Reinaldo Arenas | Reflex.cz
reklama
nahoru

Reinaldo Arenas

Stanislav Škoda30. dubna 2003 • 09:00

"Je pravda, že v posledních letech již není cenzura na Kubě tak důsledná, ale říká se, že má zas přitvrdit," řekl mi před necelými dvěma měsíci v Havaně kubánský spisovatel Ernesto Santana. V té době však ani náznakem netušil, co Fidel chystá. Uvnitř článku DISKUSE na téma: Jak dlouho ještě potrvá diktatura na Kubě?

reklama

"Je pravda, že v posledních letech již není cenzura na Kubě tak důsledná, ale říká se, že má zas přitvrdit," řekl mi před necelými dvěma měsíci v Havaně kubánský spisovatel Ernesto Santana. V té době však ani náznakem netušil, co Fidel chystá. V minulosti uspořádal Fidelův režim několik štvanic na kubánskou domnělou nebo opravdovou opozici, řada Kubánců (namátkou spisovatel Armando Valladares, básník Jorge Valls Arango) strávila mnoho let v kriminálech, ale takhle zákeřně načasovanou a rozsáhlou akci "ostrov svobody" nepamatuje. Sedmdesát osm zatčených "pěšáků" i známějších představitelů opozičního hnutí, řada mnohaletých trestů v situaci, kdy to málokdo čekal a pozornost světové veřejnosti byla soustředěna na válku v Iráku; to musel mít geniální stratég Fidel Castro dobře promyšlené.
PRVNÍ OBĚŤ

Foto

První rozsáhlejší akce proti svobodně smýšlejícím Kubáncům proběhla na začátku sedmdesátých let, v době, kdy začaly jezdit za prací do československých národních podniků tisíce Kubánců a stovky privilegovaných československých turistů si zas mohly v Čedoku výhodně koupit rekreaci na kubánských plážích. Jednou z prvních obětí Castrova teroru se stal i spisovatel a básník Reinaldo Arenas (1943 -1990), podle všeho trojnásobný proklatec - nekompromisní v poezii, politických názorech, a navíc homosexuál. Pravdou zůstává, že ve světle událostí posledních týdnů dopadl ještě dobře.
Arenas se narodil ve východokubánském městě Holguín, ale dětství strávil s matkou a prarodiči na venkově, na jejich malém rodinném statku. Později, stále ještě v časech Batistovy diktatury, musela rodina statek prodat a odstěhovat se zpátky do Holguínu, kde se v mladém Reinaldovi začíná probouzet zájem o literaturu a láska ke stejně starým chlapcům. V téže době se setkává s Fidelovými partyzány, kterým epizodicky pomáhá, a v šestnácti letech s nadšením vítá jejich vítězství. Rok po revoluci odjíždí studovat zemědělskou ekonomii a plánování do Havany, brzy ale zjišťuje, že agronomie není nic pro něj.
Ještě za studií se seznamuje v hlavním městě se známými kubánskými literáty, Eliseem Diegem, Finou Garcíovou Marruzovou a Cintiem Vitierem, a také díky nim nastupuje po skončení studií do havanské Národní knihovny. Tam má mladý Arenas dost času a potřebné zázemí a po poměrně krátké době odevzdává do nakladatelství rukopis svého prvního románu Celestino před svítáním, ve kterém popisuje atmosféru kubánského venkova v posledních letech Batistovy diktatury.
ŠALEBNÝ SVĚT
Časem se ukáže, že tato kniha je zároveň poslední, která může na Kubě vyjít. Celestino slaví úspěch, vyhrává výroční cenu UNEAC (Národní svaz spisovatelů a umělců) a autor takto povzbuzen zanedlouho dokončuje rukopis své další knihy, nazvané Šalebný svět. Jedná se o formálně propracovaný román o putování psance, dominikána Fraye Servanda Teresy de Mier, skutečné historické postavy, po Mexiku a Evropě. Ještě netuší, jak podobný bude později jeho vlastní osud.
V té době se také seznamuje s velkými kubánskými spisovateli Josém Lezamou Limou a celoživotním přítelem a zasvětitelem Virgiliem Pięerou, zakladateli časopisu Orígenes, o generaci staršími mistry světové literatury. Zároveň začíná Arenas pracovat ve zmíněném Národním svazu spisovatelů a umělců, obklopuje se přáteli -- literáty své generace (Delfín Prats, Miguel Barníz, bratři Abreuové). Má spoustu milenců, s nimiž se oddává nekonečným milostným dobrodružstvím. Žije velmi intenzívní život, vytváří si svůj vlastní "šalebný svět". Jeho bývalý kolega z UNEAC Oscar R. Orgallez napsal, že Reinaldo "... žil vždycky s jasnou představou života tady a teď, s vědomím, že život je jen vánek, a s osudovou tendencí být mnohokrát v nesprávný čas na nesprávném místě". Přesto, že na Kubě, a zejména mezi havanskou městskou elitou je homosexualita velmi rozšířena, většinová - machistická - společnost se k ní staví velmi nepřátelsky. Arenas se snaží tento fakt ignorovat a žít, co to dá.
REPRESE

Foto

Koncem šedesátých let se však začíná kolem většiny kubánských intelektuálů utahovat smyčka. Kubánský režim nechce připustit, aby na Kubě vznikla situace podobná Československu 1968 nebo Maďarsku 1956, a tak se snaží veškeré projevy svobodnějšího myšlení potlačit již v zárodku. Podobně jako v socialistickém Československu je represe namířena nejprve proti kubánským literátům, protože ryba prý smrdí od hlavy.
V roce 1971 je spolu se svou ženou zatčen kubánský básník Heberto Padilla. Několik týdnů krutého mučení a psychického vydírání ho donutí k nastrojenému přiznání k nepřátelství vůči kubánskému lidu a teatrální veřejné sebekritice.
Nedlouho poté zahájí kubánská policie vyšetřování Reinalda Arenase pro údajné pohlavní zneužívání. Zpočátku celá záležitost vypadá celkem nevinně. Arenas se na základě informací svého advokáta domnívá, že ze stíhání mu nic závažného nehrozí. Náhle však začnou na povrch prosakovat informace, že to má spočítané, že stíhání pro sexuální delikt je jen zástěrkou.
Reinaldo Arenas se rozhodne za každou cenu z ostrova zmizet. Nejprve se pokusí přeplavat Floridský průliv, tak jako mnoho Kubánců před ním i po něm, na duši od traktoru. Na moři však zjišťuje, že doplout na americký kontinent na pneumatice je nereálné, a vrací se na břeh. Poté se za pomoci jednoho ze svých bývalých milenců pokouší přebrodit na americkou vojenskou základnu Guantánamo, která se nachází na východě ostrova. Ve své autobiografii popisuje onen zoufalý pokus takto: "V tu chvíli se v křoviskách začala objevovat podivná zelená světélka; jakési blesky, které však nepřicházely z nebe, ale šlehaly ze země, mezi kmeny stromů. Plaval jsem dál a zelená světla nepřestávala blikat. Po chvíli zahřměla dávka z kulometu; střelba mě minula o vlásek." (Více v Reinaldo Arenas, Než se setmí, Český spisovatel, 1994, přeložila Anežka Charvátová.)
Ani tento pokus nevyšel. Reinaldo se vrací do Havany a několik měsíců se ukrývá v Leninově parku na jejím okraji v naději, že jeho přátelé ve Španělsku vymyslí nějaký plán, jak ho z Kuby dostat. Po několika měsících je zatčen a další tři roky stráví ve věznici - staré španělské koloniální pevnosti El Morro mezi nejtvrdšími trestanci, zloději a zabijáky.
Po svém podmínečném propuštění a návratu z pracovního tábora, kde si odpykává zbytek trestu, žije Reinaldo v naprosté chudobě v havanském hotelu Monserrate a celou dobu se zabývá myšlenkou na útěk. I přes to, že v době svého pronásledování ztratil nebo byl donucen zničit řadu svých rukopisů, byl Arenas již v té době v zahraničí uznávaným spisovatelem. Zjišťuje ale, že mnoho jeho bývalých přátel je agenty státní bezpečnosti a jeho bývalí kolegové z UNEAC se k němu obracejí zády. Jeden z mála, kteří se vždy snažili Reinaldovi pomoc, spisovatel Nicolás Abreu, vzpomíná: "... když Reinaldo bydlel v malém pokojíku v hotelu Monserrate, požádal mě, abych mu udělal falešný strop na patro, které si zhotovil, a potom že mě pozve na reinaldovskou večeři. Celý den až do noci jsme dřeli jak mezci. Všechny latě a desky jsme řezali úplně zrezivělou pilou. Ale opravdu nezapomenutelný okamžik nastal, když jsme si umírající hlady sedli ke stolu a jako překvapení a zároveň hlavní jídlo mně Reinaldo přinesl kukuřičnou mouku bez cukru a vajíčko natvrdo, které mezi nás rozdělil. Potom jsme mluvili o útěku, pořád jen o útěku."
SVĚT Z UMĚLÉ HMOTY

Foto

Na jaře 1980 se skupině nespokojených Kubánců podařilo ukořistit autobus, na jedné z havanských tříd nabrat potřebnou rychlost a prorazit bránu peruánského velvyslanectví, aby na jeho půdě mohli požádat o azyl. Odpověď ze strany kubánského režimu byla rázná, nastoupila represe, případ se ale tolik skandalizoval, že Fidel jako jedno z mnoha svých nevypočitatelných gest povolil všem, kterým se podařilo dostat na pozemek peruánského velvyslanectví, opustit zemi a na základě speciálního povolení mohli spolu s nimi odjet i další Kubánci. Neoficiálně se jednalo o ty, které režim nepotřeboval -- nemocní, staří, homosexuálové atp. Arenasovi se podařilo dostat mezi prchající.
A tady začíná další, poslední kapitola Arenasova života. Ačkoliv plánoval útěk do USA celou řadu let, ačkoliv se ve Státech konečně mohl cítit relativně bezpečně, nestala se pro něj Amerika zemí vytouženou. V Miami naráží na naprostý nezájem kubánských emigrantů o jejich vlastní kulturu, naráží na jejich směšné maloměšťáctví: "Teď jsem se ocitl ve světě z umělé hmoty, prostém jakékoliv tajemnosti," píše Arenas v autobiografii Než se setmí a pokračuje: "... Samozřejmě se mi začalo stýskat po Kubě, po Staré Havaně, ale má zuřivá paměť byla silnější než veškerý stesk." Později v New Yorku ho trápí naprosté nepochopení ze strany západních salónních levičáků a nedostatek peněz. Během pobytu v exilu sice uskutečnil několik cest po Evropě, navštívil své španělské přátele, navázal styk s ostatními exilovými literáty, vydával dokonce jeden čas spolu se svými přáteli Juanem Abreuem a Robertem Valerem exilový časopis Mariel, působil na několika severoamerických univerzitách, přesto se necítil ve svém novém domově šťastný. Pramení to snad z toho, že Kubánci, kteří opouštějí zemi v dospělém věku, obecně toto odloučení velmi špatně snášejí, snad z problémů, jimž se v cizím světě chladného kapitalismu dá těžko vyhnout, snad to souvisí se zhoršujícím se zdravotním stavem.

Foto

V posledních letech svého života Arenas horečně pracuje, aby dokončil svoji zamýšlenou románovou pentalogii. Koriguje vlastní rukopisy, zpětně dopisuje ztracené části románů a v úplném konci svého života, těžce paralyzován zhoršujícími se příznaky zákeřné nemoci, diktuje příteli vlastní životopis, který se pak stává řízením osudu a trochu paradoxně jednou z jeho nejznámějších knih. Ten pak jako jediný z celé jeho rozsáhlé literární pozůstalosti, nepočítáme-li ukázky uveřejněné v literárních periodicích Revolver Revue a Babylon, vyšel i v českém jazyce a stal se předlohou filmu Juliana Schnabela.
SVOBODA ZEMĚ A JEDINCE
Reinaldo Arenas se zastřelil v posledním stadiu AIDS 7. prosince 1990 v New Yorku. Jeho literární pozůstalost činí deset románů, několik knih povídek, esejů a poezie. Svět s jistými problémy přijal spisovatele Reinalda Arenase již za jeho života. Jeho knihy jsou neustále vydávány v prestižních světových nakladatelstvích, překládány do mnoha jazyků a byl o něm natočen zmíněný hollywoodský velkofilm, který opět paradoxně zastínil jeho vlastní literární dílo. Nyní, třináct let po smrti, se zdálo, že se začíná pomalu navracet i na rodnou Kubu. Zahraniční vydání některých jeho knih se ještě před nedávnou dobou dala na Kubě legálně koupit, objevily se pochvalné arenasovské studie v domácích (oficiálních) literárních časopisech a údajně byla nedávno na Kubě v městečku Puerto Guayabal otevřena nestátní knihovna nesoucí jeho jméno. To vše je ale možná castrovské matení nepřítele. Kdoví, co dneska z knihovny Reinalda Arenase zbylo. "Cuba será libre. Reinaldo ya lo es" - "Kuba bude svobodná, já už jsem." Tak končí Arenasův dopis na rozloučenou.



OTÁZKA DO DISKUSE:
Jak dlouho ještě potrvá diktatura na Kubě?

 



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama