Petr Lébl | Reflex.cz
reklama
nahoru

Petr Lébl

MARIE RESLOVÁ20. června 2002 • 01:40

5/ na mém pohřbu - prosím !!! - ať vystoupí Marta Kubišová = Lampa & Proudy & Dan Bárta:... Když had má růst, tak kůži svlíká. & Jesus = Jak jen chutná sláva & co chce... možná Brahmse, Morissona, ale ať toho není moc. Toto je část posledního "scénáře", který napsal Petr Lébl (1965), divadelní režisér a výtvarník, dnes již legendární šéf Divadla Na zábradlí (1993-99). Scénář vlastního pohřbu. Poté, co si zrežíroval s pečlivostí sobě vlastní svůj odchod ze života na jevišti milovaného divadla, dostali jeho spolupracovníci a přátelé přesné pokyny, jak dohrát zbytek "představení".

reklama

Foto
Na první pohled šokující skutečnost se při bližším pohledu na bytostného divadelníka Petra Lébla jeví poněkud jinak. Jako "samozřejmá", až neúprosně logická pointa jeho naplněného osudu. Petr Lébl před sebou, před svým talentem ani před svými sny a představami - a před duševní bolestí, která je provázela - neuhýbal. Byl důsledně sebou stejně jako hrdinové velkých divadelních dramat, často za cenu konfliktů se svým okolím, někdy možná, jak už to v případě mimořádných osobností bývá, i na něčí úkor.

AMATÉREM, TEDY MILOVNÍKEM

V necelých dvaceti po pár letech zkušeností v amatérském divadle pro děti DOPRAPO připravil, tehdy ještě student střední průmyslové školy grafické, svoji první divadelní premiéru, Vonnegutovu Grotesku (1985). Při jejím "schvalování" státními a stranickými orgány došla komise k pozoruhodnému závěru: "Konečně někdo vidí, že se v té Americe může stát prezidentem každej blbec." A představení povolila.
Byl to skandální úspěch. V sále Domu kultury ROH Dopravních podniků se začala střídat pražská intelektuální a divadelní elita, přirozeně především ta neoficiální. Překladatel Vonneguta, tehdy aktivní člen Jazzové sekce a příští pražský primátor Jaroslav Kořán přivedl na první reprízu autora. " Objali jsme se na jevišti, plakal jsem. Kurt Vonnegut mi napsal do českého vydání Grotesky věnování - Své sestře Petrovi. Když jsem se nesměle přeptával, jestli se nespletl, prozradil, že už jednoho bratra má. Byl jsem doopravdy ukolébaný.Žil jsem si jako Vonnegutova sestra. Nastaly idylické časy.Byli jsme nov opečený amatérský kroužek, na který chodilo tři sta, čtyři sta, pět set diváků. Některé děkovačky trvaly i půl hodiny. Pamatuju se, že mi z toho tleskání zaléhalo v uších. Americký velvyslanec Luers nás zval na nejrůznější večírky. Seznámil jsem se s Updikem, Albeem, Styronem. Přes den jsem si odbýval svoje první zaměstnání - pracoval jsem v propagaci Textil-oděvy Praha. Navrhoval jsem výzdobu do výkladních skříní: V létě sluníčko plus titulek Léto je tady,v zimě vločka plus titulek Zima je tady.Když jsem navrhnul na léto tělíčko trilobita s nápisem Trilobiti jsou tady,přeřadili mě do výrobní dílny, kde jsem tapetoval panely.Jednoho dne do té dílny volal Miloš Forman: Na ambasádě mi řekli, že jste prvotřídní režisér,můžete se za mnou stavit v hotelu?" vzpomíná Petr Lébl v roce 1994 na období svých ohromujících divadelních začátků.

Foto
KOUZELNÍK

V pustém estrádně schůzovním sále Dopravních podniků dokázal Lébl díky svému enormnímu osobnímu nasazení, fantazii a obraznosti prakticky "z ničeho" stvořit v naprosto provizorních podmínkách do jara roku 1990 ještě osm divadelních představení. Velkolepě řešené kostýmy vznikaly ve spolupráci s Alenou Pivoňkovou, na realizaci nečekaných výtvarných řešení prostoru se podíleli podle svých možností členové souboru Jak se vám jelo (později JELO). Lébl vymýšlel, organizoval zkoušky,domlouval termíny představení, sháněl a vyráběl rekvizity,program, xeroxoval pozvánky a letáčky,které po Praze roznášel a vylepoval. Tauridus, Polepšovna (Morgenstern), Had (Eliade), Mata Hari - Ráno osudu, Přeměna, Zpěvačka Josefina a její bratři (obě podle Kafky), Wesele (Wyspiański), Výběrčí (Uhde) - většina z těch inscenací má dnes čestné místo v dějinách současného českého divadla.
Lébl bral do hry všechno - literaturu, svoje pocity,zážitky,zkušenosti, politickou i společenskou atmosféru. Měl fantazii a schopnost udělat z nemožného možné. Stvořit z člověka, který divadlo nikdy nehrál, herce nebo velkolepý plášť Maty Hari z víček od zavařovaček. Vlezlé melodie a dupání nohou, kterými ho neodbytně při zkouškách Výběrčího rušily taneční hodiny o patro výše, využil nakonec v závěrečné scéně inscenace. Výběrčí, kterého sám také hrál, v ní za zvuků ryčného tanga ovládl zběsilým tancem sál a svou arogantní moc stvrdil spuštěním rudé vlajky s "pěticípým" hákovým křížem.
Na jedné straně měl Petr Lébl obrovskou schopnost empatie. Bylo mu jednadvacet a byl schopen pracovat s lidmi o generaci, dvě i tři staršími. Na druhé straně nároky, které měl na sebe, měl i na druhé. Kdo zklamal, byl zavržen, kdo se chtěl třeba i na chvíli věnovat něčemu jinému než divadlu, už jen obtížně hledal cestu zpátky. Žil divadlem, dával mu veškerou svou energii a očekával od druhých samozřejmě totéž. Třeba ve dvě hodiny v noci. Občas všem na několik dnů zmizel. A byl rád, když ho hledali a našli. Nejdřív se na něho zlobili, pak viděli, že do toho padá, ani neví jak. Občas ty, které měl rád, děsil morbidními představa mi svého konce. Hrál si s představou sebevraždy. Petr Lébl si vůbec hrál rád, třeba i cestou na zájezd v autobuse bavil všechny svými slovními úlety.Zajímal se o všechno, co souviselo se "životem po životě", o Moodyho i o egyptskou kulturu. "... je mi třiadvacet, ale při tomhle tempu se cejtím hrozně opotřebovanej. To je všechno," konstatoval Lébl v rozhovoru v roce 1988.

Foto
VOJCEV

Společenské změny přišly právě včas. Lébl, který neuměl dělat divadlo napůl a jen tak nezávazně, nutně potřeboval ke své práci zázemí profesionální scény.Miloval své amatérské herce a mnohým z nich zůstal věrný i jako pozdější šéf Divadla Na zábradlí. Zároveň však toužil po technických možnostech kamenného divadla.
Svou první režií na profesionální scéně v roce 1992 v Divadle Labyrint publikum ovšem spíš vyvedl z míry.Zbořil naráz všechny ustálené představy o tom, co je divadelní představení. K tomu, aby se pokusil gejzírem asociací a výtvarných nápadů vyjádřit tajemné zákonitosti tvoření, světa a lidských vztahů, mu skvěle posloužil text jeho spolužáka z D AMU Egona Tobiáše Vojcev. Spojoval v sobě hravost i existenciální úzkost, ironii i okouzlení světem čechovovských hrdinů. Vojcev také zahájil Léblův někdy dramatický,jindy groteskní dialog s českou divadelní kritikou. Nepozornost, s jakou recenzenti sledovali představení, ledabylost formulací, hloupost a agresivita se ho hluboce dotýkaly.Špatně snášel, že zatímco on, herci a divadelní technika věnovali přípravě inscenace měsíce práce, odbude kdosi její výsledek slovy, jimž nevěnuje ani minimální povinnou péči. Léblův dialog s kritikem Vladimírem Justem nad inscenací Čechovova Racka už nejspíš navždy zůstane nejslavnější divadelní přestřelkou 90. let. " On mně vyčítá módnost, fanynky, elektroniku, ochotnictví - o zneužité argumentaci fenoménem postmoderny nemluvě. Já považuji za amatérské - když je někdo neschopný si to v hlavě napoprvé alespoň srovnat -, že navštíví jednu premiéru a ihned začne mydlit článek pro odborný tisk! S ambicí pojmenovávat používá střelivo víc než infantilní - totiž senilní. A nepravdivé. Prosil bych alespoň pravdu, když už jsou mi odepřeny informace profesionální úrovně. - Naše postava Máši nechodí v bílém, ale také v černém. Kašírované antické sloupy jsou ve skutečnosti malbou na plátně, to není kašírka..."
Slovní blábol jej iritoval i fascinoval. V letech 1992-1993 připravil pro Českou televizi průkopnický cyklus fiktivních besed na nejrůznější pseudointelektuální témata. Obsadil s nepřehlédnutelnou zlomyslností své pedagogy z DAMU,divadelní kritiky. Byla to hra, při níž se zjevně skvěle bavil. Fascinující, ale především usvědčující pro médium, které pořady vyrobilo, bylo, že diváci měli potíže rozlišit žánr a považovali bizarní kroužek za diskutující odborníky.

Foto
NA ZÁBRADLÍ

Když v roce 1993 ve svých osmadvaceti nastoupil Lébl do Divadla Na zábradlí po zemřelém nestorovi české divadelní režie Janu Grossmanovi jako nejmladší umělecký šéf v Čechách, přijal navzdory své pověsti enfant terrible českého divadla nový úkol s naprostou vážností. Výsledky byly okamžité. Už první Léblovo představení po jmenování - Genetovy Služky - se objevilo v anketě kritiků v kategorii Nejlepší inscenace roku na druhém místě (stejně jako Léblova inscenace hry Tankreda Dorsta Fernando Krapp mi napsal dopis v Divadle Labyrint rok předtím). Za inscenaci Čechovova Racka s Bárou Hrzánovou (Zarečná) a Radkem Holubem (Treplev) v hlavních rolích získal Lébl v roce 1995 poprvé nejvyšší kritické ocenění - Cenu Alfreda Radoka. Prakticky každá jeho další režie byla nepominutelnou událostí: Revizor,Hrdina západu, Cabaret. Režisér a scénograf,kterého dvakrát nepřijali na FAMU pro nedostatek talentu a jednou na divadelní vědu filozofické fakulty Karlovy univerzity,který byl sice v roce 1986 přijat na DAMU,ale studium nikdy nedokončil, a přesto se v roce 1994 stal na této škole pedagogem, prožíval svoji strmou kariéru. Divadlo pod jeho uměleckým vedením vůčihledně měnilo tvář - Lébl vymýšlel grafické úpravy programů, vstupenek, změny v interiéru divadla, ve foyeru. Navenek všechno fungovalo perfektně.
Situace uvnitř divadla bývala složitější, ale protože Petr Lébl své propady,nálady a vzteky bohatě vyvažoval prací, kterou všichni milovali, a snažil se většinou za svoje výbuchy postižené "odškodnit" omluvou nebo malou pozorností, navenek se diskrétně mlčelo. Jeho výhrůžky sebevraždou se posléze opakovaly tak pravidelně, že je stěží někdo mohl brát úplně vážně, přestože došlo i k demonstrativním pokusům je uskutečnit. Na druhou stranu byl Petr Lébl neobyčejně zábavný společník, pověstný svou schopností okouzlit. Byla to zvláštní směsice upřímnosti, bezbrannosti a vtipu, kterou si získával lidi na svou stranu. Řada z nich se však později nedokázala ubránit pocitu, že jej k tomu občas vedl (ať už vědomě, či nevědomě) nějaký konkrétní úmysl. Někteří z těch, s nimiž jej pojila pracovní nebo i přátelská blízkost, použijí občas i slůvko manipulace. Dokázal se velmi rychle do někoho zamilovat a ze dne na den ho doslova zavrhnout.
Žil sám, v Břevnově, v bytě, který zdědil po svém otci, vynikajícím hudebním vědci, za maminkou na Malou Stranu docházel. Byl neobyčejně pohostinný, takže u něho každou chvíli někdo bydlel. Divadlo a lidé kolem něho byli vlastně jeho skutečným domovem. Na Anenském náměstí trávil často i víkendy,chodil po divadle a díval se, co je možné ještě vylepšit. Na začátku týdne pak rozdával úkoly,většinou písemně - dokázala ho rozčilit i špatně nalepená cedulka na herecké šatně, pozorně sledoval vývěsky vedle dveří divadla, fotografie ve foyeru. Zlobil se kvůli úklidu. Trápilo ho, že v malém sále nemají diváci potřebný komfort: " Ale nyní prosím, aby se větralo: otevřou se obě křídla dveří (na balkóně a dole na dvorku), křídla se zarýgrují a po dobu přestávky se takto větrá."

IVANOV

V roce 1997 měla premiéru Léblova režie Čechovova Ivanova s Bohumilem Kleplem v titulní roli. Silou své inscenace přesvědčil všechny,kdo mu do té doby vyčítali povrchnost jeho ohromujících divadelních vizí. Najednou nebylo pochyb,že Petr Lébl je režisér, který nahlíží do nejhlubších propastí lidské duše. Všichni cítili, že k smrti unavený a vyhořelý Ivanov je Léblův duchovní spřízněnec.
Petr Lébl miloval herce. Získal pro hostování v divadle Ivu Janžurovou, se kterou si velmi přál zkoušet. Připravil s ní inscenaci Kočičí hry,textu, o němž si všichni mysleli, že nebýt spolupráce s ní, nikdy by ho nerežíroval. Uvedl bulharskou hru Plukovník Pták - z řiďoučké satiry na poměry ve vojenských misích udělal hořkou komedii o našem vstupu do Evropy.Vrátil se k Wyspiańského hře Wesele, bylo vidět, že polská malost a provinčnost mu splývají s tou českou. Završil čechovovský cyklus inscenací Strýčka Váni s Jiřím Ornestem v titulní roli. Příběh ochotného dobráka, který celý život usilovně pracuje pro někoho, kdo mu nesahá ani po kotníky,zapomíná na svůj osobní život, nešťastně se zamiluje a je nakonec všem jen pro smích, protože zbabrá v afektu i tu sebevraždu. Konec byl, zvláště pro Lébla, nezvykle optimistický: "Uvidíte, uleví se nám. Všem se nám uleví," opakuje s nadějí doširoka otevřenýma očima Váňova neteř Sonička. Lébl v té době silně toužil po dobrých koncích. Přál si ho u své poslední inscenace Mastrosimonovy hry Jako naprostý šílenci, v níž si splnil své další velké přání - spolupráci s Jiřím Bartoškou. K premiéře už nedošlo.
Existují svědectví, jak Lébl mluvil o tom, že chce zemřít ve svých třiatřiceti. Zdá se, že nejméně rok před svou smrtí uvažoval, jak naložit s unikátní knihovnou po otci. Snažil se, aby zůstaly záznamy jeho práce. Na větu: "Ty budeš mít narozeniny,viď?" odpověděl morbidním žertem: "Poslední. Pak se zasebevraždím." Existují ovšem také důkazy,že se svou obsesívní představou bojoval. " Choval jsem se v pondělí příšerně, vím to a je mi z toho doteď smutno.Omluv mne, jestli můžeš, a případně mi drž palce, abych se z toho zoufalého období dostal, a pokud možná co nejrychleji. (...) Já dovedu být nesnesitelný člověk, vím to o sobě. Mnoho lidí mi to i řeklo,ale vážit či brát k srdci jsem to dokázal jenom od některých. I to je patrně důvod mojí dnešní,krize` se kterou vedu jistý vnitřní boj, prozatím bohužel zcela neúspěšný. Snad budiž polehčující okolností, že ten boj byl doposud převážně neviditelný, a na práci divadla tudíž méně patrný.Bojím se, že překračuji únosnou míru, ale nedokázal jsem si zatím pomoci," napsal v dubnu 1999. Když pochopil, že boj s depresemi sám nezvládne, vyhledal pár měsíců před smrtí odbornou psychiatrickou pomoc.

KONEC

V sobotu 11. prosince 1999, pravděpodobně po představení Ivanova, který se tehdy hrál, vystoupal Petr Lébl nahoru nad jeviště. Našla ho o den později divadelní technika. Oběšeného na tahu, na němž visívají kulisy. Vedle stála fotografie Kurta Vonneguta s vlastnoručním podpisem. Na dveřích Léblovy pracovny visel lístek: "Jsem na jevišti." Na pracovním stole ležela závěť s očíslovanými body.Připomínala úkoly, které po celá léta rozdával. Byla datována 9.-11. prosince 1999. Vedle závěti byly připraveny osobní dopisy pro několik přátel. Další je dostali poštou. Pohřeb se konal podle jeho přání ve strašnickém krematoriu. Přál si být pohřben v Buštěhradě, kam jezdil za svými přáteli. Jeho urna je uložena v rodinném hrobě na Malvazinkách.
Mnoho věcí, které za Léblova života působily směšně, přepjatě, někdy i histriónsky, dostalo, nazíráno jeho smrtí, váhu. Dnes je jisté, že všechny své inscenace připravoval s perspektivou smrti a života po ní. Možná i to je příčina jejich velikosti a síly.

MARIE RESLOVÁ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama