Václav Talich

Porevoluční naháněči domnělých kolaborantů rychle zatýkali a rychle propouštěli. Talicha po šesti týdnech. Nedávný šéfdirigent České filharmonie a správce opery Národního divadla ztratil ve vyšetřovací vazbě dvanáct kilo, práci a sebedůvěru, o niž předtím neměl nouzi. Zvláště ne od přelomového roku 1924, kdy Mezinárodní společnost pro soudobou hudbu svěřila Praze svůj první festival. "Praha má tu výsadu, že může postavit takový hudební soubor, jakým jest orchestr České filharmonie, jejíž výkony nemohou být nikdy překonány," psaly potom londýnské Timesy.P o pěti letech Talichova vedení to byl první vrchol společné, mnohdy krušné práce. V roce 1936 dostala Česká filharmonie státní cenu " za výkony v cizině".
Její úroveň byla dílem Talichovým. Stále častěji ho zvali do celé Evropy.Během stockholmského angažmá 1931-32 koncertoval 260krát. Z Leningradu mu tehdy nabízeli ředitelství filharmonie a profesuru na konzervatoři. V roce 1946 ho chtěla Filadelfská filharmonie jako náhradu za Leopolda Stokowského.
Později svět využil plejádu českých dirigentů: Rafaela Kubelíka, Ančerla, Gregora, Turnovského, Kouta, Mácala, Stárka. Ale Talich se pokaždé vracel domů, ke kantorským kořenům svého rodu.

UTRPENÍ MLADÉHO HOUSLISTY

Když se 28. května 1883 v Kroměříži narodil, jeho otec tam učil na hudební škole. Vystřídal pak Rožnov a Klatovy,kde k hudbě směroval i své děti. Jan se stal violoncellistou, Antonín dirigoval, Marie zpívala a vyučovala klavír.Zemřela bohužel třicetiletá, Antonín dokonce v osmnácti na souchotiny.
Václav hrál od pěti na housle, záhy i v gymnaziálních kapelách. Příchodem na pražskou konzervatoř se čtrnáctiletému Václavu rozevřelo kulturní nebe. Jeho první pedagog - Jan Mařák - představil chudého chlapce Antonínu Dvořákovi, po jehož přímluvě Talicha podporoval celou dobu studií mecenáš Josef Hlávka. Tón koncertního života tehdy udávali housloví virtuosové. Talich obdivoval čarodějnou techniku Jana Kubelíka, ale ještě víc ocenil zkušeného Františka Ondříčka:
Poslední dva ročníky dostudoval u pedantického Otakara Ševčíka, který proslul heslem: " Pořádně hrát škály se musí mladý člověk naučit dřív, než se zamiluje." Po chmurných pátcích, kdy se za půl hodiny nedotrápili ke třetímu taktu, by Talich nejraději hodil housle do Vltavy.

VŮNĚ TAKTOVKY

Po absolutoriu se stal sbormistrem akademického pěveckého sboru. Hlavně však vedl Nové české kvarteto: v romantickém rozletu se chtěli odstěhovat do Spojených států, díky Ševčíkově intervenci se však ocitl na místě koncertního mistra Berlínské filharmonie. Exceloval tam maďarský dirigent Arthur Nikisch. "Stačilo,že jsem poprvé zhlédl jeho zpívající ruce, jeho neobyčejně výrazný zjev,abych si uvědomil, že celá moje dosavadní cesta byla omylem." V Berlíně Talich skončil kvůli plicnímu onemocnění a také proto přijal angažmá u opery v ukrajinských lázních Oděsa.
V gruzínském Tiflisu se pak Talich stal profesorem v houslovém učilišti i primáriem kvarteta, především ale poprvé dirigoval: při provozní nouzi divadelního orchestru si o to sám řekl. P o návratu do Prahy řídil pěvecký sbor Smetana, amatérské Orchestrální sdružení a zjara 1908 v jediném zahradním koncertu na Žofíně i Českou filharmonii. Ucházel se v ní o místo druhého dirigenta, chtěl hrát i beze mzdy.Odmítli ho. Odjel do Lublaně dobudovat mladou Slovinskou filharmonii. Vypěstoval si tam nezávislost obou rukou: nástupy zpěvákům dával dohodnutými prsty levé ruky.Nové úkoly si ukládal sám: v Miláně se školil u Vigniho, v tamní Scale sledoval Serafina, v Padově na zkouškách Toscaniniho a v Lipsku studoval kontrapunkt a dirigová ní u Regera a Sitta.
Svou kantorskou víru, že " neexistují špatné orchestry, existují jen špatní dirigenti", však toužil osvědčit doma. Příležitost k šéfdirigentství plzeňské opery (1912-15) dostal díky skladateli Josefu Sukovi, který tak vlastně navázal na rodinnou tradici; Suk se totiž mezitím stal zeťem někdejšího Talichova podporovatele Dvořáka.

NEZTRATÍŠ-LI DUŠI

Dobrý ohlas Talichovy plzeňské dirigentské premiéry, Prodané nevěsty ,ani první česká nastudování Wagnerova Rienziho a Saint-Saënsovy opery Samson a Dalila ještě nezajistily třicetiletému šéfdirigentovi obecné uznání. Počátek první světové války hospodářsky zamával s divadlem i Talichem. Věřil si však, i když zůstal bez zaměstnání a rodinu se synkem Václavem (*1912) živila svou klavírní školou jeho slovinská žena Vida Prelesnikova. Koncem války,kdy se přestěhovali do Prahy,už hvězdy přály i Talichovi.
Občas jako violista vypomáhal v rozšířené sestavě legendárního Českého kvarteta, s nímž se znal od roku 1906. Míval pocit, " jako by každý z hráčů zapomínal sebe samého a snímal se sebe krunýř osobitého názoru, aby v stavu nejmenšího odporu na něho zapůsobilo dílo,jehož se bylo třeba zmocnit". Zjitřený Talich, proslulý touhou objevit i známou skladbu znovu a pokaždé ji hrát jako premiéru, viděl v jejich přístupu naplnění biblického: " Neztratíš-li svoji duši, nenajdeš svoji duši. " Styl Českého kvarteta i Talichův vystihl skladatel Karel Šrom: "... soubor si tu prvně osvojil přednesové odstíny,myslitelné dotud jen u jednotlivce. A nad čím náš i zahraniční hudební svět tolik a tolikrát právem žasl u souboru komorního,to přenesl Talich do složitého ústrojí velkého orchestru."
Talicha místo sebe navrhl filharmonii do Cyklu českých symfonických koncertů Karel Kovařovic, vytížený vedením opery Národního divadla. Když Talich 12. prosince 1917 oddirigoval Novákova Tomana a lesní pannu ,Ostrčilovu suitu c moll a Dvořákovu symfonii d moll, vlastně tím vyhrál nevypsaný konkurs na místo šéfa filharmonie, třebaže oficiálně byl jmenován až v září 1919. Jeho triumfem byla 30. října 1918 premiéra Sukova Zrání ,první koncert České filharmonie v samostatném Československu. Znal dílo skrz naskrz a napsal o Sukovi esej. Zatímco Bedřicha Smetanu nazval Starým zákonem české hudby,Suka Novým zákonem. "Kdežto generace Smetanova věří naprosto (ne nadarmo čerpají vrcholná díla Smetanova z českého mýtu!), je generace Sukova nasycena skepsí. Velikost a novost Sukova tvůrčího činu, jak se jeví zejména ve Zrání, jsou především překonáním generační skepse."
Pro své pracovní způsoby nezískával Talich filharmoniky snadno. Věděl, že "v českém hudebníkovi je velké přirozené nadání, temperament a vášeň, a však záhy mi bylo jasné, že mu chybí disciplinovanost a úcta k notě, předpisu ... Nepotřebujeme romantických géniů, nýbrž dělníků, kteří by dřeli a dřeli, dávajíce kámen ke kameni." První Talichovi uvěřil koncertní mistr Stanislav Novák, zvolna i další. Nad výsledkem vydechl po premiéře Zrání i sám Suk: "Nemohu ani uvěřit, že jsem to udělal já, vesnické dítě kantora."

NIČIL HLASY?
Osou Talichovy éry se staly nedělní abonentní koncerty.Předcházely jim i sobotní večerní generálky.Za Talicha se zkoušelo téměř denně. Kdo si nevěděl s něčím rady, k tomu si šéf sedl třeba na dvě hodiny. "Neúctu k maličkostem považoval za diletantismus," zdůrazňuje Ivan Medek, někdejší Talichův sekretář a nejvíce zastoupený autor ve sborníku Václav Talich - dokument života a díla (1967 SHV). "Dřel se do nocí se studiem partitur,a setkal-li se pak druhý den ve zkoušce s lhostejností nebo ospalou pohodlností, považoval to za neúctu k práci a k umění na úrovni urážky. Křičel, vybuchoval. Byl nemilosrdný,ale uměl i odpouštět a v hloubi duše miloval filharmonický kolektiv, život uprostřed tohoto orchestru."
Pakliže finanční problémy donutily soukromě hospodařící Českou filharmonii hrát třeba i v létě na dvě "lázeňské" party,koncerty a nahrávky v čele s prvním historickým snímkem Smetanovy Mé vlasti (1929) oprávnily Talichovo pověření další výsostnou funkcí, správcem opery Národního divadla (17. 10. 1935). Přívrženci skladatele a dirigenta Otakara Jeremiáše proti tomu sice zorganizovali petici, ale Talich se pustil do díla hned a naplno. ("Vzdal jsem se veškeré zahraniční činnosti pro Národní divadlo.") Obnovil místo dramaturga a jmenoval jím Zdeňka Chalabalu, přitom ale dramaturgický plán předchozího šéfa Otakara Ostrčila splnil téměř celý.
Talichova operní éra - přerušená válkou a zaškrcená únorovým pučem 1948 - bývá posuzována kritičtěji než filharmonická. Zatímco své zásahy do partitur obhájil proti Očadlíkovým námitkám přesvědčivě, dodnes se mluví o jeho sporech se sólisty.Žádal od nich i na dopoledních zkouškách plný hlas, aby s nimi mohl úlohu vypracovat z gruntu až po výrazové detaily.Kdo vydržel, odnesl si dokonalé role (Blachut, Tauberová, Podvalová, Krásová, Haken nebo Tikalová). Kdo ne, ztratil celý hlas, nebo aspoň průraznost. Zejména tenoristé Blažíček, Vojta, Chorovič, ale i sopranistky Horáková a Napravilová.
Talich se ztěžka domlouval i s pilířem Ostrčilova repertoáru, basistou Vilémem Zítkem. K rychlejšímu tempu ho poháněl hlasitým klepáním taktovky na dirigentský pult třeba i během představení. Po Prodané nevěstě ,kdy se dotčený Zítek odmítal vrátit na jeviště, spolu dlouho nemluvili. Oba si byli sami sebou jisti, nutností býval kompromis. Ve Figarově svatbě se Zítek posléze naučil nové překlady recitativů i ansámblů, ale v áriích mu Talich připustil tradiční texty.

ČESKÝ FURTWÄNGLER

Hlavní postavou Harwoodova dramatu Na miskách vah ,hraného Stavovským divadlem, je slavný německý dirigent Wilhelm Furtwängler.P o válce mu dávali za vinu zhruba to co Talichovi: že mluvil s ministrem Goebbelsem a dirigoval před nacisty. Pochvalné předválečné přízvisko Český Furtwängler muselo tehdy Talichovi notně zhořknout.
"Vy máte asi mnoho práce?" řekl mu tehdy Goebbels v Národním. "Ano,pracuji za tři, jak je třeba každému členu malého národa, jenž si chrání právo na život," odpověděl Talich. A s Českou filharmonií pak v Berlíně zahrál úplnou Mou vlast ,která se do té doby směla v protektorátu hrát jen okleštěná. Jako nejvýznamnější kulturní osobnost ho neustále nutili k projevům loajality a ten nejhorší za něj prostě podepsali bez jeho vědomí. T o sotva věděl Jan Masaryk, který z londýnského exilového rozhlasu Talicha napomínal. Dirigent bojoval, jak uměl. "Co jiného může narovnati naši národní páteř a naplniti nás pocitem důstojné národní svébytnosti," řekl 6. května 1939, kdy zakládal tradici Pražských hudebních májů. Ve Zlíně nachystal v roce 1941 operní festival (předobraz pozdější Smetanovy Litomyšle), okupanti ho však před zahájením zrušili.
Čestný soud kulturních pracovníků i trestní komise pražského ÚNV sice Talicha bezvýhradně očistily, ale na místa, která musel za války opustit, se směl vrátit jen nakrátko: na pouhé čtyři koncerty (XII/1946) k České filharmonii a na osm měsíců do Národního divadla, odkud ho po únorovém puči vyhodil akční výbor. Před nicotou ho zachránila Slovenská filharmonie, kterou na pozvání komunistického spisovatele a politika Laca Novomeského vedl v letech 1949-52. Největší radostí stárnoucího a slábnoucího dirigenta se ale stalo jeho pozdní dítě, Český komorní orchestr. Mladí "komorníčci" svého "tátu" milovali, rozvíjeli slohové principy Českého kvarteta a pracovali jak bobři. Když neměli kde hrát, E. F. Burian, avantgardní režisér celoživotně obdivující Talichovu přesvědčivost, jim nabídl své divadlo. Stala se z nich legenda se vším všudy, nezbyla po nich jediná (!) nahrávka. Ale ředitel Supraphonu si Talicha vybojoval jinak: bez něj prý nebudou snímky České filharmonie v cizině prodejné. Díky tomu v letech 1949-54 Talich nahrával desky. I národního umělce m u ještě stihli dát ...
Koncertně se vrátil k České filharmonii až v březnu 1954. Při jeho příchodu i odchodu přeplněná Smetanova síň Obecního domu povstala, třebaže mu po úvodních částech Mé vlasti došly síly a cyklus musel dokončit přichystaný Karel Ančerl. Berounské léto povzbudilo Talichovu vůli, ta sama už ale nestačila. Při malém mozartovském cyklu 19. listopadu 1954, aniž by to kdo tušil, dirigoval Talich naposled.
Nejslavnější i nejkontroverznější český dirigent, uctívaný klavíristou Richterem i violoncellistou Rostropovičem, učitel Mravinského, Mackerrase, Krombholce, Slováka a jiných, zemřel v Berouně 16. března 1961 a zůstává nezapomenut. (Zdeněk Nejedlý ho, zapomenut, o rok přežil.)