Audrey Hepburnová | Reflex.cz
nahoru

Audrey Hepburnová

JIŘÍ ŽÁK9. února 2003 • 22:47

Dvacáté století by se kromě jiných přívlastků mohlo klidně nazývat stoletím filmu. Kdysi podceňovaná, zatracovaná a špatně placená profese komedianta se proměnila v obdivovanou, idealizovanou a výtečně placenou profesi filmového herce. Spolu se vznikem Hollywoodu se herci stali symbolem úspěchu, důležitými figurami na šachovnici komerčního, společenského, a dokonce i politického vlivu a spolu se zpěváky mediálně nejsledovanějšími osobnostmi kulturního života.

Díky velké divadelní tradici, spojené s uctíváním velkých herců, se tento fenomén kupodivu nezrodil v Americe, nýbrž v Evropě, ale to nic nemění na tom, že klíčovou roli sehrál Hollywood. Jednou z hvězd, která na konci padesátých let nepochybně poznamenala celé filmové dějiny - a od jejíhož úmrtí nyní uplynulo deset let -, byla i Audrey Hepburnová. Ta se však přece jen poněkud vymyká běžnému portrétu amerických stars.

Foto
CÍTILA JSEM SE ÚPLNĚ SAMA

Rodiče holčičky,která se narodila 4. května 1929 v Bruselu jako Edda Kathleen van Heemstra Hepburnová-Rustonová, měli ke světu filmu daleko a určitě je ani nenapadlo, že se z jejich dcery stane obdivovaná filmová diva. Audrey sice později vzpomínala, že v mládí "maminka zoufale toužila stát se herečkou", ale protože patřila ke starobylé nizozemské šlechtě, nepřipadalo v úvahu, aby se věnovala tak pochybné profesi. Ta to skutečnost se promítla do celého jejího života a stala se jakýmsi bitevním polem, na němž se neustále střetávaly její bohémské touhy s konvencemi svazujícími tehdejší společenský život v Bruselu, "pravděpodobně nejpuritánštějším ze všech evropských hlavních měst".
Mělo to osudový vliv i na její dceru. Jak napsala její životopiskyně Diana Maychicková: "Audrey se s matkou naprosto ztotožnila a byla neustále rozpolcena rozporem mezi konvencemi a tvůrčím přístupem k životu." To celé ještě akcentoval fakt, že její otec, Joseph Victor Anthony Hepburn, pocházející z anglicko-irské rodiny,zastával post ředitele belgické odbočky Bank of England. Byl to do sebe zahleděný sobec, který selhal nejen jako manžel, ale především jako otec. V roce 1935 rodinu definitiv ně opustil a se svou dcerou se prakticky nikdy nestýkal, a to ani v době, kdy už se z ní stala světově uznávaná filmová hvězda. Tyto okolnosti Audrey fatálně poznamenaly. Trpěla plachostí a uzavřeností, což byly samozřejmě vlastnosti, které bychom v případě herečky jen stěží očekávali. Navíc měly i psychické následky.Jako dítě se v nejsložitějších situacích naučila kompenzovat svou bolest pojídáním čokolády.T o se v průběhu let vyvinulo dokonce až v neschopnost přijímat jakoukoli jinou stravu, což jsou typické příznaky anorexie, o níž se ovšem v té době vědělo jen málo. Její dětství navíc výrazně ovlivnila druhá světová válka a německá okupace. Po krátkém pobytu v Anglii se totiž její matka spolu s dětmi - Audrey měla dva nevlastní bratry z matčina prvního manželství - přestěhovala do nizozemského Arnhemu. Tady se po obsazení země německou armádou v roce 1940 aktivně a velmi statečně zapojila do hnutí odporu, ačkoliv navenek předstírala, že s nacisty sympatizuje. Neustálý stres samozřejmě k rodinné idy le žádným způsobem nepřispěl. Když Audrey mnohem později na dětství vzpomínala, v jejích vzpomínkách nikdy nezazněla ani stopa nostalgie. "Cítila jsem se úplně sama," řekla v jednom z nemnohých interview. Tento pocit ji pak provázel celý život.

Foto
GIGI

Ještě před válkou, v letech 1935-1939, pobývala Ella van Heemstra se svými třemi dětmi v Anglii. Tyto čtyři roky měly mít pro Audrey rozhodující význam. Jednak se tam naučila anglicky,jednak tam začala chodit do baletu: "Byla jsem tlustá, měla jsem nekoordinované pohyby,byla jsem neohrabaná... Chyběl mi smysl pro rytmus. Přesto jsem si díky pouhé pevné vůli vedla dobře." Láska k baletu vydržela kupodivu i přes přestávku vynucenou válkou. Když se Audrey v roce 1948 vrátila do Londýna, pokračovala ve studiu baletu u jisté madam Tarassovové. Jednoho krásného dne vpadl do jejího baletního sálu holandský dokumentarista Charles Huguenot van der Linden, který hledal tanečnici pro svůj cestopisný film. Původně si představoval průvodkyni s kyprými vnadami, ale jeho plány vzaly za své, jakmile spatřil Audrey: "V devatenácti z ní byla kráska s laníma očima, aristokratickými lícními kostmi, útlým pasem i boky a vznešeným držením těla." Pak už události dostaly rychlý spád. Povan der Lindenově filmu Holandsko v sedmi lekcích se sice další nabídky nijak zvlášť nehrnuly, ale Audrey si uvědomila, že by si ve chvíli, kdy se majetek její matky začal povážlivě tenčit, mohla tancem vydělávat na živobytí. Začala si tedy sama shánět další podobné filmové role.
V roce 1951, kdy už měla za sebou roličky v několika filmech, v nichž dokonce pronesla i první repliky,jí producent Ray Ventura nabídl malou roli ve filmu Monte Carlo Baby,který se natáčel na francouzské Riviéře. Hned první natáčecí den si Audrey všimla nápadné starší rusovlasé ženy v kolečkovém křesle, kterou nějaký muž postrkoval kolem filmového štábu. Dáma se poprvé zdržela jen asi hodinu, ale následující den tam byla zase. Se svým společníkem se hlasitě bavila a rušila natáčení. Když se ji režisér Jean Boyer už už chystal vykázat, s úžasem zjistil, že se jedná o oblíbenou spisovatelku Colette, jejíž popularita ve Francii dosáhla na počátku padesátých let vrcholu. Spolu s manželem cestovala v té době po Evropě a Americe a už dva roky hledala hlavní představitelku pro svou hru Gigi, kterou měl producent Gilbert Miller uvádět na Broadwayi. Jakmile spatřila Audrey,bylo rozhodnuto. "To je moje Gigi!" prohlásila prý ještě týž den.
Foto
Audrey se kupodivu bránila. Ne že by chtěla dělat problémy - jen si nevěřila. Jenomže události už nabraly takový směr, že se nakonec rozhodla to zkusit. Nastoupila na loď a po osmnácti dnech plavby dorazila do New Yorku. Začala pracovat na roli, ale zároveň se musela učit základům divadelního herectví, to znamená pohybovat se po jevišti a mluvit tak, aby její hlas obsáhl celé hlediště. Premiéra se konala 24. 11. 1951 v broadwayském Fulton Theatre. Následující den vyšla v New York Herald-Tribune kritika obávaného Waltera Kerra, která končila slovy: "Její herecký výkon je jako doušek čerstvého vzduchu v období veder." Ředitel Fulton Theatre přikázal kulisákům vyměnit poutač visící v průčelí divadla. V předvečer premiéry na něm stálo: GIGI s Audrey Hepburnovou. A teď: AUDREY HEPBURNOVÁ v Gigi. Nebylo pochyb: zrodila se hvězda. Ještě zbývalo dobýt svět filmu.

PRÁZDNINY V ŘÍMĚ

Na podzim roku 1951 se devětačtyřicetiletý režisér William Wyler,který měl za sebou oscarový úspěch s dramatem Nejlepší léta našeho života, chystal k natáčení oddechové komedie o princezně, jež na čtyřiadvacet hodin zapomene na své státnické povinnosti a v doprovodu novináře podnikne dobrodružný výlet po Římě. Na první pohled to byl banální příběh o lásce, jakých se v hollywoodských studiích natočily stovky. Jenomže autorem scénáře byl tentokrát mimořádně nadaný spisovatel Dalton Trumbo, který byl díky svému skvělému protiválečnému románu A Johnny si vzal pušku v tehdejších mccarthyovských USA na indexu. Aby mohl být vtipný a filmově bezesporu vděčný scénář vůbec realizován, musel se pod něj podepsat scenárista Ian McKellan Hunter.Ani režisér Wyler původně v obsazení nefiguroval, ale když Frank Capra nabídku odmítl, přišla řada na něj. Pro roli novináře se krátce uvažovalo o Carym Grantovi, nakonec se však všichni shodli na Gregorym Peckovi. Teď ještě zbývalo najít princeznu.
Foto
Když se o scénáři začalo mluvit, projevila o něj zájem Elizabeth Taylorová, ale nakonec si to rozmyslela. Společnost Paramount Pictures se proto rozhodla postupovat jako v případě jiného slavného filmu, Jihu proti Severu, a vypsala konkurs na hlavní roli. Audrey se zúčastnila jeho londýnského kola v době, kdy se chystala do New Yorku za rolí Gigi. Ve své skromnosti si žádné velké ambice nedělala. Ale Wylera její půvab a přirozená elegance naprosto okouzlily. Později řekl: "Vypadala úplně jako princezna. Skutečná, živá, bona fide princezna. Když promluvila, byli jsme si jisti, že jsme princeznu konečně objevili. Jediná námitka zněla: a dokáže jako princezna taky hrát?" Dnes víme, že odpověď na Wylerovu otázku zní jednoznačně ano. Audrey Hepburnová si výkonem v roli princezny Anny zajistila místo v panteonu slávy světového filmu. Existují filmoví historikové, kteří dokonce tvrdí, že to byl vůbec nejlepší film celé její kariéry.Získala za něj Oscara a o jejím výkonu byly popsány stohy papíru. Snad nejvýstižněji to však vystihla Diana Maychicková: "Její uličnický šibalský styl nejenže změnil definici krásy pro příští desetiletí, ale bezstarostný dívčí projev navíc dodal filmovým tvůrcům odvahu k dalším experimentům. Záhy se staneme svědky velkolepého rozmachu americké kinematogra fie, jehož poslem se Audrey Hepburnová stala."

MY FAIR LADY

Nepočítáme-li čtyři bezvýznamné filmy, které Audrey Hepburnová natočila ještě v Anglii, najdeme její jméno v obsazení jedenatřiceti filmů, což není ve srovnání s některými jejími hollywoodskými kolegyněmi zase až tak moc. V jejím případě bohužel neplatí ani pravidlo, že méně je někdy více. Vedle poměrně slušných komedií Jak ukrást Venuši, Snídaně u Tiffanyho či Odpolední láska, popřípadě thrilleru Čekej do tmy,jsou v její filmografii zastoupena i nepříliš povedená díla, jako třeba Příběh mladých manželek nebo Tajní lidé. Jako kdyby interpretka typově stále stejných postav nedokázala čelit sentimentu a jistému stereotypu rolí, do nichž ji někteří tvůrci neustále nutili. Výjimkou z tohoto pravidla byl snad jen Příběh jeptišky,za který dostala cenu na MFF v San Sebastiánu. A takovou výjimkou by se dozajista stal i muzikál My Fair Lady,kdyby nebylo celé řady nešťastných okolností, které jeho natáčení provázely.Budiž ovšem řečeno, že Hepburnová na těchto okolnostech vinu nenese a její Líza Doolittlová okouzluje diváky celého světa ještě dnes. Jenomže některá fakta vzbuzují přece jen rozpaky.
Foto
Za prvé to byla otázka samotného obsazení. Muzikál, který Alan Jay Lerner a Frederick Loewe napsali na motivy Shawova Pygmaliónu, měl svou premiéru nejprve na jevišti. V roce 1965 patřil k hitům broadwayské sezóny,a to především díky výkonu Julie Andrewsové v roli Lízy.Když Jack Warner odkoupil filmová práva, zcela automaticky se předpokládalo, že se Andrewsová stane i její filmovou interpretkou. Jenže produkce chtěla filmovou hvězdu, která by jí předem zajistila světový úspěch, a Audrey na rozdíl od tehdy poměrně neznámé Andrewsové tyto předpoklady plnila. Když roli přijala, zcela oprávněně se domnívala, že ji bude i zpívat. Jenomže jeden z autorů, Alan Jay Lerner,zklamaný z faktu, že Lízu nehraje Andrewsová, Audrey zcela ignoroval, a navíc se přičinil, aby její pěvecký part nazpívala Marni Nixonová. Audreyino zklamání bylo obrovské. Celé natáčení provázela nervozita, kterou ještě znásoboval představitel profesora Higginse Rex Harrison. Ačkoliv hrál Higginse i na Broadwayi, neustále zápasil s textem. A jaké asi muselo být Audreyino zklamání, když muzikál My Fair Lady nakonec získal osm Oscarů včetně Rexe Harrisona, ale na ni se nedostalo! Hořkost prohry musela jistě zvýšit i skutečnost, že Oscara za nejlepší ženský herecký výkon získala, a zřejmě jaksi na just, Julia Andrewsová za roli ve filmu Mary Poppins. Zklamání je znát i v Audreyiných slovech: "Andrewsová si Oscara zasloužila. Měla jsem radost za ni. Opravdu. Nicméně všechny ostatní to nadmíru rozrušilo.Podle mého názoru pokládal celý svět její ocenění za projev božské spravedlnosti... Problém je v tom, že jsem si vždycky připadala jako smolař.Za celou svou filmovou kariéru jsem se neustále považovala za toho, kdo prohrává."

JAKO VYSLANEC UNICEF

Zatímco filmová kariéra Audrey Hepburnové se přes všechny peripetie podobá pohádce z Prázdnin v Římě, její soukromý život už tak idylický nebyl. První, dvanáct let trvající manželství s průměrným hercem Melem Ferrerem, který byl o dvanáct let starší a v němž Audrey nepochybně hledala autoritu svého chybějícího otce, poznamenalo po romantickém začátku několik Audreyiných samovolných potratů, Ferrerových nevěr,manželských scén a nekonečných problémů s nechutenstvím. Přesto se dlouho rozvodu bránila. "Nechtěla jsem se rozvádět," řekla později hořce. "Mé dětství zničil otcův odchod. Musela jsem předčasně dospět, chovat se jako poslušná holčička a pomáhat mamince." Jediným světlým bodem bylo narození syna Seana, pro kterého byla ochotna obětovat i svou hereckou kariéru. Když se nakonec s Ferrerem rozvedla a provdala se podruhé, tentokrát za italského krasavce Andreu Dottiho, o devět let mladšího, a když se jí z tohoto svazku narodil císařským řezem syn Luca, skutečně takřka na osm let filmové ateliéry opustila. Vrátila se do nich až v roce 1976 půvabnou komedií Robin a Marian, aby pak během následujících třinácti let natočila už jen tři zcela bezvýznamné filmy.Na tom nic nemění fakt, že krátce před smrtí dostala Oscara za celoživotní dílo.
Tohoto ocenění se jí však dostalo nejen za její filmovou tvorbu, ale také za nezpochybnitelné lidské kvality.V osmdesátých letech se na ni obrátil o pomoc Dětský fond Spojených národů (UNICEF), jehož aktivitám zasvětila závěr svého života: "Teď děkuji pánu Bohu za filmovou kariéru, která mě tak proslavila. Je mi jasný důvod, kvůli něm už jsem před lety získala popularitu... Služba ostatním dává našemu životu smysl." Nebyla to jen póza či snaha se ještě víc zviditelnit, jako tomu bylo v případě některých jiných hvězd. Představitelé UNICEF by se bývali spokojili jen s oficiální podporou, to ale ona odmítala. Nebála se riskovat a cestovala do nejohroženějších míst. Známé jsou její cesty do Etiopie či Bangladéše a další aktivity,jimiž výrazně přispěla k zahájení humanitárních akcí. Při cestě do Somálska v roce 1992 však začala trpět hroznými bolestmi břicha, které zpočátku přičítala infekci amébami. Dva měsíce po jejím návratu ale u ní lékaři na klinice v Los Angeles objevili rakovinu tlustého střeva v pokročilém stadiu. Naděje nebyla žádná. Audrey se vrátila do svého domu ve švýcarském Tolochenaz, který obývala se svým třetím manželem, producentem Robertem Woldersem. Tady strávila poslední dny svého života a tady také v okruhu svých nejbližších 20. ledna 1993 zemřela.
Když novináři požádali jejího syna Seana, aby jim řekl pár slov o matce, vzpomněl si, jak jim maminka četla dopis vnukovi od jistého autora, kterého obdivovala. Stálo v něm: "Pokud budeš někdy potřebovat pomocnou ruku, najdeš ji na konci vlastní paže. Až budeš starší, tak si vzpomeň, že máš i druhou ruku. Tou první pomáháš sám sobě a tou druhou ostatním."

JIŘÍ ŽÁK

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější