Leonid Iljič Brežněv | Reflex.cz
reklama
nahoru

Leonid Iljič Brežněv

Michal Kopeček14. listopadu 2002 • 00:20

Dnes už víme, co jsme před dvaceti lety touto dobou ještě nevěděli. Když za asistence televizních kamer spouštěli ruští komunisté do hrobu poblíž Kremlu rakev se svým nejvyšším představitelem Leonidem Brežněvem, skončila jedna epocha. Jaký vlastně byl muž, jehož jméno, podobně jako husté obočí a vášnivé polibky, se staly symbolem sedmdesátých let?

reklama

Foto
Leonid Iljič se narodil 19. prosince 1906 ruským rodičům v městečku Kamenskoje na východní Ukrajině. Leonidův otec Ilja pracoval jako dělník v huti, která byla hlavní ekonomickou páteří města. Celá oblast v okolí Dněpropetrovska byla bohatá na zásoby železné rudy a na počátku 20. století zažívala dynamický průmyslový a modernizační rozvoj.
V roce 1915 začal Leonid navštěvovat místní klasické gymnázium finančně podporované hutním závodem. I tak museli rodiče platit roční školné, rovnající se asi jednomu měsíčnímu platu Ilji Brežněva. Podle vzpomínek spolužáka Nathana Kruglaka, jenž později emigroval do Spojených států, byl Leonid spíše osamělý, nemluvný, introvertní typ, který se stranil všech radovánek a rošťáren svých spolužáků, a to včetně pravidelného týrání osmi židovských chlapců ve třídě, kteří byli objektem posměchu i fyzických útoků žáků i učitelů školy.
Běžnou výuku provozovanou i ve válečných podmínkách na čas přerušila až únorová revoluce a později bolševický převrat v roce 1917. Ukrajina se na čtyři roky změnila v bojiště bílých proti rudým, sociálních revolucionářů proti bolševikům, Polákům, kozákům a loupeživých partyzánských band proti všem.

STRANICKÁ LÉTA

V roce 1927 dokončil Brežněv geodetickou průmyslovku v Kursku a zpočátku pracoval jako zeměměřič v Bělorusku, kde poznal svou budoucí ženu, zdravotní sestru Viktorii Petrovnu. Rok 1931 zcela změnil jeho život. Leonid Brežněv se oženil, vrátil se do svého rodného města, přihlásil se do metalurgického institutu a vstoupil do komunistické strany. Zanedlouho byl pověřen svou první stranickou funkcí, vedením závodního Komsomolu. Ukrajina, bývalá obilnice ruského státu, právě prožívala nejhorší léta zběsilé kolektivizační kampaně a boje proti takzvaným kulakům. "Přešli jsme od omezování aktivit třídy kulaků k likvidaci kulaků jako třídy," charakterizoval Stalin svou tehdejší kampaň. Nelze doložit, zda a nakolik se sám Brežněv podílel na trestných výpravách bolševických úderek proti venkovskému obyvatelstvu. Je však zřejmé, že i kdyby nechtěl, musel vědět o rozsahu hladovění, vražd, šíření nemocí a případech kanibalismu, které tehdy nebyly ničím výjimečným.
V roce 1934, po zavraždění stranického šéfa leningradské organizace strany Sergeje Kirova, rozpoutal Stalin první ze svých čistek. Uvolněná místa zaujaly čerstvé kádry a Leonid Brežněv byl pověřen vedením stranického oddělení pro ideologii a indoktrinaci v půlmiliónovém oblastním městě Dněpropetrovsku. Energicky se ujal nové rusifikační kampaně a boje proti "ideologickým úchylkám". Nebyl jediný mladý a nadšený aparátčik, který profitoval z příchodu nového prvního tajemníka ukrajinské strany dosazeného Stalinem, Nikity Sergejeviče Chruščova.

Foto
ZROZENÍ HRDINY

Po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941 vstoupil Brežněv do armády a s hodností poručíka se stal zástupcem náčelníka politické správy Jižního frontu. V dubnu 1942 byl povýšen na majora a stal se šéfem politického komisariátu osmnácté armády, s níž prošel téměř celou frontu od černomořského pobřeží až k úpatí Karpat. Zde se při bitvě o Dukelský průsmyk mimo jiné spřátelil s velitelem 1. československého armádního sboru, připojeného v lednu 1945 k osmnácté armádě, generálem Ludvíkem Svobodou. Ke konci války byl Brežněv povýšen na plukovníka a stanul v čele politické správy 4. u krajinského frontu. Tento služební postup však nebyl nijak zvlášť výjimečný. Teprve později začala být Brežněvova role za druhé světové války zobrazována v poněkud jiném světle. Podobně jako v případě Chruščova také s jeho vzrůstající politickou váhou rostla potřeba zdůrazňovat válečné zásluhy. Z bývalého řadového politruka se tak od konce padesátých let začal stávat "vynikající organizátor a velitel". Skutečný ohňostroj chvalozpěvů na Brežněvovo válečné hrdinství a vůdcovské schopnosti inicioval ve druhé polovině šedesátých let jeho spolubojovník a chráněnec maršál Grečko.

PAN "CELINA"

Po válce postupoval Brežněv pod ochranou Nikity Chruščova poměrně rychle. Ve svých necelých čtyřiceti letech, v roce 1946, se vrátil na Ukrajinu a nastoupil na místo stranického šéfa v Záporoží, kterému západní pozorovatelé přezdívali "ukrajinský Pittsburgh". V roce 1950 zaujal místo prvního tajemníka ÚV Komunistické strany Moldávie. Na bývalém rumunském území přičleněném k sovětskému impériu v roce 1940 Brežněv zúročil své předválečné zkušenosti z Ukrajiny při brutální kolektivizaci zemědělství, stranických čistkách a bezostyšné rusifikaci místního rumunského obyvatelstva. Po Stalinově smrti v březnu 1953 byl Brežněv v rámci krátkodeché destalinizace zbaven svých funkcí v ÚV, ale už počátkem dalšího roku jej Chruščov jako první tajemník a fakticky nový sovětský vládce povolal k plnění mimořádného úkolu. Vyhlášení programu obdělání panenské půdy neboli celiny v únoru 1954 bylo první z mnoha osobitých a kontroverzních iniciativ Nikity Chruščova. Brežněv, který se osvědčil při poválečné obnově Záporoží a při "konsolidaci" Moldávie, byl tím nejvhodnějším kandidátem pro jeho vedení. V únoru 1954 přesídlil do Alma-Aty a začal organizovat provizorní ubytování pro tisíce komsomolců, demobilizovaných vojáků, rolníků a odborných pracovníků, kteří uposlechli výzvy budovatelské kampaně a přijeli do kazašské stepi budovat novou obilnici Sovětského svazu. Investiční náklady grandiózního plánu byly obrovské. Nedostatečná infrastruktura, špatná logistika, dezorganizace a následná apatie spojená s korupcí měly ale za následek značné ztráty na technice, stavebním materiálu i lidské práci. Ještě na konci první sklizně před nadcházející zimou v roce 1954 žilo více než 75 procent nových kolchozníků a sovchozníků v provizorních vojenských stanech. Stovky tun přiděleného stavebního dříví na sruby nebyly nikdy distribuovány, několik tunových zásilek okenních skel se ztratilo při cestě do oblasti. Nedostávalo se nábytku, základních potravin, oděvů ani obuvi, služby prakticky neexistovaly, zdravotní péče byla naprosto nedostatečná. Přesto Chruščov slavil triumf. Listopadová čísla v roce 1954 hlásila z Kazachstánu dvakrát vyšší sklizeň obilí než předešlý rok. Přesně to potřeboval Chruščov pro definitivní prosazení svého prvenství ve stranické hierarchii a Leonid Brežněv na tom měl nemalou zásluhu. V roce 1956 byl Brežněv s aureolou vynikajícího organizátora a věrného stranického pracovníka opět zvolen do ústředního výboru, v červnu 1957 po likvidaci takzvané protistranické skupiny Malenkova, Molotova a Kaganoviče se stal tajemníkem prezídia ÚV KSSS zodpovědným za vztahy se zahraničními komunistickými stranami.

Foto
NA VRCHOLU

Po třech letech v květnu 1960 Leonida Brežněva "povýšili" na předsedu prezídia Nejvyššího sovětu, což bylo postavení formálně odpovídající funkci hlavy státu. V sovětských podmínkách se však takové "povýšení" ve skutečnosti rovnalo odsunutí na vedlejší kolej moci. Silné protichruščovovské křídlo ve stranickém vedení se tak na čas zbavilo jednoho z předních Chruščovových chráněnců. Brežněv však dokázal v následujících letech z dosavadního "pohřebiště" politických nadějí vytěžit maximum. Během tří let v "prezidentské" funkci poskytl desítky rozhovorů domácím i zahraničním novinářům a cíleně pěstoval svůj mediální obraz. Současně navštívil řadu zemí v Africe, Asii a bezmála všechny východoevropské sovětské satelity včetně Československa. Získal zkušenosti i relativ ní rozhled ve světové politice. V červnu 1963 se Brežněv, stále ještě ve funkci předsedy prezídia Nejvyššího sovětu, vrátil do sekretariátu ústředního výboru jako nejpravděpodobnější nástupce Nikity Chruščova. Spolu se svými někdejšími odpůrci byl však v této chvíli rozhodnut zbavit se nevyzpytatelného "prvního", který čím více ztrácel reálnou politickou podporu, tím svéhlavěji prosazoval vlastní nápady. Spiknutí zosnovali v říjnu 1964 během Chruščovovy dovolené na Krymu. P o svém návratu byl "drahý Nikita Sergejevič" seznámen se skutečností, že rezignoval na nejvyšší stranickou funkci s ohledem "na zdravotní stav a pokročilý věk". Brežněv se stal prvním tajemníkem, Alexej Kosygin předsedou rady ministrů.

Foto
HODINA PRAVDY

Leonid Brežněv nevynikal ani vzděláním, ani bystrým úsudkem. Podobně jako u Chruščova byla Brežněvova politická "chytrost" plebejské povahy. V čem ale vynikal nad ostatní sovětské vůdce, byla jeho schopnost získávat si na svou stranu stoupence, především z řad stranické nomenklatury. Vůči svým politickým rivalům se nikdy nechoval s krutostí svých předchůdců a obvykle je po jejich mocenské neutralizaci kompenzoval lukrativním diplomatickým či akademickým postem. Byl to pragmatik moci a ze všeho nejvíce toužil po uchování statu quo sovětského impéria. Přesto si nemohl nepamatovat, jakou nervózní nelibost vzbudil jeho telefonát prvním u tajemníkovi ÚV KSČ Antonínu Novotnému v říjnu 1964, aby mu oznámil změnu na kremelském trůně. Novotný své reakce o tři roky později litoval, když žádal Brežněva o pomoc v boji proti úsilí českých a slovenských reformistů nahradit jej ve funkci šéfa strany. Brežněv přiletěl do Prahy na dva dny v prosinci 1967 a v osmnáctihodinovém politickém maratónu vyslechl všechny důležité protagonisty sporu, aby nakonec svým proslulým výrokem "eto vaše dělo" mávl nad československými komunisty rukou a odjel ještě před slavnostní večeří pořádanou Novotným na jeho počest. Za pár měsíců svého výroku zase pro změnu litoval Brežněv. Nějakou dobu ještě mírnil "jestřáby" v politbyru, kterým československá krize přihrála do rukou jedinečnou příležitost odstranit anomálii, že "nejzápadnější výspa socialistického bloku" byla současně zemí bez sovětské vojenské přítomnosti. Konečné Brežněvovo rozhodnutí o srpnové intervenci vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy se stalo výsledkem obavy před rozpadem západní části sovětského impéria. Z vojenského hlediska byla okupace Československa výhrou, politicky se zdálo, že jde o porážku první třídy. Kremlu se nepodařilo utvořit vládu "zdravých sil", spontánní občanský odpor proti okupaci nenechal svět na pochybách, co se týče legitimity "zásahu proti kontrarevoluci". Pracně budovaný propagandistický obraz SSSR jako mírotvorce byl v troskách stejně jako politika détente se Západem. Z dlouhodobého hlediska se ale Brežněvovi invaze vyplatila. Světová veřejnost jako obvykle prokázala jen velmi krátkou paměť a po nedlouhém období rozhořčení nad vpádem do Československa je ponechala svému osudu. Takzvaná Brežněvova doktrína omezené suverenity zemí bloku znamenala definitivní rozchod nejen s Číňany, ale také s Jugoslávci a Rumuny, v ostatních komunistických státech se však sovětský vliv upevnil. Na domácím poli invaze Brežněva také posílila. Přiznala sice velký vliv vojenským kruhům, zároveň ale jasně ukázala, že konečné rozhodnutí leží vždy na politickém vedení, a tedy koneckonců na Brežněvovi samotném. Sovětský lídr vyšel z nejtemnější hodiny své politické kariéry s mnoha šrámy, ale silnější než dříve. K tomu mu ostatně do jisté míry pomohla i úspěšná a rychlá "normalizace" v Československu. Jak ukazují výzkumy historiků v posledních letech, poté, co se ukázalo, že utvoření "revoluční, dělnicko-rolnické vlády" Aloise Indry nemá sebemenší šanci, byl sám Brežněv, podporován Kosyginem a Kádárem, ještě před jednáním s internovanými československými představiteli 23.-26. srpna v podstatě ochoten stáhnout sovětská vojska ze země a s jistými úpravami uznat výsledky polednového vývoje. Navenek však vystupoval tvrdě stejně jako celé sovětské politbyro, následkem čehož znejistělí a informačně izolovaní českoslovenští představitelé v čele s Dubčekem kapitulovali a s výjimkou Františka Kriegela podepsali tzv. moskevské protokoly. Sověti poté vsadili na pragmatického Husáka a ješitného Svobodu, kteří umožnili "aktivistickému" křídlu kolem Aloise Indry a Vasila Biľaka zapomenout na vlastní srpnové fiasko a prosadit se svým iniciativním, neostalinským přístupem v normalizační hře. Tento vývoj současně také posílil "tradicionalisty" v sovětském vedení a postupně se Biľak i pro Brežněva, jenž ho v srpnu 1968 prakticky odepsal, stal nejdůvěryhodnější osobou československé kom unistické "věrchušky".

POSLEDNÍ LEČ

Jediný nepřítel, který nyní mohl Brežněva porazit, byla stařecká senilita. Jeho stav se výrazně zhoršil po dvou mozkových mrtvicích na konci roku 1974. Od té doby se začal hůře pohybovat a permanentní užívání uklidňujících léků mu značně znesnadňovalo soustředění. Postupně se Brežněvova neschopnost vládnout sobě samému, natož celé zemi, stala veřejným tajemstvím navzdory snaze sovětského vedení udržet zdání normality. Na zasedáních politbyra Brežněv málokdy vnímal své okolí, četl jen projevy předem připravené jeho poradci, často opakoval celé věty a zadrhával se v řeči. Také zahraniční partneři si postupně zvykli, že po formálních rozhovorech s Brežněvem je potřeba skutečně jednat se členy politbyra v jeho doprovodu. Hlavní slovo na konci sedmdesátých let získal mocenský triumvirát složený ze šéfa KGB Jurije Andropova, ministra zahraničí Andreje Gromyka a ministra obrany Dmitrije Ustinova. Právě tato trojice stála za dobrodružnými sovětskými podniky na Blízkém východě a v Africe, rozmístěním raket SS-20 a nakonec i intervencí v Afghánistánu. Brežněva naopak využívali jako ukázkového "mírotvorce", který reprezentoval sovětskou stínohru na návrhy o odzbrojení a mírové soužití. Lze-li věřit memoárům některých čelných politiků té doby, Brežněv přitom sám mírové rétorice věřil. Na rozhovorech o prodloužení smlouvy o omezení raketového zbrojení ve Vídni v červnu 1979 údajně v soukromí na amerického prezidenta Jimmyho Cartera emfaticky a zcela nekomunisticky naléhal: "Jestli to nedokážeme, Bůh nám neodpustí!" Brežněv však již dávno neměl dostatečnou moc ani schopnost nějak výrazněji ovlivňovat sovětskou politiku. Poté, co se ukázalo, že původně "blesková akce" v Afghánistánu se odvíjí podle "vietnamského scénáře", nezmohl se Brežněv na více než výčitku adresovanou Ustinovovi a Andropovovi. "Vy jste mě do toho zatáhli."

Michal Kopeček


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama