Gérard Philipe | Reflex.cz
reklama
nahoru

Gérard Philipe

JIŘÍ ŽÁK17. září 2003 • 16:46

Legendy vznikají různě. Takovým nejjednodušším receptem je být mladý, žít na doraz, udělat strmou kariéru jako umělec a stát se slavným a pak pokud možno co nejdřív a nejlépe tragicky umřít a nechat po sobě řadu nezodpovězených otázek. Legenda Gérarda Philipa se však přece jen poněkud vymyká tomuto zavedenému "mustru". Zemřel sice mladý, ale jinak do předchozího rámce ničím nezapadá. Nezahynul tragicky, neholdoval alkoholu a jeho život neprovázely žádné soukromé ani veřejné skandály. O to silnější je jeho legenda. Slavný filmový režisér René Clair o něm napsal: "Byl to nejlepší herec na světě."

reklama

"STANU SE HERCEM"

Rok 1940 byl pro mnohé Francouze rokem zlomovým. Po několikaměsíčním vyčkávání napadly německé tankové divize Nizozemsko a Belgii a přes Ardeny vtrhly do Francie. Vyděšení obyvatelé Paříže popadli pár nejnutnějších zavazadel a zamířili k jihu. Začal největší exodus v novodobých francouzských dějinách. Někdejší hrdina od Verdunu, maršál Pétain, požádal o příměří. Osmnáctiletého Gérarda Philipa se ovšem tyto dramatické události dotýkaly pouze zprostředkovaně. Z Cannes bylo do Paříže daleko. V kavárnách na Croissette se sice místo pravé kávy podávala náhražka slazená sacharínem a ceny se

Foto
vyhouply nesmyslně vysoko, ale mladík měl jiné starosti. Ještě vloni v létě měl problémy s maturitou, kterou složil až na druhý pokus. Potom se sice přihlásil ke studiu právnického institutu v Nice, brzy však plány změnil. Na podzim překvapeným a nic netušícím rodičům oznámil: "Stanu se hercem." Jeho rozhod nutí bylo tak nečekané, že se dodnes vkrádá otázka, jak k němu vlastně došel. Nikdy předtím o ničem takovém nejenže nemluvil, ale dokonce zásadně odmítal vystoupit na jeviště při školních představeních.
Než se rodiče zmohli na jakoukoli reakci, zasáhla náhoda. Exodus měl totiž i své kladné stránky. Na Azurové pobřeží zamířili i ti, již by se tam jinak sotva vypravili. V hotelu Palace v Grasse, kam se rodina Philipových z Cannes přestěhovala a kde byl Gérardův otec jmenován ředitelem, se objevil Marc Allégret, v té době už známý filmový režisér. Nemohl si zvolit příhodnější dobu. Konsternovaní rodiče se na něj obrátili s prosbou: může posoudit míru talentu jejich poblázněného syna? Allégret pobaveně souhlasil, nejspíš očekával nějakého venkovského balíka. Chlapec, který za ním přišel, však měl k vesnickému balíkovi daleko. "Nebylo v něm nic z prvního milovníka," napsal Allégret později. "Měl dokonce nenápadný obličej a křehké tělo.Na první pohled se v něm nedala rozeznat žádná energie ani vůle. Ale jakmile pronesl první slova, jakmile se pohnul a udělal první gesto,náhle se v něm všechno uvolnilo a síla jeho energie mě zasáhla přímo do srdce." Od tohoto okamžiku bylo vše jasné. Následující kroky - přihláška do Oblastního střediska mladých filmových umělců v Nice, debut v amatérském divadelním představení, turné po Francii a Švýcarsku - už byly jen logickým vyústěním toho, co si Marc Allégret onoho jarního dne ve svém hotelovém pokoji uvědomil. Před ním stál nejtalentovanější začátečník, jakého kdy viděl.

MEZIHRA

Než se s Gérardem vypravíme do Paříže, abychom sledovali jednotlivé etapy jeho strmé kariéry,musíme se na okamžik zastavit u muže, jehož životní osudy měly Gérardův mé kariéry,musíme se na okamžik zastavit u muže, jehož životní osud
život poznamenat definitivně a neodvolatelně, ačkoli si to Gérard zřejmě někdy plně neuvědomoval. Tím mužem nebyl nikdo jiný než jeho otec Marcel, komplikovaná a kontroverzní osobnost, jejíž činy a skutky ne vždy vzbuzují sympatie. S Gérardovou matkou Marií, jíž ovšem všichni říkali Minou nebo Mano - její matka, Gérardova babička, se mimochodem jmenovala Wilhelmina Elisabeth Seligerová a narodila se v Praze -, se oženil v roce 1920. První syn, Jean, přišel na svět v roce 1921, Gérard o rok později. Otec rodinu poměrně slušně zabezpečil. Původně sice vystudoval práva, ale právnickou praxi nikdy nevykonával. Nejprve se věnoval bankovnictví a pojišťovnictví, pak se soustředil na provozování sítě čajoven a nakonec skončil jako hoteliér.To by samozřejmě bylo všechno v pořádku, kdyby těsně před válkou nevstoupil do profašisticky orientované Francouzské lidové strany a kdyby ho jeho politické postoje nepřivedly až do řad kolaborantů. Jak aktivně s fašisty spolupracoval? Po osvobození ho časopis La patriote de Grasse obvinil, že byl "původcem zatčení mnoha odbojářů, zejména několika komunistů". Jiná varianta tvrdí, že se jeho spolupráce s okupanty omezila jen na společenské styky.Buď jak buď, v roce 1945 došlo k zúčtování a Marcel Philipe byl za udržování styků s nepřítelem a za příslušnost k protinárodní skupině odsouzen k smrti. Rozsudek ale soud vynesl v nepřítomnosti obžalovaného, neboť v té době už byl Marcel na útěku směrem ke španělským hranicím. O podmínečné propuštění ještě před vynesením rozsudku se totiž postaral Gérard, který už v té době hrál Caligulu a začal mít jméno v nejvyšších pařížských kruzích. Dokonce se říkalo, že otci v útěku aktivně pomáhal a že ho odvezl autem na hranice, ale jsou to jen nepodložené domněnky.Ve španělském exilu pak žil Marcel Philipe následujících čtyřiadvacet let a do Francie se vrátil až po amnestii v roce 1969. To už byl ovšem Gérard deset let po smrti. Nakolik se do životních osudů syna promítly životní osudy otce? Byly důvodem jeho pozdější aktivní levicové orientace, která ho na počátku padesátých let proslavila i za železnou oponou? Gérard Bonal, jeden z mnoha Gérardových životopisců, o tom napsal: "Byl to bolestný přerod bláznivého kluka v muže, metamorfóza člov ěka, jenž nejevil zájem o lidovou frontu, válku ve Španělsku ani o okupaci a který začal účastí v odboji na poslední chvíli svou radikální proměnu. Na jejím konci zašel ještě dále: politická angažovanost, práce v odborech. Snad proto,aby vykoupil otcovy hříchy? Kdožpak ví ...?"

CID

Mapovat Gérardovu cestu z Grasse do Paříže, kam se mimochodem dostal díky otci, jenž byl v roce 1943 jmenován ředitelem malého pařížského hotelu Petit Paradis, a jeho první krůčky v profesionální herecké kariéře znamená jít od úspěchu k úspěchu. Ještě v roce 1941 účinkoval v amatérských představeních, o rok později už studoval na pařížské konzervatoři a debutoval ve filmu i na jevišti po boku nejslavnějších hvězd. Připomínalo to let rakety.Pouhé čtyři roky po setkání s Markem Allégretem, 26. září 1945, mělo v Hébertotově divadle premiéru Camusovo drama Caligula, které Gérarda katapultovalo do pozice jednoho z nejoblíbenějších herců. Diváci si jeho chlapecký obličej, jemuž odstávající uši dodávaly poněkud uličnický výraz, ztotožnili s optimismem poválečných let. Jakýmsi průvodním programem tohoto optimismu se stala podivná směsice cynismu a romantismu, již právě on dokázal ve svých rolích tak přesvědčivě interpretovat. Stal se hercem generace, která se začala formovat v sklepích čtvrti Saint-Germain-des-Prés a jíž filosofové jako Jean-Paul Sartre dali do vínku levicové smýšlení. Navíc v něm všichni vycítili talent, jaký snad do té doby neměl ve francouzském divadle obdoby.Není ovšem jisté, jak by se jeho kariéra vyvíjela dál, kdyby se nesetkal s Jeanem Vilarem.
V roce 1951 bylo Vilarovi devětatřicet. Měl za sebou poměrně úspěšnou kariéru herce a divadelního režiséra, na svou velkou příležitost však teprve čekal. Velmi brzy po válce pochopil, že francouzské divadlo potřebuje injekci živé vody,pokud nechce zůstat zakonzervovaným muzeem plným dřevěných figurín minulosti. Svou šanci vycítil v novém divadelním festivalu, který vznikl v jihofrancouzském Avignonu. Když se ho novináři ptali, proč si pro své plány vybral právě Avignon, odpověděl: "Pochopil jsem, že pařížské tradiční divadlo už vydalo vše, co mohlo.Improvizovaná scéna pod širým nebem, jakou jsme zavedli v Avignonu, nám dává možnost přímého kontaktu s velkým počtem diváků ..." A Gérard Bonel do dává: "Těchto několik Vilarových vět zahájilo v historii francouzského divadla novou epochu ... Kdo z těch, kteří vyslechli tato slova, vytušil, že ohlašují nejúžasnější dobrodružství divadla XX. století? Tři písmena. TNP,Théatre National Populaire ..." Philipa se Vilar pokoušel získat pro svůj projekt několikrát, ten však zpočátku odmítal. Bylo to s podivem, vždyť Corneillův Cid pro něj musel být od počátku velkou výzvou a příběh konfliktu mezi láskou a ctí jej nepochybně oslovoval jako herce i jako člověka. Jaký byl tedy důvod jeho odmítání? O mnoho let později na tuto otázku odpověděla mimoděk jeho žena: "V práci vždycky říkal napřed ne, jakmile šlo o něco důležitého ... Byla to primitivní vzpoura horké krve a zmateného citu." Věděl tedy,že Cid bude rozhodujícím zlomem jeho kariéry? Bál se porážky? Ať už to bylo jakkoli, V ilar nakonec jeho souhlas získal. A nejen pro Cida. Patnáctého července 1951 se na nádvoří papežského paláce v A vignonu představil Philipe divákům v roli Kleistova Prince Homburského. Na závěr diváci vstali a bouřlivě tleskali. Úspěch? Jistě, ale ve vzduchu bylo cítit velké očekávání. V noci ze 17. na 18. července se konala poslední kostýmová zkouška Cida. Ve dvě hodiny ráno přišla řada na III. dějství, výstup IV., setkání milenců Rodriga a Ximeny.Když citově vypjatá scéna skončila, Gérard zamířil do zákulisí. Byla tam tma a jeho oči byly ještě oslepeny světlem reflektorů. Šlápl do prázdna a zřítil se pod konstrukci jeviště, do hloubky dva a půl metru. Pád naštěstí ztlumil kostým s vycpávkami, takže to nakonec ještě dobře dopadlo. Ráno se však herec kvůli obrovským bolestem zad a kolen skoro nemohl pohnout. Co teď? Vilar rozhodl, že se představení odvolávat nebude a že Philipe odehraje Cida vsedě. Očití svědkové mluvili o zázraku. Diváci brzy pochopili, že jsou svědky něčeho naprosto mimořádného, že se dějiny divadla otřásají v základech. Nastalo třeštění. Morvan Lebesque popsal zrození legendy takto: "Cid s ochromenými koleny,Cid strnulý bolestí, zalitý potem a konejšící své utrpení injekcemi; Cid, jehož museli podpírat dva kamarádi, když jej vedli na scénu. A právě tento Cid, zbavený svých nejúčinnějších prostředků, se v té chvíli stal největším ze všech, byl nejkrásnější, nejhoroucnější a nejmladší."

FANFÁN TULIPÁN

Bylo by však nespravedlivé zapomenout ve stínu Cidova úspěchu na Philipovy filmové role, neboť to byl právě film, který z francouzské hvězdy udělal hvězdu mezinárodní. Vůbec první film, komedii Krabička na sny, jejž realizoval bratr Marka Allégreta Yves, natočil Gérard ještě v době svého pobytu v Grasse. Nebyl to ovšem příliš povedený film a dávno by zmizel v propadle času, kdyby v něm Gérard Philipe neudělal svých pár prvních krůčků před filmovou kamerou. Byly to skutečně jen krůčky,protože budoucí světová hvězda se spolu s několika mladými kolegy pouze mihla na začátku banálního příběhu. V následujících šestnácti letech ale natočil dalších devětadvacet filmů a díky Věznici parmské, Velkým manévrům, Hráči či Ďáblovi v těle se stal miláčkem diváků na celém světě, i když je nutno říci, že ne všechny jeho filmy - a to se týkalo zejména snímků natočených po roce 1955 - byly na úrovni jeho talentu. Mnohé čerpaly pouze z jeho popularity.V letech 1951-1952 však natočil film, který si dodnes dokázal uchovat svůj půvab a je znovu a znovu pravidelně promítán. Přitom si historická komedie o neohroženém Fanfánu T ulipánovi původně žádné velké ambice nedělala. Scenáristé René Wheeler a René Fallet a režisér Christian-Jaque pouze vyhověli touze publika, jež se na počátku padesátých let zhlédlo v kostýmovaných dobrodružných filmech, které vynesly na vrchol popularity Jeana Maraise. Fanfán Tulipán však nebyl z rodu neohrožených bojovníků za čest a slávu. Svým kordem sice vládl stejně dokonale, ale byl to spíš uličník než šlechtic, spíš kluk než muž a záletník spíš než věrný milenec. Podobal se víc Dumasovu d´Artagnanovi než Févalovu Hrbáčovi. Film navíc vznikl ve vřelé atmosféře, jež je z konečného výsledku cítit. Režisér Christian-Jaque si totiž pro exteriéry vybral krajinu kolem Grasse, krajinu Gérardova dětství, která se promítla i do způsobu, jakým Gérard Fanfána Tulipána zahrál. Ne nadarmo nazval Jean Richier natáčení "velkými prázdninami Cidovými" (Představitel Fanfána Vincent Perez z filmového přepisu z letošního roku jen těžko nechá zapomenout na svého předchůdce.) Pro celé Gérardovo herectví lze rovněž zobecnit to, jak se při natáčení choval. Původně totiž neuměl vůbec šermovat ani jezdit na koni a fakt, že po skončení natáčení ho kaskadéři jmenovali čestným členem Klubu kaskadérů, svědčí o nesmírně poctivosti, s jakou se připravoval na každou roli.

FINÁLE

V roce 1959 byl Gérard Philipe na vrcholu své kariéry.Měl za sebou řadu významných rolí jak v divadle, tak i ve filmu, stál v čele Národního hereckého výboru a Státních hereckých odborů, od roku 1948 byl pravidelně vyhlašován nejlepším francouzským hercem. V květnu začal se slavným španělským režisérem Luisem Buńuelem natáčet film Horečka stoupá v El Pao. Při natáčení se cítil unavený,ale připisoval to podnebí a celkové přepracovanosti. Cestou domů se ještě zastavil u Fidela Castra na Kubě a v říjnu se zajel podívat do Anglie, aby mohl spatřit Laurence Oliviera v jedné z jeho shakespearovských kreací. Ale únava rostla. Nechal se proto vyšetřit a diagnóza zněla: absces na játrech způsobený amébou. Pátého listopadu nastoupil na pařížskou Violetovu kliniku, aby se podrobil banální operaci. Během ní však lékaři konstatovali primární rakovinu jater.Prognóza byla nemilosrdná, nemocném u zbývají poslední týdny života. Gérardova manželka Anne se rozhodla tuto skutečnost utajit jak před manželem, tak před nejbližšími přáteli. Následující dny měly tak dramatický spád, že by se za ně nemuseli stydět ani autoři antických tragédií. Anne nechala Gérarda převézt do jejich bytu v rue Tournon číslo 17. V neděli 22. listopadu se Gérard nechal vyfotografovat na lůžku. Bude to jeho poslední fotografie: "Nohy pokrčené pod pokrývkou, ruku za hlavou, usměvavý obličej z profilu na polštáři, prostě mladíček, který si ráno přispí ..." Umírající herec ovšem nic netuší. Ještě přijímá přátele, ještě plánuje cestu do hor: "Pochopitelně, do měsíce si vyjedeme oddechnout. Horská chata s dřevěným balkónem, u nohou sněžné pole, za námi les, vrcholky hor jiskřící v paprscích slunce ..." Ale smrt se už krčí v nohách postele. K večeru 24. listopadu ho navštíví přítel Pierre Valley. Gérard s ním hovoří, usmívá se, mluví o do volené. Po jeho odchodu si otevře knihu Eurípidových her,ale brzy se mu začnou klížit oči. Z nočního stolku vezme nůž na papír a založí si stránku 213. Pak zhasne lampičku. Živého ho už nikdo nespatří a ráno lékaři konstatují smrt. Jakmile se 25. listopadu dopoledne roznese zpráva o jeho smrti, Pařížané se přijdou rozloučit s milovaným hercem a zatarasí celou ulici. Ve druhém patře oblékne kostymérka Jeanne Aleivelatorová Gérarda do černobílého Cidova kabátce, v němž ulehne do rakve. O tři dny později se v provensálské vesničce Ramatuelle nedaleko Cannes koná poslední rozloučení. V drobném dešti stojí jen manželka, hrstka přátel a všichni zdejší obyvatelé. A v Paříži Jean Vilar píše: "Občas jsem se pokoušel analyzovat jeho způsob hraní ... Ale nikdy se mi nepodařilo odhalit, z čeho je upředen jeho talent. Jistě, říká se, že je to v jeho vystupování, eleganci, půvabu ... Ale já si myslím, že ve skutečnosti vychází jeho talent z něčeho mnohem hlubšího,nezachytitelného.Že je ukryt v jeho citlivosti a že to ,něco´ způsobuje, že jednou dokáže být dojímavý a jindy směšný.Že v něm přebývá to,čemu říkáme génius tvorby."

JIŘÍ ŽÁK


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama