Balthus | Reflex.cz
reklama
nahoru

Balthus

JIŘÍ OLIČ16. února 2003 • 21:12

Byl jednou z největších osobností XX. století a ještě donedávna naším současníkem. Malíř Balthus (29. 2. 1908-18. 2. 2001), vlastním jménem Balthazar Michel Klossowski de Rola. Známým byl vždycky, ale slavným se stal pozdě, až když opustil Paříž a odstěhoval se na samotu. Posledních pětadvacet let svého dlouhého života prožil tento muž s obličejem dravého ptáka ve starém kalvínském zámku z poloviny 18. století v Grand Chalet v západním Švýcarsku. Tam, v obklopení strmých hor a těsných údolí, žil jako feudál.

reklama

Foto
Básník Rainer Maria Rilke vymyslel jméno Balthus, on také (tajemník sochaře Rodina a známý geniálního Cézanna) měl pohled vidoucího a prorokoval velkou budoucnost chlapci, jehož práce prozrazovaly fantazii a stále větší kreslířskou jistotu. Přitakal slovům Balthazarovy matky,která roku 1921 o výtvorech syna, sotva třináctiletého, básníkovi napsala: "On je prostě geniální." Udělal toho ovšem mnohem víc, především ale napsal úvod k cyklu čtyřiceti kreseb,komiksu svého druhu, který Balthazar vytvořil na téma života a smrti své milované kočky Mitsou. Pomohl také ke knižnímu vydání, a tak kočičí příběh vyšel roku 1921 tiskem, na obálce je ale jako autor kreseb uveden "Baltusz". První krok do světa umění byl učiněn, je ale třeba říci, že tento svět byl chlapci důvěrně znám od malička. Otec Erich Klossowski byl malíř,jevištní výtvarník a umělecký historik. Z Polska, odkud se rodina přestěhovala v polovině 19. století do Francie, si přivezl také titul "hrabě Klossowski de Rola", o jehož pravosti se vedly dohady.Matka Elizabeth Dorothea (rozená Spiro a zvaná Baladina) pocházela z Ruska a byla rovněž talentovanou malířkou. Malířem se stal také Balthusův mladší bratr Pierre Klossowski (později autor významné monografie o markýzi de Sadovi).
Rodina žila v Paříži, v bytě přeměněném na umělecký salón, který navštěvovali nejpřednější umělci té doby,malíři Matisse, Bonnard, Marquet, Denis, a také spisovatelé, z nichž daleko nejznámější byl André Gide. Rodiče měli německé občanství a jako cizí, "nepřátelské osoby" museli i s dětmi opustit Francii, která byla s Německem ve válce. Rodina přišla o majetek, nejcennější kusy z dražby zachránil rodinný přítel Bonnard. Roku 1917 otec rodinu opustil, ale matka s dětmi se po válce vrátila do Paříže a najala apartmá v blízkosti divadla Panthéon. Z bytu se stalo opět místo uměleckých schůzek a jeden z tehdejších návštěvníků, později velice slavný básník a malíř Jean Cocteau, popsal atmosféru by tu v první kapitole svého románu Les enfants terribles jako poněkud ponurou. T aké
Foto
Balthus patřil, tak jako starší Cocteau, ke generaci "strašných dětí" a často na tuto dobu vzpomínal. Býval prý samotářský,ale velmi popudlivý a poněkud výstřední. Samotářství není pouze povahový rys. Balthuse zajímá "bezčasí", chová se a jedná tak, jako by neměl vrstevníky a nepatřil žádné generaci. Přátelí se s umělci o hodně staršími, než byl on sám. Jedním z nich byl právě Rilke. Básník samotářsky žijící ve Švýcarsku na zámku Muzot našel v Baladine Klossowské svoji múzu i milenku. Mladému Balthazarovi psal dlouhé, vřelé listy,stal se mu rádcem i druhým otcem. Byl to Rilke, kdo začínajícímu malíři vštípil obdiv k čínskému malířství (a orientálnímu umění vůbec), obdiv,který později rozšířil o poznání taoistické filosofie - ta Balthuse uchvátila, neboť vyhovovala jeho naturelu, především tím, jak kladla důraz na "pomalost" a obsahovala i důležitou myšlenku, že v umění je každý "ztracený čas" vyvážen ziskem krásy.

UMĚLECKÉ ZAČÁTKY
Balthus je autodidakt. Když se jednou jeho otec zeptá Bonnarda, na kterou Akademii má syna poslat, dostane odpověď: "Vůbec na žádnou. Malování se nedá naučit!" Balthusovi se nicméně zalíbí myšlenka, že dřív než umělcem měl by být malíř dobrým řemeslníkem. Věří také, že nejlepší školou pro začínajícího malíře je kopírování, v tom se shoduje tradice středověkých dílen s malířskou tradicí Orientu, kterou obdivoval neméně. Chodí tedy do Louvru a kopíruje. Nejdřív Poussinův obraz Echo a Narcis, později v Itálii, v létě 1926, kopíruje nástěnné malby a obrazy Piera della Francesky.V téže době, tj. v letech 1925-1926, pokračuje v cyklu obrazů z Paříže a namaluje také své první opravdu pozoruhodné krajinomalby. Dělá poměrně rychlé, na autodidakta velmi rychlé pokroky, nicméně svůj první typicky "balthusovský" obraz namaluje v roce 1931, je mu tehdy třiadvacet let. Má název Ulice a je to vlastně první verze slavného obrazu z roku 1933. Na rozdíl od předchozích "pařížských" obrazů znázorňujících hemžení lidí všeho věku v ulicích velkoměsta má tento obraz snovou, téměř pohádkovou atmosféru a scenérii podobnou příběhům a scénám Struwwelpetera, dětské knížky německého spisovatele H. Hoffmanna, Balthus ji miloval od dětských let.
Patnáctiměsíční povinná vojenská služba v letech 1930-1931 v marocké Kenitře přeruší tento zdárný vývoj a Balthus se musí vrátit tam, kde skončil. Celé příští dva roky se hledá, ale roku 1933 se nalézá celý: Balthus se poprvé stává pojmem. Fotografuje ho Man Ray a řadí jeho portrét mezi jiné významné umělce současné umělecké avantgardy.

ANDĚLSKÁ EROTIKA
Balthus o svých obrazech sice hovořil často, ale odmítal je vykládat, a zvláště ho iritovalo, když vystavovatelé a vydavatelé projevovali zájem výhradně o obrazy s erotickou tematikou. Zvědavcům odpovídal: "Vše, co vyzařuje z milovaného těla, je možné zbožňovat." Anebo (v jednom filmovém dokumentu): "Maluju anděly." Po chvilce zamyšlení ale dodal: "To jsem se také domníval, ale lidé mysleli, že je to erotické. Jsem náboženský malíř." Balthus bezesporu náboženským malířem je a to je možná ten nejhlavnější důvod, proč jeho obrazy jsou tak zneklidňující ve společnostech, které všechno náboženské buď popírají, anebo pokládají za dokonale pasé, mrtvou minulost. Erotika v Balthusově díle nicméně zjevně existuje a vyvolává nejrůznější reakce a komentáře. Gero von Boehm (autor filmu o umělci a velice podnětné monografie, či spíše zasvěceného textu k fotografiím) jako advocatus diaboli namítá: "Mnohé z těchto obrazů
Foto
dívenek nacházejících se právě v období mezi dítětem a ženou bezpochyby vyzařují něco jiného než božskou krásu a nevinnost, spíše něco veskrze ďábelského." Balthus si této polarity díla byl vědom, také tehdy, když obraz smyslné mladé dívky sedící před oknem, jehož závěsy právě rozhrnul jakýsi dětský skřet, nazval pouze Pokoj a zavrhl původní anekdotický název Napoleon objevující úrodné roviny Itálie.
Byl to ostatně francouzský spisovatel (a malířův přítel) Albert Camus, kdo upozornil, že Balthuse bychom neměli redukovat pouze na jeho motivy. Pro četné kunsthistoriky je Balthusovo dílo jakousi houštinou symbolů a metafor zdánlivě neproniknutelnou a jsou to ovšem oni, kteří nabízejí jejich nejuspokojivější výklad. Claude Roy, jeden z největších znalců umělcova díla, uvádí příklad jedné takové interpretace uměleckého historika, který napsal, že v malířově díle jsou "kočky erotickou metaforou". Na to umělec přeplněný spravedlivým hněvem odpověděl: "Kočka je kočka a to musí stačit!"

POSLEDNÍ STRÁŽCE TRADICE
V roce 1933 navštíví pětadvacetiletého malíře v jeho ateliéru v pařížské Rue de Furstenberg zvláštní "delegace", vedou ji básníci André Breton a P aul Eluard, doprovázeni Georgesem Hugnetem a Albertem Giacomettim. Jsou to členové surrealistické skupiny a přišli se podíva t na dílo malíře, jehož jméno začíná mít v P aříži zvuk. Bylo to trochu zvláštní, neboť Balthus doposud nikdy své obrazy nevystavil. Byli to patrně Eluard a sochař Giacometti, Balthusovi noví přátelé, kteří upozornili Bretona na malíře malujícího velice zvláštní obrazy, nepodobné ničemu, co se tehdy vystavovalo v galeriích moderního umění. Surrealisté patrně zamýšleli rozšířit skupinu o jednu zajímavou osobnost, také proto, že malířů ve svém středu příliš mnoho neměli. Plán ale nikdy nevyšel: jednotlivá přátelství sice trvala dál, ale Balthusovo jméno se pod surrealistickými prohlášeními a manifesty nikdy neobjevilo.
Balthus se v polovině třicátých let nicméně seznámí s několika důležitými osobnostmi avantgardy. S Andrém Derainem, jehož kdysi považovali za největší talent mezi kubizujícími malíři, uzavře přátelství. Derain je ovšem v té době novoklasik a zcela mimo avantgardní proud malířství. Seznámí se také s Picassem, ale spřátelí se až o hodně let později, v roce 1947. Pro Balthuse důležitější je seznámení a okamžité přátelství s básníkem Artaudem. Ten také napíše jeden z prvních textů o obrazech prezentovaných na výstavě, která se stane pařížskou senzací.
Konala se v Paříži v roce 1934 v Galerii Pierre (kterou vlastnil Pierre Loeb) a byla to první samostatná výstava Balthusových obrazů. Právě prostřednictvím této výstavy se malířova sláva stala věcí veřejnou a přesáhla do skandálu, neboť v centru expozice i pozornosti publika stanul rozměrný obraz s názvem Lekce kytary. Jeho přímočará provokativnost
Foto
patrně zastínila daleko důležitější a kvalitnější obraz Ulice. Zvláštní somnambulní snovost a erotismus pouličního výjevu s devíti postavami a také malířská technika, spíše staromistrovská a plná naivistického kouzla, to bylo zajisté něco zásadně nového i v Paříži, kde se avantgardní směry a módy měnily téměř sezónně. Balthuse okamžitě zařadili do skupiny umělců s nálepkou "erotikové" a ta - ač se mnohokrát tomuto označení musel bránit - mu zůstala. Okolnosti vzniku obrazů Lekce kytary a Ulice vysvětloval velice prozaicky, byl totiž v první polovině let třicátých (to jest v době světové hospodářské krize) zcela bez prostředků: "Vystřídal jsem všechny možné profese. Jedinou možností, jak se ve třicátých letech prosadit, byl skandál." O skandály se mladý Balthus uměl postarat také osobně. Z vyprávění pamětníků je známé, že jednou v kavárně vyzval na souboj výtvarného kritika, který napsal urážlivý článek. Kritik prý odpověděl, že doba soubojů minula. Na tato slova Balthus napřáhl špacírku a několika dobře mířenými ranami ho vyhnal z kavárny.

ŽIVOT V ODLOUČENOSTI
Paříž opouští Balthus v roce 1952 poté, co Saint-Germain-des-Prés a jeho oblíbená "ves" Cour de Rohan se staly invazním místem turistů, rušivého trhu a reklamy.Klid pro práci i pro rodinu (Balthus si roku 1937 vzal přítelkyni z dětství, Antoinette de Wattewillovou, která mu dala syny Stanislase a Thadéa) nalezl na zámku v Morvanu, tam také vytvořil své nejpodivuhodnější vesnické krajiny a zátiší. Život na zámku bez elektřiny a bez vody nebyl zajisté žádnou idylou a Balthus přivítal, když ho roku 1961 francouzský ministr kultury a spisova tel André Malraux jmenoval ředitelem Académie de France ve Ville Medici v Římě. Nové místo znamenalo také proměny v díle, zvláště po tom, co se Balthus na své cestě Japonskem (vykonal ji z Malrauxova pověření) seznámil s mladou Japonkou Secuko Idetovou. Roku 1967 si ji vzal za ženu, roku 1973 se jim narodila dcera Harumi. Poslední hrad, respektive zámek, jenž se měl stát sídlem Balthuse a jeho rodiny, objevil malíř v Rossinié re v Grand Chalet. Tam, na turisticky obtížně dostupném místě, nalezl na celých 25 roků klid potřebný k práci a dokončování díla, což byl s přibývajícími lety stále obtížnější úkol. Na Grand Chalet nalezl také úkryt před zvědavci všeho druhu, zejména ale před investigativními novináři a novinářkami, kteří by ze všeho nejdřív chtěli vědět, jak to vlastně bylo s těmi pózujícími dívenkami, a k tomu ještě spoustu senzačních detailů z umělcova soukromí, v tomto směru byla volba místa prozíravá. Serióznějším zvědavcům nicméně Balthus dokázal ukázat přívětivější tvář a prozradit několik tajemství ze své malířské dílny, nejčastěji ale způsob, jakým z práškových pigmentů připravuje své barvy. Poslední roky života prožíval těžce, neboť zdraví mu nedovolovalo pracovat. "Bohužel, na to,abych mohl kreslit, už dobře nevidím." Většina filmových dokumentů z posledních let života zachycuje Balthuse, jak s nezbytnou cigaretou sedí před svým nedokončeným obrazem a kouří. Říkal, že při kouření se koncentrují myšlenky.O svých obrazech mluvil nerad, často ale vzpomínal a občas také pronášel záhadné věty typu: "Kdo si dokáže vybrat podle svých sil, dokáže změnit řád a světlo."

JIŘÍ OLIČ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama