Martin Stáhalík | Reflex.cz
nahoru

Martin Stáhalík

JANA DOLEŽALOVÁ5. září 2002 • 11:48

Měl stejné předpoklady být mediální hvězdou a uznávaným sportovcem jako kdysi Petr Jirmus a dnes Aleš Valenta či Tomáš Enge. V roce 1995 přivezl zlato z mistrovství světa, v roce 1999 se stal jedním z dvanácti akrobatických pilotů světa, prvním Čechem, který směl létat na světových soutěžích Grand Prix. Byl mladý, krásný, charismatický. Ve světě ho obdivovali, v České republice však slávy nedosáhl. V březnu 2001 se zabil při výukovém letu na nizozemském letišti Teque.

Foto
Martin Stáhalík vyrůstal v době, která akrobatickým pilotům přála. Narodil se 2. června 1962 v Českých Budějovicích a vyrůstal v Rudofově, nedaleko letiště Hosín, kde začínal létat i Petr Jirmus. Socialismus leteckou akrobatickou reprezentaci podporoval. Nejenže platil tréninky,provoz letadel, ale letci měli také nárok na náhradu mzdy v zaměstnání po dobu soustředění a soutěží. Když získal Petr Jirmus titul mistra světa, byl jeho úspěch tlačen médii, protože socialistická společnost potřebovala viditelně prokazovat svoje úspěchy.

PROTOTYP SOCIALISTICKÉHO SPORTOVCE

Martina se už ale tato všeobjímající "podpora" nedotkla. Zato na vlastní kůži poznal odvrácenou stranu ochranitelského přístupu - výběr "kádrově" dobrých pilotů. Pocházel z rodiny pilota Ivana Stáhalíka, který létal úspěšně v šedesátých letech akrobacii. Na letiště přišel poprvé s tátou a základy akrobatického létání ho také naučil on. "Než by si někde zkoušel létat tajně, tak jsem ho to raději učil já. Na druhou stranu měl v sobě Martin talent od boha. To neříkám jako otec, ale jako pilot, kterému prošlo rukama hodně letců," vzpomíná na něj dnes sedmdesátiletý otec. Jak ale Martin často tvrdil, hlavní impuls na cestě k letecké akrobacii pro něj byl, když viděl v roce 1978 na hosínském letišti na mistrovství světa zvítězit Ivana Tučka.
Foto
V sedmnácti se přihlásil do plachtařského oddílu a začal létat na bezmotorových letadlech, větroních. Když však chtěl v osmnácti nastoupit do motorového výcviku, nebylo to možné. Počet míst v aeroklubu byl omezen. A pokud místo bylo, pak ne pro Martina Stáhalíka. "Krajský náčelník aeroklubu neměl rád mého tátu. Takže jsem lítal na větroních, dělal na letišti brigády a čekal, až mi vstup do aeroklubu podepíše. Ale bylo mi to houby platný," vzpomínal Martin na svoje začátky v rozhovoru, který jsme spolu vedli v devadesátém osmém. Martinův otec ale v té době pracoval v zemědělském letectvu SLOV -AIRU,které potřebovalo posily. Zařídil proto Martinovi zapsání do stavu letců školených pro zemědělství. Motorový výcvik, jejž hradil SLOV -AIR, probíhal na letišti v Hosíně. Martin mezitím po maturitě na budějovickém gymnáziu podal přihlášku na Pedagogický institut (chtěl studovat obor výtvarná výchova - po matce dobře kreslil). Obor neotevřeli, tak dělal rok hlídače na letišti, pak se vyškolil na leteckého mechanika. Během dvou let se uvolnilo několik míst v aeroklubu, a aby je jako prázdná nemuseli rušit, podepsal nový náčelník vstup do aeroklubu i Martinovi. Zatímco ostatní začali motorově létat v osmnácti, jemu bylo třiadvacet let. Po roce dostal nabídku účastnit se akrobatického kursu ve Vrchlabí. Ale ani teď neměl vyhráno. Lékaři mu objevili vrozenou vadu ledviny.Pro kohokoliv jiného by to byl konec soutěžního létání. Martin se ale díky své o dva roky starší sestře Ivaně, lékařce, a MUDr.Novákovi z Českých Budějovic dostal na operaci do Olomouce, kde mu ledvinu úspěšně operovali. Pár týdnů po propuštění nastoupil na akrobatický kurs. "Přišli jsme tam s nejlepším kamarádem Karlem Vithou. On po operaci slepého střeva, já po operaci ledviny,a oba jsme to zapřeli. Takže i když jsme se nesměli namáhat, tahali jsme po letišti těžká letadla. Nemohl jsem ale riskovat, že za rok kurs neotevřou." V témže roce Martin zvítězil v soutěži pro začínající akrobatické piloty "Modřanský pohár" s letadlem Zlín-142 a další dva roky s letadlem Z-50M. (Prvním držitelem tohoto poháru byl o deset let dříve, v roce 1978, Petr Jirmus.) Od té chvíle vyhrával kdeco, ale ani to mu postup výš nezajistilo. "Nebyl jsem prototyp socialistického sportovce. Vážně, tuhle formulaci jsem se dozvěděl, když mi bylo divné, proč všichni mohou do reprezentace a já ne. Vyhrával jsem všechny pohárové soutěže a získal i titul mistra republiky,a i když bývalo zvykem, že to byl krok do reprezentace, mě nikdo nezval. Já měl poněkud neurovnaný soukromý život, kouřil jsem (a to mi zůstalo), do hospody jsem taky zašel, se ženskými to také fungovalo - na každou soutěž přijela jiná a oni v tom měli bordel. I když jsem vyhrál druhé mistrovství republiky a dva roky vítězil v soutěžích, bylo ticho.Pak jsem se dozvěděl, že nejsem ten správný prototyp," vyslovil se o tehdejší době v rozhovoru pro časopis Playboy v roce 2000.

Foto
MISTR SVĚTA A UČITEL

Šanci reprezentovat dostal nakonec až po revoluci v nově vedeném Leteckém sportovním centru na letišti v Moravské Třebové. Jenže to už i do leteckého sportu nastoupil kapitalismus a socialistické výhody vzaly za své. Žádná náhrada platu v zaměstnání - letci reprezentanti museli létat jen ve volném čase nebo během dovolených. Dotace od státu sice zůstaly,ale ve stejné výši jako dříve a nyní už pokryly sotva roční pojištění letadel. Reprezentace, do té doby živená státem, se musela o sebe postarat sama. "Martin byl ale člověk, kterého centrum v tu chvíli přesně potřebovalo," říká dnes trenér státní reprezentace a světově akreditovaný rozhodčí Stano Bajzík. Martin uměl nejen výborně lítat, ale plynně hovořil i psal anglicky a německy.Navíc měl i pedagogický talent a velice společenskou povahu, takže ho klienti vyhledávali. Martin měl navíc zkušenosti z práce leteckého mechanika SLOV -AIRU, takže mohl začít pro centrum zabezpečovat náhradní díly a udržovat stav letadel. A k tomu byl ochoten obětovat létání všechno, i rodinu. V jednadevadesátém, když nastoupil na místo leteckého instruktora, se do Třebové odstěhoval. Manželství se ženou Janou, které trvalo od roku 1989 a s níž měl syna Martina, bylo v roce 1994 rozvedeno. I když měl v Budějovicích byt a přítelkyni Veroniku, nikdy se tam natrvalo nevrátil. Žil a pracoval v Moravské Třebové. V únoru 1995 se stal mistrem světa v letecké akrobacii v kategorii Advanced v Jihoafrické republice. Na vypůjčeném letadle. Čím měla jeho konkurence finančně i technicky navrch, vyrovnal vrozeným talentem. "Konkurence měla nalétáno kolem osmdesáti tréninkových hodin, já jen pětadvacet," svěřil se po návratu.

Foto
BOJ O PŘÍZEŇ A SPONZORY

Návrat domů se zlatem z mistrovství světa ale nebyl zdaleka tak oslnivý jako někdejší příjezdy Jirmuse a Tučka. O úspěchu informovaly jen drobné několikařádkové zprávičky v tisku. Větší rozhovor místnímu rodákovi věnovaly pouze Českobudějovické listy. Byl to logický vývoj. Ne nadarmo se říká, že výkladní skříní strojírenství státu je letectví a vizitkou letectví akrobacie. Fabriky Letov a Aero Vodochody se ale v devadesátých letech ocitly před krachem a v útlumu. Také české stroje už nepatřily mezi ty nejlepší. Letoun Zlín-50, na kterém si Martin doletěl pro titul mistra světa, se už mohl uplatnit pouze v kategorii Advanced (strojů s omezeným výkonem). Pro kategorii Unlimited (bez omezení) už nestačil. Navíc na výsledky nečekala hladová socialistická vlast, ale rozvíjející se kapitalistická společnost, jež nebyla nijak naladěna na drahý a exkluzívní sport. Přízeň médií a veřejnosti byla upřena na docela jiná sportovní odvětví. V kontrastu s tím, co museli letečtí akrobatičtí reprezentanti do sportu investovat, to byla nespravedlivá odměna. "Lidi, kteří dělají leteckou akrobacii, obětují sportu mnohem více, než je vidět. Volný čas, rodinné vztahy.A riskují život. Ve světě je šedesát nejlepších pilotů, ale každý rok se dva až tři zabijí," komentoval realitu Martin. "Jenže vrcholový sport je o tom, že posouváte laťku dál, a my navíc s vědomím, že ve vteřině může být konec. Přitom vozíme každý rok ze světa medaile a patříme mezi světové špičky.Děláme republice dobré jméno,ale stát to vůbec nezajímá." I proto odešlo z reprezentace v devadesátých letech několik letců. Většinou na místa dopravních pilotů. Martin takovou nabídku dostal několikrát, ale nikdy o tom ani v náznaku neuvažoval. Naopak, vždycky se o létání v dopravních letadlech vyjadřoval jako o cestování autobusem. A navíc: "Když už leteckou akrobacii děláte, nemůžete jednoho dne říci, že končíte. Protože to všechno stálo moc peněz. Moje zkušenosti jsou finančně nevyčíslitelné, protože každá hodina mého tréninku stála deset tisíc korun. Kdybych chtěl skončit, musím dál předávat své zkušenosti." Po vítězství ve světě se o uznání začal rvát ještě urputněji. Teď už byl mistrem světa. Dokázal získat i sponzory. Pomalu, ale jistě. Navíc klientelu školy rozšířila německá státní reprezentace. Dnes, když se podíváte do výsledkové listiny Německa, letci na předních příčkách (Rolf Hankers, Willy Baumgartel, Uli Dembinski, Klaus Schrodt) jsou Martinovi
Foto
žáci. Všichni na Martina vzpomínají s nadšením. Uli Dembinski o něm říká: "S Martinem jsme se stali blízkými přáteli, když jsem s ním strávil mnoho a mnoho týdnů v Třebové, kde mě učil létat akrobacii. Byl to vnímavý učitel a myslím si, že si svou srdečnou povahou otevřel cestu k mnoha lidským srdcím. Navíc to byl jeden z nejlepších akrobatických pilotů světa. Měl velice osobitý styl létání, ve kterém kombinoval akrobatické figury jako nikdo jiný. Ve světě se mu říká,Stahalik style´." Letecké sportovní centrum si ve druhé polovině devadesátých let získalo ve světě jméno. Martin Stáhalík tu trénoval jako mistr a Stano Bajzík jako mezinárodně akreditovaný rozhodčí. Podobně kvalitní školy byly už jen ve Francii a Spojených státech. Na rozdíl od Rusů a Francouzů byli Češi stále v pozici amatérů. Škola nikdy neměla dost peněz, aby se ti nejlepší mohli věnovat pouze reprezentaci. Martin celé dny učil, po nocích dělal administrativu, ve volném čase sháněl sponzory,o víkendech létal na leteckých dnech. Trénovat mohl jen po práci, pokud měl ještě sílu. Při akrobacii může pilot ve vzduchu strávit maximálně hodinu, jsou to přibližně čtyři starty za den, na víc už tělo nemá. Problém byl i s kvalitními stroji. Když se Martinovi po složité obchodní transakci podařilo získat stroj Suchoj Su-26, vyrovnal se konečně vybavením nejlepším letcům na světě. Během tří měsíců se na letadlo přeškolil a na podzim, s nalétanými jedenácti tréninkovými hodinami, skončil na světové soutěži Grand Prix v Japonsku a Číně mezi dvanácti piloty světa pátý.

PÁTÝ NA SVĚTĚ

V Asii Martina milovali. Létal v Japonsku a Číně v letech 1999 a 2000 na soutěžích World Grand Prix FAI, letecké formuli 1. Do soutěže vybírá organizátor ze Švýcarska pod vedením Mezinárodní letecké federace (FAI) dvanáct akrobatů, kteří se zúčastnili světového šampionátu v kategorii Unlimited, nejhůře do šestnáctého místa. Na rozdíl od běžných soutěží, kde
Foto
je minimální výška letu sto metrů nad zemí, mají piloti World Grand Prix povolenou při svých leteckých show neomezenou nejnižší výšku letu. Martin se stal prvním Čechem a nejmladším pilotem, který byl mezi dvanáctku nejlepších na světě nominován. Dostal Českou republiku mezi letecké velmoci: Rusko, Ameriku, Německo a Francii, vedle dvou letců z Maďarska a Litvy.V roce 1999 létal na světovém leteckém poháru v Japonsku, o rok později prolétl výkrutem Nebeskou bránu - obří jeskyni v čínském národním parku Wu-kji-jan. Cesta vzhůru byla otevřena. A protože i v letecké akrobacii platí, že slavným se stane ten, který vyvede nějaký vydařený kousek, což světová jednička Jurgis Kairys dokázal průlety pod několika litevskými mosty, přiznal se Martin v rozhovoru pro Mladý svět v červnu 2000, že se chystá ke stejnému kousku, který se povedl v meziválečném období Ernstu Udetovi: sebrat křídlem letadla na zemi volně položený šátek.

NIKDY NÁRODNÍ HRDINA

V březnu 2001 odjel Martin do Nizozemska vypomáhat nizozemským akrobatům ve výcviku. V pátek 9. března 2001 v 10.35 se na letiště Teque u obce Heeten, asi osmdesát kilometrů východně od Amsterodamu, zřítil při výukovém letu. Bylo mu třicet osm let. Do dnešního dne nevydala nizozemská letecká inspekce ani policie žádné oficiální prohlášení o výsledku šetření nehody. Když zemřel v roce 1998 další z nejlepších
Foto
světových akrobatických letců, polský mistr světa Janusz Kasperek, byl Martin na jeho pohřbu se Stanem Bajzíkem. Velice se jich to dotklo. "Polský farář řekl, že kdo lítá, je hrdina. Ten, kdo lítá leteckou akrobacii, je ještě větší hrdina. Ale Janusz Kasperek byl ten největší hrdina, protože dovezl Polsku zlatou medaili z mistrovství světa," vzpomíná Stano Bajzík. Na Martinově pohřbu v Českých Budějovicích bylo tak plno, že se lidé ani nevešli do obřadní síně. Nebylo to ani tak proto, že proslavil Českou republiku, ale především proto, jaký byl člověk. Karel Vitha, kamarád z mládí, o něm říká, že to byl "konzument života". Martin miloval akrobacii, rychlá auta a ženy. Po jeho smrti se v MF Dnes objevilo deset řádků s fotografií velikosti poštovní známky.Větší pozornost jeho odchodu věnovaly pouze letecké časopisy a Českobudějovické listy.Ty Martina připomněly rozhovorem s mezinárodním rozhodčím Jiřím Koberlem: "Martin byl talent, který se rodí jednou za sto let. Kdyby mu bylo dopřáno ještě trochu času, určitě by nakonec byl nejlepší na světě." Ve skutečnosti by mu ale ani takový úspěch nemusel přinést větší slávu doma. "Myslím si, že jsme jako lidé starající se o sportovní letectví zaspali přechod od socialismu ke kapitalismu," říká Stano Bajzík, trenér státní reprezentace. "A jeden člověk ani pár lidí nemohou tento stav zvrátit."

JANA DOLEŽALOVÁ

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější