Karel Kryl

Asi nikde jinde než v posrpnovém okupovaném Československu se nemohlo stát, aby pětadvacetiletý Karel Kryl jediným albem, a možná dokonce jedinou, titulní písničkou Bratříčku, zavírej vrátka, vyťal pro sebe tak velký díl uměleckého a občanského nebe. Kde jinde by bylo myslitelné, aby se po normalizačním vymazání do posledního písmene i noty a po dvacetiletém exilu vrátil domů a mládež, která ho v životě neviděla, s ním zpívala jeho písničky? A kde jinde by předseda strany, která jejich šíření trestala i vězením, mohl tvrdit, že je rád poslouchá, a obrazovka nepraskla hanbou?

Československé dějiny mezi 21. srpnem 1968 a jeho prvním výročím, zkropeným krví z bratrovražedných pouličních demonstrací, se téměř kryjí s příběhem dvanáctiměsíčního vzestupu Krylovy popularity.Budiž tentokrát autorovi causy,který byl jejímu aktérovi pracovně i lidsky blízko, výjimečně dovoleno psát především z osobních zkušeností. Do celostátního rozhlasového měsíčníku Dvanáct na houpačce, náhražce zahraničních hitparád, jsme Krylovy písničky zařazovali od února 1968, kdy nám je začal Miloš Zapletal z ostravského rozhlasu posílat.
V posluchačském hlasování vypadávaly po prvním kole podobně jako třeba Mertovy nebo bratislavských Prúdů. Vyhrávali jiní mladí písničkáři, bigbeatoví: Petr

Foto
a Pavel Novákové, Petr Ulrych. Ti všichni i další odpověděli na vpád Sovětů protestními písněmi. Daleko největší ohlas měla Bratříčku, zavírej vrátka : umístila se druhá, potom vyhrála a Kryl se stal takřka přes noc všude známý: v Houpačkách tehdy korespondenčně hlasovalo až 20 000 lidí.

BEZ PIETY

Začali jsme si s Krylem psát, pak tykat a nad pivem u Dvou koček mi vyprávěl o svém životě. Koncem roku jsem Supraphonu navrhl, aby z Krylových ostravských nahrávek vydal album. Dubček byl ještě tajemníkem, ovšem sovětské posádky se už zabydlely a udavači ožili. Supraphon se lekl. Ale byl tu ještě Panton s ředitelem Janem Hanušem. Bohabojný katolík se nebál. V Malostranské kavárně jsem Krylovi navrhl šestnáct písniček, které jsem vybral asi ze třiceti. Rychle jsme se dohodli na čtrnácti, poprvé a naposled tak snadno. Na obal chtěl Kryl svou olejomalbu, temný apokalyptický výjev.(V Německu jej pak použil pro album Maškary .) Nebyl však zásadně proti, abychom dali přednost fotografovi Josefu Koudelkovi. Ten si jako grafika vymínil Lea Novotného, ale nejen to: při jednání v Pantonu vytasil okupační momentku dvou mrtvých pod krvavou státní vlajkou. Pan Hanuš zbledl. To by asi neprošlo, co třeba nějakou barokní sochu? Nějakou pietu? Rozčepýřený Koudelka zavrzal pohorkami: "To je blbý, to napadne každýho." Po dlouhém tichu vyndal jinou fotku: "Ta je ale mnohem horší." Kluk, co si nakreslil na záda terč.
Byla přesnější. Kratší debata vznikla i okolo Písně Neznámého vojína .Náměstek Josef Boháč zalitoval, proč má tak krásnou desku pokazit jedno sprosté slovo. Nakonec píseň zůstala. (Paradoxně ale jako jediná chybí na koncertní verzi Bratříčka ,ze Švýcarska. Vysvětlení měl pro to Kryl různá, chytré žádné.) Vydání Bratříčka byla bitva s časem, který po zápalné oběti Jana Palacha ubíhal rych leji. V plánovaném hospodářství se desky vyráběly rok, s laminovaným obalem ještě déle. Stihlo se to za pár týdnů, do 24. března. Toho dne Kryla také přijali na FAMU.Chodil Prahou jako zmámený,za kdekoho platil a z kapsy mu koukalo snad všech čtyřicet tisícovek, které za zhruba tolik prodaných desek dostal. Plápolal mezi fakultami, redakcemi a vernisážemi. Na jedné Josef Smrkovský, čelný reformní komunista, o Krylových písničkách řekl, že jsou "pesimistické a nepra v divé". Za pár dní musel sám odstoupit z funkce předsedy Sněmovny lidu. Nedlouho po Smrkovském a těsně poté, co byla při oslavách hokejového vítězství nad Sověty rozbita výloha Aeroflotu, skončila i rozhlasová Houpačka. Nikoli kvůli odvysílání Běž domů, Ivane ,jak se traduje. Vedení rozhlasu nařídilo pořad předělat a vyřadit nejen Vomáčkovu protisovětskou agitku, ale i Krylovu nahrávku. Stále se ještě držela na postupovém místě, museli bychom tedy zfalšovat výsledky. "Vykašli se na Bratříčka," radil Kryl, stejně už pozdě. A bylo hůř.Dubčeka vystřídal v čele strany, a tím i státu Husák. Zatímco soutěžní písničky Bratislavské lyry tak rozčilily jindy prkenného Štrougala, že koktal mimo vši gramatiku, Krylův samostatný koncert proběhl v klidu a nový objev Pantonu sledoval festivalový mumraj s ironickým odstupem.
Jednoho dne mi zvesela svěřil: "Dědku, Kryl bude otcem!" Žil tehdy se sympatickou barrandovskou produkční. Byla o málo starší než on a ničím se nepodobala mystickým folkovým ženám, jaké už tehdy sedávaly blízko u pódia. V červnu Kryl odjel na festival do Norska. Z už vytištěného měsíčníku Melodie sice cenzura vyhodila oslavnou recenzi Josefa Kotka na Bratříčka ,ale 9. září nás Kryl opět jel reprezentovat na festival v západoněmeckém Burg Waldecku. Byl s ním i náš kamarád, překladatel Oldřich Černý.Vraceli se společně, Kryl si chtěl jen cestou odskočit ke známým.

MNÍŠEK POD ALPOU

"Karel nám poslal 16. 9. 1969 pozdrav ... s podotknutím: mám ještě pět dnů volna, podívám se na Alpy ... a ahoj doma ," četl jsem v dopisu Krylova otce ze 17.
Foto
října. "Čekali jsme měsíc na další zprávu, ale nedošla. Mladí lidé si vypravují, že Karel teď zpívá ve Svobodné Evropě. Je to pravda? Víte-li o tom něco bližšího, znáte-li eventuálně jeho adresu, můžete-li nám poradit, jak s ním navázat spojení ..." Nic bližšího jsem ještě nevěděl. Ale zvolna začaly z bavorské metropole, kterou si Kryl něžně přejmenoval, docházet pohlednice s hudebními motivy,podepsané Propálená záclona. (Jeho cigaretou. Naše záclona.) Koncem ledna 1970 se Krylovi objevili v Praze. Poslouchali jsme spolu Rakovinu , synovo první exilové album, které prý natočil během prvního dne, kdy vkročil do redakce Svobodné Evropy. "Proroku," zamručel otec při Bílé hoře ,po slovech "zlatá doba nenastává, bude kamenná".
Svému prostřednímu potomkovi ostatně nikdy nedával najevo zvláštní uznání. Kvůli jeho zálibám v moderním jazzu mu říkal osmnáctá dimenze a čtrnáctiletého (narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži) jej v roce 1958 poslal do Bechyně na keramickou průmyslovku, odkud pak chodily zvěsti o podmínečných vyloučeních a trojkách z mravů. Ani pražská aktualita o přerušeném těhotenství nebyla dobrá. Čtrnáct měsíců nato přísný šedesátiletý pán zemřel. Ale v Muzeu knihy ve Žďáru nad Sázavou se i v nejhlubší totalitě skvělo pod krásnými exponáty KAREL KRYL. I když tiskárnu, kterou zdědil po otci, nikdy nemohl předat svým třem dětem, protože mu ji komunistická bojůvka v poúnorovém hněvu rozmlátila kladivy. Krylovy nové exilové desky docházely do Prahy všelijak, většinou v krycích operetních obalech. Pokud jsem je hrával veřejně, dal jsem krycí jméno i písničkářovi: Víťa Jasný. Třikrát jsem za ním také do Mnichova zajel. Prvně v roce 1974 cestou z Londýna. Hned na nádraží mě lákal do galerií, chystal se studovat na univerzitě historii umění. V lokále pamatujícím Hitlera zas exceloval bavorským nářečím. Doma psával své novomanželce Evě Sedlářové na zrcadlo. Něžné verše přetrvaly dodnes, vztah ani dva roky.Vracel se k němu až do konce života. "Toužím? Ne. Pohrdám." Spíš, myslím, smutně žárlil.
Podruhé jsme se sešli v roce 1979 u přátel ve Wiesbadenu. Hodně ho mrzelo, že mu Svobodná Evropa ani po desetileté spolupráci nedala stálé zaměstnání. Své emigrace nelitoval, ale mě před ní varoval. Jediný, kdo prý exulantům skutečně pomáhá, jsou katoličtí kněží. Nejsilnější útěchu zřejmě nacházel u svého zpovědníka, opata Opaska. Hádali jsme se víc než obvykle: Dylana ztrhal za umělecké přešlapování a Hrabala za nestatečnost. Trvalo to až do rána, potřeboval s někým mluvit. Úplně vyměněného jsem ho zastihl koncem srpna 1989, nabitého energií po prolomení železné opony ve Vídni, kde měsíc předtím z iniciativy novináře Karla Moudrého zpíval s Jarkem Nohavicou a Pepou Streichlem. Pochlubil se mi vlastním bytem i tím, kolik posluchačů mu z domoviny píše a telefonuje. S mou dvanáctiletou dcerou protančil cukrárnami a bistry jak z pohádky do pohádky.Dojal jsem ho novinkou, že v Ratíškovicích svazáci uspořádali poslechový večer už s jeho plným jménem.

NEROZUMÍME SI

Režimní orgány ho pustily domů na pohřeb jeho sedmdesátileté matky,náhodou uprostřed sametové revoluce. Díky televizi národ Kryla spatřil na Koncertu pro slušný lidi (3. 12.), ale i druhý den, jak zpívá z balkónu Melantrichu s Gottem hymnu. Měl jsem z Občanského fóra úkol o tom Kryla přesvědčit, ale než jsem ho našel, už měl s Gottem domluvenou tóninu. Šel pak z ruky do ruky, z bytu do bytu, z města do města. Zpíval, řečnil, politizoval. Ale stalo se mu to co Voskovcovi a Werichovi, když se po válce vrátili z Ameriky: nerozuměl svým krajanům. Ušlo m u, že jich na demonstracích mrzl jen zlomek a většina čekala, jak to dopadne. Napsal,
Foto
že komunisty nemá smysl zakazovat, protože je nikdo volit nebude - a hned napoprvé dostali přes třináct procent.
Dvacet let se hrdý držel své státní příslušnosti - a Československo se rozpadalo. Sekal kolem sebe hlava nehlava. Někdy viděl víc a dřív než ostatní: děravé zákony,kulhavou justici, podezíravost vůči exulantům i Němcům, slovní balast politiků. Někdy se jen dohadoval a křivdil. O práci nových diplomatek nevěděl nic, ale rýmovalo se mu: "Věrka, Magda nebo Rita/usazeny u koryta." Když psal "nechceš-li být Malý Černý vzadu" ,nepochopil, že Václav Malý i já jsme zůstali "vzadu" u svých povolání, protože jsme je měli nejradši. Veřejně jsem s ním polemizoval. Nerad. Přesto po mně chtěl, abych z jeho demokazety Vůně sestavil nové album. Nešlo mi to, některé písničky mi připadaly zdušené sebelítostí. Upřel na mě chlapecké světle modré oči: " A co kdybys to vybral i z Tekutých písků?" Ze dvou kazet tedy vznikly Tekuté písky , jeho první porevoluční album. Druhé a poslední, Monology , sestavil sám a s neznámou firmou si prý sjednal skvělý podíl z prodeje. Jenomže ten byl mizivý,protože o albu se téměř nevědělo. Myšlenkovou hloubkou, hořkou autobiografičností i tvarovou celistvostí se z celkové roztříštěnosti vymykají třináctiminutové Pochyby a ještě víc titulní milostné Monology ,jako by s novým Krylem, ne oním hlasitě jednoznačným, ale tázavým, pokorným, pochybujícím o minulosti i přítomnosti.
"Tak neskonale sami/tak nekonečně spolu." Někdy na podzim 1993, rozezlený stejně na Havla, Klause, Mečiara a potažmo i na mě, mi vzkázal, že se mnou nikdy nechce mluvit. Už ani nevím proč. Odpověděl jsem souhlasně, ještě hysteričtěji. Doteď se za to stydím. Zhluboka jsem si oddechl, když pak poslal opožděné PF,sdružené i s přáním k velikonocům. Za pár dní zemřel, 3. března 1994 ráno v mnichovské nemocnici. Marlene ho chtěla pochovat v Mnichově, sourozenci v Novém Jičíně, Miloš Zeman na vyšehradském Slavíně. Až moudrý arciopat Opasek navrhl břevnovský hřbitov na dohled od chrámu svaté Markéty.Karlových 158 centimetrů spočívá ve stejné řadě jako filozof Jan Patočka a hned vedle překladatele Aloyse Skoumala. Strmí z čítanek a zpěvníků, žije v podání výletníků i hvězd včetně Jarka Nohavici nebo Dana Landy.Já se s ním loučil mnoho týdnů: z jeho nevydaných nahrávek jsem sestavoval rozjímavé album Děkuji a rozpustilé Jedůfky . Hádat se nad tím jsme se, bohužel, už nemohli.

LEGENDY BEZ KONCE

Legendy kolují kolem Kryla dodnes. Některým napomáhal svou sebestylizací, špatnou pamětí nebo prostě upovídaností. Nemohl ovšem za fámy,které ho několikrát pohřbily už zaživa, za žvásty o své násilné smrti ani za dobře míněné domněnky,že ho utrápily poměry,že už nechtěl žít ."Jakmile ho někde píchlo, letěl k doktorovi," pamatuje si naopak Yvonne Přenosilová. Měl především srdeční potíže a revmatické bolesti, zřejmě dědičné. (Do chátrajícího novojičínského domu č. 18 v Máchově ulici jsem jeho matce vozíval tomanol, který zázračně dolovali dva lékaři posedlí hudbou, bratislavský písničkář Pavel Malovič a teplický publicista Jaroslav Pichlík. Jinak byl tento lék k vidění jen v Nemocnici na kraji města .)
Je pošetilé zastírat Krylovu náklonnost k ženám a skleničce jejich vyretušováním z fotografií. To by pak bylo nutné mu proškrtat i verše. Dvoření ho bavilo ještě víc než pití a trvale tříbilo jeho slovník. I k záchodovým biletářkám se choval jako k
Foto
renesančním kněžnám. O svých milenkách zásadně nemluvil. Druhým sňatkem s Marlene Bronsertovou v roce 1991 zpečetil jejich šestnáctiletý vztah. Svědomitá a milá bankovní úřednice dávala Krylovi klidnou jistotu. Nevěděla, že od něj nic podobného natrvalo dostat nemůže: až do listopadu 1989 netušila, že žije s písničkářským mýtem. Tuhý kořínek má legenda o Krylovi jako výsostném básníkovi, u něhož melodie a zpěv byly až na druhém místě. On sám však několikrát opakoval, že nejdůležitější jsou melodie. Ve varhanním podání Petra Ebena zněly během Krylova chrámového pohřbu snad jako nikdy předtím. Z povolaných ocenil Krylův zpěv nejlépe Vladimír Merta, když po návratu ze světových festivalů věcně a hrdě prohlásil, že on by se jako kytarista tamní konkurence nebál, ale opravdový zpěvák je mezi našimi folkaři prý jediný: Kryl. Málokdo si všiml, že svým dvouoktávovým basem zpíval naplno i barytonové výšky, a když se mu zachtělo hříček s falzetovým rejstříkem, sám si nahradil i dětský sbor. Karikaturisticky trefné zvukové nápodoby Gotta, Suchého nebo Pavla Nováka sázel do svých "jedůfek" lehce a mimochodem. Nejčerstvější a na první pohled nejzáhadnější je legenda o vzniku písničky Bratříčku, zavírej vrátka .Začalo to vzpomínkou Josefa "Kobry" Kučery,spoluúčastníka teplického kabaretu tří K (s Krylem a Alexem Koenigsmarkem). Kučera tvrdí, že určitě Bratříčka slyšel už před srpnem 1968. Když si o tom povídali později, Kryl prý řekl, že ano, ale ať už to prý tak nechají být. Kučerův názor není mezi pamětníky ojedinělý.
Jak dnes víme ze skic dochovaných v autorově pozůstalosti, Kryl své texty často předělával a vylepšoval. Už proto se nedá vyloučit, že podobně vznikala i případná nová, posrpnová verze Bratříčka .I kdyby ovšem prapůvodní Bratříček skutečně ještě předcházel sovětské okupací, byl by to jen další důkaz nadčasovosti, jaká Krylovy písničky povznášela nad příležitostné politické protestsongy.Včetně té nejslavnější.