Pim Fortuyn | Reflex.cz
reklama
nahoru

Pim Fortuyn

Tomáš Klvaňa23. května 2002 • 17:03

Zavražděného nizozemského politika Pima Fortuyna se evropský establishment snažil vykreslit jako xenofoba. Jeho úspěch však svědčí o něčem jiném než rasismu nizozemských voličů. Je projevem krize legitimity značné části hlavního proudu evropské politiky.

reklama

Foto
Před třemi týdny znali Pima Fortuyna, čtyřiapadesátiletého politika a bývalého profesora sociologie, jen Holanďané a pár expertů. Poté, co byl 6. května v Hilversumu zastřelen zřejmě ekologickým radikálem, se jeho jméno zabydlelo v kontinentální rozpravě o věcech veřejných. Právem. Přestože se mu establishment snažil vnutit přívlastek krajní pravice, byl Fortuyn zosobněním obav miliónů Evropanů z proměn, jimiž jejich životy procházejí. Zavedení evropští politici si s těmito obavami nevědí rady: někteří je ignorují a jiní se je snaží vměstnat do nevyhovujících, politicky korektních kategorií.
Některé jeho názory byly radikální a nezvyklé, Fortuyn však nepatřil k fašizoidním politickým příživníkům. V Evropě jistě existuje politická sedlina a Fortuynovi odpůrci ve strachu před konkurencí usilovali o to, ho k ní přiřadit. S jeho názory však bylo potřeba počítat, snad s nimi i polemizovat, nikoli však onálepkovat je jako nepřijatelné a dále se jimi nezabývat.

NIZOZEMSKO JE PLNÉ...

Fortuynovo jméno vystřídalo v titulcích evropských médií jméno lídra francouzské krajní pravice Jeana-Marii Le Pena, jenž se překvapivě dostal do druhého kola francouzských prezidentských voleb.Právě k Le Penovi se Fortuyna snažili přirovnat jeho nizozemští političtí oponenti, především odcházející premiér Wim Kok. Srovnání pak přejala velká část evropských sdělovacích prostředků, takže první informace přicházející z Nizozemska po atentátu hovořily o vůdci krajní pravice, extrémní pravice nebo trochu milosrdněji o xenofobním populistovi. Patřil však ke krajní (rozuměj: fašizující) pravici muž, který byl otevřeným homosexuálem, schvaloval asistovanou sebevraždu, regulovanou prostituci nebo deregulaci obchodu s měkkými drogami?
Foto
Fortuyn jistě byl pravicovým ve smyslu klasického liberalismu. Volnomyšlenkářem, jenž byl v evropském povědomí zařazen jako odpůrce imigrace. Prohlašoval, že hustě osídlené šestnáctimiliónové Nizozemsko je plné ,a navrhoval přistěhovalectví na čas zastavit. Říkal, že takový krok je nutný k úspěšné asimilaci menšin, které dnes v Nizozemsku žijí. Přišel s myšlenkou znovuzavedení povinné vojenské služby,a to i pro přistěhovalce, což mělo vést k rychlejšímu a dokonalejšímu přizpůsobení menšin nizozemskému životnímu stylu. V zemi je asi desetiprocentní menšina přistěhovalců z Maroka, Turecka a dalších států islámského kulturního okruhu. Mnozí z nich mají potíže zvyknout si na cizí způsob života, který je pro ně příliš liberální. Jsou mezi nimi i radikální islamisté, pro něž je otevřená evropská společnost nepřijatelná. Fortuyn v nich viděl hrozbu nizozemské tolerantnosti. Zároveň vycítil, že kolektivistické pojetí zavedených politických elit je překážkou svobodné diskuse, zejména proto, že obchází některá témata jako příliš citlivá. Jsou to témata spojená s přistěhovalectvím, vzrůstající zločinností či neochotou některých menšin asimilovat se.

Foto
A ISLAMISMUS ZAOSTALÝ

Multikulturalismus je dnes evropským establishmentem chápán jako doktrína. Podle ní mají všechny kultury nárok na stejnou úctu, mají svá měřítka, jimiž hodnotí životní jevy a praktiky,a těžko - praví teorie - můžeme měřítky jedné kultury hodnotit projevy kultury druhé. Oč je tato ideologie více krátkozraká, o to víc se stala téměř náboženstvím nových evropských elit v politice, médiích a na univerzitách. Loňský terorismus ve Spojených státech však některými pravdami otřásl. Náhle bylo zřejmé, že je to tolerantní a liberální západní civilizace, která byla napadena skupinou radikálních vyznavačů jiné kultury.Co mělo být dávno zřejmé, se teprve nyní dostalo do ostrého reliéfu na pozadí zavedeného konsensu - a sice fakt, že ne všechny kultury si zaslouží naši úctu. Některé jsou prodchnuty zlem a jsou natolik vyhraněné proti naší civilizaci, že pro ni představují nebezpečí. Patří k nim například radikální islám, který Fortuyn považoval za zaostalý a nijak se tím netajil. Ta to témata Evropané raději obcházejí, aby nebyli politicky korektní myšlenkovou policií nařčeni z xenofobie. Toho Fortuyn nedbal a byl skutečně promptně označen za xenofoba.

Foto
NIZOZEMSKÝ LE PEN?

Fortuyn srovnání s Le Penem a rakouským krajně pravicovým populistou Jörgem Haiderem odmítal. V dubnu prohlásil: " To, že jsem srovnáván s Haiderem a Le Penem, je pro mně nesnesitelné. Moje politika je multietnická a určitě ne rasistická." Fortuyn tvrdil, že mu jde především o kulturní asimilaci menšin v Nizozemsku, o to, aby vyznávaly tradiční liberální kulturu. Obával se, že pokud se radikálním islamistům nikdo nepostaví, může to ve střednědobém horizontu narušit předivo nizozemské občanské společnosti. Fortuyn nikdy nenavrhoval deportace cizinců a neznevažoval holocaust jako Le Pen, nikdy se nevyjadřoval pochvalně o esesácích jako Haider.Cítil, že demokraticky uvažující volič s ním může nesouhlasit, ale měl by s ním diskutovat. Jeho vzestup však přišel v nevhodnou dobu, kdy demokratická Francie mobilizovala proti xenofobnímu Le Penovi ve druhém kole prezidentských voleb.Přitom srovnání s francouzskou situací je platné, ne však podle vzorce Fortuyn=Le Pen. V prvním kole prezidentských voleb dostal prezident Jacques Chirac 20 procent hlasů, což je vůbec nejhorší výsledek od založení páté republiky v roce 1958, kterého dosáhl kandidát, jenž je zároveň prezidentem ve funkci. Téměř třicet procent voličů zůstalo v prvním kole doma a dalších patnáct procent dalo hlas extrémní levici (Le Pen dostal 17 %). Prvního kola se zúčastnil nezvykle vysoký počet šestnácti kandidátů. To, jak napsal Jacques Rupnik, svědčí o krizi legitimity francouzského politického systému. Politické strany hlavního proudu jednoduše nedokáží oslovit voliče. Francouzská kampaň se například téměř nedotkla nového antisemitismu, který už řadu měsíců zemi sužuje. Od vypuknutí palestinské intifády v září 2000 dochází ve Francii k nárůstu protižidovských útoků (ničení a pálení synagóg, fyzická napadání, verbální útoky v médiích), jichž se dopouštějí hlavně mladí, nezaměstnaní přistěhovalci z arabského světa. Hlavní francouzské politické síly tyto problémy bagatelizují a téma protižidovských útoků se během prezidentských voleb nijak významně neprobíralo. Příčinou je opět ona politická korektnost, která velí mužům a ženám establishmentu citlivé otázky halit do vykastrovaných frází.

Foto
DANDY VERSUS TROJSKÝ KŮŇ

Fortuyn se narodil v malém městě na nizozemském severozápadě v roce 1948. Byl vychováván v konzervativní katolické rodině. V roce 1970 odjel do Amsterdamu studovat sociologii, kterou potom přednášel na Groningenské univerzitě. Odtud jeho politická přezdívka Profesor Pim. Stejně jako řada jeho univerzitních kolegů v západní Evropě a Spojených státech byl i on tehdy ovlivněn marxismem. V devadesátých letech pracoval jako sloupkař a komentátor a vešel do obecného povědomí coby kontroverzní autor. Psal knihy o společnosti a politice. Argument o zaostalosti islámu rozvedl v knize Proti islamizaci naší kultury. V politice se angažoval jako vůdce strany Za obyvatelné Nizozemsko, byl z ní však začátkem roku vyloučen poté, co navrhl zrušení prvního ústavního článku, zakazujícího diskriminaci. Politologové a novináři, kteří ho už několikrát odepsali, pak s úžasem sledovali vzestupnou trajektorii jeho politické kariéry. V březnových městských volbách ve druhém největším městě, Rotterdamu, získal třetinu hlasů. Založil další stranu - Seznam Pima Fortuyna.
V Rotterdamu bydlel ve vile italského stylu známé jako Casa di Pietro, sbíral drahé umění a oblíbil si dvojici psíků se jmény Kenneth a Carla. Nechal se vozit v autě s vlastním šoférem a obsluhovat majordomem. Od matky měl nějaký majetek v Itálii, rád nosil drahé značkové obleky. Pestrý život na vysoké noze se stal jeho veřejným obrazem stejně jako proklamovaná homosexualita. Že není rasista, zdůvodňoval ostatně i tím, že k jeho sexuálním partnerům patřili muži jiné barvy pleti. Fortuyn nebyl dalek toho, aby využil svoji fascinující tvář a teatrální schopnosti k získávání politických bodů. Už to ho v konsensuální, šedivé nizozemské politice odlišovalo. V nedávné televizní debatě s imámem záměrně vystavoval na odiv svoji homosexualitu, což klerika vyprovokovalo k homofobní reakci. Fortuyn se s klidem obrátil do kamery a řekl divákům, že právě viděli názorný příklad trojského koně netolerantnosti, jehož si Holanďané jménem multikulturalismu zvou do své společnosti. " Pim Fortuyn reagoval na vysoce organizovaný, komunální charakter (místní) politiky," řekl pro internetovou verzi amerického konzervativního časopisu National Review Erik Jones z Nottinghamské univerzity. " Argumentoval ve prospěch individualismu, ale v monokulturních souvislostech. Tvrdil, že Holanďané musí odmítnout všechen ten žádaný konsensus a prostě jen vyjadřovat svoje názory, ale dělat to v rámci nizozemské kultury," dodal Jones. Rétorický um, vzdělanost a přitažlivý vzhled udělaly z prvního gaye nizozemské politiky během několika měsíců hvězdu médií. Strana Seznam Pima Fortuyna po jeho zavraždění v parlamentních volbách zabodovala, získala sedmnáct procent hlasů a stala se druhou nejsilnější stranou v zemi - po třech měsících existence! Něco z úspěchu lze připsat soucitu, něco také tomu, že rétorika ve stylu anti-multi-kulti přilákala rasisty, kteří Fortuynovo poselství četli jako kód. A však ve vyspělé demokracii, jakou je nizozemská, není možné oslovit tolik voličů, aniž by politik nemluvil o relevantních problémech, které voliče trápí.

KRIZE LEGITIMITY

To do jisté míry platí také o politicích, jako je Haider,jehož strana získala v minulých rakouských parlamentních volbách 27 procent voličů, nebo Le Pen. Ne všichni jejich voliči jsou rasisté a xenofobové. Jejich popularita - a také popularita dalších krajně pravicových stran, jako třeba belgického Vlámského bloku (16 procent vlámského parlamentu, 30 procent v Antverpách) - vyplývá z oné krize legitimity hlavních politických stran, o níž ve francouzském kontextu hovoří Rupnik. Evropští politikové předávají víc a víc pravomocí Evropské unii a ekonomická globalizace je nutí přejímat osvědčené politicko-hospodářské modely, jež charakterizují nízké daně, omezení sociálního rozměru, zvýšení produktivity,pružnější pracovní trh, investiční pobídky zahraničním firmám a nízká inflace. Voliči mají dojem, že jim mezi prsty uniká schopnost ovlivňovat politiku, neboť, podle jejich dojmu, se všechno stejně rozhoduje jinde v zamčené místnosti mezi politiky a vlastníky korporací.
V rasově relativně homogenní Evropě přibývá přistěhovalců ze třetího světa. Z racionálního hlediska jsou v Evropě potřební, neboť evropská populace stárne a vymírá. Jejich příliv však pomalu mění tvář evropské kultury a někteří přistěhovalci zároveň importují do Evropy zaostalé a nebezpečné kulturní návyky. Nemalá část se ocitá ve víru zločinnosti a jsou tu i agenti-chodci postmoderníéry Muhammad Atta, Marván al-Šahí nebo Zacarias Moussaoui. Dokud evropští politikové nenajdou způsob, jak o těchto otázkách otevřeně mluvit, dokud se nepřenesou přes povinný multikulturalismus, budou demagogové jako Le Pen, Haider, italští Umberto Bossi a Gianfranco Finni nebo švýcarský Christian Bloch parazitovat na demokratickém systému.

AUTOR JE ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA HOSPODÁŘSKÝCH NOVIN

Tomáš Klvaňa


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama