Loni byl označen za filosofického krále Evropské unie. Nebylo to v rámci mediální ankety, ale uprostřed žhavé diskuse filosofických špiček. Immanuel Kant, od jehož smrti uplynulo 12. února dvě stě let, má starému kontinentu pomoci najít jeho identitu.
Poptávka po ní prudce vzrostla poté, co Spojené státy iráckou akcí řekly: Světový demokratický řád si ohlídáme samy. Tak to alespoň vnímala nejen evropská veřejnost a s ní i Jürgen Habermas, podpořený Jacquesem Derridou, jimž oponoval Ralf Dahrendorf a Timothy Garton Ash. Nakonec se všichni shodli, že Evropa musí na Ameriku vyrukovat s politikou, do níž vtělí ryze evropskou zkušenost vlastních průšvihů, jako jsou kupříkladu krach kolonialismu či dvě totality 20. století, opřenou o ideu občanských práv.
Ta to politika by se neopírala o silové prosazování jednoho společenského, byť demokratického mustru, ale o uznání odlišností, stabilizaci a institucionalizaci vzájemných napětí a rozdílů. Je pravda, že v útlém Kantově spisku K věčnému
ŽIVOT JAKO VŮLE
Sedlář Johann Georg Kant a jeho žena ovládali vzácné umění. Lásku a péči o svých devět dětí uměli vtělit do jejich vedení k práci, povinnosti a modlitbě. Žili ve farnosti luteránského pastora a zároveň ředitele gymnázia, kam na jeho doporučení dali nejnadanějšího ze synů (narodil se 22. dubna 1724) studovat. Immanuel byl ve škole, která začínala v sedm ráno, končila v šest večer a o prázdninách zde nikdy neslyšeli, poněkud trudnomyslný.Odpor se v něm pral s vděčností do doby, než zjistil, že samoúčelnost školského drilu začne mizet, když jej zapojí do služeb svého mimořádného analytického talentu. Posléze dokázal sebeovládání spolu s vůlí proměnit v životní strategii a dosáhnout tak silného vnitřního uspokojení. Jeho snem byla akademická kariéra. Podle krále Fridricha II. Velikého, jenž nejvýchodnější pruskou výspu jako korunní princ roku 1739 navštívil, byla královecká univerzita vhodnější k drezúře medvědů než k tomu, aby se stala dějištěm věd.
Byla to právě panovníkova zásluha, že provinciálnímu dusnu zažranému do jejích stěn začal konkurovat osvícenský duch vědy,tolerance a svobodného bádání. Kant se dočkal až v jedenatřiceti, po devíti letech soukromého učitelování ve šlechtických rodinách. Musel snášet útrapy šestnácti- až osmadvacetihodinového týdenního úvazku na neplaceném místě soukromého docenta, jehož příjmy plynuly ze studentských poplatků za účast na výuce, a čekat na jmenování profesorem na univerzitě v Královci. Na výrazné limity svého existenčního statutu ani droboučké a nesouměrné postavy nežehral: Když jsem ženu potřeboval, nebyl jsem s to ji uživit, a když jsem pak byl schopen ji uživit, už jsem ji nemohl potřebovat. Zdálo se, že život muže omezujícího jídlo na pouhý oběd a píšícího pojednání jako O moci mysli ovládat pouhým předsevzetím své chorobné pocity nelze ničím narušit.
KOUZLO GEOMETRIE
Jakmile renesanční humanisté, tyto ... významné, naprosto moderně laické osobnosti vybředly z temnot středověku, nevěděly nic lepšího než dát se na kabalu a magii (Umberto Eco). Ovšem zatímco zástupy magiků, mystiků, kabalistů a alchymistů odříkávaly formulky,aby přinutily dělat přírodu to,co dělat nechtěla (U.E.), několik učenců zaujala krom přírody také geometrie. Ideální tvary stvořené imaginací starých Řeků už jim ale nebyly branou k racionálnímu zasvěcení, základu umění nenechat se vláčet vášněmi, snahami a cíli běžného života. Obohatili geometrii o cílevědomé vyhledává ní jejího užití v reálném světě. Toto využívá ní pravdy k získávání moci je vkladem barbarů do evropské civilizace (Petr Vopěnka). Sto let po Galileovi a Descartovi už patřilo k dobrému tónu prohodit ve
Urozené dámy podnikaly vyjížďky v šestispřežných kočárech, jen aby mohly vzdychat údivem nad obrovitostí mouchy či jehly zvětšené pod mikroskopem. V Kantových textech z období jeho soukromého docentování najdeme vynikající vědecké postřehy, že podstatu hmoty tvoří síla (dnešní energie) nebo že v přírodě je patrný vývoj. Sluchu však v osvícenství docházely i osobnosti, které při vyhledávání řádu světa pouhým rozumem nevedl zápal experimentovat, měřit a ověřovat, ale obrazotvornost, a připouštěly i zásahy vyšší moci. Kant našel zalíbení v metafyzických spekulacích Christiana Wolffa, inspirovaných Gottfriedem Leibnizem.
Opíraly se o prokazatelně vědecké poznání přírody,aby je korunovaly výklady o Bohu, duši a jednotě světa, v nichž se logické zásady bez mrknutí oka prezentovaly jako reálně existující.
JAK VYKOLEJIT UČENCE
Bylo to roku 1760 při četbě Rousseauova Emila, kdy Immanuel Kant nedokázal pohotově pro sebe vyvrátit tvrzení, že rozum může také plodit civilizační komplikovanost, neštěstí a zkaženost. Byl prý tak rozrušen, že nevyrazil na svou každodenní procházku malou lipovou alejí osmkrát tam a zpátky. Zanedlouho se obeznámil s pochybami Davida Humea, jenž se držel empirie a za nekritickým dobovým přesvědčením o univerzálních možnostech pojmu spojení příčiny a účinku našel pouhý zvyk spojovat dva po sobě jdoucí, ale jinak zcela nezávislé jevy.
Tyto zážitky jej, jak sám napsal, probudily z dogmatického spánku. Deset let se pak opatrně vyrovnával s přebujelým racionalismem. S blouzněním dogmatické metafyziky po výzvě přátel skoncoval ve spisku Sny duchovidcovy, v nichž to schytal švédský teosof a spiritista Emanuel Swedenborg: ... když v e vnitřnostech řádí hypochondrické větry, záleží na tom, kterým směrem se obrátí; jestliže dolů, bude z toho pšouk, jestliže vzhůru, bude to zjevení nebo posvátné vnuknutí. Roku 1770 vydal menší práci O formách a principech smyslového a inteligibilního světa, po níž se soustředil na svůj životní úkol a na dalších jedenáct roků se publikačně odmlčel.
JAKO HODINY
Jeho životní výkon mu usnadnilo profesorské jmenování ve stejném roce. Tou dobou již slavný schöne magistr došel milosti úřadů a po patnáctiletém čekání, během něhož byl dvakrát odmítnut a jednou sám neakceptoval nabídku na katedru
Poté několikahodinový oběd, vyplněný hovory s muži praktické orientace, procházka, v níž mu nezabránilo sebehorší počasí a královecké hospodyňky si podle ní řídily hodinky, po ní opět práce a úderem desáté za pomoci vlastního vynálezu přesného a nenapodobitelného zabalení těla do přikrývky na způsob kukly a ulehnutí ke spánku.
KRITIKY
Kritika čistého rozumu vyšla roku 1781, když bylo Kantovi 57 let. Posledních pět měsíců na ní pracoval jako v horečce. Špalek o osmi stovkách stránek do nejneuvěřitelnějších podrobností dokazoval, že všechno lidské poznání sice sestává z dojmů přicházejících z vnějšku, ze zkušenosti, ale my sami, naše mysl, k němu něco podstatného připojujeme. Abychom o věcech, jež působí na naše smysly,vůbec mohli něco vědět, musí k nim přistoupit apriorní, v našem vědomí před veškerou zkušeností daná nazírací a pojmová výbava. Přístup,v němž se lidské poznání neřídí předměty,ale předměty lidským poznáním, a člověk se stává zákonodárcem přírody,nazval Kant kopernikánským obratem ve filosofii. V Kritice praktického rozumu (1788) zformuloval svůj slavný kategorický imperativ:
Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobecného zákonodárství .Když s jeho pomocí na základě vrozeného tušení o tom, co je správné a mravné, překonám své přirozené sklony a učiním, co je má povinnost, což ale také nemusím, získávám svobodu, neboť jsem to já, a nikoli příroda v mých smyslech, kdo určuje vůli. Tím se stáváme bytostmi dlícími ve dvou naprosto odlišných sférách skutečnosti, ve světě jevů, kde vše podléhá zákonu příčinnosti, a v nadsmyslové sféře: Dvě věci naplňují duši novým a vzrůstajícím údivem tím více, čím častěji o nich přemýšlíme - hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. V roce 1790, kdy následovala ještě Kritika soudnosti, bylo dávno pryč počáteční nepochopení a Kant se stal nejdůležitějším mužem v Německu.
Do té doby se stačil stát rektorem, koupit si vlastní dům a odmítat nabídky na profesuru jinde s výmluvami, že si nemůže dovolit něco tak nebezpečného, jako je změna podnebí.
ZABEZPEČENÉ OSVÍCENSTVÍ
Pro Kanta byl rozum díky kritickému podniku zachráněn. Otázky: Co mohu poznat, co mám dělat a v co mohu doufat? došly odpovědí. Byly stanoveny podmínky
Lidé se sami od sebe pomalu vymaní z hrubé nevědomosti, pakliže nevytváříme záměrně umělé překážky, abychom je v ní udrželi. V soukromí, tím Kant míní v zaměstnání, je nutno rozum omezovat, neboť slouží v předem daných hranicích činnosti vykonávané pro obživu. Osvícení mezi lidmi přináší jeho veřejné užívání, při kterém někdo užívá svého rozumu jako učenec před celou veřejností čtenářského světa. Bože, jak je to naivní, říká si člověk, když čte o povolanosti všech lidí k samostatnému myšlení, než mu dojde, že na tom stojí základy jakékoli moderní a slušné společnosti. Ovšem hned následující romantická generace se nemohla zbavit dojmu, že zabývat se jen rozumem, hledat jej všude a všechno, co je pod ním (jak hezky řečeno), nazvat smyslovostí, která k ničemu kloudnému nevede a na níž žádné skutečné lidství nelze založit, nějak není ono.
S KANTEM TO NEJDE. BEZ NĚJ TAKY NE.
Ochotně přispět příteli, žel, jenom z přátelství znám; proto si často vyčítám, praváctnost že mi chybí, napsal dle Herdera "nejduchaplnější z kantovců", básník Friedrich Schiller.A co víc, i prostá logická úvaha ukáže, že s kategorickým imperativem to není jen tak. Žádá po nás, abychom kupříkladu nic, nikdy a nikde nekradli. To však znamená, že ukrást zbraň vrahovi je nemravnost. Rozum koná své dílo v morálce a mezilidských vztazích jinak než v geometrii i než by chtěl Kant. Na ovládnutí vědění, s nímž nutíme přírodu, aby uspokojila naše fyzické potřeby a ulehčila nám život, stačí chodit do školy, dávat pozor a naučit se určitým manipulacím. Ovládat se, být pozorný a citlivý ke druhým, umět dopředu odhadnout jakkoli nebezpečnou situaci, to se bez silných zážitků, z nichž teprve může nějaké nemanipulativní poznání povstat, neobejde. Zde rozum nemůže působit sám o sobě a nezávisle na všech jevech.
Není nakonec lepší než náboženství rozum u religiozita mýtů, rituálů a iniciací? Pro tyto způsoby vědění bylo samozřejmé, že lidskou přirozeností není rozum, což je osvícenský konstrukt, ale to, co dnes známe jako vášně, podvědomí, agresivitu, sebelásku, ty obrovské přírodní síly,které bez adekvátní kultivace nelze zvládnout a jež z času na čas ovládnou jednotlivce i celé národy. Ukazuje se, že daleko obtížnější a důležitější než nějaký kategorický imperativ brilantně zformulovat je sdělit jej tak, aby byl zasažen celek psých y.Staré, výše zmíněné způsoby osvícenství smetlo, nové nejsou po ruce. Kant ovšem nebude nikdy odbytou veličinou. Dokázal své dobové limity překročit. Představa o bezprostředním poznávání věcí je starověká, a přesto ovládá úspěšně lidi dodnes. Podobně vyvrátil osvícenskou samozřejmost, že rozum je bezpečným prostředkem k dosažení přirozenosti, přírody.
Po něm je zřejmé, že daleko více než řád světa odhalujeme náš vztah k němu, to, jak je nám dán. Nejostřejším vyjádřením této distance je dramatický nesoulad mezi tím, co vzniká z dopuštění přírody,a tím, co z ní pro své potřeby odebíráme, zjednodušujeme a pak zcela nekompatibilní s ní zpět do jejího koloběhu vracíme.
NAJDEME SE S KANTEM?
Na začátku zmíněný spisek K věčnému míru napsal Kant roku 1795 jako jednasedmdesátiletý starý muž. Přestože mu nezbývalo mnoho sil a zanedlouho se měla následkem celoživotního intelektuálního vypětí ohlásit senilní demence, vyšla z jeho pera pozoruhodná věc, co do pochopení skutečné lidské přirozenosti možná mnohem citlivější než Kritika praktického rozumu. Napovídá to už podtitul: Je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit pro praxi. Starý teoretik zde pro ni má nebývalý cit, takže text poskytuje inspiraci pro budování soužití různých společenství nejen, než si něco udělají, ale i poté, kdy jejich vztahy zatěžuje ne zrovna běloskvoucí minulost.
Podmiňuje-li politiku morálkou, ocitá se pozoruhodně blízko v dějinách vždy tak vzácné rozumové jednoty,v níž plány,kalkuly a konstrukce, bez nichž nelze uspořádat žádnou, ani tu politickou realitu, nezakrývají to, co víme o svých úpadkových sklonech, a naopak. Bez tohoto druhu vědění se neobejde žádná činnost dotýkající se lidských věcí. Jak se dnes ukazuje, ani ta, která spadá do kompetence Kritiky čistého rozumu. Snad to s rozumem a s Evropou nedopadne jako s Kantovou hrobkou, již v roce 1950, kdy už se Královec jmenoval Kaliningrad, někdo vykradl.
