Jaroslav Stránský

Byl sebevědomý a sečtělý skoro jako F. X. Šalda; recitoval zpěvy staré Francie i verše Nového zákona; oslňoval řečnickými produkcemi ve sněmovně i na náměstích; přednášel na právnické fakultě. Jednou se bavil T. G. Masaryk s Karlem Čapkem o tomto výjimečném intelektuálovi a mračně usoudil, že je načase, aby se mladý pan Stránský už konečně pořádně věnoval alespoň jednomu ze svých mnoha talentů. Prý řekl: "Je to univerzitní profesor? Je a není. Je to politik? Je a není. Je to herec? Je a není."

Tohle všechnof pak Čapek vyprávěl Jaroslavu Stránskému a referát uzavřel poťouchle: "Zkrátka, vy jste u něho cosi jako Don Cyrano Aristides Hamlet Juan de la Mancha." Před první světovou válkou byl jeho tatínek Adolf Stránský

Foto
nejznámějším občanem moravské metropole. Byl Brnu přibližně tím čím později Tomáš Baťa Zlínu. Osobností, autoritou, institucí. Založil proslulé Lidové noviny a Moravskou lidovou stranu. Byl majitelem mnoha realit, například tiskárny Polygrafie a nakladatelství Borový, disponoval podmanivým úsměvem a schopností získávat si přízeň moravských rodáků. Bylo jen logické, že ho Karel Kramář - první premiér Československa - jmenoval v listopadu 1918 ministrem obchodu. Zatímco Adolf Stránský ministroval, jeho synátor Jaroslav - řečený Jaro - uchopil v brněnském orchestru národní demokracie taktovku šéfdirigenta. Šermoval s ní brilantně a náruživě se vrhal do soubojů v parlamentní aréně.
VOJANŮV ŽÁK
Narodil se 15. ledna 1884 v Brně jako nejstarší ze tří dětí. Jeho kmotrem byl významný brněnský činitel dr.Augustin Popelka a vychovatelem Jaroslav Trapl. Jaroslav maturoval v Brně na klasickém gymnáziu a potom studoval na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě. Studium ukončil roku 1906, rok pokračoval na berlínské univerzitě a poté byl v Praze promován doktorem obojího práva. Během pražských studií bral hodiny řečnictví u titána českého herectví Eduarda Vojana. V té době byl koncipientem v advokátní kanceláři svého otce. Po promoci nastoupil v redakci Lidových novin a také zahájil aktivní politickou činnost: stal se členem předsednictva Moravské lidové strany. Dva a půl roku za první světové války prožil v císařské armádě. Hned při první odvodové prohlídce byl uznán schopným služby v poli. Jako synovi nepohodlného opozičního politika, který se sám navíc angažoval v radikální české straně, m u nebylo přiznáno důstojnické čekatelství, takže celou dobu odsloužil jako prostý vojín. V roce 1917, poté, co se rakouský císař Karel pokoušel nalézt cestu k českému národu a vyhlásil amnestii pro vězněné české politiky, byl také Jaroslav Stránský uvolněn z vojenské služby a po
Foto
obnovení činnosti říšské rady ve Vídni byl vyreklamován jako sněmovní zpravodaj. Tehdy se považoval za spisovatele a podepsal manifest 222 českých spisovatelů, kteří se odvážili vyslovit nedůvěru bázlivé politické reprezentaci. Po převratu v roce 1918 se jeho záliby převrátily a zasedl mezi poslance Národního shromáždění. Nehodlal však sloužit prospěchu Kramářovy strany, nýbrž - v duchu antických ctností - blahu republiky.Ve sněmovně vystupoval jako nýbrž - v duchu antických ctností - blahu republiky.Ve sněmovně vystupoval jako neoblomný vyznav ač demokratických a humanistických idejí. Mnozí před ním lépe a důkladněji zformulovali zásady demokratického programu, například Masaryk a Beneš. S nimi se on nadšeně ztotožnil a propůjčil jim svěžest svého vyjadřování i zanícenost charakteru.

MILIÓN PRO ŠTĚSTÍ
Když po volbách v roce 1919 přišel Kramář o funkci ministerského předsedy, veškerou svou nelibost obrátil proti Masarykovi. Neprávem. Mladý temperamentní vůdce moravských demokratů Jaroslav Stránský se také osmělil vyjevit svou
Foto
nelibost vůči Karlu Kramářovi. Nejprve ve vnitrostranickém ústraní, potom veřejným vystoupením: slovem psaným i mluveným, a zejména okázalým vystoupením z Kramářovy strany.Po několika letech založil stranu svou, a to veskrze masarykovskou. Stanul v čele Národní strany práce a projevoval se jako nepřekonatelný řečník Démosthenova kalibru. Do strany vtáhl svého otce Adolfa, dále Karla Engliše, Ferdinanda Peroutku i bratry Čapky.Partaj vznikla pouhých osm týdnů před listopadovými volbami v roce 1925. Její program obsahoval mnoho moudrých vět a odstavců, ale dal se možná charakterizovat zcela jednoduše: odloudit co nejvíce voličů Kramářově národní demokracii. Prezident měl být patrně nestranný,leč nebyl, neboť Stránskému slíbil finanční podporu. I když nová politická strana ve volbách propadla, Masaryk po Peroutkovi tajně poslal Démosthenovu a Vojanovu žáku milión korun československých. Byly to peníze k založení Přítomnosti, politického časopisu, s přáním, aby jeho šéfredaktorem byl Ferdinand Peroutka (později zde publikoval i TGM). A co se týče Stránského volebního neúspěchu, jen v Praze odloudila jeho strana Kramářovi sto tisíc voličů a byly to vesměs hlasy pro demokracii. Pro tu Masarykovu. Dodejme, že Národní strana práce získala hlasy 420 tisíc voličů a do parlamentu se nedostala kvůli volebnímu systému, jenž nepřál malým partajím.

LIDOVÉ NOVINY
Jaroslav Stránský se dokonale orientoval v jemnostech právnické noetiky,v hlubinách poezie i vírných proudech politiky.Snažil se dominovat ve všech svých zálibách. V parlamentních kuloárech se přel třeba i o to, jak nejvýstižněji přeložit Rimbaudův nebo Verlainův verš. Těšilo ho, že nakladatelství Borový vydává svazky jeho oblíbených autorů Shakespeara, Goetha, France. A však všechny
Foto
výrobní či ekonomické starosti s potěšením přenechával jiným. Byl politikem bez politických ambicí a podnikatelem bez podnikatelských instinktů. Nicméně jeho spíše estetický cit ho vedl ke šťastným volbám. Jmenoval Julia Firta (mladíka bez maturity i větších zkušeností) ředitelem svých podniků a Arnošta Heinricha šéfredaktorem Lidových novin. Heinrich pak dokázal zlákat do listu velmistry a nejzářivější hvězdy naší literatury - bratry Čapky, Peroutku, Horu, Mahena, Těsnohlídka, Poláčka, Basse, Valentu, Golombka, kritika Nováka a desítky dalších. Jaro Stránský se o Lidovky nestaral, ale přece jen projevoval jistou ctižádost a po mnoho let býval autorem nedělních úvodníků, kdežto Ferdinand Peroutka promlouval až v pondělí; ale po oba tyto dny,v ten odpočinkový i v ten pondělní, měli čtenáři svátek. Když v roce 1929 Národní strana práce dodýchala, rozhodl se Stránský pro splynutí se stranou národně socialistickou a přijal její poslanecký mandát.

STRÁNSKÝ A PEROUTKA
Přítomnost byla brzy prestižním politickým týdeníkem. Vědělo se, že šéfredaktor Peroutka se s oblibou vysmívá hejslovanské melodii národně socialistických časopisů, a kdekdo očekával, že nadřízený majitel Stránský přiměje podřízeného Peroutku, aby ráčil své ostré pero poněkud otupit. Stránského to však ani nenapadlo. Byl totiž demokrat, dále ctitel krásných veršů i dokonalého stylu. A pak ovšem i bojovný parlamentní rétor.A snad i obdivovatel krásných žen. A zcela nakonec - pokud vůbec - byl příslušníkem nějaké politické strany. Za druhé světové války byli oba, Peroutka i Stránský, daleko od domova. Ferdinand si protrpěl šest rmutných let v koncentračním táboře v Buchenwaldu, Jaroslav dlel v Londýně a týden co týden hovořil na vlnách BBC k posluchačům v protektorátu Čech y a Morava. V roce 1946 vyšel u Borového soubor těchto válečných projevů s názvem Hovory k domovu. Je to vysoká škola nejdokonalejšího stylu. Důkaz o tom, že provozoval s češtinou divukrásy, povýšil patos na všední chléb a učinil z mluvené rozhlasové prózy nové Zpěvy páteční. Dvoustránkovou předmluvu k té báječné knize napsal Ferdinand Peroutka, v níž jsou kupříkladu i tyto věty: " Jistě je Stránský po technické stránce nejlepší politický řečník z těch,
Foto
kdo dnes mezi námi žijí, a asi je i nejlepším stylistou z nich. ( .. .) Ať omrzelý člověk někdy to popírá, v životě jedince i národa existuje vznešené, a jestliže někdo nám na ně dovede ukázat, pak jdeme za ním." Za války byl Stránský členem exilové vlády,po válce se vracel do vlasti přes Moskvu a Košice - a nerad a bez nadšení podlehl iluzi, že Stalinovo "slovanské" Rusko si zamiluje zásady západní demokracie. Ve Fierlingerově vládě byl asi půl roku ministrem spravedlnosti a po volbách v roce 1946 ministrem školství a místopředsedou vlády. Patřil mezi největší oponenty Benešových dekretů. Prohlásil o nich: " Myslím dnes víc na následky než příčiny.Dnes neštěstí Sudetoněmců by se mohlo stát neštěstím naším, kdyby všechen náš státnický um se vyčerpával v konzervativním lpění na zastaralých schématech, kdybychom dílo Benešov o oceňovali jen jako uzavřenou epizodu a nedovedli ho hodnotit jako vývojový článek našeho národního úsilí v rámci evropském a světovém. Vím, že máme proč se bát Němců. Proto se bát nesmíme."

SPOLEČNÉ ZAMYŠLENÍ
K poválečné době se váže jedna osobní vzpomínka autora těchto řádek. Odehrála se v pražském Lékařském domě. Jaroslav Stránský zde přednášel na téma Božnost a zbožnost. Vzpřímený a usměvavý (bylo mu třiašedesát) procházel hodinu a půl mezi sedadly.Mluvil spatra. Jenom občas se podíval do malého papírku velikosti lístku od tramvaje. Promlouval školeným hlasem herce, rétora i rozhlasového hlasatele. Zřetelně i podmanivě. Když vybídl posluchače k rozpravě, kterou nenazval diskusí, nýbrž "společným zamyšlením", nastalo chrámové ticho. Nezdvihla se ani jediná paže. Vůkol seděli všelijací vzdělaní teologové, bibliologové
Foto
a zasmušilí znalci Písma svatého, ale do hovoru se slavným autorem Hovorů k domovu se jim nechtělo. Jen jeden študentík pokládal za nezdvořilé, aby posluchači tak perfektní přednášky pana ministra nepotěšili alespoň nějakým laickým dotazem. A tak se zeptal na náboženské otazníky v dílech autora Ponížených a uražených a Idiota. Profesor řečníků a Vojanův učeň pohotově zachytil disk vržený do diskuse a rozhovořil se o náboženství v díle Fjodora Michajloviče Dostojevského tak plynule a zevrubně, že posluchači sotva stačili lapat moudrá slova.

ČASOVÉ I NADČASOVÉ
Po únorovém puči v roce 1948 přišel o iluze i o zaměstnání. Napřed si však přišel pro pár maličkostí do své ministerské pracovny,kde bdělí milicionáři - vybavení flintou a výsměšným chechtotem - mu už ale odmítli vydat klíč. V exilu se opět sešel s Peroutkou, s nímž se pak střídal - jako kdysi v Lidovkách - v pravidelných promluvách nazvaných podle Šaldova spisu Časové a nadčasové. Působil v Radě svobodného Československa i v jiných exilových organizacích. V únoru 1970 poslal exulant Stránský exulantu Peroutkovi tento dopis: "Milý příteli, čtu už několik týdnů o Vaší nastávající pětasedmdesátce, a to víte, že o Vás přitom přemýšlím sumárněji než při jiných příležitostech. Ale myslím, že jsme si navzájem nepřávali ani ke kulatějším narozeninám , a nepsal bych asi ani dnes, kdyby se mi v mém sedmaosmdesátém roce nezdálo, že k osmdesátce Vám už sotva popřeju. Tak řeknu jen sobecky spíše o sobě než o Vás, že jsem Heinricha a Vás - oba skutečné tvůrce Lidovek - vždycky považoval za své dva nejhodnotnější přátele, na něž myslím jen s vděčností, a že Vaši předmluvu k mým Hovorům k domovu považuji za hlavní vyznamenání, jehož se mi v politickém životě dostalo. S opožděným díkem toužím, abyste na mne za deset let myslel tak jako já teď na Vás. Jaroslav Stránský." Oba velcí přátelé zemřeli v exilu. Peroutka v New Yorku jako třiaosmdesátiletý 20. dubna 1978. Stránský 13. srpna 1973 v Londýně, tedy právě před třiceti lety,ve věku osmdesáti devíti let. Má se za to, že politikové usilují především o moc a o peníze. A že mají chatrné vědomosti. Pokud jde o Jaroslava Stránského, je třeba prohlásit, že tento politik nestál ani o moc, ani o pytel zlaťáků. Naopak. On toužil odhalit tajemství a krásu umění. Také toho, které je obsaženo v každodenní politické práci. Projevoval ctižádost nahradit politickou rutinu kulturou činu. Jeho politická ctižádost byla žádostí cti. Leč v únoru 1948 šly čest a kultura činu stranou. Stejně jako jeho kolegové ve vládě (Zenkl, Ripka, Drtina, Šrámek, Hála, Procházka, Majer), stejně jako prezident Beneš učinil nešťastný krok do tmy.Chtěl pomoci demokracii, ale vlastně jen pomohl Gottwaldovi k přiškrcení demokracie. T a to ironie poznamenala roli demokratických politiků v našich politických dějinách. Však právě Jaroslav Stránský, Shakespearův ctitel, dávno věděl, že "dobro, jež lidé činí, hyne s jejich kostmi, kdežto hřích je přežívá".

KRUH SE UZAVŘEL
Jaroslav Stránský se nikdy nevzdal československého občanství, prorokoval, že komunismus jednoho dne padne a jeho potomci se vrátí do vlasti. To se po roce 1989 stalo. " Můj dědeček Jaroslav měl ze všech lidí v mém životě na mě největší vliv," říká dnes Martin Jan Stránský (46). " Byl mezi námi zvláštní, nádherný vztah. Jednal se mnou vždy jako s dospělým. I když jsem se narodil a žil v Americe, velmi m u záleželo na tom, abych uměl co nejlépe česky a abych se stal právníkem. Když umíral, zeptal se mě ještě jednou, jestli chci být opravdu lékařem. Odpověděl jsem ano a on řekl: ,Slib mi, že jestli jednoho dne budeš moci něco udělat pro naše Československo, tak to uděláš! ` ,Slíbil jsem a to je důvod, proč jsem se do republiky vrátil." První akcí neurologa MUDr.Martina Jana Stránského byla záchrana Lidových novin. Za symbolické nájemné umožnil redakci, aby se přestěhovala do jím restituované budovy na Národní třídě. Dále obnovil dědečkovu Přítomnost, dnes politický a kulturní čtvrtletník, jenž vzniká ve stejné kanceláři, kde jej kdysi redigoval Ferdinand Peroutka. " Jeho vestu a dýmku mám asi metr od svého stolu, Masarykův řád dědečkovi a portréty pradědečka Adolfa a dědečka Jaroslava jsou na zdi vedle sebe - to vše pro inspiraci. Myslím, že kruh se uzavřel," dodává lékař,vysokoškolský pedagog, vydavatel, překladatel, publicista a zakladatel několika nadací.