Max Grundig | Reflex.cz
nahoru

Max Grundig

RUDOLF KUBIČKO28. května 2003 • 15:46

Západoněmecký hospodářský zázrak nebyl nevysvětlitelným přírodním úkazem. Byl to splněný sen jedné příkladné podnikatelské generace, která se zrodila z popela spálené země, aby přinesla miliónům Němců práci a Spolkové republice Německo nálepku země blahobytu. K této generaci patřil i Max Grundig, zakladatel firmy Grundig a jeden z nejtvrdohlavějších i nejúspěšnějších poválečných podnikatelů. Nyní hrozí, že se světoznámá značka Grundig odebere na věčnost - patnáct let po svém stvořiteli.

V roce 1988 se Grundig v jednom z mála rozhovorů svěřil: "Přišel jsem na svět, abych se stal tím největším. Rádio pro mě bylo slov o tak fascinující, jako jsou dnes pro milióny mladých lidí výrazy video a počítač. Hned jak jsem měl příležitost rádia vyrábět - hergot -, jak já jsem se toho chytil ... T otiž profesionálně. T o znamenalo mnoho proklatě tvrdé práce." Max Grundig přišel na svět v bavorském Fürthu u Norimberku 7. května 1908 a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl patřit mezi ony "největší". Jeho otec mizerně vydělával jako skladník firmy Herkules a sotva uživil svou sedmičlennou rodinu. "Měl jsem hlad od rána do večera," vzpomínal později muž, který během svého života odvedl jen na daních do bavorské státní pokladny 15 miliard marek.

Foto
Když mu zemřel otec, bylo Maxi Grundigovi dvanáct let a rodina se ocitla bez prostředků. Právě v tomto okamžiku začala kariéra pozdějšího podnikatele a miliardáře. Prozatím sice vydělával třicet říšských marek měsíčně jako učedník u instalatérské firmy Hilpert, ale posedlost novým médiem, zvaným rádio, zaměstnávala malého Grundiga každou volnou minutu. Koupil si z ušetřených peněz sto metrů drátu a pak jen kutil a letoval. Drát tahal by tem a po dvoře tak dlouho, dokud se neozvaly ve sluchátkách první zvuky z éteru. O pár let později se Grundig, jenž si mezitím vydobyl u firmy Hilpert slušné postavení i plat, postavil na vlastní nohy.Měl našetřeno tři tisíce marek, něco si vypůjčil od kamaráda a společně si pronajali krámek za radnicí v ulici Sterngasse. Neuvěřitelnou shodou okolností ve stejné ulici, kde bydleli rodiče jeho pozdějšího přítele a spolutvůrce německého hospodářského zázraku: ministra hospodářství a posléze spolkového kancléře Ludwiga Erharda.

TO NENÍ RÁDIO, ALE HRAČKA

Grundig nejprve prodával se svým kamarádem rádia značky Lumophon. Kromě toho si vydělával prodejem náhradních dílů, ale nejvíce nesly opravy. Norimberská elektrárna dodávala do sítě střídavý proud, ta fürthská stejnosměrný. Kdo se přestěhoval z jednoho města do druhého a zapnul rádio, skončil s téměř stoprocentní pravděpodobností se spáleným trafem v Grundigově opravně. Tento kuriózní stav trval poměrně dlouho a Grundigovi přinesl počáteční kapitál. Brzo také začal s výrobou vlastních transformátorů, po nichž byla v právě zuřící druhé světové válce nesmírná poptávka. Důležitým Grundigovým zákazníkem byl teď Wehrmacht a kupodivu i obří elektro výrobci, jako AEG či Siemens. Během války převezl Grundig navíjecí stroje do několika pronajatých stodol na venkově a tam dokázal vyrobit i deset tisíc transformátorů denně. K dispozici měl sto padesát nuceně nasazených ukrajinských dělnic, o které se podle očitých svědků celkem dobře staral. Černou skvrnou na Grundigově podnikatelském životopise zůstává ovšem fakt, že v jeho stodole vznikaly mimo jiné i řídicí přístroje pro Hitlerovy superzbraně: bezpilotní letounové střely V -1 a balistické rakety V -2.
Na konci války bylo Grundigovi 37 let a na jeho kontě se hřálo sedmnáct a půl miliónu říšských marek. Ty však ztrácely velmi rychle hodnotu. Bylo potřeba začít podnikat. Grundig přestěhoval stroje z venkova nazpět do Fürthu, a protože kuriózní stav se střídavým proudem v Norimberku a stejnosměrným ve Fürthu trval, opět opravoval zničené transformátory nešťastných zákazníků, včetně Američanů. Jejich platidlo - cigarety Lucky Strike - bylo v té době v Německu nejtvrdší měnou, za niž Grundig nakupoval jak jídlo, tak materiál potřebný pro svůj provoz.
Kdy se pustí do výroby vlastních rádiových přijímačů, bylo jen otázkou času. Funkčních rádií byl po válce v Německu fatální nedostatek a továrny velkých a zavedených výrobců, jako Telefunken, Blaupunkt či Graetz, ležely v troskách. Objevil se ale problém. Jeho první dvě jednookruhová rádia - Blecha a Skřítek - narazila na úřední bariéru postavenou vítěznými mocnostmi. Rádio nebylo totiž možné bez speciálního povolení koupit. Jenže Grundig přišel s nápadem tak jednoduchým, že si všichni ostatní výrobci trhali vlasy.Nové Grundigovo rádio Heinzelmann bylo stavebnicí, ze které si i méně zkušený kutil mohl své rádio sám sestavit. Jen lampy si mu sel koupit odděleně. Stavebnice Heinzelmann byla deiure hračkou, a tak nepodléhala žádnému zákazu. Do roku 1949 prodal Grundig 100 000 heinzelmannů. A již rok předtím uvedl na trh technicky vyspělé a dobře prodejné rádio Weltklang za pět set říšských marek. Zrodila se legenda jménem Grundig.

ZUŘIVÝ ŠÉF ZAMKL TECHNIKY

Max Grundig byl jediným vlastníkem firmy,rozhodoval se instinktivně ze dne na den a před konkurencí stál vždy o krok napřed. Jakousi zákonitostí osudu se později sám Grundig potýkal s přebujelostí svého koncernu a těžkopádností německého pracovního trhu - tedy s veličinami, jež brzdily zpočátku jeho konkurenci. Pozdější hospodářský kolos Grundig podlehl konkurentům, kteří si počínali stejně jako kdysi Max Grundig. Ale to přišlo až mnohem později. Prozatím je čtyřicetiletý Grundig na vrcholu svých sil. Téměř denně se potýká s úkoly vyžadujícími netradiční řešení - jednoho dne k němu přišel francouzský důstojník a objednal si tři tisíce heinzelmannů. Zaplatil tou nejlepší hotovostí - padesáti tisíci cigaretami a pěti tisíci bednami tabáku. Ty Grundig okamžitě vyměnil za třicet vagónů uhlí a uhlí poté za cement v poměru jedna ku jedné. Stavěl totiž svou první továrnu a cement se hodil. Když v roce 1948 ztratila přes noc říšská marka hodnotu, továrna s názvem Grundig Radio Werke už stála. Grundig vyrazil ze startovní čáry v okamžiku, kdy se ostatní loudali z kabin. A náskok mu vydržel dlouho.
Foto
Max Grundig se navíc stihl podruhé oženit. Jeho druhá žena byla operetní zpěvačka a je třeba říct, že to nebyla v jeho životě žena poslední. Zajímavé je, že divadlo nebo už sám společenský život představovaly pro technicky založeného Grundiga vždycky jenom nepříjemnosti. Pokud to bezprostředně nesloužilo zájmům firmy,společenským akcím se vyhýbal. A protože se vyhýbal i novinářům, není o jeho osobním životě dodnes mnoho známo. Snad i proto, že téměř žádný nevedl. Svůj čas trávil od rána do večera ve firmě a stejné nasazení očekával od svých spolupracovníků. Ještě po práci sedával do noci nad návrhy nových modelů a vlastnoručně je překresloval. Jeho netradiční metody řízení firmy demonstruje případ poněkud nepovedeného rádia typu 268 - zuřivý Grundig vtrhl do provozu, zastavil výrobu a vedoucího vývoje zamknul spolu s jeho techniky do pracovny.Nařídil jim rádio překonstruovat a motivoval je vybranými pokrm y,které jim osobně podával oknem s bručením: "To všechno je z mých peněz." Za tři dny byla bezvadná dvěstěšedesátosmička na světě. Podobné, byť třeba o něco méně rabiátštější metody vedení praktikoval až do doby,kdy musel předat vedení podniku novému většinovému vlastníku, nizozemském u koncernu Philips.

PROKLATÍ JAPONCI, PROKLATÉ VIDEO

V roce 1950 zaměstnával Grundig přes tři tisíce zaměstnanců a jeho roční obrat představoval 44 miliónů marek. Velkou část své produkce exportoval do Evropy,Asie, Afriky i Ameriky.Zejména Severní Amerika byla velmi atraktivním trhem a dobré jméno německé elektroniky v USA má na svědomí právě Grundig. Proč Max Grundig později americký trh programově zanedbával, není přesně známo, ale následky tohoto opomenutí ano. Jenže v padesátých letech má Grundig ještě všechny předpoklady stát se světovou jedničkou na poli spotřební elektroniky.Jeho hudební skříně se stávají nezbytným vybavením německých domácností a jejich design napodobují ostatní výrobci. Na trh uvádí slavné kufříkové rádio Grundig Boy ,jehož prodej stoupá se vzrů stající mobilitou poválečné Evropy.Jako první přichází s přijímačem velmi krátkých vln. Jakmile začal Bavorský rozhlas s vysíláním v pásmu VKV,měl Grundig své přístroje na trhu. Stejně úspěšně vsadil na další nové médium - televizi. Grundig nepromeškal žádný nový objev,a ť už to byly magnetofony,telefonní záznamníky,nebo barevné televize. T o vše se snažil zpřístupnit zákazníkům za relativně rozumnou cenu. Jeho cit pro přání trhu se zdál být nepřekonatelný,což se odráželo v ziscích i ve stále stoupajícím počtu jeho zaměstnanců. T o vše platilo až do první podnikatelské nehody.T a se jmenovala V ideo 2000.
Grundig měl za sebou na začátku sedmdesátých let maximálně úspěšné období a zaměstnával přes třicet tisíc lidí nejenom ve Spolkové republice Německo. Jeho supermoderní továrnu na barevné televize na okraji Norimberku navštěvovaly delegace státníků, včetně těch z b ývalé ČSSR. Grundig vybavil technikou olympiádu v Mnichově a přání vidět barevné sportovní přenosy zajistilo továrně skvělý odbyt. I přes začínající krizi v oboru otevírá Grundig nové továrny ve Španělsku, F rancii, na Tchaj-wanu i v Rakousku a do vývoje německého systému záznamu videa investuje 40 miliónů marek. Zanedlouho se ale Grundig ocitá v krizi. V roce 1979 se už neobejde bez silného partnera a spojuje své síly s vlastním konkurentem - nizozemským Philipsem. T ímto způsobem chce Grundig vzdorova t záplavě "levných a méněcenných produktů" z Japonska, jak je nazýval Grundigův politický spojenec číslo jedna, bavorský ministerský předseda Franz Josef Strauss.
Systém V ideo 2000 se měl stát oním klackem, jenž vyžene Japonce alespoň na poli videorekordérů z evropského trhu. I když byl podle odborníků kvalitnější než Japonci vyráběný systém VHS,nemohl svou cenou konkurova t. Nakonec nešlo jen o přístroj samotný,ale i o obsah, který měl přehráva t. A tady hrál nezanedbatelnou roli fakt, že pornobranže, která v počátcích videomanii nastartovala, zvolila levnější VHS.Nic už nepomohly kletby poraženého Grundiga na adresu německých výrobců, kteří se nechtěli bitvy o systém zúčastnit, raději nakupovali přístroje VHS přímo od Japonců a opatřova li je svou značkou. Strmý let Grundigova impéria od hvězd směrem dolů započal.

POŠETILÝ STAŘEC

Jestliže problémem společnosti Grundig číslo jedna byl příliv asijské elektroniky na evropský trh, problémem číslo dvě se pozvolna stal sám zakladatel. Stárnoucí patriarcha nehodlal brát některá alarmující fakta na vědomí, kritiku nepřipouštěl. V edení firmy trpělo značnou fluktuací, což znovu jen přispívalo k nestabilitě. Snaha konkurovat asijským tygrům výrobky v nižší cenové kategorii namísto vývoje a výroby špičkových technologií, v nichž se Grundigu dařilo, a v neposlední řadě i ono již zmíněné ignorování amerického trhu přivedly Grundigův a mezitím už i Philipsův koncern na kraj propasti. T ehdejší ředitel public relations popsal pozici zakladatele firmy následovně: "Max Grundig si ze své firmy udělal hračku, na které celou svou duší lpěl. Byl by ji schopen rozbít o strom, kdyby mu ji chtěl někdo vzít." V roce 1984 se Grundig přece jen vedení podniku vzdal. Usadil se v nejvyšším poschodí firemní banky naproti hlavní centrále. Se svým životem na vedlejší koleji se jen těžko smiřoval a komentoval počínání nového vedení hořkými slovy: "Dělají všechno špatně." Nakonec, když nové vedení podni kovou banku prodalo, m usel svou pozorova telnu opustit. Usadil se se svou třetí manžel kou v nové vile se šestadvacetihektarovým parkem poblíž Baden-Badenu. T am se věnoval správě několika luxusních hotelů, které si během své podnikatelské kariéry pořídil coby koníčka. P oslední investicí byl zámek Bühlerhöhe, jehož přestavba na luxusní kliniku stála Grundiga 150 miliónů marek. V den slavnostního otevření se pokoušel svůj pošetilý počin ospravedlnit: "Podívejte, v Norimberku stál litr piva před deseti lety d vě a půl marky,dnes musí člověk složit osm. Jenom inflace způsobí, že na Bühlerhöhe neztratíme ani fenik." Přesně za rok se ocitl v Bühlerhöhe jako pacient. Lékař zjistil embolii v oblasti slinivky a žaludku a nařídil převoz do městské nemocnice v Baden-Badenu. T am Max Grundig 8. 12. 1989 ve věku 81 let zemřel. "Odešla legenda, plnokrevný podnikatel, rozhlasový pionýr a symbol hospodářského zázraku," psaly tehdejší noviny ve víru revolučních událostí ve východní Evropě.
Budoucnost značky Grundig je dnes nejistá. S finančními těžkostmi se firma potýká již dvacet let a nějaký ten bankrot už má také za sebou. V roce 1995 ji ještě její vlastník Philips zachránil, ale o d va roky později se z firmy definitivně stáhl. Jedním z důvodů byly i tučné - a v té době už naprosto přehnané - dividendy Grundigově manželce Chantal. T aké pozdější vlastníci velmi brzy zjistili, že Grundig je bezedná nádoba. Naposledy tak prozřel tchajwanský Sampo. Zatímco v roce 1978 zaměstnávalo Grundigovo impérium 40 000 zaměstnanců, před letošním dubnovým bankrotem 3000 lidí. Značku Grundig tak čeká zřejmě podobný osud, jaký potkal jinou oblíbenou německou značku - AEG.T a žije vlastním životem ve formě licencí a vlastní ji asi dvacet menších výrobců. A vůbec se jí nedaří špatně. Značka AEG se v anketách oblíbenosti domácích spotřebičů pohybuje vysoko, v kategorii vestavěných kuch yňských spotřebičů dokonce na prvním místě. A to všechno v době, kdy její mateřský koncern definitiv ně zkolaboval a jeho centrálu ve Frankfurtu odstřelili dynamitem.

RUDOLF KUBIČKO

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější