedničkou první set po boji 5:7, ve druhém již hrála odevzdaně a podlehla 1:6. Tenisoví diváci nemohli milovat komunistický režim, jenž jejich sport označoval za buržoazní, a tak "zákonitě" stáli při Martině. Hanka měla jednoduše smůlu, totéž by potkalo každou jinou hráčku. Určitě jí měl tehdy někdo vysvětlit, jak se věci mají. Jenomže ona byla tabula rasa - od devíti let znala jen a jen tenis, od šestnácti jezdila s raketou po světě a doma se mihla pouze na pár týdnů v roce. Pochopila by to? Hodně totiž o ní vypovídá i to, jak se vdala. "Řekla nám to v úterý a ve čtvrtek byla svatba," pokračuje otec. "To je celá Hanka. Když se pro něco rozhodne, nekouká napravo ani nalevo." Ženichem byl Čech žijící v Austrálii, a tak se hned šeptalo, že jde o sňatek z rozumu, kterým hráčka získá australské občanství a nebude již muset odvádět přes Pragosport valuty do státní kasy.Mimochodem Mandlíková později prohlásila, že za deset let kariéry dala státu ze svých tvrdě vydělaných peněz přes půl miliónu dolarů, což nebyly malé peníze.

TALENT PO OTCI

Hana Mandlíková (narodila se 19. února 1962 v Praze) dostala do vínku sportovní talent po otci. Vilém Mandlík (1936) přešel od fotbalu k atletice, byl sprinter,mnohonásobný čs. rekordman i mistr republiky, účastník olympijských her 1956 a 1960. V běhu na sto metrů dosáhl v roce 1961 fantastického času 10,2 sekundy. Po skončení sportovní kariéry v Dukle Praha se stal sportovním redaktorem Obrany lidu, armádního deníku. Když poznal pohybový talent dcery, přivedl ji v osmi letech poprvé na tenisové kurty. Pak ji roky vozil na tréninky a na turnaje jako všichni rodiče tenisových dětí. Hanka brzy ukázala, že nešlo o marné úsilí. Ve třinácti vyhrála první ročník masové soutěže "Hledáme nového Kodeše a Sukovou". O rok později startovala na turnaji v Maďarsku současně v kategoriích do čtrnácti, šestnácti a osmnácti let, ve všech vyhrála a domů si vezla tři poháry. Jako patnáctiletá letěla s jen o rok starší hráčkou na juniorské turnaje do USA, anglicky tehdy téměř neuměla a v kapse měla pouze dvacet dolarů, které jí otec sehnal na černém trhu. Nebyly to tedy snadné začátky. Ve světě však útočným stylem - servis a volej - slavila úspěchy. Příští rok zvítězila na juniorských turnajích v Římě, Paříži a byla druhá ve Wimbledonu. Tenisová hvězda první kategorie pak za třináct let své profesionální éry vyhrála sedmadvacet turnajů světového okruhu a z toho čtyři grandslamové: dvakrát Australian Open (1980 a 1987), jednou French Open (1981) a US Open (1985). Dva a půl roku byla třetí hráčkou světa. Jeden zápas ji dělil od místa světové jedničky, stačilo porazit Evertovou ve finále Wimbledonu 1981. Ve wimbledonském finále hrála neúspěšně ještě jednou - v roce 1986 s Navrátilovou.

STALA SE AUSTRALANKOU

V březnu 1988 vydala ČTK zprávu: "Mandlíková oznámila Tenisovému svazu ÚV ČSTV, že bude trvale žít v Austrálii, přijme australské občanství a přestane hrát za ČSSR. Svaz vzal informaci na vědomí a vyřadil ji ze seznamu statutárních hráčů." Přitom Mandlíková původně chtěla vystěhovalecký pas, aby za nás mohla hrát na olympiádě v Soulu 1988, současně však jako manželka Australana žádala o australské občanství. Když nejdříve dostala pas a dva měsíce po něm nové občanství, ocitla se v pasti. "Nemohla jsem hrát pod československou, natož pod australskou vlajkou. Kdybych australské občanství nedostala před olympiádou, nastoupila bych za Československo, ale takhle to nešlo," tvrdila. Na ÚV ČSTV se to však nesetkalo s pochopením, tam plánovali olympijské medaile a tohle byl škrt přes rozpočet. Upadla v nemilost, a třebaže byla na světovém computeru šest příček nad Helenou Sukovou, na domácím žebříčku se s ní dělila o první místo. Když nesouhlasila, slyšela "argument": započítali jsme výsledky ze dvouhry i čtyřhry.

KNIHA ZVANÁ HANA

Rok 1988 byl nejhorší v její kariéře, na jaře dokonce přestala hrát: trápil ji natržený stehenní sval a bolesti paty. Tenis ji přestal bavit a půl roku neměla raketu v ruce. "Zato dva měsíce psala autobiografickou knihu s názvem Hana. V té době vlastnila malý dům v USA a koupila si vilu v Antverpách s velkou zahradou," napsal britský deník The Guardian. Článek obsahoval i zmínku o čerstvém rozvodu s Čechoaustralanem Janem Sedlákem, včetně připomenutí dohadů, že si ho vzala jen kvůli získání australského občanství. Mandlíková v Guardianu vysvětlovala, že "Honzu měla opravdu ráda, znala ho od šestnácti let a vzala si ho proto, že potřebovala někoho,kdo jí dá jistotu, že není sama na světě". A dodávala, že po letité známosti s tenistou Nigelem Searsem se mohla stát i britskou občankou. V článku dále řekla: "Ve prospěch rodičů jsem se mu sela vzdát svého domu v Československu, protože jinak by mi jej režim vzal." A také vyslovila řečnickou otázku: "Zajímala bych novináře, kdybych nebyla z komunistické země?" Knihu (vznikla ve spolupráci s britským novinářem), která vyšla koncem roku 1988 v Londýně, nemohl nechat bez povšimnutí tamní zpravodaj Rudého práva. Kritizoval v ní kdeco, včetně názoru, že neexistuje československá tenisová škola. Mandlíková správně uváděla: "Jde především o obrovské nadšení rodičů, jejich finanční a časové oběti." Jistě, mít úspěch ve sportu umožňovalo výjezd na Západ, zisk valut, nákupy v Tuzexu. Šlo o ryze sociální stimuly.Sama to přece zažila. Takže terminus technicus "československá tenisová škola" vznikl skutečně teoreticky až ex post.

Z HRÁČKY TRENÉRKA

Tenistka subtilní postavy hrála od mládí s velmi těžkou raketou. "To byla největší chyba mé kariéry," přiznala v roce 1990, po propadu až na 54. místo světového žebříčku, kdy jako hráčka končila. "Pořád mě něco bolelo - záda, ruka či rameno. Jenomže dříve u nás nebylo nic k sehnání. Takže když se někde v obchodě objevily rakety, obvykle nebyl výběr, pokud šlo o váhu. Táta tam honem utíkal a celý šťastný koupil, co bylo. Proto jsem hrála s těžkým rámem, zvykla si na něj, a když jsem vyhrávala, nechtělo se mi měnit raketu." Skončila z prostého důvodu: nechtěla škodit sobě i svému jménu, nesnesla porážky od hráček, které dříve lehce přehrávala. "Jsem unavená, semletá turnajovým kolotočem," říkala a začala trénovat Janu Novotnou. Za deset let spolupráce ji přivedla na druhé místo světového žebříčku a k titulu ve Wimbledonu 1998. V následujícím roce se však jejich cesty rozešly a Novotná brzy poté - bez Mandlíkové poloviční, jak tvrdili znalci - v jedenatřiceti letech opustila tenisovou scénu.

NOVINÁŘSKÁ POSEDLOST

Když Mandlíkovou trénovala osm let Holanďanka Betty Stoveová (1945), přední světová hráčka a znamenitá deblistka, v kuloárech se brzy šeptalo, že je "cosi více" ve vztahu trenérky a hráčky. Tehdy se v médiích začalo všeobecně mluvit o lesbických vztazích tenistek; byť zpočátku cudně. Tohle stigma ženského tenisu maskulinní novinářskou obec dlouho latentně vzrušovalo a poté, co otevřeně přiznaly svou menšinovou sexuální orientaci Billie-Jean Kingová a Martina Navrátilová, lavina posedlosti šťourat se v soukromí tenistek se přímo utrhla. Když Mandlíková asi dva roky trénovala Janu Novotnou, deník MF Dnes uvedl, že "jedna bývalá tenistka si vzala současnou tenisovou reprezentantku". "Pokud by v článku zazněla jména, žalovala bych redakci o půl milónu korun," řekla Mandlíková v rozhovoru pro Mladý svět na jaře 1993. "Jinak jsme se tom u s Janou celý týden smály," dodala pobaveně. Proč vztah trenérky a hráčky nedává novinářům spát? Proč v únoru 1999 napsal list La Libre Belgique, že Novotná žije se svou trenérkou Mandlíkovou v domě na předměstí Antverp a je nejlepší hráčka s homosexuálnímí sklony? Je dobrým vysvědčením "vyspělé západoevropské společnosti", u nás často dávané za příklad, že se zabývá těmito ryze soukromými věcmi? Zdá se však, že v poslední době dochází k jistým posunům a bulvarizace intimních témat přece jen ztrácí na síle. V již zmíněném rozhovoru pro MS mluvila Mandlíková i o tom, proč se po rozpadu svého manželství nevrátila do vlasti. "Nemůžu tam žít kvůli lidem. Mám tu zemi ráda, ale spousta věcí se v ní musí změnit. Leccos už je jinak, ale lidi jsou stejní. Je v nich pořád nějaká zloba. ,Lidi vám odpustí všechno - kromě úspěchu`, jak říká můj táta, " posteskla si.

PRCHLIVÁ, ALE ČESTNÁ

Otec, jenž ji zná nejlépe, říká: "Je prchlivá, impulsívní, někdy až zbytečně otevřená, ale čestná a přímočará. O všechno se musela moc prát. Tyhle povahy si myslí, že všechno musí jít podle nich." Dodejme, že Hana Mandlíková si pouze tenisem vydělala 3 340 000 dolarů na oficiálních prémiích, přičemž v této sumě nejsou příjmy z reklamy a exhibicí. Když končila, věděla, že do smrti bude žít blahobytně - jako rentiér na nekonečném víkendu. S tím, že hlavní životní seberealizaci má už za sebou. Jenomže vždycky je něco za něco. A tak z několika rozhovorů jasně vyplývá, že jejím největším problémem nebyly bekhendy či forhendy, ale vztahy a znovu vztahy. "Od dětství jsem žila v tenisovém skleníku, prožila jsem si i svou velkou lásku, tři roky chodila s klukem, ale byl tu tenis, a proto jsme se rozešli. Je těžké vytvářet trvalý vztah a vázat se na něj, pokud celý rok cestujete. Týden tady, týden tam. Když se vám někdo líbí, nelze s ním víckrát posedět na večeři a povídat si." Jindy zaznělo jiné upřímné sdělení: "Vrcholové tenistky musejí být egoistické. Vydělávají hodně peněz a jsou slavné. Vedle nich je obyčejný muž jen jako ocásek. I on však musí mít svůj džob, svou existenci. " Stěžovala si i na poměry mezi tenistkami: "Musím se chovat tak, abych nikomu neukázala nic ze svého nitra, protože okolí každou takovou příležitost okamžitě zneužije. Takže jsem se na večírku nemohla před soupeřkami ani napít alkoholu, abych se nedostala do řečí."

VÍC NEŽ DESET WIMBLEDONŮ

Tři roky působila ve funkci nehrající kapitánky českého týmu ve Fed Cupu, obdobě mužského Davis Cupu, ale v dubnu 1998 nečekaně svou funkci složila a žádné důvody neuvedla. Následoval poslední rok spolupráce s Novotnou, kterou doprovázela jen na důležité turnaje. Když novináře zajímalo, jaké má další plány, mluvila o únavě z tenisu a velmi neurčitě o založení vlastní tenisové školy.Není jednoduché změnit po tolika letech způsob života. Hovořila vlastně ve stejném duchu jako před ní desítky světových hráček ocitnuvších se v téže situaci; z našich například Navrátilová či Suková. Tenisový svět má zkrátka své zákonitosti. A tak možná i proto, aby jej úplně neopustila, se odstěhovala z Antverp na Floridu, do letoviska Boca Raton. Tady, ve střeženém vilovém areálu, uprostřed golfových hřišť a pěstěné krajiny s palmami a lagunami, žije třeba Evertová, dům tu má Grafová a přistěhovala se sem i Novotná. Tady australskou občanku Mandlíkovou navštívil loni na jaře reportér britského listu Mail on Sunday a dozvěděl se, že je těhotná a čeká narození dvojčat. Mandlíková mu řekla, že po dohodě s otcem dětí nikdy nezveřejní jeho jméno, a mluvila o tom, že děti bude vychovávat se svou přítelkyní, o čtyři roky mladší instruktorkou z fitness klubu. Kromě toho chce hrát tenis, golf a také trénovat českou tenisovou naději Nikolu Fraňkovou. Dcera Elizabeth Hana a syn Mark William se jí narodili 19. května 2001, a když jim byly tři měsíce, přivezla je ukázat do Prahy svým rodičům. "Děti jsou nádherné a Hanka je šťastná. To je víc než deset vyhraných Wimbledonů," tvrdí stejně šťastně otec a dědeček Mandlík. Dodává, že dcera už najala na Floridě pro děti učitelku češtiny, protože - marná sláva - sama už víc a lépe myslí i mluví anglicky.Až bude letos hrát wimbledonský turnaj seniorek, děti přiveze opět do Prahy a svěří je do opatrování rodičům. A tak lze snad říci, že příběh slavné tenistky má téměř happy end. Zbývá snad jedině otázka: Kdyby měl znovu začít, co by v něm mělo být jinak? A byl by to zase příběh tenisový?