Hermann Hesse | Reflex.cz
reklama
nahoru

Hermann Hesse

Blumfeld S. M.20. listopadu 2003 • 15:32

Meziváleční fašisté i komunisté ho nesnášeli. V roce 1946 však obdržel Nobelovu cenu, a po smrti se dokonce stává kultovním autorem - to když si v šedesátých letech jeho dílo zamilovala západní mládež. Jedna z jeho nejpopulárnějších knih se jmenuje Siddhártha - v sanskrtu "ten, jenž nakonec dosáhl svého cíle". Osobní život spisovatele HERMANNA HESSEHO (2. 7. 1877-9. 8. 1962) byl sice řadou zklamání a nových začátků, ale jeho snaha podělit se o zkušenosti z objevovaných vnitřních světů byla vytrvalá. "Nic nevzrušuje člověka víc než jeho cesta k sobě samému," prohlásil.

reklama

Básník "cesty do nitra" Hermann Hesse přišel na svět 2. července 1877 ve švábském maloměstě Calwu, jižně od Stuttgartu. Jeho otcem byl protestantský misionář Johannes Hesse, který se narodil jako poddaný ruského cara ve Weissensteinu, v Estonsku. Poté, co vystudoval misionářskou školu v kalvínské Basileji, pobyl tři roky v Indii (1869-73). Kvůli nemoci se musel vrátit a usadil se v Německu. Ve čtrnácti letech posílá otec Hermanna do teologického semináře v Maulbronnu - syn má jít v jeho šlépějích a stát se duchov ním.
Chlapec však seminář po sedmi měsících opouští; ve vzpomínkách později uvede: "Nakonec se ze mne nepodařilo udělat křesťana, rodiče i já jsme se jen vzájemně rok za rokem mučili a trestali." Rodiče tedy Hermanna "uklidili" do psychiatrické léčebny v Bad Bollu, kde se ovšem patnáctiletý hoch pokusil o sebevraždu revolverem. Následoval převoz do psychiatrické léčebny ve Stettenu u Stuttgartu a několikaměsíční internace. Jak konfliktní byl v době pubertální krize jeho vztah k otci a jak silně na něho působil "láskyplný teror" pietistické

Foto
výchovy,napovídá Hermannův dopis otci ze stettenské léčebny: "Vážený pane! Jelikož tak okatě dáváte najevo svou obětavost, mohu Vás snad požádat o revolver.Poté, co jste mě dohnal k zoufalství, budete snad ochoten rychle zbavit mne tohoto zoufalství a sám sebe mne. Vlastně jsem měl chcípnout už v červnu. Nepište mi již ,Milý Hermanne` etc.; je to sprostá lež. Doufám, že katastrofa na sebe nedá dlouho čekat. Kéž by tu byli anarchisti!" Další pokus o studium, tentokrát na gymnáziu v Cannstattu, trval pouze rok - bylo jasné, že Hermann v rodinné tradici pokračovat nebude. "Škola toho na mně poničila hodně a znám jen málo významných osobností, kterým se nevedlo podobně," vzpomíná. Rodiče se nakonec smířili, dali Hermanna vyučit knihkupcem v Esslingenu. Jako knihkupec a antikvář se bude Hesse živit až do šestadvaceti let.

HLEDÁNÍ ALTERNATIVY

V roce 1899 se stěhuje do Basileje. Nasává zdejší kulturní prostředí, stýká se s místní "bohémou", malíři a hudebníky.Píše básně, ve kterých zaznívají módní dekadentní tóny, přesycenost životem a uměním, publikuje povídky,recenzuje knihy.Jeho texty se objevují i v pražských novinách Prager Tagblatt. Brzy však propadá stesku po venkově, po samotě - přestává se v intelektuálních kruzích cítit doma. Basilejské období zachycuje jeho první román Peter Camenzind (1904), ve kterém koketuje s frivolní sentimentalitou "homosexuálních" devadesátých let 19. století. Ta to doba se zdála být (jako později bouřlivá dvacátá léta) jakousi party na rozloučenou společnosti ocitnuvší se na prahu rozpadu. Po nečekaném úspěchu Petera Camenzinda působí jako spisovatel na volné noze.
Bere si za ženu o devět let starší Marii (Miu) Bernoulliovou, první švýcarskou profesionální fotografku a výbornou pianistku. Když zjistí, že může žít z honorářů, rozhodne se pro život v ústraní. Mia našla ve vesnici Gaienhofen u Bodamského jezera staré selské stavení bez elektřiny a dalších výdobytků civilizace. Novomanželé plánují, že se částečně budou živit jako samozásobitelé. P o letech na toto "tolstojovské" rozhodnutí Hesse vzpomíná: "Hrát si na sedláky bylo hezké, dokud to byla hra: když se z toho stal zvyk a povinnost, potěšení vyprchalo." V roce 1907 si postavili za vesnicí nový dům, tentokrát se všemi civilizačními vymoženostmi. Zde se také narodili tři Hesseho synové. Po celou tuto dobu spisovatel kolísá mezi městem a vesnicí, společností a přírodní samotou, intelektuály a zdravými venkovany - a snaží se tuto vlastní vnitřní "rozkolísanost" popsat. Odmítá "pokrokovost" modernity,té společenské i technické. Šok z modernizace vyvolával kritické reakce i u části intelektuální mládeže, která hledala řešení v rousseauovském útěku z civilizace do přírody.Také Hesse se zabýval různými - dnes bychom řekli alternativními - způsoby života, jaké po roce 1900 v Německu a Švýcarsku praktikovaly četné skupiny: vegetariáni, nudisté, otužilci atd. V dubnu 1907 strávil experimentálně čtyři týdny ve vegetariánské kom unitě Monte Veritá u Ascony,kterou založil Belgičan H. Oedenkoven a Rakušanka I. Hofmannová. Kromě toho se věnoval i nudistickému šplhání po skalách.
Po osobních zkušenostech zaujal k těmto "přírodním sektám" odmítavý postoj a v několika povídkách se jim dokonce vysmál. Hesse (tak jako jeho hrdinové) "nechce jít cestou mnoha, nýbrž svéhlavě jen svou vlastní cestou, nechce jít s jinými a přizpůsobit se, nýbrž zrcadlit přírodu a svět ve své vlastní duši". Zpočátku se zdálo, že Hesse v Gaienhofenu konečně našel to, oč v předchozích letech zmatků a hledání v osobním životě i v umění usiloval. Brzy se však dostavil pocit, že jistoty ho spíše svazují, než obohacují. V roce 1911 vyústilo jeho rozhodnutí překonat "temnou tíseň" v cestu do Asie. Ale z "mystické pouti" do Indie se vrátil
Foto
po půl roce zklamán. Kvůli zdravotním obtížím se mu nepodařilo zblízka poznat všednodenní život. Navíc bída, utrpení a bezvýchodnost, které viděl, příkře kontrastovaly s ušlechtilostí indického kulturního odkazu. I nadále přistupoval k východním filosofiím s úctou, ale uvědomoval si, že jako člověk Západu je jiný a pověstné "světlo z východu" musí hledat v sobě.

POHLED DO CHAOSU

Krátce po vypuknutí první světové války si sedmatřicetiletý (do té doby přísně apolitický) spisovatel vysloužil hněv za "nevlastenecké" protiválečné postoje, vyjádřené v eseji Přátelé, pryč s těmito tóny! Apeloval na mládež, aby odmítla masový útěk do katastrofy.Německý tisk proti němu rozpoutal hysterickou kampaň jako proti zrádci, lumpovi bez vlasti a přesvědčení. V té době ho stíhala rána za ranou. Zemřel mu otec, jeho nejmladší syn vážně onemocněl, rozpadlo se mu manželství. Jeho žena musela být internována na psychiatrické klinice (propukla u ní schizofrenie a později byla hospitalizována doživotně). Syny musel dát do penzionátů nebo ke známým. Přestěhoval se do Bernu, zůstal sám a trpěl těžkými depresemi. Když žádná léčba nezabrala, utíká se o pomoc k psychoanalýze. Na soukromé klinice v Sonnmattu blízko Luzernu absolvuje šedesát psychoanalytických sezení u Jungova žáka - Josefa Langa.
Tomu se částečně podařilo uvolnit skrytá napětí a hlubinné konflikty,které Hesseho mučily od dětství. Psychoanalýza tak vstoupila nejen do spisovatelova života, ale i do jeho díla. Vyléčený spisovatel místo ke konformitě směřuje k odvážnému "pohledu do chaosu". Výsledkem je román Demian (1919), který vydává pod pseudonymem Emil Sinclair. Hodlal oslovit generaci, jež právě prošla válkou, proto se ve svých dvaačtyřiceti letech stylizuje ve vypravěče o generaci mladšího. Demian znamená jeho vybočení z vyjetých kolejí realistických příběhů a pokus podívat se hlouběji do lidské psychiky. Po vydání Demiana se usazuje ve vile Casa Camuzzi ve vesničce Montagnola u Luganského jezera. Tady,"na konci světa", se věnuje studiu indické a čínské filosofie, především taoismu. Podruhé se žení, tentokrát s mladou zpěvačkou Ruth Wengerovou. Nová láska a přechod z ponurého bernského klimatu do prosluněné vegetace na jižním svahu Alp vyvolaly zřetelný posun i v Hesseho díle. Tématem autobiografického Klingsorova posledního léta (1920) se stalo extatické užívání života. Nevázaně se toulal tessinskými horami, průsmyky,vesničkami a kaštanovými háji. Jeho psychické krize ale nezmizely ani v Montagnole.
V únoru až červenci 1921 podstupuje léčbu u samotného C.G .Junga v Küsnachtu. Brzy začíná přehodnocovat svou práci i blízké z hlediska Jungovy psychologie. Absorbuje jeho ideje neuvěřitelně rychle, ovšem bez známky "vděku". Jung jeho plagiátorství velkoryse přehlížel a vyjádřil potěšení, že "tolik jeho vlastních formulací zapadá do systému vytvořeného cizím mozkem". Hesse také vydává "indickou báseň" Siddhártha (1922).

STEPNÍ VLK

Hesse podniká na prahu padesátky radikální pokus o nalezení nového rukopisu. Román Stepní vlk (1927) je snahou dosáhnout maximální možné svobody od všech předsudků či vazeb.Nebyl však jen pokusem najít novou estetiku, vznikl též z autorovy snahy vyrovnat se s dobou. Sám sebeironicky poznamenává: "Tolik let jsem žil vzdálen světu, teď se učím vyrážet ve smokingu a nablýskaných botkách vstříc taneční muzice." Za postavou Harryho Hallera, který se učí poslouchat z rádia džez a tancovat foxtrot, stojí konkrétní autorova zkušenost: v únoru 1926 navštěvoval taneční kurs v Curychu. Podněty k tomu nepochybně dávalo manželství s mladou Ruth Wengerovou. Ziolkowski Stepního vlka považuje za "psychedelickou orgii sexu, drog a džezu". Erotické a opiové "osvobození" Stepního vlka zřejmě nebylo řešením, se kterým by se Hesse mohl natrvalo ztotožnit. Jeho Stepní vlk je plný ironie, ale stále věří v nadčasové hodnoty.Vysmívá se freudovským konfliktům, nietzscheovským mukám i jungovským polaritám evropské civilizace.
"Salingerovské vnitřní konflikty, woodyallenovské zoufalství, neukojené normanmailerovské touhy - všechny tyto příznaky krize středního věku se ve Stepním vlkovi rozpouštějí ve vířícím kaleidoskopu psychedelického, magického divadla ` " - tak se to jevilo ideologovi hippies Timothymu Learymu. Také popis zkušeností mladého hrdiny příběhu Siddhártha Learymu nápadně připomínal "psychedelickou zkušenost". Užíval i Hesse drogy,nebo svých vizionářských stavů dosáhl bez pomoci chemie, díky meditacím, či psychoanalýze? Rozhodně nikde nejmenuje konkrétní drogu, se kterou by experimentoval, v jeho korespondenci však lze nalézt dostatek odkazů a náznaků.

NÁVRAT DO SLONOVÉ VĚŽE

V roce 1927 se ovšem rozchází s Ruth. Ještě před rozvodem se setkal se ženou, která mu jako čtenářka psala už od svých 14 let: byla to Ninon Dolbinová, o 12 let mladší historička umění. Ze setkání se vyvinul svazek na celý život stvrzený (v listopadu 1931) již třetím sňatkem. Manželé se stěhují do nového domu nad Montagnolou, který Hessemu postavil a k doživotnímu užívání daroval curyšský mecenáš, lékař H. C. Bodmer. Hesse se rozhodl "usadit" v osobním živo tě i stylu psaní. V tomto období vznikl román Narcis a Goldmund (1930), představující určitý návrat do novoromantické fáze. Mnoho čtenářů zklamaných Stepním vlkem se v lehce kýčovitém světě Narcise a Goldmunda cítilo opět "doma". Hesse vzpomíná, jak mu v roce 1934 jistá švýcarská obdivovatelka ukázala svůj tajný domácí oltář: vedle svící na něm stál "vlevo Nový zákon, vpravo hezky vázaný Mein Kampf a v poličce pod tím všechno,co kdy vyšlo ode mne".
Sousedství Spasitele, Hitlera a jeho samého Hesseho zaskočilo. Hitlerovo Německo se mu jevilo jako cizí barbarský stát. I když se za dané situace cítil "srdcem" přitahován k levici, komunistickou praxi prosazování "sympatických ideálů" odmítal. Po nacistickém převzetí moci v lednu 1933 to vyslovuje jasně: "Je lepší být fašisty zabit než se stát fašistou; je lepší být komunisty zabit než se stát komunistou." Svůj poslední román - Hra skleněných perel (1943) - psal v desetiletí, v němž Evropu terorizovali Hitler a Stalin svými totalitními excesy.Výsledkem je představa jakési utopické subkultury - společenství mystických hráčů - jménem Kastalie. Intelektuální elita se tu po vzoru mnišských řádů uzavírá do "slonové věže" kdesi v horách a pokouší se chránit i rozvíjet nejvzácnější kulturní a duchovní hodnoty - "nejvzácnější perly naší kultury". Na konci knihy hlavní hrdina Knecht prohlédá - vidí, že utopické kastálské společenství "bylo nakaženo charakteristickou nemocí elitářství - arogancí, ješitností, třídní nadřazeností, pokrytectvím, vykořisťováním". Stává se z něho disident vyznávající polozapomenuté heslo athénské demokracie: "Mysli nezávisle, zpochybňuj autoritu." Krátce po válce se Hesse - i díky tomuto dílu - dočkal nejvyšších ocenění: v září 1946 obdržel Goethovu cenu, v listopadu téhož roku Nobelovu cenu. Koncem padesátých let se však zdálo, že jeho dílo - z pohledu literární kritiky - patří minulosti.

RENESANCE

Vzedmutá vlna zájmu o jeho knihy - hesseovská renesance - přišla paradoxně ze země, kterou téměř opovrhoval. "V Americe byly v souvislosti s Nobelovou cenou vydány dvě nebo tři moje knížky.Myslím, že zbytečně. Samozřejmě že tuto setbu ta půda nepřijme," napsal Hesse počátkem padesátých let. V roce 1951 tam na popud Henryho Millera vyšel Siddhártha, ale většina nákladu zůstala ve skladu. Teprve když se jeho děl chopili beatnici a po nich hippies, se z ležáků najednou staly bestsellery: během několika let se v USA prodalo 15 miliónů výtisků! V roce 1968 byla založena rocková skupina The Steppenwolf,záhy došlo ke zfilmování obou nejpopulárnějších románů: Siddhártha (1973) a Stepní vlk (1974). Nonkonformní mládež si Hesseho "nezařazené" a osamělé hrdiny ztotožnila s vlastním bojem proti všem autoritám a tradičním řádům. K oblibě Hesseho textů přispěly i snově halucinační pasáže, jež mladí ve smyslu tehdejší "LSD-manie" chápali mylně jako výzvu k "chemické cestě osvícení". Existují literární kritici, kteří jsou přesvědčeni, že Hesseho dílo provázejí podobná nedorozumění od počátku. Jiní vidí za jeho úspěchem fakt, že svým životem i dílem dokázal ztělesnit změnu a metamorfózu dokonale odpovídající "duchu doby". Tím nejpodstatnějším je, že se mu podařilo vyjádřit hluboká zklamání i prohlédnutí (postupně) všech generací, které západní kultura po první světové válce přivedla na svět - naši nevyjímaje. V zašifrovaných realitách jeho pozdních románů tak dokázali najít skrytý smysl rozháraní existencialisté, rozjaření hippies i skeptičtí kyberpunkeři.

Blumfeld S. M.


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama