Padre Pio | Reflex.cz
nahoru

Padre Pio

Jitka Polanská22. srpna 2002 • 19:26

Divoký pohled, hrubé chování, záhadná stigmata. Boj se zlem, mystická vytržení. Askeze a zázraky. Ač italský kapucín OTEC PIO (1887-1968) zemřel v roce, kdy Beatles vydali Bílé dvojalbum a Brežněv příkaz k invazi do Československa, byl zjevem spíše středověkým. Katolická církev ho dlouho napadala a ostrakizovala jako simulanta a šarlatána, ale řadoví věřící ho zbožňovali a uctívali. Šestnáctého června letošního roku ho papež Jan Pavel II. prohlásil za svatého.

Italské městečko San Giovanni Rotondo u hory Gargana, kde Otec Pio působil v kapucínském klášteře, je nyní podle italského týdeníku Panorama druhým největším katolickým poutním místem na světě, po mexickém Guadalupe. Italský internetový portál věnující se stavitelství a architektuře na adrese edilportale.com odhaluje, že jeho chloubou a těžištěm bude už za rok skvost moderní architektury,monumentální chrám architekta Renza Piana. Guru světové architektury,autor Centre Georges Pompidou v Paříži a futuristického berlínského Potsdamer Platz Piano spolu s legendou amerického pop-artu Robertem Rauschenbergem navrhli pro interiér kostela gigantickou digitální fresku Apokalypsy o ploše pěti set čtverečních metrů. A neméně slavný výtvarník Arnaldo Pomodoro prý pro svatostánek o kapacitě sedmi tisíc míst k sezení vytvoří kříž. Špička moderního umění ve službách kultu podivínského mnicha. Jedno je jisté: tahle stavba s explozívním spirituálním nábojem bude povznášet statisíce svých návštěvníků, ať už byl Otec Pio mudrc a muž zázraků, nebo exaltovaný hysterik.

Foto
ZBOŽNÝ OTEC PADRE PIO

"Nikdy jsem si nehrál, byl jsem takový neslaný makarón," řekl o sobě Padre Pio (padre - otec - se v Itálii říká duchovním a mnichům) už jako dospělý.Narodil se jako Francesco Forgione v jihoitalské vísce Pietrelcina v chudé rolnické rodině. Pokřtili ho po svatém Františkovi z Assisi. Mnišství zádumčivého a neduživého hocha přitahovalo od dětství. V patnácti vstoupil do semináře, ve dvaceti třech byl vysvěcen na kněze. Přijal jméno Pio - zbožný. Velké zalíbení našel brzy v askezi - už od mládí se podroboval dlouhým půstům. Od osmnácti let ho podle vlastních slov obtěžovali nečisté síly a samotný ďábel, kteří ho pokoušeli a trápili. Napsal svému zpovědníkovi: "Ďábel mě neustále terorizuje a straší mě tím, že mě zničí." Po celý život ho sužovaly různé neduhy. "Jeho každodenní život se vleče mezi modlitbami a znepokojivými nemocemi," říká o něm jeho životopisec Enrico Malatesta.
Mše sloužil v mystickém vytržení a protahoval je až na dvě hodiny, takže věřící houfně opouštěli kostel ještě před koncem, aby nezmeškali práci na poli. Od roku 1910 pociťoval nesnesitelnou bolest v místech, kde se posléze v roce 1918 objevila stigmata - bolavé mokvavé a krvácející okrouhlé rány na dlaních i hřbetech rukou a na nártech nohou. "Je to pro mě bolestivá tragédie," svěřil se v roce 1912 v jednom dopise: "Srdcem, rukama, nohama jako by mi pronikal meč - tak velká je bolest, kterou cítím." Stigmata měl Otec Pio po celý život - na fotkách je v tmavých rukavicích s ustřiženými prsty.Původ stigmat se nepodařilo uspokojivě vědecky vysvětlit. Pio byl sice několika lékaři podroben zkoumání, obvazy na ranách dokonce zapečetili, ale mnich nikdy nebyl pod nepřetržitým a déletrvajícím lékařským dohledem. Rány začaly mizet až několik dní před jeho smrtí, tělo po smrti již prý zůstalo zcela neporušeno.

Foto
OVEČKY

Život je slzavé údolí a utrpení úděl člověka, jako by Otec Pio říkal celým svým životem. Věřící to ale nedeprimovalo. Naopak, zejména mnohé ženy nabíraly z jeho slov a přítomnosti vnitřní sílu. Pio byl neúnavným zpovědníkem, zpovídal až dvanáct hodin denně. V roce 1950 musel být kvůli obrovskému zájmu nechat se jím vyzpovídat zaveden pro ženy pořadník. Dokázal být k lidem hrubý, ale i nekonečně laskavý a plný zájmu o jejich problémy.S mnoha věřícími - opět spíše ženami - si dopisoval. Jako duchovní učitel byl v nárocích spíše mírný. Nabádal lidi, aby se vyhýbali sebeobviňování a nenechali se demoralizovat svými hříchy: "Ke svatému přijímání nechoďte, jen pokud můžete přísahat, že jste spáchali smrtelný hřích," říkával. Zato věřící neústupně vedl ke skutečné meditaci, i přes to, že tento druh soustředění jim byl cizí a stál je velké úsilí. Napsala o tom učitelka z městečka San Giovanni Rotondo, kde Pio od roku 1916 působil: " Chtěl, abychom meditovali dvakrát denně, a ačkoli pro mě meditace byla opravdové utrpení, protože jsem nemohla udržet myšlenky na určeném předmětu, odmítal mě od ní osvobodit - a dnes jsem mu za to velice vděčná." Díky tomuto drobnému svědectví získává osobnost Otce Pia, vyvedená jinak životopiscem Malatestou jednoznačně jako barvotisk, na plastičnosti.

Foto
ZÁZRAKY

Devótní věřící si u Otce Pia brzy začali všímat nadpřirozených úkazů. Tvrdili, že v mnichově přítomnosti se kolem šíří zvláštní vůně květin. Otec Pio prý také mohl bez problémů zpovídat cizince, aniž by znal jejich jazyk. Řeholníci zase mluvili o jeho vysokých horečkách - naměřili mu údajně až 48 °C -, museli proto použít veterinářský teploměr. Ale největším mystériem byla právě stigmata a takzvaná bilokace nebo ubiquita - schopnost se nacházet na dvou či více místech současně. A samozřejmě zázračná uzdravení.
Zázračných uzdravení na zásah Otce Pia se traduje mnoho, dvě jsou obzvlášť významná: první z nich se datuje do doby mnichova života, druhé více než dvacet let po jeho smrti.
Náhlé vyléčení smrtelně nemocné Wandy Poltawské se stalo proslulým i proto, že šlo o ženu velmi blízkou budoucímu papeži Janu Pavlu II., který za ni osobně u Otce Pia intervenoval. Poltawská je lékařka, jež společně se svým manželem Andrejem patřila k nejbližším přátelům Karola Wojtyly v Krakově. Zamlada aktivně působila v polských mládežnických katolických organizacích, za což byla nacisty za války vězněna v koncentračních táborech. V roce 1962, už jako matka čtyř dětí, náhle onemocněla rakovinou a její stav byl brzy kritický.Ani chirurgická operace podle lékařů nedávala pacientce moc nadějí na přežití. Karol Wojtyla, v té době krakovský biskup, se špatnou zprávu dozvěděl v Římě, kde se účastnil vatikánského koncilu. Otce Pia znal z doby těsně po válce. V roce 1947 ho navštívil v klášteře v San Giovanni Rotondu a nechal se od něj vyzpovídat. Otec Pio na něj udělal velký dojem. Wojtyla napsal z Říma dopis, ve kterém mnicha latinsky prosí o modlitbu za "matku čtyř dcer,která žije v Krakově v Polsku a nachází se v nebezpečí smrti". Dopis byl odevzdán administrátoru monumentální nemocnice Dům úlevy od utrpení, jež vznikla díky snažení Otce Pia v místě, kde žil a kázal. Ten jej okamžitě doručil adresátovi, který podle jeho svědectví tenkrát řekl: " Tomuhle se nedá říct ne. " Jedenáct dní poté krakovský biskup Wojtyla napsal druhý dopis: "Ctihodný otče, žena žijící v Krakově v Polsku, matka čtyř dcer,se dne 21. listopadu, před plánovanou chirurgickou operací, náhle a nečekaně uzdravila." Druhý případ, uzdravení devítiletého Mattea Collelly, který v roce 2000 onemocněl akutní meningitidou, je pro katolickou církev právě tím zázrakem, jenž posloužil jako oficiální důvod pro svatořečení Otce Pia. Matteo byl hospitalizován v nemocnici Dům úlevy v těžkém stavu. Devět životně důležitých orgánů bylo akutním zánětem zasaženo, dítě upadlo do kómatu. Podle otce Mattea, lékaře, který je naprosto přesvědčen o tom, že uzdravení jeho syna bylo zázračné, se v odborné literatuře mluví o devadesátiprocentní úmrtnosti, pokud je zasaženo pět orgánů, o stoprocentní úmrtnosti, pokud je jich šest. Ve chvíli, kdy stav dítěte byl podle lékařů nevratný a udržovat organismus uměle při životě by prý znamenalo jen zbytečné trápení, se jeho rodiče rozhodli přemístit syna na lůžku do cely Otce Pia a shromáždit tu co nejvíc lidí s prosbou, aby se za Mattea modlili. Matteo se probudil z kómatu a rychle a zcela, bez jakýchkoli následků, se uzdravil. Rodičům se svěřil, že jej ve snu navštívil starý muž s bílým plnovousem a v hnědé kutně.

Foto
KALVÁRIUM

Otec Pio měl hodně nepřátel a odpůrců, převážně v řadách kléru, kteří se jej po celý život snažili izolovat od věřících a zdiskreditovat před veřejností. Kromě opatrnosti a skepse, kterou se cítí církev jako instituce povinována vůči věřícím, aby je v souladu s učením Ježíše Krista chránila před falešnými proroky,se podle Malatesty ke slovu dostala i obyčejná lidská žárlivost, závist a intrikánství církevních hodnostářů. Zpočátku, ve dvacátých a třicátých letech minulého století, byl mnich Pio obviňován ze šarlatánství, z obluzování důvěřivého lidu, a dokonce i z nepřípustných vztahů se ženami. V roce 1923 římská kurie vyhodnotila svá šetření a konstatovala, že jevy spojené s Otcem Piem nejsou nadpřirozené povahy.Vyzvala věřící, aby z verdiktu vyvodili důsledky a mnicha dále nenavštěvovali. Deset let nesměl Otec Pio sloužit veřejnou mši a udělovat svátosti. Lidem se zakazovalo, aby mu byť i jen psali. V roce 1933 přišla plná rehabilitace.
Později, a to především poté, co díky jeho iniciativě v San Giovanni Rotondu vybudovali velkou nemocnici pro poutníky i lidi z okolí nazvanou Dům úlevy od utrpení, se ale Otec Pio stal správcem velkého bohatství, které se sbíhalo do jeho rukou ze všech koutů světa. Když podle Malatesty odmítl byť i jen část zdrojů věnovat na sanaci finanční situace kapucínského řádu, jenž se zamotal do podvodných finančních spekulací a potřeboval se veřejně rehabilitovat, byl nařčen z odpadlictví a vzpurnosti vůči mateřskému řádu. To se stalo na počátku šedesátých let: proti Otci Piovi se rozjela druhá kampaň, ve které preláti, již ji vedli, zaútočili na údajně nemorálního, fanatického mnicha, který pracuje pro rozkol církve a netransparentně spravuje jemu svěřené fondy.Druhou rehabilitaci Otce Pia nařídil až nový papež, Pavel VI., který byl jeho obdivovatelem.
Dalo by se říci, že katolická církev obecně není z lidí konajících zázraky ve jménu Ježíše Krista nijak moc nadšená. Kanonizační procedura, která je zdlouhavá a striktní, je toho důkazem. První kroky vedoucí nakonec k blahoslavení a svatořečení Otce Pia se staly už rok po jeho smrti. Pět let trvalo maniakální shromažďování sto šesti svazků důkazních materiálů. Pak následovala zkoumání a disputace teologických konzilií. Za blahoslaveneho Otce Pia prohlásili v roce 1999, po dvaceti šesti letech. Tři roky nato proběhla kanonizace.

ZÁSLUHOU OTCE PIA BUDEME MÍT METRO

Kult Otce Pia, který do města San Giovanni Rotondo přivádí ročně přes sedm miliónů lidí, je pro místní nevysychajícím zdrojem příjmů a hotovým požehnáním. Jejich předkové se tenkrát, před osmdesáti lety,když církev usilovala o mnichovo přemístění, aby zabránila fixaci poutního místa už v jeho počátcích, vzbouřili: napsali petici na mnichovu obranu a šli za Pia orodovat k biskupovi. To se jim, a hlavně jejich potomkům velice vyplatilo. Nezaměstnanost je ve městě ve srovnání s průměrem jižní Itálie velice nízká - asi šest a půl procenta. Z dvaceti šesti tisíc obyvatel jich skoro tři tisíce pracují v nemocnici, kterou Otec Pio vybudoval. Další více než dva a půl tisíce pak ve službách religiózní turistiky. Roční příjem města se pohybuje kolem půl miliardy eur. "Zásluhou Otce Pia budeme mít metro,nové silnice, a dokonce letiště," pochvaluje si starosta. Rozhlasová stanice Padre Pio, která šíří zvěst o životě, ctnostech a slávě svatého Pia do světa, vysílá od roku 1987. Od letošního února existují i skvěle vybavená televizní studia. Teď se hledá sponzor na satelitní vysílání.
Na internetovou adresu chodí průměrně sto mailů denně. Na Internetu najdete i jeden z nejznámějších textů Otce Pia, kázáníčko, jež v Itálii visívá na stěnách kanceláří a rodinných hospůdek. Mystik, který prožil život ve fyzických a psychických útrapách, se tu nejprostšími slovy dokázal dotknout srdcí lidí toužících po povznesení: Úsměv nic nestojí a má velkou cenu. Obohatí toho,kdo ho dostane, a neochudí toho,kdo ho dává. Trvá jen okamžik, ale vzpomínka na něj může být věčná. Nikdo není tak bohatý,aby se bez něj mohl obejít. Nikdo není tak chudý, aby ho nemohl dát. Přináší štěstí do domu, podpírá při práci a je viditelným znamením hlubokého přátelství. Úsměv dá odpočinout od únavy, obnovuje odvahu demoralizovaným, ve smutku je útěchou, pomáhá od každé strasti. Ale je dobře, že se nedá koupit ani půjčit, ani ukrást, protože jeho hodnota je v okamžiku, kdy je věnován. A když potkáte někoho,kdo se na vás neusměje, buďte štědří a usmějte se vy,protože nikdo nepotřebuje víc úsměv než ten, kdo ho sám dát neumí.

VĚŘIT, NEBO NEVĚŘIT? NEBO NĚCO MEZI?

Nyní, když katolická církev Otce Pia vstřebala, diskuse okolo pravosti jím konaných zázraků utichly. O Otce Pia se už nikdo nepře. Biografie Enrika Malatesty, o němž se na záložce tvrdí, že je největší autoritou, co se života tohoto mnicha týče, není ničím jiným než zapáleným vyznáním víry a o objektivitu či odstup se ani nesnaží. Nikomu to asi nevadí, čehož důkazem může být, že stejný novinář připravoval o Otci Piovi i cyklus dokumentů pro italskou veřejnoprávní televizi. Svět už se nedělí na dva proti sobě stojící tábory: na věřící a důvěřivé kontra skeptiky a podezřívavé. Dnes na jedné straně stojí zástupy věřících vzývající svatého Pia, zástupy tvořené prostými lidmi, ale i manažery, politiky a celebritami, zatímco na straně druhé je - ticho. Ateisty vystřídali agnostici a ti mlčí. Svatý Pio, když už pro někoho není přímo svatý, je alespoň "sympatický", jak o něm řekl levicový politik a starosta města Říma Walter Veltroni. A ti, kteří se na cirkus kolem Otce Pia nemohou nebo nechtějí dívat, prostě odvracejí oči. O jeho skandálně nepochopitelných skutcích si nemyslí své - nemyslí si vůbec nic. Filozof Ludwig Wittgenstein ostatně řekl: "Skepticismus není nevyvratitelný, nýbrž zjevně nesmyslný,neboť chce zpochybňovat tam, kde se nelze ptát. Pochybnost může být jen tam, kde je otázka; otázka jen tam, kde existuje odpověď, a odpověď jen tam, kde lze něco říct." A co lze říci o zázracích Otce Pia? Jak se postavit k otázce pravosti stigmat, když tělo již není? Co říct k zázračným vyléčením, když disponujeme kusými informacemi a subjektivními svědectvími? Copak lze potvrdit nebo vyvrátit něco, co nelze zkoumat? A tak se nabízí třetí cesta - nechat to být. Vždyť v postmoderním světě je místo pro všechny.

Jitka Polanská

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější