Jásir Arafát | Reflex.cz
nahoru

Jásir Arafát

DAVID HRON11. července 2002 • 22:02

Jak si vlastně vysvětlit nedotknutelnost, jíž se Jásir Arafát v palestinské společnosti těší? Jak si vysvětlit, že od roku 1969, kdy se stal předsedou Organizace pro osvobození Palestiny, si až na ojedinělé výjimky nikdo nedovolil jeho postavení zpochybnit? Nemají snad Palestinci někoho lepšího? Někoho, koho by svět neobviňoval z teroru, korupce, lží a totální nedůvěryhodnosti?

Foto
Odpověď na tyto otázky musíme - zcela náhodou - začít hledat v Praze. V roce 1956 se tu uskutečnila mezinárodní studentská konference, které se Arafát účastnil jako člen delegace palestinských studentů z Egypta. Sedmadvacetiletý Jásir v Praze okamžitě vzbudil všeobecnou pozornost - kamkoliv se hnul, měl na hlavě tradiční muslimskou pokrývku hlavy kufíju.Šlo tenkrát o pouhou provokaci? Usiloval mladý Arafát jenom o to, aby na sebe strhl pozornost svých vrstevníků?

NEOHOLENÝ MUŽ V ČERNÝCH BRÝLÍCH

Arafát již tehdy provokovat bezesporu chtěl. Stejně jako když koncem šedesátých let doplnil kufíju a neoholenou tvář vojenskou uniformou, aby tak dráždil světová média. V té době začal také takřka výlučně vystupovat v černých slunečních brýlích. Ty jeho zevnějšku dodaly ještě jeden rozměr - Arafát už nebyl pouze extravagantní, ale i tajemný. Také tato tajemnost měla sloužit k upoutání pozornosti.
Nicméně nejeden rozhovor,který v té době Arafát poskytl sdělovacím prostředkům, dává tušit, že se za ní skrývalo i cosi víc.
Kdo vlastně jste?
Jsem tím, kdo bojuje ve jménu palestinské revoluce.
Jmenujete se skutečně Jásir Arafát?
Pod tímto jménem jsem znám ještě od studentských dob.
Odkud pocházíte? Ze srdce palestinského národa.
Dovolte, a bychom se zeptali ještě jednou: Kdo jste?
Jsem synem palestinského národa, který bojuje ve jménu palestinské revoluce. Způsob,jakým se Arafát v rozhovoru, jejž poskytl v červenci 1983 tuniským novinám Saut al-Ša´ab,vyhýbá odpovědím na dotazy osobního rázu, hovoří sám za sebe. Namísto jednoduché odpovědi na banální otázku nabízí hesla a proklamace národní příslušnosti: "Na mé osobě je důležité pouze to,že bojuji za zájmy palestinského národa. Ano, nějak se mi říká, ale mé jméno to není. A mé rodiště? To na mapě nenajdete - narodil jsem se mezi Palestinci." Jinými slovy: Arafát po celou dobu svého veřejného působení usiloval a usiluje o upozadění své osobní identity ve prospěch kolektivní identity svého národa - Palestinců. Arafát ze sebe vědomě dělá symbol: proto taková nedotknutelnost.
K pochopení jeho pozice v palestinském vedení, ale i v celé palestinské společnosti je pak nutné se ptát, co Arafát vlastně symbolizuje a jak se tímto symbolem stal.

Foto
ARAFÁT NENÍ VLASTNĚ PALESTINEC

Podle odhadu OSN opustilo v průběhu první izraelsko-arabské války mezi prosincem 1947 a lednem 1949 území tehdy se formujícího Státu Izrael na 650 tisíc palestinských Arabů. Většina z těchto lidí odešla ze strachu před postupujícími jednotkami židovské vojenské organizace Hagana, jež se po vyhlášení Státu Izrael v květnu 1948 stala základem izraelské armády.Je ale také pravda, že v nejednom případě byla arabská populace Izraelem cíleně evakuována. Například známý historik Beni Moris ve své knize Oprava chyby tvrdí, že v červenci 1948 bylo z oblasti měst Ramla a Lod nedaleko Tel Avivu vyhnáno na přímý pokyn prvního izraelského předsedy vlády Davida Ben Guriona padesát tisíc Arabů.
Takřka ze dne na den zaplavily pohraniční oblasti sousedních států, a především území známé dnes jako západní břeh Jordánu statisíce uprchlíků. A byla to právě tato nová situace, jež měla klíčový dopad na postupné utváření palestinského národního povědomí i ambic a cílů, jejichž hlavním protagonistou se o dvacet let později stal právě Jásir Arafát. Faktorů, které z palestinských Arabů - do té doby politicky a společensky více méně nesourodých - vytvořily národní entitu, existovalo několik.
V prvé řadě to byly zcela nevyhovující životní podmínky, s nimiž se roztroušená kom unita palestinských uprchlíků bezprostředně po svém odchodu potýkala: trpěli nedostatkem jídla, léků, oblečení, o důstojném ubytování ani nemluvě. Svou roli sehrál také pocit odcizení, vyvolaný jen velmi zdrženlivou snahou arabských států problém uprchlíků řešit (jejich důvody byly především politické, byť zčásti i ekonomické). Tento pocit odcizení posilovalo přesvědčení, že arabský svět Palestince zradil, když je nechal napospas židovské ofenzívě, kterou nedokázal zastavit.
Hlavně a především šlo ale o onen společný zážitek nedobrovolného odchodu, z něj pramenící stesk a touhu vrátit se tam, kde palestinští Arabové po generace žili. Nicméně: Jásir Arafát se narodil 4. srpna 1929 v Káhiře v rodině nepříliš úspěšného palestinského obchodníka pocházejícího z městečka Chán Júnis v pásmu Gazy. V Káhiře také strávil většinu svých dětských a adolescentních let, ba co víc: zážitek vyhnání osobně neprodělal a stejně tak nebylo v Palestině žádné konkrétní místo, k němuž by ho vázal onen stesk a touha vrátit se. Na pozadí těchto okolností je možné říct, že Palestinci mají ve svém čele člověka, který vůbec není Palestincem. Ostatně Arafát si je rozporu mezi minulostí svou a kolektivní minulostí palestinského národa dobře vědom. Důvody jeho neochoty odpovídat na dotazy osobního charakteru leží z velké části právě zde.
Jak však v Arafátově biografii podotýká izraelský novinář Dani Rubinstein, skutečnost, že Arafát do jisté míry vyrůstal v cizím prostředí, že "zažil palestinský exil ještě před tím, než tento exil vůbec vznikl", vedla zároveň k tomu, že si své palestinství začal uvědomovat dříve než většina ostatních a že ho také dříve než ostatní začal vnímat politicky. Arafátovo politické cítění přitom výrazně ovlivnilo i jeho několikeré setkání s bývalým jeruzalémským muftím Hadžim Amínem al-Husajním, jenž stál ve dvacátých a třicátých letech v čele několika palestinských revolt namířených proti britským úřadům a židovskému osídlení. Byla to přitom setkání s mužem nevalného charakteru, který se po válce strávené v náručí Hitlerovy berlínské pohostinnosti usídlil v roce 1946 v Káhiře. Ta to setkání byla pro Arafáta inspirativní především ve dvou směrech: jasně vymezovala zdroj všeho zla - židovské osídlení a palestinská pasivita - a stejně jasně stanovovala prostředek, jímž se Palestinci musí bránit: ozbrojený boj.
Foto
Arafátův vojenský oděv není proto jen mediálním poutačem, ale i symbolem boje, který Palestinci aktivně vedou ve jménu svých národních ambicí. A podobně je tomu i s kufíjou, která se už koncem třicátých let stala mezi palestinskými Araby znakem ztotožnění s místní kulturou a tradicí, symbolem protestu proti vlivům kultury cizí, jejímiž tehdejšími nositeli byly v Palestině britské správní úřady a sílící židovské osídlení.

JÁ JSEM PALESTINA A DO DIVADLA NECHODÍM

Ani zde však symboličnost Arafátovy vizáže nekončí. Neoholená tvář má světu ukázat totálnost jeho zapálení pro věc. "Nemám na holení čas," odpověděl nejednou zvídavým novinářům ve snaze demonstrovat, že veškerý svůj čas věnuje palestinským národním zájmům. Svým způsobem nelhal. Dani Rubinstein (s odvoláním na zprávy mnoha jiných novinářů, kteří se v průběhu let pokoušeli proniknout do Arafátova soukromí) popisuje životní styl palestinského vůdce jako něco, co se vymyká jakýmkoliv představám o normálním životě. Podle Rubinsteina Arafát od chvíle, kdy během svého pobytu v Kuvajtu (1957-1964) založil hnutí Fatah, "nebyl ani jednou na dovolené, nenavštívil muzeum, kino nebo divadlo... jen někdy si na chvíli pustí televizi, aby se podíval na animované filmy pro děti".Jednou v Moskvě se prý Arafá tovým hostitelům skoro podařilo palestinského vůdce přesvědčit, aby navštívil Bolšoj těatr, ale Arafát v poslední chvíli odmítl: "Co by řekli v uprchlických táborech, kdyby mě viděli, jak takhle hýřím?"
Foto
Stejné je to i s Arafátovou životosprávou. Spí málo, jeho jídlo je jednoduché, nekouří a nepije. Rubinstein upozorňuje také na skutečnost, že Arafát nemá takřka žádné osobní věci: "Zařízení jeho kanceláře, telefony, rádio a televize nepřetržitě naladěné na zpravodajské pořady jsou tím, co Arafáta obklopuje 24 hodin denně."
Z hlediska Arafátovy snahy o personifikaci palestinského národního hnutí do jeho vlastní osoby má naznačená askeze jediný cíl - demonstrovat, že Organizace pro osvobození Palestiny je jeho jediným domovem a Palestinci jeho jedinou rodinou.

VYVRHELEM ARABSKÉHO SVĚTA

V roce 1957 přesídlil čerstvě vystudovaný stavební inženýr Arafát za prací do Kuvajtu, kde o dva roky později, v říjnu 1959, založil Hnutí za palestinské národní osvobození - Fatah. V prvních letech byl Fatah jen nevýznamnou skupinou čítající několik desítek aktivistů. Nicméně jeho program byl od samého počátku jasný. Za heslem "o palestinském osudu rozhodneme sami" se skrýval již zmiňovaný pocit zrady, jehož se na Palestincích dopustily okolní arabské státy v roce 1948, přičemž snaha o národní sebeurčení v té době splývala se snahou o likvidaci Státu Izrael.
První protiizraelskou diverzní akci Fatah provedl v lednu 1965. Hned po ní následovaly desítky dalších, ne vždy úspěšných průniků na izraelské území, většinou ze západního břehu Jordánu, ale i z pásma Gazy a Libanonu. Okolní arabské státy sledovaly tyto výpady s nevolí, za níž se skrývaly obavy, že pokračující provokace Fatahu zatáhnou arabský svět do války s Izraelem dříve, než nastanou vhodné podmínky. Navíc v arabském světě stále ještě doznívala panarabská ideologie ražená od padesátých let egyptským prezidentem Násirem. To znamená linie, od níž se Fatah se svým požadavkem na "národní sebeurčení" jasně distancoval.
Foto
Podobně rezervovaný postoj zaujala k Fatahu také Organizace pro osvobození Palestiny, založená z iniciativy Egypta v červnu 1964. Zde hrály roli především osobní zájmy tehdejšího předsedy OOP Achmada Šukejrího. Ten se obával, aby Fatah neohrozil jeho vedoucí pozici, jíž se těšil jak mezi Palestinci, tak v okolním arabském světě. Byly to opodstatněné obavy.Neuběhly totiž ani čtyři roky a v čele Organizace pro osvobození Palestiny stanul Jásir Arafát. K pochopení tohoto převratu je ovšem třeba poukázat přinejmenším na dvě širší souvislosti.

CESTA NA OBÁLKU TIMU

Ve druhé polovině šedesátých let začala dospívat nová generace Palestinců. Na rozdíl od svých rodičů a prarodičů osobně nezažila - anebo si alespoň zřetelně nepamatovala - události roku 1948. Tito mladí lidé postrádali - podobně jako Arafát - onen zážitek nedobrovolného odchodu, který měl rozhodující vliv na utváření palestinského národního povědomí. Neznamená to však, že palestinství těchto lidí bylo chladnější než palestinství starší generace. Jejich uvědomění nebylo podloženo konkrétní osobní zkušeností, o to více však bylo ideologičtější, a proto i rozhodnější a odhodlanější chopit se iniciativy.
Militantní linie Fatahu představovala do jisté míry odpověď právě na tento společenský vývoj. Strategie ozbrojeného boje mladým Palestincům imponovala a byla to hlavně dospívající generace, z níž se rekrutovali příznivci Arafátovy skupiny. (V sedmdesátých, a hlavně osmdesátých letech Arafát za tento "populismus" platil tvrdou daň, když byl nucen vyrovnávat se s odpůrci jakéhokoliv politického kompromisu. Ten začal razit ve chvíli, kdy si uvědomil, že řešením palestinské otázky nebude likvidace Izraele, nýbrž koexistence s ním a po jeho boku.)
V červnu 1967 utrpěl pak celý arabský svět šok. Poté, co se v prvních měsících roku stupňovalo napětí, rozhodla se izraelská vláda předejít hrozbě blížící se války a 5. června udeřila jako první. Během následujících šesti dnů dobyly izraelské jednotky pásmo Gazy, celý Sinajský poloostrov,západní břeh Jordánu a Golanské výšiny. Na pozadí této strašlivé vojenské porážky se ozbrojený boj Fatahu a několika dalších v té době se formujících skupin (například Lidové fronty pro osvobození Palestiny George Habbáše) stal symbolem nejenom palestinského, ale vlastně i jediného arabského odporu a jako takovému se mu dostalo v celém arabském světě patřičného ohlasu.
Tato tendence vyvrcholila na jaře následujícího roku po událostech u jordánské vesnice Karame, v níž tehdy sídlil Arafátův štáb. Jedenadvacátý březnový den překročily izraelské jednotky Jordán, aby hlavnímu stanu Fatahu zasadily smrtelnou ránu a učinily tak přítrž pokračujícím teroristickým akcím na izraelském území. Dobře přichystaným Palestincům se však za podpory jordánské armády podařilo útok odrazit a po desetihodinové bitvě, která si na izraelské straně vyžádala 28 životů, byli Izraelci nuceni ustoupit. Arafát, kterému se podařilo bitvu u Karame prezentovat jako výhradně palestinský úspěch ("po pětihodinovém boji nám přišel na pomoc jeden malý jordánský batalión"), byl opěvován celým arabským světem a velmi rychle se také stal předmětem zájmu světových médií. A tak když se v prosinci 1968 poprvé představil světu na titulní straně časopisu Time muž v kufíji a černých slunečních brýlích, nebyl to již Jásir Arafát. Byl to vůdce, jenž svým zevnějškem i způsobem života ztělesňoval touhu svého národa po nápravě kolektivně sdílené křivdy z roku 1948. Vůdce, který schopností zareagovat na vnitřní vývoj v palestinské společnosti svůj národ vytrhl z pasivity, stal se pro něj zdrojem hrdosti a naděje. Konečně vůdce, jenž Palestince (velkou měrou i díky svému teatrálnímu vystupování) vrhl na arabskou a mezinárodní scénu jako entitu, který se aktivně domáhá naplnění svých národních tužeb. Arafát se stal u Karame symbolem, jenž Palestince definitivně zformoval jako národ.

NA PRAHU KONCE?

Od chvíle, kdy se Arafát stal po bitvě u Karame jednou z nejvíce medializovaných postav světového dění, jsou jeho politické aktivity a s nimi spojené reálie celkem dobře známy. A tak jen ve stručnosti: v únoru 1969 se stal předsedou Organizace pro osvobození Palestiny, jež v té době sdružovala osm hlavních palestinských hnutí. V červenci 1971 byl králem Husajnem, obávajícím se, že Fatah podkope stabilitu jeho režimu, donucen opustit Jordánsko. Jeho novým působištěm se stal Libanon. Odtud Fatah pokračoval v protiizraelských akcích až do srpna 1982, kdy byl v důsledku izraelského vpádu na jih země nucen svůj štáb znovu přemístit - tentokrát do Tunisu. V srpnu 1988 se král Husajn vzdal ve prospěch Palestinců jordánské suverenity na západním břehu Jordánu a Arafát o několik měsíců později uznal rezoluce 242 a 338 Rady bezpečnosti OSN, čímž fakticky přijal existenci Státu Izrael.
V září 1993 podepsal ve Washingtonu s tehdejším předsedou izraelské vlády Rabinem dohodu o postupném mírovém uspořádání na Blízkém východě. V květnu 1994 se stal předsedou palestinské samosprávy a tentýž rok mu byla společně s Jicchakem Rabinem a izraelským ministrem zahraničí Šimonem Peresem udělena Nobelova cena míru. V lednu 1996 Arafátovo předsednictví nad palestinskou samosprávou potvrdily všeobecné volby. V červenci 2000 se při jednáních v americkém Camp Davidu nedokázal s izraelským premiérem Barakem dohodnout na konečném izraelsko-palestinském uspořádání. Od února 2001, kdy byl do čela izraelské vlády zvolen Ariel Šaron, je izraelským vedením obviňován ze záměrného rozpoutání v současné době již dvacetiměsíční intifády. Podle izraelského předsedy vlády nese hlavní odpovědnost za palestinský teror na Blízkém východě.
Tuto myšlenku přijaly,zdá se, také Spojené státy a kritický postoj vůči palestinské samosprávě a osobně Jásiru Arafátovi zaujala v posledních týdnech i Saúdská Arábie a po jejím boku Egypt a Jordánsko. Ve světě tak volání po reformách sílí, avšak mezi samotnými Palestinci si ani nyní nikdo osobu Jásira Arafáta nedovolí přímo napadnout. Jedno je tak jisté: O eliminaci Jásira Arafáta může svět usilovat, jak chce, a snad se mu to nakonec i podaří. Toho, co tento člověk symbolizuje, se však nezbaví.

DAVID HRON

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější