Jan Masaryk

"Před pětapadesáti lety zemřel za záhadných okolností tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk." Články začínající podobnou větou se v českých novinách objevují se železnou pravidelností minimálně každých pět let, při každém půlkulatém výročí. Masarykova smrt, nejzáhadnější v českých dějinách minulého století, stále čeká na své vysvětlení. Pokusme se objasnit, proč to tak je. A není náhodou to, co jsme se o sobě samých dozvěděli během půlstoletí "pátrání", neméně stejně zajímavé jako případ, jenž pátrání vyvolal?

EXPERTIZA, NEBO BLAMÁŽ?
Zatím naposled se smrt Jana Masaryka v tisku masívně přetřásala loni na jaře. Těsně před desátým březnem, výročím dne, kdy bylo Masarykovo bezvládné tělo v roce 1948 nalezeno na nádvoří Černínského paláce, dodal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) médiím závěry expertizy odborníka z oboru biomechaniky Jiřího Strause. Ihned byly označeny za převratné a zaplnily první stránky novin.

Foto
Straus měl od úřadu k dispozici náčrtky a fotografie pořízené 10. března 1948 na nádvoří "Černína" a zachycující polohu ministrova těla. Biomechanik podle nich přeměřil vzdálenost těla od budovy a od okna, z něhož podle obecného mínění Masaryk skočil nebo spadl, a došel k jednoznačnému závěru, že na místo, kde bylo tělo zakresleno a vyfotografováno, se skokem či pádem dostat nemohlo. Vyjádřil se jednoznačně: Masaryk byl z okna vyhozen. Zabit. Záhada století se zdála aspoň zčásti vyřešena. Člověku obeznámenému se spisovým materiálem k případu (zejména z let 1948 a 1968-69) se takový postup ÚDV mohl zdát zvláštní. Strausova expertiza by měla smysl, pokud by na náčrtku z místa činu, ze kterého znalec vycházel, byla zachycena poloha těla po dopadu .Nic takového se ale nestalo. Z dochovaných svědeckých výpovědí pořízených na místě během prvních hodin po ministrově smrti naopak vyplývá, že několik přítomných osob mrtvolou hýbalo. T opič Jan Merxbauer, jenž spolu s instalatérem Janem Pomezným tělo objevil, se dotýkal rukou a nohou a nakonec běžel pro deky a tělo jimi přikryl. Vrchní strážmistr SNB Emanuel Jindráček, kterého oba muži přivolali z vrátnice Černínského paláce, m u zvedal končetiny a též ho přikrýval. V závěrečné zprávě Generální prokuratury z konce šedesátých let výslovně stojí, že původní poloha těla byla na boku, a nikoli na zádech, jak je tělo zachyceno na snímcích (kde mimochodem chybějí také deky,někdo je zas odnesl). "Fotografování mrtvoly bylo provedeno až po jejím ohledání policejním lékařem, takže nezachycuje původní polohu," praví se ve spisu z roku 1969.
Jakou potom mají takové kresby a fotografie cenu? A nebylo by lepší ušetřit temperamentně se vyjadřujícího experta i samotný ÚDV blamáže? V lednu letošního roku zástupce úřadu v tisku "chybu" přiznal, nikoli už na prvních stranách novin, ale daleko vzadu. A podobně tomu bylo v uplynulých pětapadesáti letech se stále novými "verzemi" Masarykovy smrti téměř vždy.Na začátku senzační a halasné prohlášení, na konci nenápadný ústup zadními dveřmi. Ministrova záhadná smrt slouží už déle než půl století jako prostředek ke zviditelnění každého, kdo na to má chuť.

Foto
VOLÍŠ LOSNU, NEBO MAŽŇÁKA?
Zdaleka se však nedá říci, že každý,kdo se v minulosti pokoušel smrt Jana Masaryka "vyřešit", k tomu byl veden problematickými pohnutkami. Naopak, převažovali entuziasté. V té souvislosti je třeba vrátit se do doby před pětapadesáti lety, abychom pochopili, co smrt miláčka národa Jana Masaryka, syna TGM, pro demokratickou většinu národa znamenala. Komunistický převrat v únoru 1948 znamenal šok, ale okamžité důsledky se dostavily jen pro představitele nekomunistických stran, jejichž sekretariáty byly levicovými aktivisty vytlučeny,a pro pár desítek lidí uvedených v seznamech nepřátel státu, kteří byli pozatýkáni hned v první vlně (většinou šlo opět o lidi z vedení nekomunistických stran, demokratické novináře a další tzv.prominenty). Na obyčejné lidi změna poměrů s takovou rychlostí nedolehla - takže mnozí si uvědomili, o co jde, až 10. března 1948, když se zpráva o Masarykově smrti rozlétla do světa. Nebylo vlastně podstatné, jak přesně zemřel, protože bylo jasné, že šlo o násilnou smrt. A lidé si zákonitě řekli: umírají-li takoví lidé takovým způsobem, tak co bude s námi? Pro mnohé až tato smrt, a nikoli sám převrat znamenala signál, jaké časy nastávají.
Nebyly to časy jenom plošně uplatňovaného násilí, ale také potlačovaných a zatajovaných informací. A právě Masarykova smrt se stala první událostí, na niž bylo komunistické "informační embargo" uvaleno. S jednou krátkou přestávkou - v době Pražského jara - na celých čtyřicet let. Takže atmosféra okolo případu brzy připomínala vroucí kotel: Masarykova smrt byla tak významná, že nebylo možné nemít na ni názor.Na podporu jakéhokoli názoru však chyběly informace. "Pravda" o smrti Jana Masaryka se čtyři desítky let hledala ve světě přání a fantazií. Zjednodušeně řečeno: kdo neměl rád komunisty,ten si byl jist, že to byli oni, kdo ministra zabili. A komunisté nebo jejich příznivci si zase byli jisti, že to byla sebevražda, či dokonce nehoda - a také oni dospívali ke svým závěrům už na základě vlastní politické příslušnosti. Odpověď na otázku, "jak zemřel Jan Masaryk", profilovala a u starších generací ještě dnes zčásti profiluje, kdo je kdo, podobně jako ve Stínadlech třídila lidi otázka, jestli volí Losnu, nebo Mažňáka. Každý si o věci mohl myslet, co chtěl, protože pravdu nebylo možné zjistit. A smutné je, že takový stav v podstatě trvá dosud - přestože při vyšetřování po roce 1989 už teoreticky nemusela chybět dobrá vůle ani schopnosti.

Foto
MINISTROVA SMRT OČIMA KRIMINALISTY
Asi největší naděje, že bude případ Masarykovy smrti vyřešen, se objevila uprostřed devadesátých let. Rovněž na půdě ÚDV ,přezdívaného tehdy podle osoby jeho charismatického šéfa "Bendův" úřad. Václav Benda se s novou verzí případu ztotožnil, prezentoval ji v médiích a i jinak se zdál vystupovat jako člověk jdoucí po horké stopě (neváhal například odcestovat do USA, aby tam pátral po svědcích případu). Nová verze byla zajímavá tím, že prolamovala do té doby převažující - a trochu fádní - dvojí hypotetické pozadí případu: vražda, nebo sebevražda? Nová verze totiž do případu vnesla prvek, jímž se život liší od detektivky: náhodu. I člověk, který třeba celý život mluví o tom, že spáchá sebevraždu, může být zabit. A vražednému komandu se zas může situace vymknout z rukou do té míry,že oběť se mu na útěku zabije "sama". Přesně to se v noci z 9. na 10. března 1948 podle této verze v Černínském paláci mělo stát: do Masarykova bytu mělo vniknout komando pěti bývalých partyzánů, kteří se v noci potulovali Prahou a hledali záminky k vybití své revolucionářské zlosti. Ministr s vetřelci odmítl komunikovat, utekl před nimi oknem na římsu paláce a odtamtud spadl dolů - takže formálně "nešťastná náhoda", ale ve skutečnosti vražda, samozřejmě. Verze působila podmanivě, protože uspokojivěji než verze starší řešila otázku motivu. Zastánci teorie o vraždě se vždy obtížně vyrovnávali se skutečností, že Gottwaldovo vedení strany a státu nemohlo mít z ministrovy smrti prospěch, naopak se těšilo ze stavu, kdy mělo populárního politika, nositele slavného jména, ve vládě živého a spolupracujícího (a Masaryk se mnohokrát nechal slyšet, že má o spolupráci s komunisty zájem). Gottwald, hlavní řečník na Masarykově pohřbu, sotva lhal, když řekl: "Jestli zvěst o tragickém konci Jana Masaryka působila na někoho jako blesk z jasného nebe - pak to platí především pro mne a pro mé politické přátele." Pokud by však ministrovu smrt způsobila nějaká iniciativní úderka, jež nejednala z pověření stranického vedení, ale na vlastní pěst, bylo by všechno jinak. (Ke zvláštnostem vyšetřování případu patřilo, že se "přízemními motivy" možných pachatelů nikdo nezabýval. Pokud se uvažovala verze vraždy,mělo se vždy za to, že by byla nařízena z centra strany.) Ze způsobu, jímž byla teorie partyzánského komanda koncem devadesátých let nejdřív na půdě ÚDV a pak mimo něj rozpracována, je vidět, že osoby vedené dobrou vůlí případ vyřešit ho zatemňovaly minimálně stejně jako ti, kdo na jeho uzavření neměli zájem. "Případem Masaryk" se v ÚDV zabýval bývalý kriminalista Jan Havel. Jeho zásluhou je, že při pátrání po totožnosti pětice nočních návštěvníků zjistil mnohé nové údaje o osobách, které byly se smrtí Jana Masaryka do té doby spojovány.Snad nejčastěji se v té souvislosti objevovalo jméno majora Augustina Schramma, agenta NKVD zastřeleného 27. května 1948. O Schrammově možné účasti na Masarykově smrti se mluvilo už od konce čtyřicátých let; diskuse však většinou končily v okamžiku, kdy se ukázalo, že Schramm má na příslušnou noc neotřesitelné alibi. K zásluhám Jana Havla patří kromě jiného zjištění, že Schrammovo alibi až tak neotřesitelné nebylo - avšak tím zároveň jeho zásluhy končily,neboť to, co Havel ze svých zjištění vyvodil, bylo až příliš často vedeno přáním, aby věci do sebe zapadly,jak potřeboval. Pisatel tohoto textu si vzpomíná, jak před pěti lety,při natáčení televizního dokumentu o Masarykově smrti v Černínském paláci, Havel zareagoval na otázku, jaký má důkaz, že Schramm byl kritické noci "na místě". Havel nejprve přiznal, že zjistil jen to, že Schramm nebyl ve vnitrácké ubytovně, kde měl podle "neotřesitelného" alibi být - víc však už nic. Proč si myslí, že Schramm byl v noci v Masarykově bytě, neuměl říci. A pro jistotu se s televizním štábem, který mu kladl protivné otázky,odmítl bavit. Jan Havel reprezentuje mezi pátrači po pozadí Masarykovy smrti lidi, kteří za komunismu, především v padesátých letech, byli sami pronásledováni a pro něž je i z tohoto důvodu přesvědčení o vině komunistů na ministrově smrti skoro nezpochybnitelné. Jejich jednání se dá většinou lidsky pochopit; jeho důsledkem však pravidelně bývá opět blamáž, vždycky když se ukáže, že pro své teorie a závěry nemají skutečné důkazy - a to ani tehdy,pokud jsou to bývalí kriminalisté.

Foto
PŘIZNÁ SE VRAH SÁM?
Proč vlastně dodnes nevíme, co předcházelo smrti Jana Masaryka? Především proto, že osudného rána při ohledání místa činu nebyly provedeny základní kriminalistické úkony,jako je důkladné ohledání místa činu, sejmutí otisků prstů, vyfotografování těla v poloze, v jaké bylo nalezeno (viz výše) atd. Kdokoli se dnes případem zabývá a jde do dobových pramenů, zjistí, že příslušný spis m u nabízí pár stránek strojopisu. Akta k jakékoli dnešní, i nejbanálnější vraždě obsahují údajů podstatně víc. Jak je to možné? Ráno 10. března 1948 se nad tělem mrtvého ministra setkaly dva různé vyšetřovací týmy.První, pod vedením kriminálního rady Zdeňka Borkovce, tvořili zkušení kriminalisté z proslulé "čtyřky" v Bartolomějské ulici. Tito muži byli na místě první a hned začali provádět rutinní kriminalistické úkony. K nim se po pár minutách přidali "orgánové" StB pod vedením velitele ústředny Jana Hory.Ministr vnitra Nosek, který na místo vzápětí též dorazil, rozhodl, že další vyšetřování povede tým StB,a odvelel kriminalisty - kteří stačili jenom odevzdat výsledky své práce - domů. Od té doby se nad dochovaným spisem lze přít pouze o to, zda je výsledkem (tehdy ještě nesporného) estébáckého diletantismu ve vyšetřování podobných případů, nebo zda vyvolání chaosu byl záměr.V každém případě ze spisového materiálu, který se takto "dochoval", není možné příčinu smrti Jana Masaryka určit; je možné jen stále znovu a znovu přežvykovat stará a notoricky známá fakta. Jistě i letos, tak jako při každém výročí, se najdou autoři, kteří to budou dělat, a čtenáři, kteří budou jejich profesionálně vyráběné spekulace číst. Případ mohly vyřešit jen výpovědi nových svědků. Těch se od roku 1948 objevily stovky - mnohé nadějné, ale žádná s definitivním výsledkem. Existovala i naděje, že vrah (pokud šlo o vraždu) na sebe ukáže sám, třeba ve formě přiznání, které bude koncipováno tak, aby se na veřejnost dostalo po jeho smrti. Několik hypotéz Masarykovy smrti v minulých letech rozvíjelo také tento motiv - k poslednímu podobnému "doznání" došlo v loni vysílaném televizním seriálu Československo ve zvláštních službách. Členka NKVD, která prohlásila, že znala kolegu, jenž se jí k vraždě přiznal, však zemřela dřív,než ji ÚDV stačil vyslechnout. Naděje, že se Masarykův možný vrah dodatečně přizná, přesto pochopitelně trvá. Nelze ale přejít ani fakt, že málokdo měl tolik "důvodů" k sebevraždě (vrozených, ale zejména získaných aktuální politickou situací) jako Jan Masaryk. Jsou tedy ti, které příčina smrti Jana Masaryka stále zajímá, odkázáni jenom na náhodu? Možná že ne. I po několika vlnách vyšetřování případu v minulosti se zdá, že - snad pro byrokratický přístup orgánů, jež se věcí zabývaly - zůstaly přehlédnuty některé okolnosti případu, pokládané za "nezpochybnitelné". Asi nejčastěji bývá za nesporný fakt uváděn závěr pitevního protokolu, z něhož plyne, že smrt Jana Masaryka nastala bez jakéhokoli cizího zavinění. I ti nejúpornější obhájci teorie vraždy obyčejně uznávají, že pitevní protokol, podléhající pravidlům lékařské vědy,je objektivním a nezpochybnitelným důkazem. Věc však má háček. Pitvu prováděl patolog profesor František Hájek, známý z let druhé světové války jako účastník nacisty organizované výpravy českých lékařů a žurnalistů do Katyně. Podle dochovaných dokumentů profesor Hájek tehdy,v roce 1943, na místě právě odhaleného sovětského masakru provedl pitvu jednoho zastřeleného polského vojáka a podepsal (pravdivě) protokol, z něhož plynulo, že v Katyni vraždili příslušníci NKVD. Po osvobození v roce 1945, kdy se takový názor ukázal nevhodný,Hájek svůj názor rychle odvolal, a vydal dokonce speciální brožuru Důkazy katynské, v níž tvrdil opak: vrahy byli Němci. Pokud je známo, až dosud nikdo neprověřoval, proč je pod "objektiv ním" pitevním protokolem o smrti Jana Masaryka podepsán právě lékař,jenž v poválečných letech patřil v Praze k nejvydíratelnějším. Byla to náhoda? Záměr? Jak je vidět, počet otazníků spojených s Masarykovou smrtí má tendenci růst i pětapadesát roků po jeho úmrtí.