Franz Kafka

Je otázkou, zda ten letošní rok bude rokem Kafkovým, protože na výročí už tolik nedáme, ledaže by nám slovo "kafkárna" leželo při kontaktu s realitou až příliš na mysli. V každém případě ovšem pohled na jeho dílo i život dostal postupem času na přelomu století i jiné dimenze než v dobách, kdy byl Kafka chápán jen existencialisticky a psychoanalyticky nebo jako geniální analytik absurdity moci a jejího aparátu, oběť literatury či jako věštec holocaustu a ten, jenž v Marxových stopách formuluje tezi odcizení způsobeného masovou strojní výrobou.

Foto
Propocená trička s Kafkovým portrétem nošená po Praze v době hlavní sezóny uondanými turisty i rostoucí kulisovitost uliček Starého Města, jež už svého času byly Kafkovi symbolem jeviště světa, labyrintu, z něhož se nedá uniknout, protože "matička má drápy", jsou na první pohled natolik v rozepři s Kafkovým názorem a vnímáním, že se zdá, jako by město i lidé na básníka zapomněli. Ale sám dnešek Prahy naopak podporuje Kafkovu vizi jako "vizi zdání světa". Při nové četbě Kafky se tak zdá, že jestliže na něj lidé zapomněli, on ne, a to, čemu říkají pamětníci "Kafkova jasnozřivost", funguje.

OTEC

Franz Kafka se narodil před sto dvaceti lety,3. července 1883, v rodině velkoobchodníka Hermanna Kafky a Julie, rozené Lövyové. Až o pět let později přibyla do rodiny první sestra a pak ještě dvě - nejmladší Ottla byla jediná, která projevovala porozumění nejen pro jeho povahu, ale později i poslání. Zatímco v matčině rodině se našli vzdělaní předci (snad proto byla k F ranzovi o něco chápavější než otec), Hermann Kafka byl "selfmademan" pocházející z chudých a nevzdělaných poměrů. Choval se jako domácí tyran, který dětem neustále předhazoval, jaký mají díky němu snadný život a jak jsou mu za to málo vděčné. Kafkův Dopis otci, pocházející z roku 1919, v němž se neúspěšně pokouší - dopis nebyl ani
Foto
doručen - o zúčtování s osobou, která mu nikdy nenaslouchala, se později stal pro mnohé klíčem k osobnosti Kafkově i k jeho dílu. Hrubost, agrese a duševní nečistota, s níž se velmi "čistotný" Kafka potýkal ve svém nejbližším okolí, měly nepochybně nejen bezprostřední vliv na takové povídky,jako jsou Ortel a Proměna (obě 1912), ale i na celé jeho dílo a život, marně se neustále vyrovnávající s pocitem neznámé viny,za niž je člověk odsouzen (Proces Kafka začíná psát 1914), a proti verdiktu se v podstatě ani bránit nechce. Odtud také vyrůstají motivy m učení, soudců a poprav,neznámé moci, k níž se nelze přes hradbu nepochopitelných byrokratických výkonů dostat, a svou při se světem vysvětlit. Klaus Wagenbach v životopisné studii o Kafkovi upozorňuje na to, že reálie obsažené v Kafkových prózách mají mnohem víc autobiografických rysů, než by se mohlo zdát. Tento klíč není ovšem možné zredukovat jen na vztah k otci nebo k nenáviděném u zaměstnání pojišťovacího úředníka, které právník Kafka velmi svědomitě vykonává. A ten klíč není samozřejmě ani jediný.

ČISTOTA

Kafkovi se zdál svět kolem znetvořený, znelidštěný a on, proživší naprostou většinu života v uzavření pomyslnými hradbami staré Prahy,člověk, jehož bydliště se většinou posunovala vždy jen o pár set metrů dál, neustále toužil po útěku z lidské přírody,kde nejmocnějším vjemem byl "pach kamenů v chodbě", po úniku do "přirozeného" světa a života. Odtud jeho veslování po Vltavě, zahradničení v Tróji i podpora sestřiných zemědělských pokusů v Siřemi. Odtud i jeho vegetariánství, které srovnává - podle Maxe Broda - se životem prvních křesťanů. "V
Foto
prostém lidu se šíří, co je podstatou určeno pro ty nejušlechtilejší a nejlepší." Těžko uvěřit, že by v dobách Kafkových "prostý lid" vyhledával rostlinnou potravu, nicméně Kafka se v berlínském akváriu dokázal vyjádřit k rybám i takto: "Teď už se na vás mohu klidně dívat, už vás nejím."
V jeho vnitřním světě bylo vždycky zakotveno to, čeho se mu kolem nedostávalo - ohleduplnost, svědomitost, zodpovědnost. Ticho neobtěžuje jako hluk, mlčení tak jako prázdné řeči, přerušení vztahu tak jako jeho bolestná agónie. Když k tomu ovšem připočteme ještě "absolutní pravdivost", jak to dělá Brod, pak se dostaneme až k jím zavedené kategorii "svatosti", protože to je údajně "jediná správná kategorie, jíž lze posuzovat Kafkův život a tvorbu." I když toto prohlášení vzápětí Brod relativizuje, není, jak vyplývá nejen z vnějších okolností Kafkova života, ale i z jeho názorů, asi tou pravou kategorií. Jestliže nutným předpokladem svatosti je víra, pak už ten Kafka nesplňoval, a Max Brod zasažený pro celý život ideou sionismu to ve své (asi nevědomé) snaze přizpůsobit obraz nejlepšího přítele ideálu nechtěl přijmout. Ve skutečnosti se Kafka židovskou ani jinou z náboženských věr nezabýval víc než jiný intelektuál v jeho postavení. Viktor Fischl nazval jeden ze svých povídkových souborů Kafka v Jeruzalému a nebyla to tak zcela fikce, protože se v roce 1912 Kafka o odchod do Jeruzaléma (vytoužený únik) zajímal. Ale dělal to právě proto, že obdivoval jednoduchý a pracovitý život palestinských osadníků, kterého sám nebyl schopen, ač ho pro sebe považoval za jediné řešení. Židovství bylo v Kafkovi zakořeněno, ale ne jako náboženská víra, Kafka si spíš víc než jiní uvědomoval staletou osamělost etnika, které nebylo prostředím přijato. Jestliže se učil hebrejsky,pak to bylo proto, aby své kořeny lépe pochopil. Vezmeme-li k tomu ještě, že ve městě, v němž byl německý živel stále víc zatlačován, neměl jako německy vychovaný Žid prakticky možnost asimilace, pak žil ovšem v osamělosti dvojnásobné. Bez Boha i bez lidí. Jestliže jako svůj úkol Kafka chápal, že je třeba "vynést
Foto
svět do oblasti pravdy, neproměnlivosti" ,což jsou opravdu kategorie posvátna, pak zároveň věděl, že tak nelze činit bez toho, aniž by si od světa udržel odstup, že se ho do jisté míry musí vzdát. "Člověk se musí omezit na to,co bezpodmínečně ovládá," to byla jedna z jeho maxim, již se snažil naplnit. Ovládal psaní a v něm běžné starosti - a dokonce i láska - vadily. Tento problém stal se mu celoživotním traumatem, v němž, pronásledován neustále sklony "normálně" žít a vědomím své neschopnosti vrůst do měšťácké společnosti, nebyl schopen chovat se jednoznačně. Je až dojemné sledovat, jak si v dobách svého zasnoubení zapisoval téměř jako účetní, zvyklý z formulářů na kolonky "má dáti-dal", svá pro a proti zamýšleného svazku. Je nepochybné, že tento "absolutně pravdivý" člověk tím způsobil zároveň hodně bolesti. Ale on ji působil neustále i sám sobě - ve své, jak říká Brod, touze po absolutnu, neschopnosti smířit se s kompromisem. "Obsluhuji mučicí stroj," říká Kafka, který si to velmi dobře uvědomuje - v jeho povídce V kárném táboře se ostatně mučící stane dobrovolně mučeným.

NEČISTOTA

Rok 1912 je v Kafkově životě rokem přelomovým. Začíná horečně psát (psal s dlouhými přestávkami, ale povídky často na jeden zátah) a zároveň se vzdává úniku ze svého osudu, i když má hodně daleko k tom u, aby ho chápal jako odhodlání k svatém u poustevničení. Ostatně i Brodovi píše: "Psaní mě udržuje, ale není správnější říct, že udržuje tento způsob života? (...) Ale jak je to vůbec se spisovatelstvím? Psaní je sladká, podivuhodná mzda, ale zač? Té noci mi bylo jasno jak při dětském názorném vyučování, že je to mzda ďáblovi. Tyto sestupy k temným mocnostem, toto rozpoutávání duchů od přírody spoutaných, pochybná objetí a jiné věci, jež se snad dole odehrávají a o nichž nemáš tušení nahoře, když v slunečním jasu píšeš své povídky. Snad existuje i jiné psaní, já znám jen tohle, za noci, kdy mi úzkost nedá spát, znám jen tohle. A to ďábelské přitom zdá se mi být docela zjevné. Je to ješitnost a požitkářství, které neustále bzučí kolem vlastní nebo též cizí bytosti (...)."
Foto
Přestože se na své poslání dívá takto sebemrskačsky,onoho roku se zdá, že se definitivně rozhodl. Vznikají první náčrtky k prvnímu ze tří nedokončených románů - k Nezvěstnému (známo také pod názvem Amerika), vychází mu první kniha Rozjímání. Ale kromě toho se také seznámí s Felice Bauerovou, a přestože její první portrét v Kafkově deníku vyznívá značně nelichotivě, začíná si s ní dopisovat. Tak se rodí pětiletý vztah, během něhož se stihnou dvakrát zasnoubit a rozejít a Kafka se stane (aniž by se to kdy dozvěděl) otcem syna, kterého mu ovšem neporodí snoubenka, ale zprostředkovatelka jejich vztahu Grete Blochová. Kafkovo neustálé unikání a zase návraty k ženám jsou dány jednak tím, že se nechce spoutat finančními problémy spojenými s manželstvím, jednak je schopen při svém citlivém sluchu psát jen v hluboké samotě a tu mu poskytuje noc, které také podřizuje svůj denní řád, když píše. Říká tomu "život na manévrech" a na ty se žena se svými běžnými starostmi a ukřičené a věčně nemocné děti málo hodí. Šlo to tak daleko, že v obdobích, kdy byl nějakým vztahem pohlcen, se mu pravidelně literárně nedařilo. Jeho pohled na ženy byl tak ještě rozporuplnější než na literaturu. Všimneme-li si toho, jak ve svém díle Kafka ženy ztvárňuje, pak jsou to vesměs pasivní živočichové, sloužící k ukájení pohlavního pudu a snažící se muže pohltit (viz soulož s Friedou v Zámku). Tento pohled na ženy byl ovšem hluboce ovlivněn dobovou sexuální morálkou, která odsuzovala dívky k tomu, aby si před manželstvím nezadaly, a mladé muže s jejich tělesnými potřebami odkazovala do nevěstinců nebo do dusných pokojíků služek. Stefan Zweig se ve svých memoárech vrací do posledních let podunajské monarchie většinou s láskou, ale jeho kritika sexuálního pokrytectví je velice tvrdá. Také Kafka tímto pokrytectvím trpěl a snad jen pozdní vztahy s emancipovanou Milenou Jesenskou i poslední družkou Dorou Diamantovou ho byly do jisté míry zbaveny.

Foto
SMRT

V roce 1917 se přece jen zdá, že manželství Kafku nemine. A právě tehdy,když je svatba na spadnutí, dostává první chrlení krve ohlašující tuberkulózu. Je známo, i když ne prokázáno, že si podvědomě lze některé nemoci přivolat, a k takovému výkladu Kafkova nemoc přímo svádí, i když je známa slabost jeho organismu, přepětí z noční práce i setrvalé a úporné bolesti hlavy.Ernst Fischer ve své kafkovské studii dovozuje, že takovou přepjatou atmosféru Kafka vlastně potřeboval - bez ní by byl sice spisovatelem vynikajícím, ale ne geniálním. "Kafkovy deníky a dopisy," píše Fischer, "jsou plny hořekování, plny soucitu se sebou samým, plny sebetrýznivě doznávané slabosti. Ale za všemi nářky se skrývá heroismus života, za zdůrazňovanou nedostatečností velikost muže, který rozbil sám sebe, aby z trosek mohlo povstat umělecké dílo." Kafka okamžitě ruší své druhé zasnoubení s Felice (čeká ho ovšem ještě jedno s Julií Vohryzkovou a nakonec i půlrok společného života s Dorou Diamantovou). Teď ovšem pociťuje spíš než strach jakousi úlevu, osvobození. Jeho důvod k rozchodu je dostatečně pádný,nemusí konečně mrhat silami v zaměstnání, nemoc mu paradoxně přináší to, po čem odjakživa toužil - svobodu. A tu nyní využívá. Je válka a přesto o ní v Kafkových denících najdeme sotva padesát řádků. Kafka pohrdal těmi, kteří se účastnili zabíjení. Onen pocit absurdity byrokraty manipulovaného života, vyrůstající z atmosféry "naprázdno" meloucího aparátu, se ovšem i po konci monarchie (v roce 1922 píše Kafka mj. Zámek) dál šíří. Kafka umírá 3. června 1924 a právě v té době se světa začínají ujímat různí Klammové, vykonávající svou moc nad lidmi jménem něčeho, co ani jim není jasné. Onen výkon moci pro moc ovšem vyžaduje stále absurdnější vysvětlení, které nakonec musí skončit u hledání vnějších i vnitřních nepřátel. A tak ruka perfektního a na nic jiného než na dobrý výkon "služby" nemyslícího byrokrata Eichmanna začíná v účetních knihách rýsovat kolonky s počty zlikvidovaných, aby se svět mohl naučit slovo holocaust. Kafkova vzývaná jasnozřivost ale nespočívá jen v tušení strašných důsledků odlidštění světa, které zažilo 20. století, ale i v odhalování procesu, jímž toto odlidštění probíhá. Pro Kafku základní pocit cizoty, který se třeba dělníka zmocňuje u běžícího pásu, kde vyrábí něco, o čem ani neví, jak funguje, se dnes rozšířil do všech oblastí života. Jen málokdo zná principy televize či počítače a automobilky začínají motory aut plombovat, aby odradily zájemce hledající smysl nějaké součásti. Lidé proto raději plombují i své životy,aby se mohli věnovat světu "jako zdání", jak jim ho dnes předstírají moderní technologie médií. Kafkovo slovo "odradek", budící samo o sobě hrůzu svou nesmyslností, se tak neustále šíří. "Marně se ptám," píše Kafka v povídce Starost hlavy rodiny, "co s ním bude. Vše, co umírá, mívalo předtím jakýsi cíl, konalo cosi a tím se opotřebovalo. U odradka tomu tak není. Že by se snad tedy jednou i mým dětem a vnoučatům kutálel pod nohama ze schodů dolů a tahal za sebou nit? Nikomu arci zjevně neškodí, a však pomyšlení, že mě snad i přežije, je pro mne téměř bolestné."
Foto