André Breton

Mezi jeho předky lze nalézt nádeníky a nejrůznější řemeslníky,ale po literátech nebo jiných umělcích tam nebyla ani památka. André se narodil 19. února 1896 v deset hodin večer a jeho otec Louis byl nejprve vojákem, pak četníkem a nakonec účetním, který ve volných chvílích spekuloval s realitami natolik úspěšně, že když v roce 1955 zemřel, dospělý syn po něm zdědil slušnou sumu pěti set tisíc franků. Matka Marguerite se mohla "chlubit" rodokmenem, kde mezi jejími předky figurovali převážně pacholci nebo děvečky,již většinou neuměli ani číst, ani psát.
André měl ovšem štěstí. Když mu byly dva roky,rodina se přestěhovala z Tinchebray v normandském departementu Orne do pařížského předměstí Pantin,

takže mohl nastoupit na poměrně kvalitní základní školu, ačkoliv doma převládal spíš kult práce než vzdělání. Za svou lásku ke knihám a historii nevděčil rodičům, ale především svému profesorovi francouzštiny Albertu Keimovi, s nímž se setkal v pařížském collége Chaptal, do něhož přestoupil v roce 1907. Od vzájemných sympatií už byl jen krůček ke vzájemně sdílené četbě a pak k prvním literárním pokusům, ovlivněným Baudelairem, Mallarmém, Rimbaudem, a zejména V alérym, jehož básně se pilný Breton učil zpaměti. Sedmého března 1914 se šestnáctiletý mladík osmělil a poslal Mistrovi dopis doprovázený jednou básní. O den později se vypravil na udanou adresu. Valéry m u otevřel a Breton se sevřeným hrdlem vstoupil. V tu chvíli jistě netušil, že se potkal se svým Osudem. Že se Valéry na deset následujících let stane jeho průvodcem literárním světem, kmotrem jeho poezie a nenapodobitelným vzorem. Nic na tom nezměnil ani fakt, že se po maturitě nepřihlásil ke studiu literatury,ale medicíny,která se rodičům přece jen zdála poněkud serióznější než nejistá umělecká existence.

PŘEDEHRA V RYTMU DADA

Osmého února 1916 otevřeli v curyšské kavárně Rumun Tristan Tzara, Němec Richard Huelsenbeck a Alsasan Hans Arp Laroussův slovník na náhodně zvolené stránce, zabodli do ní prst a slovem dada, jehož původní význam znamenal hobby či koníčka, pojmenovali nové hnutí, jež mělo definitivně zvrátit všechna umělecká klišé a nastolit vládu nového, moderního umění, započatého už procesem kubismu a futurismu. Duchovní otec dada Tristan Tzara vzápětí formuloval zásadní prohlášení, shrnuté do jediné věty: "Myšlenka se tvoří v ústech." Následovalo třeštění. Georges Hugnet, svědek jednoho curyšského dadaistického vystoupení, ho popsal takto: "Na jevišti tloukli na klíče a krabice, jako by provozovali hudbu, až začalo publikum zběsile protestovat ... Zpod ohromného klobouku ve tvaru homole cukru odříkával jakýsi hlas Arpovy básně. Huelsenbeck své básně vyl stále hlasitěji a Tzara zatím tloukl v témže rytmu a se stejným crescendem na veliký buben. Huelsenbeck a Tzara tančili s kdákáním medvědí tance anebo provozovali, kolébajíce se v pytli a s rourou na hlavě, cvičení zvané černý kakadu."
V dada se odrážela především deziluze mladé generace, která přestala věřit zkompromitovaným a egoisticky formulovaným frázím, jež přivedly Evropu do zákopů první světové války a lidstvo do politické a sociální krize. Reagovalo ovšem i na soudobé umění, které se z pohledu nastupujících literátů točilo v bezvýchodném kruhu, kladlo si neustále stejné otázky a nepřinášelo žádné řešení. Jestliže Valéry mluvil o smrtelnosti staré civilizace, dadaisté už proklamovali její smrt. Jejich volání bylo čím dál hlasitější. Brzy se doneslo z Curychu do Paříže. Ačkoliv Breton později prohlásil, že "ve věci revolty nepotřebuje nikdo z nás předků" , dadaismus nepochybně vyčistil pařížskou scénu od "přebytečných kulis" a přichystal nástup herců, kteří se už tlačili v zákulisí. Ke zrodu surrealismu zbýval krůček.

NOVÁ NEŘEST: SURREALISMUS

V roce 1919 bylo Andrému Bretonovi třiadvacet. Hltal Apollinaira i Lautréamonta, opájel se humorem Jarryho "učeného patafyzika" Doktora Faustrola, objevoval Poea i Reverdyho. Zároveň se však střetával s nepochybně pochmurnou realitou. Jako student medicíny měl za sebou dramatickou válečnou zkušenost. V první linii sice pobýval jen krátce, ale praxe ve vojenských nemocnicích plných nešťastných obětí války jej poznamenala nejen zájmem o Freuda a neuropsychiatrii, ale zároveň také nenávistí k režimu a politikům, již něco takového dopustili. Ve svých názorech a postojích nebyl sám. Díky svému osobnímu charismatu a nepopiratelným organizačním schopnostem kolem sebe a nově založené revue Littérature shromáždil skupinu mladých a talentovaných autorů. V nemocnici Val-de Grace se setkal s Louisem Aragonem, v kavárně Flore na bulváru Saint-Germain-des-Prés jej kdosi seznámil s Philippem Soupaultem a jednoho krásného březnového dne vstoupil do jeho hotelového pokoje poblíž Panthéonu muž jménem Paul Eluard se sešitem básní v podpaží.
Všichni tito "rozhořčení mladí muži" mluvili stejným jazykem. Podle jednoho z Bretonových životopisců, Henriho Béhara, to byl jazyk, jenž "bořil jazykové konvence, odmítal logické spojení slov a záměrně se choval antipoeticky" .To byl ovšem pouze je den, literární pól "společného jazyka". Ten druhý pól měl sociální charakter a navazoval na všeobecnou atmosféru negace a skepse. Tím se mladí Pařížané podobali svým curyšským dadaistickým druhům. Není tedy divu, že Tzarův příjezd do Paříže byl očekáván s velkou nedočkavostí. Jenomže když 17. ledna 1920 Tzara skutečně dorazil, následovalo zklamání. K roztržce nedošlo hned, ale netrvalo dlouho a brzy se objevily první známky vzájemného neporozumění. K definitivnímu rozkolu došlo v roce 1922 po nezdaru Kongresu pro ustavení směrnic a na obranu moderního ducha, na němž si Breton uvědomil, že Tzara chce jen uměle prodloužit stav,do něhož se dadaismus dostal po skončení války.Bylo jasné, že dada zvítězilo, jenomže Tzara si v tomto vítězství zřejmě liboval až příliš. " Bretonova geniali ta tkví v tom, že vytušil novou cestu," na psal Maurice Nadeau ve svých Dějinách surrealismu. Automatické psaní, sen a dialog mezi člověkem a jeho podvědomím ve smyslu freudovském, to byla nová hesla, za jejichž naplnění bylo nutno bojovat. V roce 1924 vydal Breton První manifest surrealismu. Bylo rozhodnuto. Louis Aragon to vyjádřil lapidárně: " Ohlašuji světu krajně důležitou zprávu: zrodil se nový způsob opojení, nová neřest: surrealismus, plod šílenství a temnot. Vstupte, vstupte, zde začíná říše bezprostřednosti ..."

REVOLUCE JAKO PROGRAM

I když je to poněkud zjednodušující tvrzení, lze říci, že Bretonův první manifest se zabýval pouze uměním. Surrealismus byl Bretonem definován "jako čirý automatismus, jímž se má vyjádřit buď slovně, nebo písemně, anebo jakýmkoliv jiným způsobem skutečný pohyb myšlení ... mimo jakoukoliv kontrolu rozumovou, mimo jakýkoliv estetický nebo morální zřetel" .Brzy však v surrealistickém hnutí převládly mnohem radikálnější myšlenky,v nichž se čím dál častěji začalo objevovat slovo revoluce - objevilo se mimochodem i v názvu surrealistické revue La Révolution surréaliste. Breton tyto tendence brzy zformuloval. V programu schůze surrealistické skupiny,která se konala koncem listopadu roku 1926 v pařížské kavárně Prophéte, se objevil první náznak jakéhosi "kádrování", vyjádřeného těmito zásadními otázkami: "Zkoumání individuálních pozic: lze tyto pozice obhájit z revolučního hlediska? Do jaké míry jsou přípustné." Tady už nešlo jen o revoluci uměleckou, ale o revoluci jako takovou, která měla vyústit v "novou deklaraci práv člověka". Ten, kdo takové pozice nezastával nebo o nich pochyboval, neměl v surrealistickém hnutí co dělat. Breton, jenž od počátku hlásal absolutní čistotu surrealismu, se pasoval do role jakéhosi "arbitra", jenž si - a s postupem času naprosto nekompromisně - osoboval práv o rozhodování. Spontánnost se najednou proměnila v dogma: kdo nedodržuje směrnice, může odejít! Jak zdůrazňuje Nadeau, v podstatě však nešlo o osobní spory.Většina střetů se odehrávala pouze na papíře. Šlo jen o to, "jak dalece jsou určité činy slučitelné s revolučním vývojem" . Naprosto evidentní odklon doleva nakonec vyústil ve vstup několika předních surrealistů do komunistické strany, která v jejich očích představovala stranu revoluční, jejíž program odpovídal tehdejším všeobecně rozšířeným představám o světové revoluci. Byl to, a především v Bretonově případě, naprostý omyl. Komunistická strana, zejména ve svém stalinském hávu, nikoho a nic neosvobozovala, naopak. Vytvářela nová klišé, nové "mantinely", jejichž překročení bylo nemilosrdně trestáno. Marxismus byl ve stalinském pojetí pro Bretona něčím naprosto nepřípustným. Revoluce ducha se prostě nekonala, komu nistické heslo "umění masám" bylo z hlediska surrealistického naprosto nesmyslné, a opačně, na subjektivní chápání revoluce nemohla zase přistoupit druhá strana. Zásnuby surrealismu s komunismem nutně musely skončit fiaskem. V roce 1935 byl André Breton z Komunistické strany Francie (od roku 1943 se nazývala Francouzská komunistická strana) vyloučen. Když se pak ještě v roce 1938 setkal v Mexiku s Trockým, kterého považoval za jediného skutečného revolucionáře, rozvod byl dokonán definitivně.
Od tohoto okamžiku se Breton zařadil do tábora antikomunistů. Mělo to ovšem ještě jinou dohru: diferenciace postojů dovedla surrealistické hnutí až na pokraj záhuby.

MRTVOLA

Bretonův rozchod s většinou generačních druhů měl dva hlavní důvody.T en první, politický, symbolizoval především případ Aragonův, jenž spolu s Bretonem vstoupil do komunistické strany. Na rozdíl od Bretona však Aragon "popřel surrealismus, aby se stal komunistou". Po návštěvě Charkova, kde se zúčastnil 2. mezinárodní konference revolučních spisovatelů, uveřejnil v časopise Littérature de la Révolution mondiale báseň Rudá fronta, v níž pěl nadšené ódy na tehdejší SSSR. Báseň vzbudila vášnivou polemiku a vyústila v Aragonův rozchod se surrealistickým hnutím. Podobné pozadí měl i pozdější Bretonův rozchod s Eluardem, který ve svých levicových postojích šel až tak daleko, že veřejně přivítal moskevské procesy. Bretonovy postoje byly v těchto případech pochopitelné, protože se nemohl ztotožnit s politickými názory svých bývalých druhů a považoval je za zradu. Daleko složitější byly však důvody, které ho vedly k rozchodu s většinou ostatních. Marguerite Bonnetová shrnula důvody tohoto jednání stručně: "Příliš kohoutů na jednom smetišti." Faktem je, že surrealismus byl hnutím mladých, kteří však brzy dospěli a transformovali se ve výrazné individuality. Těžko vedle sebe mohly dlouho existovat tak rozdílné osobnosti, jako byl Breton, Ernst, Dalí, Prévert či Queneau. To, co je zpočátku spojovalo, je nakonec rozdělilo. Někdejší bořitelé konvencí vytvořili sami nové konvence, z jejichž překročení se brzy začali navzájem osočovat. Postoj Bretonových odpůrců se vyhrotil zejména po Druhém manifestu surrealismu. V lednu roku 1930 uveřejnili někdejší Bretonovi přátelé a obdivovatelé manifest Mrtvola, jehož název parafrázoval surrealistickou stať z roku 1924 a v němž Bretona nemilosrdně a nevybíravými slovy napadli. Označili jej za "falešného revolucionáře a lyrického šarlatána", a dokonce za "policejního inkvizitora". Od tohoto okamžiku se Breton dostával čím dál častěji do izolace a neustále měnil okruh svých nejbližších spolupracovníků. Z původních přátel mu zůstal věrný pouze Benjamin Péret. Bretonovo postavení charakterizují slova Jeana-Paula Sartra, který o něm prohlásil, že je "vyhnanec mezi námi". Neznamenalo to samozřejmě konec surrealismu. Zejména po druhé světové válce vycházely ve Francii dál nejrůznější surrealisticky zaměřené sborníky a časopisy,konaly se výstavy a vznikala řada skupin hlásících se k surrealismu a často i k Bretonovu pojetí "čistého" surrealismu. To však nic nemění na faktu, že původní představa surrealistické revoluce se nakonec rozplizla v žabomyších sporech a nesmyslných tahanicích. Je ovšem pravda, že druhá světová válka a následné vybudování železné opony přinesly tak výrazný zlom hodnot, že, měřeno dnešním pohledem, někdejší úsilí původních surrealistů působí v mnoha případech přinejmenším naivně.

"KDO JSEM?"

Je zvláštní, jak se naše představa Bretona-revolucionáře naprosto rozchází s tím, jak Breton ve skutečnosti vypadal. Seriózní muž "s bohatou hřívou vlasů, libující si v proužkovaných košilích a nenápadných kravatách", spíš připomínal bankovního úředníka než revoltujícího básníka. Není to jediný rozpor,který provází naše představy o Bretonovi. V mnoha případech se o něm mluví jen jako o nekompromisním organizátorovi surrealistického hnutí a naprosto se opomíjí jeho básnické a prozaické dílo. Ani sám Breton se svým autorstvím nijak neopájel. Když se ho v roce 1962 ptala novinářka Madelaine Chapsalová, co právě píše, odpověděl: "Nepíšu a nikdy jsem nepsal profesionálně. Nikdy jsem nechrlil knihu za knihou a můj způsob života není takový,aby mě, podobně jako Gida nebo Mauriaka, zastihla poslední hodinka s perem v ruce." Henri Béhar uvažuje o tom, že toto opomíjení Bretona jako autora je způsobeno hlavně tím, že ani zdaleka nebyl tak talentovaným autorem jako jeho generační druhové Aragon a Eluard. Toto tvrzení je ovšem sporné, uvá žíme-li, že Breton napsal takové literární skvosty,jakými byla Nadja nebo Spojité nádoby či Šílená láska. Důvod možná spočívá v tom, že od druhé světové války,kterou strávil v USA, kde organizoval řadu surrealistických akcí, žil prakticky v ústraní a až do své smrti 28. září 1966 takřka nepublikoval. I v tomto mlčení, které bylo v příkrém rozporu s chováním předválečného Bretona, lze vystopovat jistý "mystický" rozměr jeho vnitřního života, plného nezměřitelné imaginace v duchu obrazů Chirikových a Ernestových. Jako by se skutečně obracel do sebe a hledal tam definitivní odpověď na onu fatální otázku: "Kdo jsem?" A pokud budeme trvat na odpovědi, připomeňme si, co napsal ve své Nadji: "Kdo tam? Jste to vy,Nadjo? Je pravda, že onen svět, celý onen svět je v tomto životě? Neslyším vás. Kdo tam? Jsem to jen já? Jsem to já sám?"