"Byl jsem dlouho dítě ulice, a kdybych neobjevil kouzlo fotbalu, možná bych skončil jako delikvent," přiznal kdysi redaktorům deníku L´Equipe. Nevyrůstal v blahobytu a svým příběhem potvrzuje starou pravdu, že fotbal je sportem nejchudších kluků. Nemá vzdělání a kromě fotbalu nic neumí. Je samotářský, uzavřený, miluje svou rodinu a nemiluje rozhovory s novináři. Míčová kouzla však ovládá jako málokdo. Proto je mistrem Evropy i světa a také národním hrdinou Francie. Přičemž podle odborníků i fanoušků hraje v jejím dresu vždy lépe než za klub. Při letošním světovém šampionátu oslaví třicáté narozeniny a všeobecně se očekává, že bude jeho mužem číslo jedna. Jako byl kdysi Pelé či Maradona.
Zůstaňme ale ještě chvíli u dalších excesů tohoto jinak skvělého hráče. Předloni, kdy mu bylo osmadvacet, byl v zápase Ligy mistrů mezi Juventusem a Deportivem La Coruńa vyloučen za faul na Brazilce Emersona. Po odpykání trestu se hned v prvním utkání s Hamburkem nechal vyprovokovat osobním hlídačem Kientzem: čelem ho udeřil podobně jako při wrestlingu. Jde o prvek z arzenálu nejubožejší fotbalové "galérky", jenž je k vidění i na našich hřištích. Hráč má při té zbabělosti ruce u těla, úder provede bleskově, načež se tváří: já nic, já muzikant. Za tohle Zidane nesměl hrát v pěti zápasech Ligy mistrů. Trest vypršel, ale zůstaly otázky. Proč se takto neprojevovali velikáni fotbalu dávné či nedávné minulosti - Pelé, Di Stéfano, Eusebio, Cruyff či Platini? Lze Zidanovy výstřelky částečně vysvětlit tím, že fotbal je dnes silovější i agresívnější a jde v něm o mnohem více peněz než včera? Ale třeba tento vynikající hráč myslí, že sportovní gentlemanství vyšlo z módy? Nebo je chyba v nevyrovnané povaze introvertního génia, jemuž se občas zatemní mozek?
Jeho rodiče se přistěhovali do Francie z Alžírska, pocházeli z berberského kmene Kabylů a byli muslimské víry. Zinedine Zidane se narodil 23. června 1972 v Marseille jako jejich páté dítě. Vyrůstal v chudinské čtvrti Castellane, jež se netěší moc dobré pověsti. V osmi letech hrál poprvé za žáky týmu US Saint-Henri. Brzy vynikal a přestoupil do klubu Semptemes-les-Vallons. Rodina tušila, že Zinedine, jemuž se říkalo Zizou (vyslov zizu), jí pomůže z bídy. A tak ho otec, noční hlídač v supermarketu, vozil několikrát týdně starým renaultem na tréninky. Když Zinedine vychází školu, objevují se zástupci ligového klubu AS Cannes s nabídkou přestupu. Rodiče souhlasí, ale mají podmínku. "Není mu ještě patnáct, potřebuje nad sebou pevnou ruku, nemůže bydlet v internátě, ale v nějaké seriózní rodině!" trvá na svém matka. Prezident klubu, otec tří dětí, tomu rozumí a Zinedina ubytuje ve vlastní rodině. Talentovaný mladík nastupoval dvě sezóny za dorost a v necelých sedmnácti dostává šanci hrát v prvoligovém mužstvu. "Za první ligový gól dostaneš auto," zní slib šéfa klubu. Jde o průhledný manévr: přinutit více střílet hráče příliš milujícího míč. Povedlo se to hned v příštím zápase s Nantes. Prezident dostál svému slovu a věnoval šťastnému střelci Renaulta Clio; pravda, nebyl úplně nový. Když Cannes spadne do II. ligy, dvacetiletý Zinedine přestoupí do Girondins Bordeaux. O dva roky později, v srpnu 1994, hraje v tomto městě poprvé za Francii. Na trávníku není ani půl hodiny, ale stačí dát dva góly. Domácí remizovali 2:2 v přátelském utkání s Českou republikou. Přitom svěřenci trenéra Dušana Uhrina už vedli 2:0; pro zajímavost - jejich góly vstřelil Tomáš Skuhravý a Daniel Šmejkal.
Zinedine má postavu spíš veslaře (185 cm/80 kg), ovládá míč oběma nohama, vymýšlí nevídané kličky a báječně fotbalově myslí. Francie v něm záhy má miláčka tribun. Na jaře 1996 nastupuje za Bordeaux v semifinále Poháru UEFA proti pražské Slavii; oba zápasy končí nejtěsnějším vítězstvím Francouzů 1:0. Ve finále Bordeaux nestačí na Bayern Mnichov, ale to nic nemění na tom, že se Zidane stává nejlepším hráčem francouzské ligy, a tudíž ho hned chtějí dva evropské velkokluby - Manchester United a Juventus Turín. Angličanům se však zdá jeho cena vysoká, protože občas přece jen podává kolísavé výkony. Tak se projevil i na mistrovství Evropy v Anglii. Francie tady v semifinále vypadla s Čechy. Zápas skončil 0:0 a naši hráči měli víc štěstí v penaltách. Francouzský fanoušek byl zklamán. Na hlavu Zidana se navíc snesla kritika pro jeho spor se spoluhráčem Yourim Djorkaeffem, jenž mu vyčítal sobectví ve hře. Novináři spekulovali i o tom, že Zidanovu formu poznamenala autohavárie před šampionátem. Došlo k ní na dálnici ve vysoké rychlosti, kdy nebyl připoután, údajně se nezabil díky airbagu, ale zato utrpěl velký šok. Nicméně na šampionátu nezahrál úplně špatně, a tak ho v létě 1996 kupuje Juventus Turín.
Fotbal je v Itálii svátost, proto začíná brát svou profesi mnohem vážněji. Hlavně v tréninku kondice, k níž mají talentovaní hráči vlažný vztah. Vedle radosti z titulů mistra italské ligy (1997 a 1998) zažil však i zklamání: Juventus dvakrát prohrál ve finále Ligy mistrů - s Dortmundem (1997) a Realem Madrid (1998). Nejhůře dopadla sezóna 1998-99, na jejímž konci tým klesl až na šesté místo tabulky. Přitom si fanoušci od ní tolik slibovali: Zidane byl přece režisérem hry Francouzů, nových mistrů světa. Opět se potvrdilo, že oblékne-li reprezentační dres své vlasti, je to jiný Zidane. "Byl jsem po mistrovství světa unavený, přejedený fotbalem. Nestačil jsem obnovit síly v letní přípravě, proto hraju špatně a potkávají mě zranění," snažil se objasnit pokles formy. Tohle však fanoušky nezajímalo. "Za devět a půl miliónu marek ročně musíš podávat lepší výkony!" tvrdili. Když dal Zidane za podzimní sezónu jen dva ligové góly, spustili palbu i novináři. Srovnávali ho s Michelem Platinim, slavným Francouzem, jenž v Juventusu před lety hrával. "Když se Platinimu občas nedařilo, byl aspoň zábavný, zatímco Zidane je uzavřený a mlčenlivý," poukazovali na jeho další minusové body.
NENÍ VŮDČÍ TYP
Juventus neuspěl jak v domácí lize, tak ani v Lize mistrů, kde ho v semifinále vyřadil Manchester United. Hráči nehledali příčinu, jak je obvyklé, v sobě, ale v práci trenéra Marcella Lippiho a vyvolali proti němu vzpouru. Jediný, kdo se k ní nepřipojil, byl Zidane, který tohoto trenéra uznával. Proto nechodil na hráčské porady o svržení Lippiho, po tréninku odjížděl domů, až si za takový postoj vysloužil v týmu nálepku zrádce. Když tahle zpráva zazněla ve fotbalových kuloárech, přispěchal s nabídkou k přestupu opět Manchester United. Juventus však o prodeji Zidana nechtěl slyšet. Revolta hráčů skončila očekávaným odvoláním trenéra Lippiho, kterého vystřídal Carlo Ancelotti, nedávno vynikající hráč. Ten začal budovat nové mužstvo, jehož hlav ní postavou měl být Zidane. "Je to geniální hráč, ale není vůdčí typ, neumí spoluhráče strhnout. On září, když se daří celému týmu. Takový se už narodil, s tím se nedá nic dělat," konstatoval nový trenér. Zidane od něj dostával i obranné úkoly, díky tomu získával více míčů a měl i větší tvůrčí prostor. S Ancelottim mířil Juventus v roce 2000 k titulu, ale v posledním ligovém kole nečekaně klopýtl v Perugii a o prvenství přišel. Podle fanoušků a tisku měl na tom největší vinu opět Zidane. Jinak ho však viděla Evropa. Na červnovém šampionátu v Belgii a Nizozemsku dovedl Francii ke zlatu a evropský tisk v něm viděl muže číslo jedna."Byl duší svého mužstva, přichází k vrcholu svého umění," napsal španělský deník AS. V Itálii však zpívali stále stejný hit: za klub nic moc, za Francii hraje jako Bůh. Když v podobném duchu probíhala další sezóna, Zidanovi jako by náhle došla trpělivost a v létě 2001 přestoupil do Realu Madrid.
V soukromí je málomluvný a spíš domácký typ. Přitom zcela opačného ražení je jeho velmi společenská manželka Véronique, jež nezapře svůj katalánský původ. Poznal ji coby mladík na začátku své kariéry v Cannes."Mám rád životosprávu a řád, neponocuju, vstanu obvykle v půl osmé, posnídám s rodinou, sedmiletého syna Enza vezu do školy, pak se věnuji čtyřletému Lucasovi a také nutnému papírování. Když máme dva tréninky denně, zpravidla v úterý a ve středu, nevidím ženu a děti celý den. To mi hodně vadí," líčí Zidane novinářům svůj nepříliš pestrý život. Když loni v listopadu hrál Real Madrid v Praze se Spartou, bylo znát, že španělštinu příliš neovládá a raději mluví francouzsky: "Mým koníčkem je tenis, hraju ho hlavně o dovolené. Pokud mi to čas dovolí, jsem rád hostem French Open na dvorcích Rolanda Garrose. Nejlíp je mi však doma při hrách se syny." Přijde-li řeč na to, že v Juventusu užíval kreatin, látku pro růst svalů, nezapírá to. Říká, že není zakázaná, ale dodává, že dneska si v kabině Realu nebere pro jistotu ani vitamíny.
Španělský tisk si ho na rozdíl od italského váží. Pokud se objevují v novinách jeho karikatury, je na nich jako profesor fotbalu. Nikde zatím nepadly narážky na jeho zvláštní pleš. Což je zajímavé, protože například z Johana Cruyffa, hráče a trenéra Barcelony, si karikaturisté mocně utahovali pro jeho hubenost a holandský internacionál tím velmi trpěl. Z mimofotbalových Zidanových aktivit novináři oceňují jeho ostrý postoj proti politice rasisty Le Pena. Pokud jde o Zidanovo "papírování", je tím zřejmě míněna administrativa kolem finančních příjmů. Jsou totiž nemalé. Například za poslední rok svého působení v Juventusu si vydělal jen za reklamu v přepočtu téměř 290 miliónů korun. Tady mu podle německého Kicker Magazinu patřilo jasně první místo mezi světovými fotbalovými hvězdami, s velkým náskokem před Ronaldem, Beckhamem a Vierim.
DALŠÍ SYN I TITUL?
Real Madrid, jeden z nejslavnějších světových klubů, zaplatil vloni Juventusu za Zidanův přestup rekordní částku: přes šedesát šest miliónů dolarů. Lepší důkaz o děsivém roztáčení inflační spirály ve fotbalovém byznysu neexistuje."Světový rekord" představuje i nynější Zidanův roční příjem 12 240 000 dolarů, pochopitelně před zdaněním. A protože jen o něco méně berou desítky dalších hvězd v Itálii, Španělsku či Anglii, nedivme se představitelům Evropské fotbalové unie (UEFA), že chtějí zavést platové stropy. "Příjmy z prodeje televizních práva reklamy neporostou věčně. Snadno by mohlo dojít ke krachu řady klubů," varují. Fanoušky Realu však tohle nezajímá, svým idolům jejich pohádkové zisky přejí. A obzvlášť Zidanovi po jeho nádherných gólech a obrovském podílu na prvenství v letošní Lize mistrů. Z hráče, jemuž se před dvěma týdny narodil třetí syn (jmenuje se Theo), vyzařovala před odletem na mistrovství světa nebývalá pohoda. Proto mohl na otázku, jaký má před sebou cíl, odpovědět: "Znovu získat v dresu Francie titul mistra světa!" Nebude to sice snadné, ale mohlo by se mu to podařit.
