Otakar Jandera | Reflex.cz
nahoru

Otakar Jandera

Pavel Kovář9. května 2002 • 15:01

Za první republiky byl ředitel polepšovny, účastník dvou olympiád a obdivovatel tělovýchovy v Sovětském svazu. Ve válce málem zahynul v německém vězení. Po osvobození propagoval odznaky zdatnosti - od Tyršova až po Buď připraven k práci a obraně vlasti. Byl vyznamenán Řádem práce, aby vzápětí kritizoval spartakiády, protože ubližovaly atletice, jeho životní vášni číslo jedna. Takový byl OTAKAR JANDERA, objevitel a trenér mnoha rekordmanů, muž velkých ideálů a nekompromisních, často překvapivých postojů. Ostatně překvapivá byla i jeho smrt před pětadvaceti lety.

Foto
Byl největším milovníkem lehké atletiky,jaký se u nás kdy narodil. Nežil však jen sportem. Hrál na violoncello, maloval obrazy,napsal několik knih a stovky novinových článků. Kromě toho byl skvělý šachista. Před padesáti lety - přesně 15. dubna 1952 - založil Sportovní školu atletické mládeže, jež se stala celostátním vzorem. Gottwaldův režim přál sportu, protože úspěchy na hřištích mohly nejrychleji propagovat ve světě nové státní zřízení sovětského typu. Jandera využil šanci, kterou mu dal režim, ale k jeho cti je nutno říci, že se řídil vlastním rozumem i citem. Nesmí nás mást fakt, že jeho škola brzy přešla pod patronaci ministerstva vnitra, hrůzného úřadu oné doby,a měla v názvu slova Rudá hvězda. Ostatně atleta, jenž vstoupil do komunistické strany ve druhé světové válce, stranická euforie brzy opustila. Svým svěřencům vštěpoval ty nejhodnotnější zásady sportu a letní tréninková soustředění připomínala spíš skautské tábory.Před pár dny,v předvečer padesátého výročí vzniku školy,se u Janderova hrobu na holešovickém hřbitově ve Strojnické ulici sešlo osmnáct jeho odchovanců. Atletky a atleti, z nichž mnozí z politických důvodů v nedávných letech emigrovali, se neokázale poklonili památce svého gurua a pak na něho vzpomínali v hospodě Na slamníku. "Už jsme u jeho hrobu byli poslední dobou několikrát. A pokud tam nejdeme, tak si ten den aspoň uvážu kra vatu," říká trenér a spoluzakladatel atletické školy Zdeněk Holler, téměř o třicet let mladší než Jandera.

Foto
SMĚŠNÝ HUBENÝ ČAHOUN

Otakar Jandera se narodil 9. ledna 1898 v polském Krakově, jeho otec tam sloužil jako intendant rakouské armády (tehdy bylo Polsko rozděleno mezi Prusko, Rusko a Rakousko-Uhersko). Záhy se však rodina odstěhovala do Prahy,kde Otakar navštěvuje reálné gymnázium v Dušní ulici a vydatně sportuje. Když ve vyšehradském Sokole vyhrává kdejaký závod, doporučí mu cvičitel, ať zkusí štěstí na Letné. Ve svých vzpomínkách píše, že nejdřív šel na Spartu. Tam několik hochů skákalo do výšky,ale jemu, hubenému čahounovi, se smáli; prý ho měli za padavku. Zamířil na blízkou Slavii a jednomu běžci řekl: "Pane, já umím trochu skákat. " Atlet se s ním dal do řeči, a dokonce mu půjčil tretry. Doslovný přepis Janderových vzpomínek nepostrádá půvab: Došli jsme k jámě, pan atlet dal laťku na 130 a velel: "Skoč!" Skočil jsem. Dal tedy laťku na 140 a to už kroutil hlavou. Pak na 150 a 160. Pak řekl rozhodně: "Dost. Zítra ve čtyři přijdeš, to bude legrace." Po nevalném přijetí na Spartě jsem ovšem nevěděl, jakého druhu junda to bude, jestli ze mne, nebo z jeho kamarádů. Druhý den jsem přišel a vypravili jsme se na Spartu, prý na nějaké mistrovství juniorů. Můj zjev budil smích, po každém skoku lítaly vtipy, na příklad: "Mají s sebou prostěradlo,aby jich dali dohromady,až se rozsypou?" Popravdě řečeno,byly to hrozné skoky.Ale vyhrál jsem.
Psal se rok 1915, sedmnáctiletý Jandera skočil 165 cm a poprvé poznal opojení z vítězství. Zanedlouho, krátce po maturitě, se však ocitl v Haliči, na bojišti první světové války.P o několika týdnech ho střepina granátu zasáhla do nohy. "Budeš mrzák, s tím se smiř!" řekli mu po operaci. Už před válkou si kupoval sešity o józe, a tak začíná cvičit, uzdravuje se a vrací na atletickou dráhu.

Foto
ZE SLAVIE DO SPARTY

Skáče do výšky a dálky,tady měl osobní rekordy 185 cm a 672 cm, běhá sprinty a vůbec netuší, že jeho životní disciplínou bude běh na 110 metrů překážek. Rozhodla náhoda: při tradičním utkání Praha-Brno v roce 1922 chybí Pražanům druhý borec na tuto trať, a tak v roli náhradníka nejenže vyhrává, ale časem 17,4 sekundy vyrovnává československý rekord. Od té chvíle až do roku 1934 v této disciplíně u nás kraloval: dvanáctkrát byl mistrem republiky a devětkrát překonal rekord, naposledy časem 15,2. Pro porovnání: desetibojař Tomáš Dvořák běhá dnes 110 metrů překážek o sekundu a půl lépe, a i když nelze srovnávat trénink a podmínky obou atletů - mezi jejich epochami leží tři čtvrtiny století -, před Janderou musíme smeknout. Běhal na škvá ře, nikoliv na tartanu, v tretrách vůbec ne vědecky vykoumaných, ale spíchnutých šev cem, a o stravě či rehabilitaci ani nemluvě. Mimochodem, Jandera byl velmi všestranný: kromě překážek vyhrál čtyřikrát mistrovství ČSR v trojskoku, jednou v dálce a jednou ve výšce.
Jako většina sportovců oné doby,zvláště atletů, byl ryzí amatér.Jinak by nemohl startovat na olympijských hrách. Běžel na dvou - v Paříži 1924 a v Amsterdamu 1928. Poprvé vypadl v meziběhu, podruhé až v semifinále. Tehdy stále běhá za Slavii, třebaže se odstěhoval z Prahy do Opatovic u Pardubic. K místu ředitele zdejší polepšov ny mu dopomohl jeho tchán, senátor sociálních demokratů Rudolf Jaroš. Nová profesní role ho výrazně ovlivňuje. Jako vášnivý atlet pacifikuje chovance sportem. Je ředitel, vychovatel i trenér a ústav pod jeho vedením získává znamenitou pověst, třebaže zpočátku několik živějších hochů využilo tréninku k útěku... Nicméně Praha je Praha, a tak přijímá po několika letech místo ve Státní tiskárně na Malé Straně, dnes bychom řekli - ekonomického ředitele. Trénuje opět ve Slavii, ale v roce 1935 ji náhle opouští. Klub angažoval pro přípravu na olympiádu trenéra Mereditha z USA; Američan - to holt zní. "Za zbytečně těžké peníze!" řekne Jandera, urazí se a druhý den už trénuje konkurenci ve Spartě. O rok později na zájezdu do SSSR, v němž byl i novinář Julius Fučík, ho oslnila podpora státu masové tělovýchově mládeže a sportovní náplň odznaku GTO (Gotov k trudu i oboroně). Když o tom po návratu domů všude básní, noviny profašistického politika Stříbrného napsaly,že "bláznivý Jandera kazí atlety rudým nebezpečím". Janderu to však nevzrušovalo; ostatně ještě nebyl v KSČ.

Foto
TŘICET DEVĚT KILOGRAMŮ

Na začátku německé okupace vstupuje do Obrany národa, organizace nekomunistického protifašistického odboje. Citace z poválečného opisu jeho potvrzení o účasti v odboji: Spolupracoval ve vojenském odboji Obrana národa od jara 1939. Utvořil ze členů a dorostenců Sparty a Slavie oddíl asi 70 dobrovolníků, zařazený do 3. praporu I. pluku Stráže svobody (...). V Janderově bytě se rozmnožovaly letáky pro skupinu popraveného Evžena Rošického (pozn. aut.: známý atlet, komunistický novinář). Za tuto činnost byl br. Jandera, člen ON,zatčen 14. ledna 1942 a odsouzen 21. prosince 1942 v Drážďanech na čtyři roky káznice.
Poznává vězení na Pankráci, v Drážďanech, Ludwigsburgu a v Celle u Hannoveru, odkud Němci v únoru 1945 ustupují před Brity a s nimi se vydává tisíc vězňů na pochod smrti. Z nich se jen pětatřicet dožilo konce války ve věznici města Bützow.Atlet Jandera, 183 cm vysoký a nyní pouhých 39 kg vážící, je mezi nimi. Co mu pomohlo přežít? Ve vězení stále cvičil, i v mrazech se myl studenou vodou, hrál šachy figurkami z chleba a vymyslel systém, jak pomocí prstů na rukou umět velkou násobilku, jako když bičem mrská. Do Prahy se vrátil až začátkem června. Z posledních sil došel ještě z Wilsonova nádraží k příbuzným do Revoluční, tam vysílením omdlel a několik dní se nemohl postavit na nohy. "Moji rodiče ho proto pozvali na dva týdny k nám, na statek v Kališti u Brandýsa nad Orlicí, aby ho trochu vykrmili," usmívá se dnes Jaroslav Fikejz, tehdy začínající a později známý reprezentant, a přidává další vzpomínku z let krátce po válce: "Byl to báječný trenér a charakterní člověk. Když se nám ve sparťanské šatně začaly ztrácet věci, zavřel se do skřínky,byl v ní pět hodin, až zloděj přišel a on ho načapal při činu."

Foto
MINISTERSTVO A ODZNAKY

Otakar Jandera vstoupil do KSČ údajně za války v německém vězení, tvrdí dnes jeho přátelé. Známý atlet Milan Ogoun (81) mluví dokonce o jeho členství v KSČ od roku 1921 (!), ale podle údajů ve státním archivu byl Jandera řadovým předválečným členem sociální demokracie (do ní vstoupil roku 1923). Jisté však je, že jako komunista pracoval od roku 1945 na ministerstvu školství, v tělovýchovném sektoru C, a později ve Státním úřadu pro tělesnou výchovu a sport, předchůdci ÚV ČSTV. Jeho hlavní pracovní náplní je celostátní organizování Tyršova odznaku zdatnosti (TOZ) a později odznaků - Připraven k práci a obraně vlasti (PPOV) a Buď připraven k práci a obraně vlasti (BPPOV). Plnění jejich podmínek mělo zkvalitnit zejména tělesnou přípravu mladé generace. Je jejich "vynálezcem", spíše však v době, kdy SSSR byl ve všem naším vzorem, okopíroval sovětský odznak GTO,jenž mu před lety tolik učaroval. Odznaky mají ideologický nátěr doby: nejde jen o sportování (limity výkonů byly poměrně snadné), ale i o besedy o politice KSČ,tělovýchově v SSSR a podobně "přitažlivých" tématech. Vlastnit některý z nich bylo víc než formální. Jandera to vidí, ale nemůže s tím nic dělat, navíc se jako úředník cítí nesvůj. Byl mužem akce a experimentu a nejlépe se mu dýchalo na hřišti.

ZAČÁTEK: SKOK Z OKNA

Po práci trénuje stále atlety Sparty,například později slavné rekordmany Lánského či Skoblu. Tehdy se, rovněž podle sovětského vzoru, zavádí silový trénink s činkami. On jej odmítá, nechce se o něm vůbec bavit, a když jeho protivníci zamknou kancelář,aby s ním vše probrali, otevře okno a vyskočí; místnost byla v přízemí. Typická Janderova reakce vede, jak se brzy ukáže, ke vzniku již zmiňované sportovní školy mládeže. Opouští Spartu, ale bez atletiky nemůže žít. A když si vzpomene na opuštěné hřiště ve Stromovce, za války patřící německému spolku Sportbrüder,kostky jsou vrženy.Vyhlašuje nábory atletické mládeže a v onu sobotu 15. dubna 1952 sem přichází první stovka školáků z Dejvic. O čtvrt roku později vyhrávají Dana a Emil Zátopkovi čtyři zlaté medaile na olympiádě v Helsinkách. Atletika je ohromně populární a do školy "Otce" Jandery, jak se mu již léta říká, proudí stovky mladých závodnic a závodníků. Vládne tu školní systém: každou třídu (přípravka, žáci, dorost) vedou zkušení trenéři, kteří se svěřenci "nejdou" do vyšších ročníků. Nejmladší ročníky se věnují všestrannosti, teprve až od dorostu začíná specializace ve skupinách - sprinty,běhy,skoky a vrhy. Po trénincích ve všedních dnech se ještě v neděli konají výlety.
Jandera přichází s novinkami. Například pro nácvik hodu oštěpem vymyslí přístroj: ukotví skoro dvacet metrů dlouhé lano v ideálním úhlu hodu, na něj navlékne instalatérskou trubku a mladý oštěpař si tady do omrzení může upevňovat základní návyky. Podobný vynález mají i koulaři. V klubovně je skříň s mnoha zásuvkami, každá pro jednu disciplínu, a tady se shromažďují vystřižené články a fotografie z novin. Je to jakási databanka, teoretická pomůcka trenérů i závodníků. Jandera vodí atlety i do divadel, kde při korzování o přestávkách nacvičují mladé a sportem nadšené dívky samy od sebe předávky štafetového kolíku. Dnes se tomu všemu usmějeme, ale tehdy mládež sportem žila. Neúnavnému Janderovi časem vadí, že nelze trénovat v zimě, a tak prosadí novinku - výstavbu krytého tunelu a haly.V tomhle směru je průkopníkem evropského formátu. Náčelníky v atletické RH Praha sice těší výchova nových rekordmanek a rekordmanů, ale zároveň je děsí Janderova aktivita všeho druhu. Když se ho snaží přibrzdit, stačí mu zajít na ÚV KSČ za funkcionářem Bořkem Pokorným, kterému zachránil život ve válce při pochodu smrti, a soudruzi z Rudé hvězdy jsou proti příkazu "shora" bezmocní.

VYHAZOV KVŮLI SPARTAKIÁDĚ

Jandera byl v mládí sokol, a patrně proto nesnáší sokolské cviky, ono "raz, dva, tři", či napínání špiček u chodidel. "To jsou nepřirozené pohyby!" běsní. Takže nenávidí i československé celostátní spartakiády.Nebere si servítky - asi proto, že má Řád práce a spoustu jiných metálů -, a kde může, tak spartakiádu kritizuje: "Jsou to vyhozené peníze, pro zdraví mládeže nic neznamenají. Stovky hřišť by se postavily za ty milióny." Tenhle postoj se mu však stává osudným, tady si dovolil příliš, a tak ze "své" školy v RH Praha musí koncem padesátých let odejít. Ostatně je v důchodovém věku, takže to není tak do očí bijící. Veřejnost se pochopitelně nic nedozví. Jeho novým hřištěm je Stadión mládeže na Kotlářce, trénink atletické mládeže mu přece nikdo nemůže vzít. Ani tady neslevuje nic ze své náročnosti. Například žáci mají trénink i na Nový rok ráno a s nimi musí nakráčet i rodiče. Pokud by tenhle požadavek nesplnili, Jandera dítko vyřadí z oddílu. "To se týkalo i mne a našich dětí," usmívá se Hana Nádvorníková, Janderova dcera. "Účast rodičů byla skoro vždycky stoprocentní. My velcí jsme buď hráli softbal, nebo dětem nosili zpátky oštěpy."
Do konce života jezdí "Otec" Jandera náruživě na kole, a proto se i mezi jeho přáteli rozšířila fáma, že zemřel po pádu z bicyklu. Pravda je však jiná, porazila ho tramvaj na Letné, když pospíchal a nerozhlédl se, ale nic se mu vlastně nestalo. S velkou krevní sraženinou ležel v nemocnici, když se mu pár dní před propuštěním uvolňuje trombus... Umírá 25. března 1977 v devětasedmdesáti letech. O čtvrt století později, začátkem roku 2000, navrhovali jeho přátelé, aby nová atletická hala v areálu ve Stromovce nesla jeho jméno. Na ministerstvu vnitra, jemuž areál stále patří, však chtěli halu pojmenovat po Emilu Zátopkovi. Nakonec ale přece jen zvítězil rozum, a tak již letos dostane jméno muže, jenž stál u zrodu celého areálu. Po zásluze bude připomínat pozoruhodného člověka a sportovce.


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější