Karel May

Zabývat se rozporuplnou a bizarní osobností Karla Maye se často podobá detektivnímu bádání. Skutečný život "kultovního" autora románů našeho dětství nemá s dobrodružnými cestami pouští a pralesem mnoho společného: je to spíše podivný psychothriller. Za kostýmem neohroženého Old Shatterhanda nacházíme snílka, mystifikátora a podvodníka. May možná prožil to, co vypráví, ale nikoli na Divokém západě nebo v Orientu, nýbrž v nejrůznějších věznicích.

Mayova rozporuplnost dává tušit, proč se do stejného autora mohl zamilovat Adolf Hitler i Albert Einstein, Hermann Hesse či Erich Honecker.Mayovy napínavé romány jsou odrazem začínajícího imperialistického kolonialismu, ale také rostoucího "literární ho kýče", jak napíše socialistický literární vědec J.Hrabák. Nicméně: "Kdybych dokázala vytvořit jen jedno jediné z jeho děl, dokázala bych víc!" prohlásila kdysi dávno nositelka Nobelovy ceny míru Bertha von Suttnerová.

SÁM UPROSTŘED SLEPOTY A FANTAZIE

Dvacátého pátého února 1842 se v domě chudého tkalce Heinricha Augusta Maye narodil slabounký chlapeček - páté dítě v pořadí (bude následovat devět dalších). Jeho rodištěm se stalo krušnohorské městečko Ernstthal. V kraji vládly poměry,které při špatné výživě a špatném vzduchu v nízkých světnicích zakládaly na souchotě, a zpuchřelý dům rodiny Mayů byl nudlí jen 4,25 metru širokou. Karel krátce po narození oslepl. Strach z časného úmrtí "nekřtěňátka" donutil rodiče, aby pouhý den po porodu spěchali s dítětem do kostela, a to pak dostalo infekci z nečisté vody ve křtitelnici. Navíc když byly Karlovi dva roky,všichni sourozenci ochořeli neštovicemi. V roce 1846 získává díky odbornému ošetření v Drážďanech zrak zpátky.Traumatu svého dětství se však již nikdy nezbaví. Brzy se ukázalo, že Karel je nadané dítě. Otec, jehož živnost mezitím zkrachovala, jej nutil učit se i po škole, mnohdy dlouho do noci. Snesl před Karlovy oči, co kde našel. Staré modlitební knížky,účetní a přírodopisné knihy,učená pojednání, z nichž hoch nechápal jediné slovo.
Zeměpis Německa, který měl přes 500 stran, musel Karel celý přepsat, aby si dobře zapamatoval všechna čísla a údaje. Musil chodit na hodiny klavíru, učil se na housle, dostával lekce latinské gramatiky,francouzštiny,a když vypukla vystěhovalecká vlna směr Amerika, musel se zapsat i do kursů angličtiny.Na poplatky si vydělával tím, že v hospodě stavěl kuželky - někdy dvanáct i víc hodin denně. "To, čemu se říká ,mládí`, jsem nikdy nezažil," vzpomíná. "Otec mě vychová val jako vzor, kterým by se mohl chlubit před ostatními." Ve čtrnácti letech ukončil Karel školu s výtečným vysvědčením. Na přímluvu kněze byl přijat do Knížecího učitelského semináře ve Waldenburgu. Po třech letech je ale vyloučen, protože odcizil šest vánočních svíček. Dokončí studia na semináři v Plavně. Poté nastupuje jako pomocný učitel v Glauchau. Uplyne dvanáct dní a i tady má problémy.Muž , u něhož bydlí v podnájmu, si stěžuje, že devatenáctiletý mladík dělá jeho mladé manželce nemravné návrhy.
Jde učit do Alt Chemnitzu. Po šesti týdnech opět nedobrovolně odchází. Je obviněn, že z majetku spolubydlícího odcizil hodinky a kuřácké potřeby - věci, které si doposud s jeho vědomím běžně půjčoval. Je odsouzen k šesti týdnům vězení a se snem o učitelování je konec. Po propuštění 20. října 1862 obdrží celoživotní zákaz výkonu povolání. "Toto zděšení - že nejsem nic - mne již neopustilo; nezbavil jsem se jej. Myslel jsem na pomstu. Ta spočívala v tom, že já, nevinn ý,který jsem byl vyvržen mezi zločince, teď opravdu nějaký zločin provedu."

Z RECIDIVISTY SUPERHVĚZDOU

Zhrzený mladík se toulá po Sasku a chvíli vystupuje jako "oční lékař Dr.med. Heilig", jindy jako "seminární učitel Ferdinand Lose", příště jako "notář Hermin". Vždy hraje stejnou hru: objedná si luxusní zboží (šaty,kožich), ale nikdy nezaplatí. V březnu 1865 je polapen a odsouzen za několikanásobný podvod ke čtyřem letům nucených prací. Díky amnestii je propuštěn po třech letech. Znovu obchází zemi, tentokrát se však vydává za tajného policistu. Jako "policejní poručík z Wolframasdorfu" pátrá v kupectvích po "kradeném zboží" a "falešných bankovkách", vše pak zabavuje. V lednu 1870 je ve Valkeřicích zadržen pro pokus o vloupání do stodoly.Celkovou škodu odhadl soud na 106 marek. Je odsouzen ke čtyřem letům tvrdé káznice. Po propuštění přemýšlí o vystěhování do Nového světa, ale jako několikrát trestaný nemá šanci. Po letech bude prohlašova t, že do Ameriky odjel, procestoval Divoký západ a vrátil se zpět s plným kufrem příběhů a životních zkušeností.
Ve skutečnosti jen využil přístupu do vězeňské knihovny k sebevzdělávání. Z věznice začal May rozesílat na adresy různých časopisů své povídky - zprvu bezvýsledně. Již deset měsíců po propuštění se situace změní: před jeho dveřmi stojí vydavatel časopisu Pozorovatel (Der Beobachter) a nabízí Mayovi místo redaktora. Překvapený a nadšený May se 8. března 1875 stěhuje do Drážďan - ignoruje přitom skutečnost, že byl na dva roky postaven pod policejní dozor.Z vděku založí pro vydavatele tři nové časopisy,především však píše a píše. Uveřejňuje své první povídky Ze zápisků světoběžníkových. A má úspěch. Časopisy se prodávají a vydavatel mu k vánocům věnuje klavír. Po osmnácti měsících Karel May odchází. Důvodem není zaměstnanecký konflikt, nýbrž vydava telova snaha oženit "svého" snaživého autora se sestrou manželky a ještě více ho připoutat k vlastnímu nakladatelskému domu. Čtyřiatřicetiletý May se však zamiloval do devatenáctileté krásky Emmy Pollmerové. Jako autor se živí příhodami z podkrušnohorských vesnic, hlavními hrdiny bývají pašeráci. Nový rozmach však zažívají exotické dobrodružné příběhy a popisy cest ke kulturám nedotknutým civilizací. V říjnu 1877 se stane redaktorem týdeníku Báječné chvíle (Frohe Stunden), kde začne vycházet první Mayův román - Chyceni na jezeře.
O jeho povídky projevují zájem další a další nakladatelé. Když vydá novelu Růže z Káhiry,požádá jej o setkání jakýsi profesor-egyptolog, který autora považuje za zkušeného člověka, jenž musel dlouhý čas žít v Orientu. May prožívá šťastná léta. Skvěle rozepsaný vypravěč sklízí plody letité časopisecké nádeničiny.Troufá si i na romány,dost vydělává: v roce 1895 šedesát tisíc marek za 100 tisíc prodaných knih. Na přelomu století překročil počet prodaných výtisků Mayových Příběhů z cest hranici jednoho miliónu. (V roce 1945 se prodá 9,5 miliónu jeho knih, v roce 1965 již 25 miliónů, v sedmdesátých letech se náklad zdvojnásobí.) V roce 1896 si Karel May zbuduje honosnou vilu "Shatterhand" v Radebeulu na předměstí Drážďan. Má spoustu známých, pořádá večírky v orientálním nebo westernovém stylu. Školáci zakládají jeho fankluby,šlechta ho zve na čaj o páté, pořádá přednášky a autorská čtení. V Mnichově rozhánějí fanoušky před hotelem hasiči. Ve Vídni se mezi posluchači jeho přednášky O dokonalém lidství krčí i malý Adolf Hitler.

TI, O NICHŽ VYPRÁVÍM, JSOU MOJI PŘÁTELÉ

Muž, který strávil mládí v káznicích, se nyní ve svých fantaziích ztotožňuje s bojovníky za spravedlnost, s pronásledovateli banditů a mstiteli jejich obětí. Již v roce 1875 nastupuje na scénu Old Firehand a siouxský náčelník Inn-nu-woh - drsnější předloha budoucího Vinnetoua. V roce 1877 May poprvé představuje hlavního nositele svých ideálů - Old Shatterhanda. V Mayových dílech se zrcadlí léta potulování i roky strávené ve vězení, nekonečný řetězec zajetí a osvobození. Jeho hrdinové nevydrží déle na jednom místě, bez ustání cestují dalekými kraji, celými zeměmi a kontinenty,nejraději však stoupají z hlubin k výšinám. Mnoho variant Mayovy příběhy z cest nemají: vše se opakuje stále znovu a dokola. Každý čtenář už od začátku ví, jak to skončí a co se bude dít dál - přesto příběhy nepostrádají extrémní napětí. Dvojstranné vztahy drsných westmanů jsou podivuhodně vřelé, ale vždy stejného rodu - většinou jde o muže. Arno Schmidt dokonce ve tvůrci Vinnetoua objevuje skrytého homosexuála. Vzorem nad vzory je Mayovo alter ego Old Shatterhand (plus jeho orientální verze Karaben Nemsí), m už vybavený téměř mytologickými znaky.
Prostě "realisticky popsaný pohádkový hrdina". Tento sympatický Sas na vraníkovi jménem Hatátitlá disponuje "drtící pěstí", kterou omračuje soupeře, má při sobě dvě pušky (medvědobijku a "kouzelnou" henryovku), revolver,nůž, laso, fosfor a řadu dalších drobností. Pro zvýšení autenticity vozil May obě zbraně s sebou na přednášková turné a setkání se čtenáři. Teprve v roce 1937 se provalilo, že obě zbraně pro Maye v roce 1895 vyrobil na objednávku za velmi výhodných finančních podmínek puškařský mistr Oskar Max Fuchs z Drážďan.

SHATTERHAND JSEM JÁ

Znalec Karla Maye, profesor Roxin, tvrdí, že nejpozději v polovině devadesátých let začal spisova tel "postupně ztrácet kontrolu nad svými fantaziemi, nedokázal odlišit skutečnost od snu". Nejdříve svou fiktivní minulost vsugeruje sobě - a pak ostatním. Nechá se fotit v kovbojských i beduínských oblecích, nakupuje pro svůj byt westernovou dekoraci i orientální nábytek včetně vy cpaného lva. Čtenáři se tak dozvídají, že jejich "oblíbený světoběžník", který křížem krážem procestoval Ameriku, Afriku i Asii, se právě vrátil z cesty do Ruska, Bulharska a Konstantinopole a na památku si přivezl bodnou ránu. Ameriku "zcestoval víc než dvacetkrát", jak informuje reportér Bavorského kurýra. "Muž, který ovládá 1200 jazyků a dialektů" ,uvažuje, že se s podzimem svého života "znovu vrátí k Apačům, navštíví osamělý Vinnetouův hrob a ve Skalistých horách si ještě jednou uloví nějakého grizzlyho".
Ať přijdou a "podívají se na jizvy,které pokrývají celé mé tělo, a pak zmlknou!" vzkazuje pochybovačům. Evropskou půdu prokazatelně opustí May teprve po svých sedmapadesátých narozeninách. V březnu 1899 má konečně dost peněz, aby se mohl vydat na opravdové cesty za "exotikou". Chystá se do Orientu. Vyplouvá z italského Janova, čeká ho návštěva Káhiry,prohlídka pyramid, cesta po Nilu do Asuánu. Navštíví Nazaret a Jeruzalém. Cestuje na lodi Prusko, bydlí v hotelech s názvem Bavorsko - skoro všude se dá dojet s německými dopravci. Navštěvuje Sumatru, Bejrút, Damašek, Istanbul, K ypr,řecké ostrovy.Téměř jeden a půl roku je na cestách. Doma mezitím propuká kampaň. Novinář Lebius Maye označí za podvodníka a falzifikátora. Snaží se odhalit jeho skutečnou, tj. kriminální minulost. Také čestný "doktorát" z Chicaga, jímž se May tituluje od roku 1893, je odhalen jako podvod. Stíhají ho deprese, trápí ho mnohatýdenní migrény a poruch y řeči. Rozchází se s manželkou Emmou a po jeho boku se objevuje nová žena: Klára, která je jeho osobní sekretářkou i utěšitelkou. Nepřátelé se hromadí v zástupy,v popředí stojí mladí novináři - bývalí dětští čtenáři. Podvedení a frustrovaní. Mezi jeho příznivce a obhájce bude patřit Albert Schweitzer, Heinrich Mann, Bertolt Brecht, Hermann Hesse, Albert Einstein a další. Má podlomené zdraví, přesto se vydává v září 1908 do Ameriky.Obdivuje New Y ork, kochá se Niagarskými vodopády.Přes Toronto se dostane do Detroitu a Montrealu. Běžný turista, žádný dobrodruh. Americká cesta měla pro Maye především psychoterapeutický význam. Kolem vánoc roku 1910, krátce po vydání prvního dílu své autobiografie Mein Leben und Streben, onemocní těžkým zápalem plic. V listopadu 1911 je Lebius odsouzen a musí se spisovateli omluvit za řadu pomluv (označil Maye za "rozeného zločince").
Téměř po roce a půl dalšího fyzického i psychického trápení Karel May 30. března 1912 umírá ve svém pokoji s voláním: "Vítězství, úplné vítězství! Rudě, vidím všechno růžově, rudě!" Oficiálně na srdeční záchvat, podle přátel na uštvání novinářskou lůzou, patologickými štváči a nemorálními sudiči. Jeho ostatky jsou 3. dubna 1912 uloženy na radebeulském hřbitově na předměstí Drážďan.

HITLERŮV MILOVANÝ AUTOR?

"Karla Maye jsem míval velice rád. Z něho jsem čerpal své prvé zeměpisné znalosti! Čítával jsem ho při svíčce a s velkou lupou při měsíčku! Mou první mayovkou byla Jízda pouští. Byl jsem z toho na větvi! Pak jsem se na ty knihy přímo vrhl, což se hned projevilo na známkách!" Vůdce v hlavním stanu 17. 2. 1942 večer. Přístup nacistů ke Karlu Mayovi však nebyl jednoznačný - chtěli využít jeho popularity, avšak odstrašovaly je jeho postoje. Na jedné straně tu bylo společné uhranutí národem, pangermanismus, definice dokonalého árijského mu že, na druhé straně měli výhrady k jeho pacifismu, bratříčkování s "nižšími rasami" a shovívavému humanismu. V roce 1938 se úkolu ideologicky Maye vylepšit (vmísit do jeho díla vpisky o nesprávnosti rasových manželství či antisemitské pasáže obsahu) iniciativně podujala jeho druhá žena (a dědička práv), Klára, která se netajila sympatiemi ke třetí říši. Podobně nejasný byl i poválečný přístup východoněmeckých komunistů. Ani tentokrát nebyl May zakázán, byl pouze na pokyn ministerstva národní osvěty odstraněn z veřejných knihoven. Jeho měšťansko-individualistická dobrodružství neměla k "antifašistické demokratické obnově" čím přispět. K revizi postoje došlo teprve v roce 1982. Erich Honecker prý na vánoce roku 1981 neodolal nutkání podívat se na západní televizi, stačilo mu zhlédnout jednu filmovou mayovku a byl "ztracen". Autor ze Saska zažívá konečně svůj comeback i v domovině. Ostatně i Karel May byl sociální utopista. Pouze ideální model nové společnosti pro něj nepředstavovali komunisté, ale rudí obyvatelé Ameriky, Indiáni. To oni byli a jsou nositeli nadějí jeho ráje. Tak to cítí i dnešní děti. Pro dospělé je Mayův svět příliš prostý a bezelstný, než aby mohl být reálný.Ale nač se tím zabývat? Není lepší žasnout nad Shatterhandovou opakovačkou a účinností spravedlivého úderu jeho pravačky? S mayovkami v ruce trvá mládí věčně.