Jestliže v životě často zaznívá cherchez la femme , ve fotbale více platí za vším hledej peníze . Když měl římský klub Lazio před lety finanční potíže, domluvil se s Juventusem Turín, že mu prodá poklad - Pavla Nedvěda. Juventus pak začal jednat o dalším obchodu: získá-li Čecha, prodá Realu Madrid Francouze Zidana. Rozhodnutí bylo na Nedvědovi. Zprvu váhal, ale pak kývl a dnes si může blahopřát. Přestupem, v jehož pozadí byly peníze, udělal důležitý krok k získání prestižní trofeje, Zlatého míče časopisu France Football, kterou převzal slavnostně před týdnem v Paříži.
Kdyby nehrál za Juventus, klub světové extratřídy,neměl by možná tak výtečnou formu, a pokud by snad hrál stejně skvěle v jiném klubu, bylo by jistě mnohem obtížnější propracovat se k titulu nejlepšího hráče Evropy roku 2003. Z našich fotbalistů získal stejné ocenění před jedenačtyřiceti lety rovněž tvořivý záložník - Josef Masopust. Jeho triumf podpořily dvě skutečnosti: Československo hrálo ve finále mistrovství světa 1962 v Chile, podlehlo Brazílii 1:3, ale on dal jediný náš gól. Kdyby se tehdy náš tým do finále nedostal, Masopust by se nejlepším evropským
Na několika životních křižovatkách - v Plzni, Dukle, Spartě, Laziu Řím - udělal vždy krok správným směrem. Zpočátku s přispěním jiných, ale později po vlastní zralé úvaze.
PODPIS POSPÍCHALOVI
Fotbalový svět je někdy hodně malý. Představme si situaci: Psal se rok 1988, Tomáš Pospíchal, jenž ve finále světového šampionátu nahrál Masopustovi na onen památný gól, je vyhledávačem talentů pražské Sparty a navštívil rodinu Nedvědových ve Skalné. Šestnáctiletý Pavel studoval stavební průmyslovku v Plzni, hrál zde za Škodovku a byl i dorosteneckým reprezentantem. Domů jezdil málo, protože od čtrnácti bydlel na internátu. Pospíchal u Nedvědových v obýváku mluvil jako kniha ... "Tehdy do nás tak hučel, že Pavel mu nakonec podepsal přestup do Sparty," vzpomíná hráčův otec Václav Nedvěd, kdysi vynikající hráč místního týmu v I. A-třídě. Tohle však byla děsivá zpráva pro trenéra plzeňského dorostu Josefa Žaloudka.
DOBIAŠŮV VÝROK
Pavel hrál za žáky Skalné a RH Cheb,ve Škodě Plzeň za dorost a již od osmnácti let druhou ligu za muže. O jeho talentu věděli trenéři mládežnických reprezentací, nikoho nepřekvapilo, že jako voják narukoval do pražské Dukly a posléze ho získala Sparta. "Otec mi tehdy radil, ať zůstanu v Dukle, protože tam mám větší
Výrok impulsívní ho trenéra měl však na hráče blahodárný účinek. Začal víc trénovat a po tréninku si přidával, až tím byl spoluhráčům protivný. "Zdálo se nám, že tak trochu trenérům podlézá. Tehdy nebylo zvykem trénovat víc. Nechodil nic slavit a nechodil ani na kafe do námi oblíbeného Parkhotelu," prozrazuje dnes jedna z tehdejších opor Sparty,která chce zůstat anonymní. Dřina se však Nedvědovi vyplatila a jeho forma šla nahoru. Za národní tým hrál poprvé v červnu 1994 v Irsku, v sezóně před mistrovstvím Evropy 1996 v Anglii dal v lize čtrnáct gólů, a ještě než šampionát začal, podepsal smlouvu s nizozemským Eindhovenem.
ZEMANOVO DÍTĚ
Spolu s Koubou, Kadlecem, Němcem, Bergrem či Poborským měl velkou zásluhu na nečekaném postupu českého mužstva do finále šampionátu a zisku stříbrných medailí. Tehdy padl do oka Zdeňku Zemanovi, českému trenéru Lazia Řím, který nabídl Spartě za Nedvěda skoro čtyři a půl miliónu dolarů, v přepočtu sto třicet miliónů korun. Kolem přestupu zavládlo hodně zmatků. Eindhoven protestoval a u arbitráže vysoudil odstupné. Sparta zase nechtěla dát Plzni část z peněz od
Bylo to však příliš skandální, takže Plzeň se posléze svých nároků domohla. V Itálii se Nedvědovi zpočátku nedařilo, ale trenér Zeman ho navzdory tomu stále posílal na hřiště. Pomohl mu také v soukromí - ve výběru bytu i v dalších praktických věcech. Poskytl mu učitele italštiny,svého synovce Zdeňka Šestáka, mladíka o málo mladšího. Ten bydlel pár týdnů v Římě s manžely Nedvědovými a zasvěcoval je do tajů nové řeči. Pavel byl při výuce pilný podobně jako na hřišti a brzy odložil brožurky s konverzačními větami typu: "Číšníku, prosím, kávu!" Nestyděl se mluvit a rád se nechal opravovat, jak od spoluhráčů, tak i od členů jedné římské rodiny,velkých příznivců Lazia. S nimi se spřátelil, když přijeli na letní soustředění klubu do Františkových Lázní. V zemi fotbalem omámené tohle totiž fanoušci běžně dělají. Dodnes je s nimi v úzkém kontaktu.
MÉDIA A JÍDELNÍČEK
Pracovitý český záložník se zabydlel v sestavě římského klubu po třech měsících, stal se miláčkem diváků a novináři mu vymysleli lichotivé přídomky - "stachanovec" nebo "furioso Ceco". Jenomže záhy ho začala trápit svalová zranění a nějaký čas trvalo, než se přišlo na to, v čem je chyba. "Bylo to vegetariánství. Několik let jsem nejedl maso.Zátěž v italské lize je obrovská, odehrál jsem za rok padesát až šedesát zápasů. Jedl jsem špatně a málo," přiznal a po konzultaci s trenérem a lékařem změnil jídelníček. Na jaře roku 1999 přinesl pro změnu hodně vzruchu Nedvědův spor s českými médii poté, co se objevily zprávy,že by buď on získal italské, nebo jeho žena rakouské občanství, čímž by se do sestavy Lazia mohli dostat další cizinci ze zemí mimo Evropskou unii. Když novináře v Čechách zajímaly detaily,Nedvěd ani jeho manažer Nehoda je nedokázali klidně
vysvětlit. "Noviny mi vy hlásily válku. Tak jsem se s nimi po některých až urážlivých článcích přestal bavit," přehnaně reagoval Nedvěd.V té době byl s ročním příjmem pěti miliónů a dvě stě tisíc marek sedmý nejlépe placený hráč italské ligy; žebříček vedl Del Piero a Vieri po deseti, třetí byl Ronaldo se sedmi milióny marek. Nebylo divu, že chlapci ze Skalné stoupla sláva do hlavy více, než bylo zdrávo. Na podobném konfliktu s novináři se Nedvěd podílel ještě v závěru neúspěšné kvalifikace posledního mistrovství světa. Týmu trenéra Chovance se nedařilo, a proto vyhlásil vůči médiím bobříka mlčení. Nebyl to přímo Nedvědův nápad, ale jako kapitán národního týmu byl pod ním podepsán. On pak všemu nasadil korunu slabou hrou a vyloučením v rozhodujícím prohraném utkání s Belgičany.Onoho listopadového večera roku 2001 bylo na Letné smutno.
KÝVNEŠ-LI, ZIDANE ODEJDE
Tehdy byl už půl roku v Juventusu a hrál špatně. "Těžce si zvykal na nový trénink. Zatímco v Laziu se hodně běhalo, v Juventusu trávili hráči dlouhé hodiny v posilovně. Stěžoval si mi, že běhá jako svalovec a svaly mu překážejí při práci s míčem," překvapivě dnes objasňuje Nehoda. Kdyby se měl podrobně popsat Nedvědův přestup do Juventusu, vydalo by to na samostatný článek. Juventus oslovil nejdříve koncem roku 2000 hráčovy manažery - Nehodu a Itala Raiolu. Když ti pak řekli Nedvědovi o zájmu Juventusu, ten přestup odmítl. Jenomže majitel Lazia, milionář Gragnotti, se dostal do finančních potíží (prodal například Argentince Verona) a začal tajně jednat s Juventusem o Nedvědově prodeji. Současně mu však v květnu 2001 prodloužil a vylepšil smlouvu. Dal mu sice najevo, že by ho rád prodal, zároveň však řekl: "Chceš-li zůstat, zůstaň! Nevyháníme tě." Ale Luciano Moggi, šéf Juventusu a šedá eminence italského fotbalu, kul železo dál. Nedvědovým manažerům ukázal smlouvu mezi římským a turínským klubem.
"Tady chybí jen Pavlův podpis, když kývne, je naším hráčem a v tu chvíli prodáme Zidana do Realu Madrid. Nekývne-li Nedvěd, Zidane zůstane," usmíval se. Krátce nato poslal pro hráče a jeho manažery letadlo. Nedvěd chtěl nejdříve mluvit s trenérem Lippim, půl hodiny si jen sami dva objasňovali budoucí spolupráci. "Chci tě, na tobě budu stavět hru," vyřkl trenér rozhodující slova, načež Pavel smlouvu podepsal. Rozhodl se v pravou chvíli. Jak bylo dobře, že v roce 1999 odolal vábení Atlétika Madrid, jehož majitel, boháč Gil, m u nabízel o třetinu lepší smlouvu, než měl v Laziu, a kromě toho do trvalého vlastnictví vilu. Za půl roku Gil opustil klub kvůli finančním těžkostem a Atlético sestoupilo do druhé ligy.Jak bylo dobře, že si Nedvěd počkal na nabídka Juventusu, světového superklubu, jenž pro fotbalistu představuje vrchol. Výše už není kam jít. I tady se mu zpočátku nedařilo, takže Lippi ho musel podržet podobně jako Zeman v Laziu. Když ho v té době tisk tvrdě kritizoval, Moggi mu poručil: "Přestaň číst italské noviny!"
FAULOVAL BYCH ZNOVU
Jestliže ho před rokem a půl, v létě 2002, zaskočil únavový syndrom (snad z nedostatku železa), na podzim se rychle dostal do formy,která obdivuhodně stoupala a vyvrcholila skvělými výkony v celém roce 2003. S Juventusem byl podruhé mistrem Itálie, v Lize mistrů jej přivedl do finále a jako kapitán velel české reprezentaci v suverénním postupu na mistrovství Evropy 2004 do Portugalska. V každém zápase ho bylo plné hřiště. Unikal a střílel, dribloval i dával míč rychle od nohy,běhal, fauloval, burcoval spoluhráče - jeho blonďatou vlající kštici nikdo nemohl přehlédnout.
V květnovém semifinále Ligy mistrů proti Realu Madrid pečetil svým gólem postup Juventusu, ale pak fauloval, u viděl žlutou kartu a v zoufalství klesl na trávník. Došlo mu, že finále proti A C Milán se ho netýká. Snímky slzícího Nedvěda pak oběhly celý svět. Juventus bez Nedvěda finálový zápas prohrál. "Kdyby se to dalo vrátit, fauloval bych znovu. Jinak než naplno fotbal hrát neumím. Musíme vyhrát Ligu mistrů příští rok," říkal po utkání novinářům.
BUDOUCNOST S OTAZNÍKY
Jaký je Pavel Nedvěd? Když přijíždí na srazy české reprezentace, známým občas říká: "Všechno mě bolí, já fakt řeknu trenérům, že nemůžu hrát." Nikdy to ale neudělal. Dovede totiž překonat bolest. Mnohý na jeho místě by skutečně nenastoupil. "Má stále uzavřenou povahu, když ho něco štve, drží to v sobě. Ale protože od dětství věří v Boha, je vyrovnaný a řeší vše klidně. To však neplatí na hřišti. Když ho o něčem přesvědčuju, hned nesouhlasí. Přemýšlí a rozhodne se třeba za dva tři dny," hodnotí ho manažer Nehoda. Nedvědův roční příjem je podle italského tisku čtvrt miliardy korun. "To nechci komentovat, ale má jednu z nejlepších smluv v Itálii. Tedy fotbalovou. Protože existují ještě reklamní smlouvy. Tady jsou domácí hvězdy,Del Piero a spol., před ním. On totiž jako cizinec není pro italský trh zajímavý.Měl pouze smlouvu s Pepsi-Colou a má kontrakt s firmou na výrobu kopaček," pokračuje Nehoda.
Dodejme málo známý fakt: italské kluby fotbalisty tak hýčkají, že za ně platí dokonce daně, jež jsou padesátiprocentní. Itálie je tedy pro fotbalové hvězdy zemí zaslíbenou. Na otázku, jak nakládá s výdělky,Nedvěd odpovídá, že na byznys nemá čas a nerozumí mu, investuje jen minimálně a pouze do nemovitostí. V Praze 6 si koupil dům a pozemek. Pokud jde o charitu, říká: "Dávám na ni peníze, ale nechci, aby se o tom psalo v novinách." A tak není příliš známo, že prostřednictvím paní Nehodové přispívá na několik subjektů: rehabilitační ústav,dětský domov a dětskou nemocnici; ročně jde o statisíce korun. Blahodárně na něho působí manželka Ivana, původní profesí zdravotní sestra. Znali se jako děti a náhodou se po dlouhé době potkali, zkrátka jde o úplně banální příběh. Když spolu začali chodit, Pavel trpěl ve Spartě pod trenérem Dobiašem a na jeho kariéru by si vsadil málokdo. Paní Ivana je výtečná kuchařka, ale především realistka a vrací manžela na zem. Rozmluvila mu třeba koupi jachty či malého letadla. To ale neznamená, že když rodina vyráží na dovolenou, tradičně na Džerbu, nebo na nákupy do Říma, že si neobjedná pohodlnou cestu malým letadlem. "Být slavný? To je jen utrpení," stěžovala si před půlrokem v rozhovoru pro MF Dnes. Sportovní sláva a pohádkové příjmy mají svůj rub - jednotvárný život s tréninky a zápasy,cestováním, pobyty na soustředěních, útěky před fanoušky či stále stejnými hovory s novináři.
Za dva a půl roku končí Nedvědovi smlouva s Juventusem. Vrátí se ve čtyřiatřiceti coby hráč do české ligy? Nebo skončí s aktiv ním fotbalem a stane se činovníkem či trenérem v Itálii? Vrhne se do obchodu s módou, když se rád elegantně obléká a má velkou sbírku hodinek světových značek? Jisté je dnes jen jedno: majitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy roku 2003 bude od základu měnit svůj život. Ale pro něho, jenž pod italským sluncem dozrál v silnou osobnost, by to neměl být problém.
