Václav Klaus | Reflex.cz
nahoru

Václav Klaus

Bohumil Pečinka13. ledna 2003 • 02:33

Jde ještě vůbec něco napsat o člověku, o němž bylo za posledních třináct let napsáno téměř všechno? Vždyť každé jeho gesto, intonace hlasu i obsah textových zpráv z mobilu se staly natolik součástí veřejného zájmu, že se zdá, jako by se pan profesor (už to kožené oslovení!) stal živým inventářem novodobé historie. Namísto memorování osobních údajů se raději podívejme na několik důležitých obrazů z jeho politického života.

Foto
Je neděle 15. prosince 2002, krátce po vyhlášení výsledků voleb na předsedu ODS. Účastníci františkolázeňského kongresu vstávají a nadšeně tleskají. V rohu sálu Společenského domu vstává i nový předseda Mirek Topolánek a přes davy gratulantů se pomalu prodírá k předsednickému stolu. V jeho čele dosud sedí Václav Klaus a jeho tvář má mrazivý výraz. Jako jeden z posledních se zvedá ze židle a na pár vteřin symbolicky tleská svému nástupci, ke kterému se mezitím přesunula tlupa fotoreportérů. Těžko říct, na co v tu chvíli myslí. Možná na minulý kongres v Ostravě, kdy bylo ještě všechno jinak.

92 PROCENT
"Volby chceme a musíme vyhrát. Nemůžeme mít žádný jiný,menší cíl. Jsem rozhodnut pro tento cíl udělat všechno,co je v mých silách a schopnostech. Mám-li však s tímto úkolem naši stranu vést, budu nekompromisně požadovat, aby to byla strana na všech úrovních jednotná, důvěřující vedení, které si dnes zvolí, a respektující pravomoci volených orgánů ještě více, než tomu bylo v minulosti. Za takovou stranu mohu a chci převzít odpovědnost. A dodávám - odpovědnost se vším všudy. I s osobními důsledky a závěry,které pro sebe učiním, pokud v našem zápase neuspějeme." Pro čtenáře méně obeznámené se stranickým provozem přeložme jeho slova takto: říkám si o silný mandát a výměnou za to nabízím svou politickou budoucnost. Od delegátů skutečně dostává
Foto
dvaadevadesát procent hlasů, což bylo historicky nejvyšší procento pro předsedu demokratické strany u nás. Dalších sedm měsíců pak bojuje svůj boj o politický život i osud celé české pravice. A prohrává. Nebyla to porážka drtivá a v průzkumech jeho ODS dokonce dlouho vedla. Do rozhodujícího klání měla ale malý manévrovací prostor a sám Klaus příliš jednostranně vsadil na povolební spolupráci s ČSSD,respektive s jedním jejím křídlem, které navíc nebylo zrovna u moci. Dno ponížení si V .K. zřejmě odbyl v televizní debatě s Vladimírem Špidlou, kde mu pozdější premiér dával tvrdě najevo, že s ním do koalice v žádném případě nepůjde. Starý bojovník a přívrženec konkurenční demokracie Klaus se zmohl jen na slova o odpovědnosti po volbách a v tu chvíli působil velmi, velmi neklausovsky.

DROLENÍ AUTORITY
Mnozí čekali, že Václav Klaus se po oznámení volebních výsledků nějak vyjádří ke své další politické budoucnosti. Udělal by tím nejen velké státnické gesto, ale vytvořil by si i prostor,jejž by mohl využít pro předání moci a transformaci své strany. Namísto toho se dostavily vyhýbavé odpovědi a později i kličkování na první povolební výkonné radě ODS.

O pár dní později následovala konference ODS v Národním domě na Vinohradech, o níž mnozí delegáti hovořili jako o "malém kongresu", kde si musí všichni vyříkat příčiny porážky.Vedle Klause ale v sále čekalo přes třicet nedočkavých novinářů, čímž otevřená debata v podstatě skončila a většina funkcionářů nabyla přesvědčení, že Klaus se s nimi o ničem bavit nechce. Na setkání senátních a komunálních zástupců před podzimními volbami přišla do Majakovského sálu téhož domu už jen necelá polovina lidí, takže člověk měl dojem, že se ocitl na sešlosti malé neparlamentní strany.Podobným fiaskem skončil mítink s několika sty členy brněnské ODS,kteří nabyli dojmu, že před nimi stojí jiný Klaus. Namísto člověka šířícího léta sebevědomí spíše muž, který sám potřebuje nabít energií, a navíc místy působící lítostivě, což byla dosud jeho neznámá poloha. Další impuls ke drolení do té doby nezpochybnitelné autority přišel po vítězných
Foto
senátních a komunálních volbách, které většina v ODS přičítala "odklausování" volební kampaně. Snad ještě větší odpor vzbuzovalo Klausovo okolí reprezentované poradci Jaklem, Matoušem a zpovzdáli i Kovarčíkem, o nichž se střední stranické vrstvy domnívaly,že mají na Klause špatný vliv,izolují ho a rasputinovsky řídí ODS. Různé proudy se slily na třináctém kongresu, kde se už vznášel protestní duch a touha po změně - jakékoli změně. Jejím vyjádřením pak byla volba předsedy,který se netěšil zvláštní Klausově přízni, a naopak odsunutí lidí z jeho okolí. Kdyby člověk v tu chvíli zavřel oči, mohl si připadat jako v jiné době, jiné epoše, kdy politická kariéra V.K. teprve začínala.

PRVNÍ VZPOURA
Kulturní dům Vltava v pražské Hostivaři praskal v polovině října 1990 ve švech. Nespokojenost více než dvou třetin delegátů sněmu Občanského fóra se způsobem řízení OF i tempem změn ve společnosti dostoupila vrcholu. Několik dní předtím kontaktovala Klausovy poradce řada okresních delegátů a navrhovala mu kandidaturu na předsedu OF.Stručně řečeno: připravovala se rebelie proti vedení se sídlem v pražském Špalíčku, ale ch yběl jí vůdce. Také Klaus už dlouho bojoval s levicově liberálním establishmentem OF,přesto nabídky z okresů dlouho odmítal. Do té doby se profiloval jako ekonom, který za vrchol politického boje považuje přetahování ve vládě a hospodářském výboru parlamentu. V rozhodování nakonec převážil fakt, že koncept jeho ekonomické reformy sice v září 1990 vzal na vědomí federální parlament, ale chyběla mu potřebná síla k prosazení praktických kroků. Situace se vyhrotila několik dní před sněmem. Tehdy na něj tlačilo několik členů vlády a dávali mu najevo, že se o tento post nesmí ucházet. Když byl ráno v Hostivaři opět konfrontován s požadavky okresních zástupců, projevil se u něj typicky klausovský rys: nejdříve určitý čas váhá a seznamuje se s novou situací, poté se postaví do čela peletonu, určitý čas ho táhne, pak nasadí ke spurtu a vesměs zvítězí. Komentátor Lidových novin Jiří Hanák tehdy napsal
Foto
prorocký článek s názvem Konec starých časů, kde uvedl: "Zpráva o zvolení Václava Klause do čela OF není pouhou zprávou o personální změně ve vedení tohoto hnutí-nehnutí či strany-nestrany.Je to především zpráva o nastávajících změnách v politickém životě naší společnosti ... Poražených je celá řada a nejsou to jména či síly zanedbatelné. Volba Václava Klause je porážkou českého premiéra Petra Pitharta, volba Václava Klause je neúspěchem hradní koncepce OF a do třetice je volba Václava Klause porážkou ‚socializujících` sil uvnitř OF,zejména jejich ekonomických expertů."

DRUHÁ VZPOURA
I v lednu 1991 praskal kulturní dům Vltava ve švech. Nespokojenost čtyř pětin delegátů sněmu Občanského fóra s bývalou reprezentací, bránící v radikálních změnách v OF i vládě, vyústila v požadavek přeměny tohoto širokospektrálního hnutí ve stranu, a navíc pravicové orientace. Delegáti podpořili Klause a jeho reformy daleko větším rozdílem než před třemi měsíci. Vzhledem k tomu, že levicově liberální většina ve vládě, podporovaná Václavem Havlem, tento krok odmítla akceptovat, byl svolán další sněm. Zde došlo k rozdělení OF na ODS a zbytkové Občanské hnutí, které později zaniklo. V těchto týdnech se zrodily základní antiklausovské animozity,které se v různých obměnách budou opakovat dalších třináct let. Filosof Václav Bělohradský o tom později napsal: "V.K. vystoupil jako antitypus českého intelektuála, který miluje polohu obecného nadšení, kýčovitého ‚občanskospolečenského` mluvení o hodnotách, které jsou tak vysoko,že s nimi téměř všichni musí souhlasit. V .K. začal budovat obyčejnou politickou stranu, pohřbil různé ‚antipolitické vize politiky`, jasně definoval ekonomické cíle a stanovil priority.To mu
ovšem významná část lidí angažovaných v politice v této zemi neodpustila." Co bylo ještě důležitější: strhl polistopadovou revoluční vlnu doprava, založil novou politickou tradici české pravice, a tím určil podobu české politické scény,jež se vůči něm u začala vymezovat. Stálo by
Foto
vůbec za samostatnou studii porovnat, jak jsou Klausovy aktivity před i po listopadu 1989 hodně podobné aktivitám Tomáše Masaryka v jeho předprezidentském období - s jeho věčným vnášením nových myšlenek do českého prostředí, provokacemi, schopnostmi jít proti hlavnímu proudu atd. Oba muže spojuje i vzdálenost českému prostředí, ať už jejich myšlením, nebo životním stylem. Navzdory tomu si oba intelektuály a později i politiky část české společnosti adoptovala a udělala z nich své přirozené mluvčí, přestože ve skutečnosti šlo o cizorodé elementy v české půdě.

SAMETOVÝ ROZVOD
Hvězdné hodiny státnické kariéry si zřejmě Václav Klaus prožil během dělení státu. Kdo měl oči a uši, viděl, že tento proces započal už na podzim 1990, jen ho česká strana nebyla schopna takto vyhodnotit. Naopak jsme byli svědky nekonečných a nikdy nekončících "cestováních po hradech a zámcích", jak si česká veřejnost překřtila jednání české a slovenské strany,jejichž jediným výsledkem byla větička, že příště se zase setkáme. Politolog Eric Stein označil tato jednání za emocionálně právní a pseudoprávní diskuse o povaze česko-slovenské smlouvy pod taktovkou Václava Havla. Po volbách v létě 1992 dochází v jednáních k obratu. Čtenáři si možná vzpomenou na sedm dvojstranných jednání reprezentací ODS a HZDS a množství následných setkání vlád a komisí obou států, která vyústila v poklidný rozchod. Hlavní přínos Václava Klause byl především v chladně racionální argumentaci a současně pružném přístupu k různým variantám. Na prvních dvou setkáních (Brno, Praha) se nejdříve profesorsky snažil ujednotit terminologii obou stran, protože některé slovenské požadavky ("mezinárodněprávní subjektivita, zastoupení u OSN") vedly k samostatnému státu, jiné měly zase konfederační aspirace, další (zvláště hospodářského rázu) měly posílit federální výhody,takže pro tuto změť návrhů se vžilo označení "kočkopes". Zvrat nastává při třetím
Foto
jednání v Praze, kde Klaus navrhl "Marshallův plán" pro Slovensko - decentralizovaný stát, zvýšení přerozdělování do krizových oblastí Slovenska, ale zachování funkční federace. Vladimír Mečiar tento návrh odmítl, na což m u Klaus kontroval, že chtějí samostatnost, ale za české peníze. "Jste hrdý národ, nebo nejste?" zeptal se tehdy podle účastníků setkání slovenského premiéra. Mečiar na to odpověděl legendárním výrokem "tak každý za své" ,čímž se konečně podařilo usměrnit vývoj určitým směrem. Následovaly mnohé odbočky v jednání - například když roztržku na úrovni vlády muselo řešit pověstné šesté setkání pod platanem v zahradě brněnské vily Tugendhat. Tehdy se ukázalo, že Klaus velice dobře rozumí reálpolitice a je mistr psychologických dvouher.Takže nakonec Mečiar,který mu byl jako politik i člověk vzdálen téměř vším, léta tvrdil, že Klaus je jediný český politik, jemuž důvěřuje. Tuto svou schopnost bohužel Klaus neosvědčil v polovině devadesátých let, kdy se mu nepodařilo udržet strategické partnerství s lidovci. Podobně si vedl i koncem devadesátých let, když se uzavřel do "zvláštních vztahů" s Milošem Zemanem, zbytečně ho povýšil na svou úroveň, čímž nepřiměřeně zvýšil význam tohoto muže v české politice.

SARAJEVO
Začnu osobní vzpomínkou. Začátkem listopadu 1997 jsem se společně se třemi dalšími kolegy setkal s Václavem Klausem. Vzhledem k tomu, že jsme tehdy působili mimo novinářský svět, byl náš rozhovor velmi otevřený.Za branami vládní Strakovy akademie zuřila chronická vládní krize, která stíhala Klausovu menšinovou vládu už téměř rok. Veřejně se mluvilo o tom, že padne vláda a Klaus bude nucen odstoupit i z předsednictví v ODS.Na otázku ohledně svého nástupce Klaus tehdy odpověděl: "V tom případě by se předsedou ODS měl stát Ivan Pilip a místopředsedou Jan Ruml, aby na něj dával pozor." O tři týdny později oba pánové neudrželi nervy na uzdě a po telefonátu Josefa Luxe, že vystoupí z vlády,pokud něco neudělají (ze které pár hodin nato stejně vystoupil), svolali na ministerstvo financí tiskovou konferenci a vyzvali Václava Klause k odstoupení. Udělali tak pár hodin poté, co odletěl na setkání zemí Středoevropské iniciativy do Sarajeva, kde nefungovaly mobilní telefony a bylo velmi obtížné spojení s Prahou. V ODS byl tento krok brán jako pokus o vnitrostranický puč, který poté, co Klaus neodstoupil, přešel do neúspěšného zákopového boje o eliminaci ODS.Tento tlak později významně přispěl ke vzniku opoziční smlouvy s ČSSD. Na tomto příkladu by se mohlo ukázat, jak aktéři tehdejší doby nedocenili Klausův smysl pro sportovní soutěžení, čímž rád a často poměřuje svět kolem. "Na každém člověku je vidět, jestli v mládí dělal nějaký sport," říkává Klaus s oblibou v různých rozhovorech. Myslel tím houževnatost, smysl pro fair play i schopnost kolektivní souhry,které sportovní zápolení v lidech obyčejně vypěstuje. Jen málo lidí si dodnes uvědomuje, jak blízko byl už tehdy od svého odstoupení a jak po "sarajevském atentátu" naopak zapnul svůj motor na plné obrátky,což mu prodloužilo aktivní politický život o několik let.

NÁVOD K POUŽITÍ
Většina lidí si v osobním styku s Václavem Klausem neví rady.Obecně platí poučka, kterou zformuloval kterýsi jeho vrstevník: při letmém kontaktu začne většina lidí Klause obdivovat, při bližším seznámení ho pro jeho protivnost nenávidí a jen skupině vyvolených je umožněno přejít do třetí fáze vyrovnaného vztahu. Z toho a dalších důvodů Klaus po celých třináct let v politice sloužil jako projekční plátno životních i politických úzkostí a očekávání mnoha lidí. Pro leckoho bude jeho odchod z aktivní politiky šokem. Jedni poznají, co je to žít bez Klausova pracovního nasazení (ODS), druzí si musí najít jiného politického soupeře (Špidla), další odlišný úlevný symbol (diváci Kotle) a poslední zase jiný objekt pro povzbuzování své umělecké vyprahlosti (Viewegh). I Václava Klause ročník 2003 čeká ještě nejeden životní přerod. V posledním třičtvrtěroce byl příliš často vídán v nočních podnicích se svými obdivovatelkami s téměř totožným popisem (blond vlasy,věk kolem 25 let), takže začal připomínat stárnoucího playboye. Anebo jinak: muže, který neumí přijmout svůj věk. Koneckonců o ty ženy ani tak nešlo. Klaus se vždycky ženám líbil a ony jemu. Jeho okolí ale tentokrát zdrženlivě konstatovalo, že "starý lev" svou okázalou neopatrností chce světu spíše demonstrovat svou sílu. Paradoxně mu z této strany hrozilo snad největší nebezpečí pro jeho autoritu - zesměšnění. Mnozí si slibují, že pobyt mimo každodenní politický kolotoč m u dodá moudrost stáří a on ji dokáže využít v další politické kariéře.

EPILOG
Na posledním kongresu ODS se udál jeden symbolický moment. Václav Klaus na samém konci vstal a pronesl poslední krátký projev, odešel ze sálu a nechal v něm tři sta padesát překvapených delegátů i nového předsedu Topolánka svému osudu. Dámy a pánové, teď je to na vás, chtěl možná říct. O tři dny později, během parlamentní debaty o Evropské unii, ale přišel ke skupince poslanců vlastní strany a řekl větu, která všechny rozesmála: "Kdybych já byl předsedou ODS,tak ..." Z toho vyplývá, že z veřejného života Václava Klause jen tak někdo nedostane. Tím si ovšem oddálí splnění svého přání, které pronesl na tiskové konferenci v době demise jeho druhé vlády v listopadu 1997: "Byl jsem zbytečně démonizován. Nebyl jsem příčinou ani všeho zla, ani všeho dobra, ale jsem přesvědčen, že jsem toho při transformaci české ekonomiky,při utváření našeho demokratického politického systém u, při vzniku České republiky,při jejím mezinárodním prosazování, při změně celého myšlenkového klimatu nevykonal málo a že to bude - ve střízlivější chvíli, než je tato - doceněno."


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější