Eva Olmerová | Reflex.cz
nahoru

Eva Olmerová

JIŘÍ ČERNÝ28. ledna 2004 • 16:39

Božská Ella Fitzgeraldová si s ní zjara 1969 zajamovala na vltavském parníku a hned ji chtěla vzít na světové turné. Exprezident Evropské jazzové federace Lubomír Dorůžka ji přirovnal k Bluesové císařovně ("... byla naší Bessie Smithovou ..."), muzikolog Leo Jehne k jazzové Lady Day ("V mnohém připomíná Billie Holidayovou ...") a rockový publicista Dan Vojtíšek to napsal rovnou: "V celé dosavadní historii české populární hudby a jazzu jsme měli jedinou zpěvačku skutečně světového formátu - Evu Olmerovou." Jenomže svět se to nedozvěděl, i když žila o šestnáct, respektive patnáct let déle než Smithová i Holidayová. Na štítek svého posledního bytu si napsala: zasloužilá invalidní důchodkyně. Důchodu měla 1400 Kč.

Světovou zpěvačkou se Olmerová nestala vinou dvou režimů: částečně svého životního, a především čtyřicetiletého komunistického. Zotročoval ji víc než obě Afroameričanky rasismus. Alkohol bral síly všem třem, ale jen Češku nepustil Pragokoncert ani do Drážďan. Suchý se Šlitrem pro ni a o ní napsali v roce 1967 dvanáctiminutovou písničkovou povídku Můj pes.
V jejím závěru zpívala verše, které na albu Písničky a povídání ze Semaforu (1985) neuslyšíme. Cenzor je vyhodil. "Proč nemám pas do ciziny/A proč tady hynu touhou/Proč nemůžu jako jiný/Vydat se na cestu dlouhou/Vydat se za sedum moří/V duši naději - v ruce skývu/Člověk si rád zaživoří/Když má ňákou

Foto
perspektivu." Když se v prosinci 1989 hranice otevřely všem, zbývalo nemocné zpěvačce tři a půl roku života, který 21. ledna 1934 začal docela jinak ...

OD KLAVÍRU KE KRIMINÁLU

Uprostřed měšťanské rodiny v Praze-Holešovicích si užívala předválečné dětství jedináčka s pejskem. Podle matčiných vzpomínek byla prý Evina tak citlivá, že ji písnička Osiřelo dítě pokaždé rozplakala, třebaže ve dvou letech jejím slovům nemohla rozumět. Chodila do kina na Sněhurku a sedm trpaslíků a doma si melodie zpívala s tátou - princem. Šestiletá začala hrát na klavír u Aurelie Káanové-Bubnové. Dáma, která dřív koncertovala i s Českou filharmonií, představila devítiletou žačku na přehlídce mladých talentů ve Smetanově muzeu na Novotného lávce. Po válce přišli z Londýna prarodiče a s nimi samá změna. Díky dědečkovi, jenž byl spolupracovníkem prezidenta Edvarda Beneše, dostali diplomatický byt. Evina se naučila zpaměti brnkat americké šlágry, čímž skončilo studium klavíru. Chodila hrát stolní tenis, jezdit na koni a závodně plavala. Do této idyly vpadl únor 1948 i rozchod rodičů. Rozhodli o ní bez ní, že zůstane s otcem. Nemohla uvěřit, když jí představo val své partnerky,které věkem mohly spíš být jejími sestrami. Jednou ji zmlátil dřív, než mu stačila vysvětlit, proč nepřišla dvě noci domů. Protože ji odvedli esenbáci a nenechali ji ani zatelefonovat.
Oba pak nad sebou plakali. Bylo jí sedmnáct. Při výslechu ji svlékli do naha,
Foto
prohledali a konečně kápli božskou: šlo jim o dědečka diplomata a také o strýce, příslušníka britského Královského letectva. Měla na ně i na jiné donášet. Odmítla a vyslechla si onu klasickou větu: "Však vy si to,slečinko,ještě ráda rozmyslíte, až si tady pár měsíců pobudete." Nerozmyslela si to nikdy,ani když si měsíců v kriminále pobyla hodně: čtrnáct jako čtyřiadvacetiletá a deset jako osmatřicetiletá. Poprvé za napadení veřejného činitele (estébáka, který jí v noci začal tykat a kontrolovat ji), podruhé kvůli další autohaváriivárii (v době podmíněného trestu za tu předchozí). Podrobnosti, jež posléze líčil každý jinak, nedohledávejme. Existovaly totiž ještě horší tresty.Nekonečné.

SLEDOVAT A OTRÁVIT

Prvně se vdala, když jí i Vladimíru Faloutovi, kamarádovi odvedle, bylo osmnáct. Chtěla být samostatná, ale takhle si to nepředstavovala. Každý dál bydlel u rodičů a po třech letech se rozvedli. Moc ji nebavilo ani být dámskou krejčovou u vyhlášené Podolské. Poznávala jiné salóny: se swingovými muzikanty.A od kamarádů na tátově chatě v Třebsíně u Štěchovic okoukala, jak trampové hrají na kytaru. Porůznu si zazpívala s nespoutaným srandistou Arnoštem Kavkou, s pianistou Jiřím Verbergerem ("nebyl zpěvák, ale když zazpíval, tak jsi měl takovouhle malinkou dušičku") a dalšími exoty pražských kaváren. Naučila se kouřit, popíjet a trochu se o sebe postarat. Od roku 1959 měla první vlastní byt, na Kampě. Tam pro ni v roce 1962 přišel dramaturg Semaforu a skladatel Karel Mareš a nabídl jí místo po Evě Pilarové, která odešla s Matuškou do Rokoka. A se svou melodií na text Rostislava Černého Jsi jako dlouhý most ji v dubnu vyslal do soutěže Hledáme písničku pro všední den. I zásluhou Olmerové dostali první cenu
Foto
poroty. "Hlas Evy Olmerové byl," uvažuje Jehne v nevydané knize svých vzpomínek, "krásný už v té vyrovnanosti jeho jádra i obalu, barvy,zvučnosti i mírně dekadentního přídechu ,divokého vzduchu`. Měla skvělé hloubky,od nichž se vinuly vyrovnané tóny až po výšky,o kterých by si člověk myslel, že je hlas takového témbru ani vůbec nemůže zdolat. Její hlas se vlnil jako u největších bohyň jazzového zpěvu, někdy až tremolově vzrušeně, jindy zase plynul poklidně." Sedmadvacetiletou zpěvačku, jíž vyšel její první singl, však znovu dohonila fízlovská pomsta.
Těsně před uvedením Šesti žen Jindřicha VIII. v Semaforu, kde měla jako Anna Klévská nádherný jazzový scat, jí pražští úředníci zakázali vystupovat v hlav ním městě! Suchý si ještě věděl rady a díky souhlasu Alexe Koenigsmarka premiéru i šest repríz odehráli i s Olmerovou v plzeňské Alfě. Jinou jejich odpovědí úřadům byla nová písnička pro Olmerovou: "Můj lidskej profil neúnavně/hodnotili čas od času/Přitom jim ale ušlo hlavně/že neznají mě z anfasu ... A tak tu stojím a jsem jiná/než původně byl ideál/Není to ale moje vina/Řekněte mi však, co bude dál." Ale déle už Olmerovou v Semaforu neudrželi a Z mého života tam mohla zpívat i nahrát na desku jen Hana Hegerová. Také Jsi jako dlouhý most rozhlas vysílal v
Foto
nové nahrávce s Evou Pilarovou. Oba nové snímky jistě měly svou hodnotu; zároveň se však bohužel ukázalo, že na originalitu Olmerové, kterou okamžitě docenil Karel Mareš, si někteří hudební redaktoři budou zvykat dlouho a těžce. A odsunou ji na vedlejší kolej, jakmile jim to vrchnost pouze naznačí.

OD ROCKU PO AVANTGARDU

Zpívala, kde a co se dalo. Se skupinou Mefisto big beat, se Smetáčkovým Traditional Jazz Studiem dixieland, s triem klavíristy Míši Poláka i s Krautgartnerovým rozhlasovým orchestrem jazz a s Country Beatem Jiřího Brabce pomalé americké hity v láskyplných, zpěvných překladech Jiřího Grossmanna. Její hlas zazněl v osmi filmech, většinou nadprůměrných. První byl O něčem jiném (1963, režie Věra Chytilová), poslední Lásky mezi kapkami deště (1979, Karel Kachyňa). Zvali si ji tam především novátorští skladatelé formátu Svatopluka Havelky,Štěpána Luckého, Luboše Fišera nebo Viliama Bukového. Pár nahrávek má i Česká televize. Snad se všechny ještě nerozpadají jako zvukový pás s Macourkovým muzikálem Napravení Jima Valentina; pro nejnovější supraphonský
Foto
výběr Olmerové už byl nepoužitelný. Absolutním vrcholem zpěvaččina talentu a jazzového cítění ovšem zůstává hned její první album: Jazz-Feeling (1968). Nikdy by nevzniklo, nebýt Lea Jehneho, tehdy uměleckého šéfa vývozní značky Artia. Celý projekt vymyslel, příhodně pojmenoval, dramaturgoval a dotáhl do konce. Což nebyl problém se žádnou z proslulých jazzových sestav - ať už šlo o tu Rudolfa Rokla (doprovázela gospely), nebo Karla Velebného (evergreeny), ale s Evou Olmerovou. Ještě obtížněji nahrávala své druhé album u Artie, Eva Olmerová & The Traditional Jazz Studio (1973).
"Natáčecí frekvence," popisuje Jehne, "měly asi tento průběh: nejdříve si poslala někoho z personálu pro láhev červeného a asi půl láhve vypila, než byla správně nažhavena. Pak začala točit, v podstatě samé perly,ale tu bylo třeba opravit intonaci, jindy zase angličtinu, jak už to při nahrávání bývá. Na to Eva Olmerová neměla trpělivost, a tak posílala ,někam` tu hudebního režiséra, tu angličtinářku. Joy Kadečková-Turnerová, rodilá anglická lady,žijící od konce války u nás, skladby jako Alexander´s Ragtime Band sama dokonale znala a Evě předváděla i frázování, ale ta postupně uvadala, až nebyla schopna točit vůbec. Bylo moc smutné pozorovat, jak taková velká zpěvačka ničí nejen sebe, ale vlastně i svou kariéru. Nikdo si totiž netroufl, pokud to bylo vůbec možné, posílat ji někam do ciziny,na mezinárodní festivaly nebo podobně. Pro nahrávání ale zejména bylo velmi špatné, že se ty její světlé okamžiky,v nichž byla schopna natáčet, než se úplně opila, stále zkracovaly,takže jsme na pořízení desky potřebovali nebývalé množství nahrávacích frekvencí. Ale nejobtížnější bylo zpěvačce říct, že už se nebude nahrávat, a potom ji dopravit domů. Obyčejně se té role ujal Pavel Smetáček, ale co ten novodobý gentleman musel vyslechnout, ví asi jen on sám. Nadávka ,suchoprd` byla určitě tou nejmírnější." Téměř žádná z anglických desek se podle tehdejšího zlozvyku nedostala na náš trh. Interpretce, která v hlasováních odborníků v rámci Zlatého slavíka dvakrát skončila druhá za Pilarovou (1963, 1966), vydal první české album až po dalších osmnácti letech Panton, Zahraj i pro mne (1983). Osmačtyřicetiletá debutantka asi byla světová rarita.

BLUES SAMOTÁŘKY

Po společném recitálu s Ivanem Vyskočilem jim přišla do Ateliéru pogratulovat i Hegerová s kyticí. Rozkurážený spisovatel pak v prestižním pořadu hamburského
Foto
rozhlasu Autoři jako diskžokejové zahrál půlhodinku z Jazz-Feelingu. Nejdřív m u nikdo nevěřil, že to zpívá běloška, a potom se hrnuly pozvánky do Německa, Dánska, Belgie, Nizozemska, Anglie. Jenomže Pragokoncert byl filiálkou Státní bezpečnosti a Olmerová si mohla jezdit leda po vlasti. Jednou se vrátila a našla holé stěny.Tím skončilo po čtyřech měsících její druhé manželství s taxikářem Janem Dvořákem. Naložil a emigroval. "Nikdy nestála jsem o muže," zpívala v Suchého a Šlitrově Blues samotářky .
A "už se nechci vdát". V osmatřiceti se vdala potřetí, Jan Vaník byl o čtrnáct let mladší a o hvězdné roky nezkušenější. Bydlela v přízemní dejvické garsonce, a když přivezli uhlí, měla byt samý mour.Vydrželi spolu rok. Reportér měsíčníku Melodie (autor této causy) s ní v září 1970 vydržel kvůli stejnojmenné rubrice Od rána do večera. Dodnes m u ten film běhává hlavou ... Vzorně čistý byt, Olmerová jako vždy vymydlená, voňavá, vulgární a upřímná. Na knihovně obrovský keramický genitál. Eva radostně: "To je Mao!" Přichází fotograf.Radostně: "To je Kíťa! My jsme spolu kdysi š....ali." Ulicí jde městský uklízeč v šedém. Eva z okna výhrůžně: "Ty šmejde zasraná!" K nám: "Já prostě uniformy nenávidím." S dvouhodinovým zpožděním vyjíždíme na ranč ke Štěchovicím. Na Smíchově nás kontrolují zelené uniformy,oba s Kíťou bledneme. Eva z okna: "Ty ..............!!!!!!" Dopraváci po nabrání dechu: "Slečno,můžete pokračovat." Na ranči, Eva ke koni Hektorovi, sladce: "Ty potvoro." Hospoda v Jílovišti. Tykání každého s každou. Zpívá Eva a všichni všechno včetně Niagary.Idylka brdského trampingu ... Ne, sama být neuměla. Po půlnoci občas volávala kamarádku, novinářku Evu Střížovskou: "Hned přijď, musíme psát tu knížku." Ale poslala ji pro víno: "Dáme si stříček, aby se nám ta kniha lepší psala." Snášela pochopitelně čím dál méně. "Když měla dobrou náladu, pila málo.Když byla nešťastná, tak se nalila." Eva Evě svěřila i tohle: "Potkáváš tisíce prima chlapů a mnozí z nich by tě chtěli, mají tě i svým způsobem rádi, ale ty nic, i když jsi třeba sama, prostě nemůžeš ... a pak potkáš jednoho,on se na tebe podívá takovýma krásně sprostýma, ale přitom něžnýma očima, jsou nádherně modrý ... a ty víš, že je to hodnej člověk ... prostě se zamiluješ. A je to průser." Byl. Modrooký alkoholik, popelář Jirka. Vykládala, jak ho zabije železnou tyčí a pak m u vypíchá oči. A ráno v pět vstala, aby měl k snídani řízky.
Utekl od ní za paní, která ho vydržovala. Eva uměla udržet sotva psa. Tou dobou ji zachytila režisérka Drahomíra Vihanová v televizním dokumentu Proměny přítelkyně Evy .Vihanová za něj dostala několik cen, Olmerová ji chtěla zabít, nebo aspoň žalovat. "Jsem naopak přesvědčen, protože jsem ji v podobných situacích zažil, že tento dokument o Olmerové byl nejrealističtějším pohledem na kteroukoli naši osobnost vůbec," znovu se ozval Leo Jehne. "Taková ona opravdu byla, tu uzavřená, skromná, jindy extrovertně hysterická, ba i agresívní do nejvyšší míry."

KDY SKONČÍ TRÁPENÍ

Obě pantonská alba pro Olmerovou zaranžoval Michael Kocáb. Víc se prosadila na druhém, Vítr rváč (1983), kde Kocábovi rockeři snad instinktivně vycítili, že Olmerová není pravověrná jazzová stylistka a že tradičně pojatá instrumentální sóla - jako na albu Zahraj i pro mne - by ji poněkud zmatňovala. Její další přítelkyně, textařka Aida Brumovská, ve spirituálu Přijde čas, kdy skončí mý trápení vlastně Olmerové napsala nepříliš předčasný epitaf. Na společném albu s Janou Koubkovou a Petrem Lipou, Svíčka a stín (1992), zbýval Olmerové opravdu jen stín někdejšího hlasu. Zněla znaveně a vypadala na víc než na padesát devět, jako starší sestra své matky. Stále ale ještě zpívala a to bylo nejlepší, co pro ni onoho posledního podzimu mohli její přátelé udělat.
Zemřela v nemocnici v podvečer 10. srpna 1993 na cirhózu jater.V bolestech prý volala Ježíše. Pohřeb měla za týden, v pravé poledne. Jitka Zelenková, kterou měla Olmerová ráda, jí v krematoriu zazpívala tři písničky, poslední byl countryový ploužák Čekej tiše. A jen nejbližší Eviny kamarády při něm napadlo, jak svůj největší hit neměla ráda, a když ho zpívala, myslela prý na to, jak bude vařit. "K tomu uzenému bude lepší špenát, nebo zelí?" Pochovali ji na holešovickém hřbitově, blízko vchodu. Dnes už je tam i její máma. Mají to jen přes zeď ke kopci ve Stromovce, kde spolu sáňkovaly a byly šťastné.

JIŘÍ ČERNÝ


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější