James Earl Carter

"Nikdy vám nezalžu, nikdy vás neoklamu," slíbil voličům Jimmy Carter, bývalý guvernér jižanské Georgie. Probíhala kampaň před volbami 1976 a Carterovo poselství Amerika vnímala. Po křečích vietnamské války a skandálu Watergate, po klamavých tancích, porušení zákona a bezostyšném lhaní hledala někoho, kdo by nebyl z Washingtonu a očistil politiku.

Foto
Carter, kdysi příslušník vojenského námořnictva a pěstitel burských oříšků, se cítil voličskou reakcí povzbuzen a přitvrdil. "Když udělá CIA chybu, svolám k tomu tiskovou konferenci," volal do davu z pomyslné bedny na mýdlo, z níž v dřevních politických dobách kandidáti promlouvali. Prezidenta Geralda Forda, ztělesnění establishmentu, však porazil jen těsně. Kdyby ten neomilostnil Richarda Nixona, jenž kvůli skandálu rezignoval, Carter by se možná prezidentem nestal. Jeho vláda trvala jeden mandát a byla neúspěšná. Zato po odchodu se mu podařilo najít smysl života v charitativní činnosti a neoficiální diplomacii a dnes je považován za nejúspěšnějšího exprezidenta Spojených států. Svatouškovské image navzdory - Carter byl a zůstal spornou postavou.

JE TO I VAŠE ZEMĚ...

Šestnáctého února 1977 přispěchali do Oválné pracovny Bílého domu dva muži patřící k žurnalistické špičce: Bob Woodward, reportér, jehož proslavila aféra Watergate, a výkonný ředitel deníku Washington Post Ben Bradlee. Woodward popisuje rozhovor v knize Stín vydané o víc než dvacet let později.
Foto
Carter pracoval v úřadě teprve dvacátý osmý den. Důvodem schůzky bylo Woodwardovo zjištění, že CIA od padesátých let zpestřovala jordánskému králi Husajnovi sexuální život a později se mu starala o ochranku pro jeho děti sídlící v USA. Woodward uvádí, že když bylo Husajnovi ke třicítce, zamiloval se do jedné židovské prostitutky, kterou mu opatřila CIA. Služba se prý snažila monarchu od nebezpečného románku odradit, ten si ale dlouho nechtěl dát říci a - jak píše Woodward - uvažoval, že se kvůli tomu vzdá trůnu.
Prezident si Woodwarda a Bradleeho pozval "off the record", což znamenalo, že o schůzce nesměli napsat. Zdůvodnil to tím, že chce být naprosto upřímný. Ano, řekl Carter, vaše informace jsou správné. Je to politika, kterou jsem zdědil a už jsem nařídil ji zastavit. A pak nepřímo požádal, aby o tom deník nepsal. Jeho klíčovým zahraničněpolitickým tématem je řešení konfliktu na Blízkém východě, král Husajn je umírněný a spolehlivý spojenec a ministr zahraniční Cyrus Vance se právě chystá do Ammánu. O ničem neví a článek by jej postavil před neřešitelný problém. Můžete se rozhodnout, jak chcete, já vám nebudu říkat, jak máte dělat svoji práci - řekl podle Woodwarda Carter, ale bylo znát, že si publikování nepřeje. V jednu chvíli se prezident, malý muž s výrazným obličejovým svalstvem a chladně modrým pohledem, na novináře podíval a učinil poslední, naléhavý pokus: "Toto je vaše země stejně jako moje," pronesl.
Článek vyšel za dva dny, kdy Vanceovo letadlo přistálo v Jordánsku. Když prezident ráno otevřel Post, uviděl přes celou šířku první strany titulek: "CIA platila milióny jordánskému králi Husajnovi." Druhý den sáhl rozzlobeně po peru a poslal Bradleemu osobní poznámku: "Myslím, že Vaše zveřejnění článku o CIA ve chvíli, kdy byl státní tajemník na své misi na Střední východ a právě se blížil k Jordánsku, bylo neodpovědné. Berte tuto poznámku jako redakční komentář. Jimmy" JIMMY Nechal si tak říkat místo James Earl. Urychlil trend diktující politikům užívat neformální verzi křestního jména i v oficiálním styku. Ministr spravedlnosti Robert Kennedy byl pro mnoho kolegů Bobby, ale ne v úřadu. Nikdo nepsal o prezidentech Dicku Nixonovi nebo Jerrym Fordovi, po Carterovi však jména prezidentů a vysoce postavených politiků zfamiliárněla. Najednou tu byl Dick Cheney, Al Gore, Bill Clinton, Rudy Giuliani a další.
"Jimmy" bylo součástí Carterovy strategie zbavit americkou prezidenturu imperiálního nádechu. Po přednesení inauguračního projevu ve východní části Kapitolu v lednu 1977 nenasedl jako předchůdci do limuzíny ani nezmizel v útrobách Kongresu, ale šel s rodinou pěšky několik bloků po Pensylvánské třídě až do Bílého domu. Chtěl být blíž lidem, jimž přece slíbil upřímnost.
Od přehnaných slibů jej zrazovala matka Lillian. Vysvětlovala mu, že jen dráždí novináře, kteří na něho od začátku budou něco hledat a najdou, protože k životu přece malé lži patří. Jak Woodward poznamenává, několik dní po schůzce v Oválné pracovně Carter řekl kongresmanům, že informaci o jordánských platbách CIA novinářům nepotvrdil, což ale bylo v rozporu s jejich verzí...

Foto
NESPOLEČENSKÝ TYP

Carter si na hlavní město nezvykl a s jeho pravidly se nesžil. Jeho výhodou v kampani bylo, že je outsidrem, který přichází vymést Augiášův chlév. V praxi se to ukázalo těžší. Nebýt Nixonem je jedna věc, prosadit svoji politiku ve městě, kde každý čeká na vaši chybu, je druhá. Ani s novináři Carter nedokázal navázat vztah. Když v roce 1993 navštívil Prahu, na Pražském hradě dostal otázku, co by poradil novému prezidentovi Billu Clintonovi, aby si u médií vylepšil reputaci. Carter odpověděl, že on přece není tím nejlepším člověkem na tento typ poradenství. Snad toho chtěl udělat najednou příliš: do zahraniční politiky vnesl předtím neviděný důraz na prosazování lidských práv za železnou oponou i jinde, podporoval ekologickou politiku, zároveň chtěl působit jako laskavá tvář Ameriky. Kritizoval například to, co označil za přehnaný strach Američanů z komunismu. Ani mezi poslanci si moc spojenců neudělal. V zákonech, které kongresmani často spojují s projekty, jež jim v jejich okrscích dělají jméno (nová silnice, most nebo kontrakt pro lokální firmy), nemilosrdně škrtal a hrozil je vetovat. Jim Wright, jenž se později za Reagana stal předsedou Sněmovny reprezentantů, si po jednom z odchodů z Oválné pracovny postěžoval, že z rozhovorů s Carterem má pocit, jako by byl politická kurtizána. Zpočátku se jeho poradci, sami bez valných zkušeností s politickým Washingtonem, snažili napojit ho na vlivné lidi. Zorganizovali například tenisovou čtyřhru, kterou prezident sehrál se třemi senátory. Carter přišel, odehrál dva zápasy a zase odešel. Jeden ze spoluhráčů, senátor Lloyd Bentsen z Texasu, si pak stěžoval prezidentovu poradci. "Co to, sakra, mělo znamenat? Nenabídl nám skleničku, limonádu, nic!" zuřil Bentsen. "Řekl jste: zahrajte si s nimi tenis, tak jsem s nimi hrál tenis," ukončil epizodu Carter v rozhovoru s konsternovaným poradcem. Manželce svého stratéga pro média Eden Rafshoonové se jednou svěřil: "Eden, jsem asi nespolečenský typ."

Foto
ATOMOVÁ PONORKA A BURÁKY

Carter se narodil 1. října 1924 v městečku Plains v Georgii do rodiny drobného farmáře a obchodníka. Rodinu charakterizovaly tradiční jižanské postoje té doby, otec třeba do svého domu nepouštěl lidi černé pleti. Matka měla v tomto ohledu progresívnější názory a ty také syn zdědil. Když se v roce 1971 stal guvernérem, ve svém zahajovacím projevu vyzval k ukončení rasové diskriminace.
Jako jedenáctiletý byl Jimmy pokřtěn v První baptistické církvi v Plains, konzervativní evangelické denominaci. Stal se z něho znovunarozený křesťan a to pak ovlivnilo jeho pozdější životní postoje. Carterova politika byla centristická, charakterizovala ji víra v dobrý účinek vládní intervence kombinovaná s důrazem na odpovědnost jedince za stav světa. Během války studoval na Námořní akademii v Annapolisu, promoval v roce 1946 jako padesátý devátý z 820 v ročníku. Sloužil na válečných lodích a později pod vedením kapitána Hymana Rickse pracoval v programu atomových ponorek, studoval jadernou fyziku a působil na atomové ponorce Sea Wolf. Ricks, později admirál, měl na Cartera form ující vliv. Přísný, málo komunikativní člověk prakticky nechválil, a když bylo třeba, kritizoval jen mírně. "Absence sdělení byla pochvalou," řekl o něm Carter. Také on sám se podobně choval k podřízeným, na něž byl náročný. Ve Washingtonu mu to vyneslo pověst odcizeného introverta. V roce 1953 mu zemřel otec a Carter od námořnictva odešel. Založil si v Georgii obchod s hnojivem a dostal se k farmaření. Vedlo se mu slušně, ale příliš nezbohatl. Již od roku 1946 byl ženatý - vzal si přítelkyni z Plains Rosalyn Smithovou, s níž žije dodnes. Jeho politická kariéra byla strmá. Počátkem šedesátých let se stal senátorem a v roce 1966 se umístil třetí v demokratických guvernérských primárkách. O čtyři roky později už byl guvernérem. Pomalu získával věhlas jako představitel nového typu jižanského demokrata, jemuž na srdci leží rasové smíření. Do Kapitolu například pověsil portrét Martina Luthera Kinga, což bylo i několik let po jeho zavraždění politicky odvážné gesto. A pak, v roce 1976, bez jakýchkoli zkušeností s politikou na národní úrovni, bez zahraničněpolitických ostruh, se nebývalým souběhem okolností stal 39. prezidentem Spojených států.

Foto
BREŽNĚVŮV MLASKAVÝ POLIBEK

Nastoupil do úřadu v době, kdy byla hospodářská recese na ústupu, ale během mandátu se americká ekonomika nezlepšila - růst nepřicházel a zároveň ji trápila vysoká inflace. V době voleb v roce 1980 byla kolem 12 procent, nezaměstnanost činila v průměru 7,7 procenta. Ropné krize způsobené politickými embargy kartelu OPEC snižovaly hodnotu dolaru a zvýšily obchodní deficit. V polovině roku 1979 se u amerických benzínových pump dokonce začaly tvořit fronty. Prezident vyhlásil program tvrdých úspor a investic do alternativních zdrojů energie. Ve druhé polovině sedmdesátých let ve Spojených státech stoupala zločinnost a části velkých měst se staly pro mnohé zapovězeným územím. Přišlo to v čase, kdy se soudilo, že Sovětský svaz nabírá vojenskou převahu. Amerika náhle vypadala jako impérium v úpadku. Ke chmurným myšlenkám Carter přispěl výrokem, že země prochází stavem národního vyčerpání. Konzervativní intelektuál Norman Podhoretz mu tento pesimismus neodpustil ani po čtvrtstoletí. "Nejhorší bylo Carterov o přesvědčení, že země je v úpadku, a také jeho naléhání, abychom si pěstovali ,zralost` tento vývoj přijmout. Úpadek byl podle jeho názoru zároveň dějinně nevyhnutelný a ne zase tak docela špatný," napsal Podhoretz letos v létě. V červnu 1979 podepsal Carter ve Vídni se Sovětským svazem dohodu SALT II o snižování počtu strategických zbraní (pamětníci jistě vzpomenou, jak sovětský vůdce Leonid Brežněv neochotného prezidenta přitáhl k sobě k mlaskavému polibku) a normalizoval diplomatické vztahy s Čínou. Největším úspěchem však bylo podepsání mírové dohody mezi Egyptem a Izraelem. K tomu obě země přiměl rok předtím ve svém letním sídle v marylandském Camp Davidu. Také v zahraniční politice je Carterovo prezidentství v USA vnímáno spíš neúspěšně. Sázku na sblížení s Moskvou mu zhatila komunistická invaze do Afghánistánu. Carter odpověděl výzvou Západu, aby se nezúčastnil letní olympiády v SSSR. Potom v listopadu 1979 obsadili radikálové americké velvyslanectví v Teheránu. Přesně 444 dní drželi Američany v zajetí. Carter se pokusil vyjednávat a vyslal také přepadový výsadek, ten však skončil fiaskem. Rukojmí byli propuštěni 20. ledna 1981, v den inaugurace Ronalda Reagana.

ÚSPĚŠNÝ EXPREZIDENT

Po odchodu z Washingtonu se Carter nějaký čas vzpamatovával. Pak zvolna ve spolupráci s Emory University v Atlantě zahájil práci Carterova střediska, instituce věnující se řešení světových problémů. Středisko pomáhá zmírňovat chudobu, zabraňovat epidemiím, zdokonalovat africké zemědělství, monitorovat volby a zprostředkovává mírové rozhovory. Hlavně za tuto činnost dostal Carter letos Nobelovu cenu za mír. To ocenění má v sobě ještě přinejmenším dva zajímavé momenty - podle jednoho člena Nobelova výboru měl totiž Carter dostat cenu už v roce 1978 společně s izraelským premiérem Menachemem Beginem a egyptským prezidentem Anwarem Sádátem, ale nebyl včas navržen. Dostal ji letos, ale Gunar Berge z výboru pro udělení ceny se netajil tím, že je odměněn také za kritiku současného amerického prezidenta a jeho plánů na svržení baasistického režimu v Iráku. Nobelova cena je vždy politickým gestem, ale Bergeho otevřenost o motivech udělení letošní ceny mnohým vzala dech. Někteří pravicoví komentátoři Cartera vyzvali, aby proto cenu nepřevzal. To nelze očekávat. Bývalí američtí prezidenti sice veřejně ty současné nekritizují, ale Carter si v tomto směru nedělá s ničím problémy. Už před válkou v Zálivu v roce 1991 se pokusil využít vlivu a překazit akci první Bushovy administrativy. Obrátil se na stálé členy Rady bezpečnosti OSN a také na arabské státy a vyzval je, aby společně pracovali proti vládě Spojených států. Ta podle něho chystala válku, kterou si Američané nepřáli. Tehdejší poradce pro otázky národní bezpečnosti Brent Scowcroft Cartera obvinil, že porušuje takzvaný Loganův zákon, zakazující Američanům vést na vládě nezávislou zahraniční politiku. S Carterovou neloajalitou se dostal do potíží také kolega z Demokratické strany, prezident Bill Clinton, jemuž měl Carter pomáhat svými diplomatickými misemi na Haiti a v Severní Koreji. Carterovi, zdá se, jde o mír za každou cenu a na cestě za tímto cílem nehodlá debatovat s nikým z těch, kterým má oficiálně pomáhat. Politickými postoji a činy po skončení prezidentství Carter potvrzuje, že si na americkou politickou kulturu nikdy nezvykl. Nepodřídil se, když byl v Bílém domě, což ho možná v roce 1980 stálo znovuzvolení. O to méně se mu chce podřídit nyní, kdy vystupuje sám za sebe a se svou představou, jak zlepšit svět.

AUTOR JE ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA HOSPODÁŘSKÝCH NOVIN