Philippe Pétain | Reflex.cz
reklama
nahoru

Philippe Pétain

JIŘÍ ŽÁK21. dubna 2004 • 19:12

Prvního května vstoupíme do Evropy a poneseme si s sebou také komplex národa kolaborantů. Nebudeme ovšem sami. Stejně jako máme svého Emila Háchu, mají Francouzi maršála Pétaina. Historie je někdy nespravedlivá a to, jak si v roce 1940 pohrála s maršálem Philippem Pétainem, je typickou ukázkou její ,,zvrhlosti", jak napsal André Maurois. Z postu hrdiny první světové války ho přivedla až před soudní tribunál, který ho odsoudil k trestu smrti jako zrádce národa.

reklama

Osud Francie se začal naplňovat ráno 10. května 1940. Ten den Německo porušilo neutralitu Belgie, Lucemburska a Nizozemska. Hlavní směr úderu vedla německá skupina armád přes Ardeny a řeku Másu, s cílem prorazit frontu u Sedanu. Během šesti týdnů donutil Wehrmacht ke kapitulaci belgickou a nizozemskou armádu, vyhnal britský expediční sbor a na hlavu porazil 95 divizí francouzské armády. Vláda v nastalém zmatku prchla do Bordeaux. Tam došlo k jednání, při němž se takřka všichni ministři zachovali poraženecky. Dvaadvacátého června bylo podepsáno příměří. Právě v tomto okamžiku se začal naplňovat i osobní osud maršála Pétaina, kterého vlna zmatků a falešných nadějí vynesla do čela státu.

HRDINA OD VERDUNU

Foto
Philippe Henri Pétain se narodil 24. dubna 1856 ve vesničce Cauchy-la-Tour v úrodném departementu Pas-de-Calais, ležícím mezi Arrasem a přístavem Calais, v rodině chudého venkovana. Základního vzdělání se mu dostalo v dominikánském lyceu v Arceuil. Díky vynikajícím studijním výsledkům se dostal do prestižní důstojnické školy Saint-Cyr, kterou v roce 1878 absolvoval jako poručík dělostřelectva. V letech 1901-1910 učil na Válečné škole, na níž dosáhl hodnosti plukovníka. V roce 1914 mu bylo osmapadesát let, vykonával funkci velitele dělostřeleckého pluku v Arrasu a pomalu se chystal na poklidný odchod do důchodu. Atentát v Sarajevu a začátek první světové války však jeho plány zhatily.
Události ze srpna 1914 připomínají rok 1940. Nerozhodná vláda, podcenění nebezpečí, překvapivý útok, německá materiální převaha, ohrožená Paříž. Rozdíl tu však přece jen byl.
V čele francouzské armády stáli velitelé, o jejichž poraženectví nemohlo být ani řeči. Tím, kdo rozhodujícím způsobem zvrátil poměr sil na západní frontě, byl tehdejší velitel francouzské armády a budoucí maršál Joseph Joffre. V Dějinách Francie o něm André Maurois napsal: ,,Rozumný a flegmatický Katalánec Joffre měl morální odvahu pokračovat v ústupu až do dne, který bude považovat za vhodný ke svedení poslední bitvy." Ten okamžik nastal na řece Marně. Francouzští velitelé vrhli do bitvy veškeré zálohy. Slavný je telegram, který poslal tehdy
Foto
neznámý generál a pozdější vrchní velitel dohodových armád ve Francii Ferdinand Foch, jehož jednotky se málem utopily v močálech u Saint-Gondu, do generálního štábu: ,,Mé levé křídlo se potápí, pravé slábne. situace je skvělá: útočím."
Bitva na Marně zastihla Pétaina ve skvělé formě. Jako velitel dělostřelecké brigády projevil smysl pro defenzívu a schopnost odhadnout okamžik vhodný k útoku. Stal se jedním z nejvýznamnějších mužů francouzského velení, navíc přišel s novou taktikou.
Dlouhou dělostřeleckou přípravou dokázal vytvořit ideální podmínky pro útok pěchoty. Jeho hvězda nezadržitelně stoupala, 14. září byl jmenován divizním a v červnu následujícího roku, po ofenzívě v Champagni, dokonce armádním generálem. V roce 1916 se stal náčelníkem generálního štábu v bitvě o Verdun, o rok později přešel do funkce velitele skupiny armád Střed, téhož roku nahradil generála Roberta Nivella ve funkci vrchního velitele francouzské armády a o rok později byl jmenován maršálem. Po podepsání kapitulace Německa byla jeho popularita mezi lidem obrovská.

ZACHRÁNCE NÁRODA

V souvislosti s rokem 1940 vyvstává otázka: jak je možné, že se Pétain dostal tak jednoduše k moci? Měl za sebou významné státní funkce, působil na postu
Foto
generálního inspektora francouzské armády (jeho blízkým spolupracovníkem byl mladý kapitán Charles de Gaulle), vykonával funkci ministra národní obrany a v roce 1939 byl jmenován francouzským velvyslancem u generála Franka ve Španělsku - ale zásadní politické zkušenosti mu přece jen chyběly. Navíc mu v roce 1940 bylo už 84 let. Když ho však premiér Paul Reynaud v kritických okamžicích povolal do čela státu a nechal ho jmenovat místopředsedou a vzápětí předsedou Národního shromáždění, vsadil na jeho obrovskou prestiž. Joffre, Foch i Nivelle byli už po smrti - volba logicky padla na Pétaina. Francie znovu upřela svůj pohled na hrdiny od Marny a Verdunu a vložila do nich veškeré naděje, jako kdyby někdejší vítězové mohli spasit nespasitelné.
Pétain z roku 1940 nebyl Pétainem z roku 1914. I když se tak pravděpodobně cítil. Z patetického projevu, s nímž se 17. června 1940 obrátil k národu, je zřejmé, že se považoval za jeho zachránce: ,,Se sevřeným hrdlem vám dnes říkám, že musíme přestat bojovat. Dnes v noci jsem se obrátil na nepřítele, abych ho požádal o příměří a abych se spolu s ním jako voják pokusil najít čestné řešení nynější situace. Ať se všichni Francouzi semknou kolem vlády, v jejímž čele v této těžké době stojím, ať umlčí svůj strach a dál věří ve svou vlast a její osud."
Jenomže podmínky příměří by za normálních okolností byly pro každého vojáka a soudného politika nepřijatelné. A pokud na ně Pétain přistoupil, znamenalo to, že prohrál. Politicky i osobně. Nutno ovšem přiznat, že v létě roku 1940 maršálovo jednání o příměří přivítala většina Francouzů, neboť byla přesvědčena, že svým podpisem zabránil mnohem horší katastrofě a zachránil zbytek francouzské
Foto
armády. To byla do jisté míry pravda, Němci umožnili Francouzům udržovat - aspoň po následující dva roky - stotisícovou armádu, jejíž možnosti i vybavení byly ovšem velmi omezené.
Příměří vstoupilo v platnost 25. června v půl jedné a pět minut v noci. Vzápětí došlo k dělení země. Na severu vznikla velká okupovaná zóna s Paříží jako sídlem okupační správy a na jihu Němci umožnili vznik tzv. svobodné zóny, která si uchovala zdání jakési samostatnosti. Někdejší Savojsko připadlo pod italskou správu, strategicky důležité atlantské pobřeží bylo vyhlášeno za ,,zakázané území" a spadlo přímo pod vrchní velení německé armády. Lotrinsko a Alsasko byly začleněny do svazku třetí říše. Pétain, jemuž už 16. června postoupil Reynaud funkci předsedy vlády, odmítl myšlenku přestěhovat svou vládu do Alžírska a eventuálně pokračovat v boji. Domníval se, že vytvořením svobodné zóny dokáže udržet nezávislost francouzského státu. Když mu Národní shromáždění 10. července valnou většinou 468 hlasů předalo státní moc, začal se stylizovat do role ,,otce vlasti". Přenesl svou vládu do nenápadného lázeňského městečka Vichy, ležícího ve svobodné zóně v departementu Allier.

KOLABORACE, NEBO ODBOJ?

Vznik svobodné zóny přijali obyčejní Francouzi i antifašisté zpočátku příznivě. Domnívali se, že tam najdou azyl a zároveň živnou půdu k odboji. To platilo zejména o francouzských levicových umělcích, německých emigrantech a Židech obou národností, kteří prchali z okupované zóny po stovkách. Někteří z nich Pétainovu režimu ovšem a priori nedůvěřovali a vichistickou Francii považovali pouze za bezpečný tranzit při cestě do Anglie a za oceán. Jejich obavy se brzy ukázaly jako oprávněné.
Vichistický režim, jehož heslem se stalo patetické ,,Práce, rodina, vlast", od počátku neskrýval sympatie k Hitlerovi a jeho politice pevné ruky. Pétain se s Hitlerem osobně setkal 24. října 1940 v Montoire poblíž Orléansu. Ovšem zatímco Hitler Pétaina fascinoval, pro vůdce byl stařičký maršál pouze figurkou na šachovnici. Podobnými ,,satelitními" režimy navíc hluboce opovrhoval, i když zpočátku jejich existence vyhovovala jeho mocenským záměrům. Pro zachování
Foto
objektivity budiž řečeno, že se Pétain, aspoň zpočátku, snažil o obojetnou politiku. Přes veškeré ústupky vůči Němcům udržoval tajné kontakty se Spojenci, zejména pak s Británií a USA. Pozdější maršálovi obhájci se také pokoušeli všechnu vinu za kolaboraci svrhnout na Pétainova předsedu vlády Pierra Lavala. Laval, někdejší nadšený extrémní socialista a později stejně tak extrémní fašista, bezesporu v kolaboraci s Němci sehrál klíčovou roli. Známé je jeho prohlášení, že ,,učiní Francouze šťastné proti jejich vůli".
Pétain se Lavala pokoušel zbavit a jeho negativní vliv na proněmeckou politiku vichistické vlády si uvědomoval. Nicméně je to Pétainovo jméno, které najdeme pod rasovými zákony, k nimž se vichistický Francouzský stát brzy po svém vytvoření zcela jednoznačně přihlásil. Pétain nesl osobní odpovědnost za to, že vichistické úřady nejenže vydaly Němcům celou řadu odbojářů a antifašistů, ale samy aktivně postupovaly při jejich pronásledování. Nelze opominout Pétainův vliv při zakládání pracovních táborů a fakt, že v roce 1943 bylo na práce v Německu nasazeno 650 000 Francouzů a dalších 500 000 pracovalo ve Francii pro Wehrmacht. John Laughland, autor knihy Poskvrněný pramen, posuzuje funkci Pétainovy vichistické vlády nekompromisně: ,, Vichistická vláda měla za to, že identitu Francie a francouzský národ lze zachovat i bez národní suverenity, proto zničila základy francouzského národa, a tím i francouzské občanství. Zredukovala ušlechtilé, demokratické a nesnadné pojetí politického národa na úroveň odsouzeníhodného a imbecilního folklóru. Zatímco de Gaulle řídil odboj, maršál Pétain vyzýval všechny děti, aby mu posílaly kresby svých vesnic. Vichistické Francii tak zbyla jediná koncepce občanství - rasová. Výsledkem byly autobusy do Osvětimi."

ÚČTOVÁNÍ

Foto
V prosinci roku 1941 se Pétain sešel s říšským ministrem letectví a mužem číslo dvě německého velení Hermannem Göringem. Pokud si do té doby stařičký maršál představoval, že jeho Francouzský stát by mohl být Německu rovnocenným partnerem, Göring ho okamžitě vyvedl z omylu a za jeho vlažnost ho zahrnul výčitkami, kritikou, a dokonce výhrůžkami. Toto setkání bylo předzvěstí soumraku svobodné zóny, kterou Němci 11. listopadu 1942, po vylodění Spojenců ve Francouzské severní Africe, obsadili. Tímto aktem učinili definitivní konec pomyslné autonomii, jíž se vichistická vláda neustále oháněla. Německé velení tak reagovalo na složitou a v mnoha případech nepřehlednou situaci, která vládla jednak v samotné vichistické vládě, jednak ve francouzských koloniích na severu Afriky, v nichž se střetávaly komplikované zájmy Spojenců, představitelů Vichy a proněmecky orientovaných politiků. Generál de Gaulle později napsal: ,,Chování okupantů k vichistické vládě její rozklad jen urychlovalo. Němci viděli podle událostí v severní Africe, že maršál a jeho vláda nemají potřebnou autoritu, aby dokázali Francouzům zabránit při první příležitosti se proti nim obrátit."
Pétainova vláda sice nepřestala existovat, ale její moc byla jen fiktivní a omezovala se na řešení nepodstatných problémů a na žabomyší spory místních fašistů. Sám Pétain ztratil jakýkoliv vliv. Vládu prakticky převedl na Lavala a na německého přidělence Renthe-Finka, čímž dal zelenou intenzívnější kolaboraci. Na podzim roku 1943 se naposled pokusil ovlivnit běh věcí, a aby vyšachoval Lavala, požádal sedmičlenné kolegium, aby jmenovalo novou ,,hlavu státu", kdyby on sám z jakýchkoliv důvodů tuto funkci nemohl vykonávat. Události už však šly rychle, 6. června 1944 se Spojenci vylodili v Normandii a 25. srpna byla osvobozena Paříž. Čtrnáct dní před touto operací Pétain pověřil admirála Auphana, aby se
Foto
jménem ,,legitimnosti, kterou zastupuji", obrátil na de Gaulla a aby spolu s ním ,,připravil taková opatření, která by zabránila občanské válce a vedla ke smíru všech Francouzů dobré vůle". De Gaulle ovšem na takovou výzvu nereagoval, protože mu bylo jasné, že představa občanské války je nesmysl a vychází z naprosto chybného hodnocení situace a vlivu Vichy.
Ustupující Němci se ovšem ještě pokusili o nemožné. Odvezli zlomeného starce s sebou, nejprve do Belfortu a pak do německého Sigmaringenu, kde se ho snažili přinutit, aby vytvořil novou loutkovou vládu. Pétain však už byl na konci svých politických i lidských sil. Překvapivě se však zmohl na velké gesto. V posledních válečných dnech se dostal do Švýcarska, odkud se dobrovolně vrátil do Francie a sám se vydal do rukou francouzské justice. Před vrchním soudem stanul v srpnu roku 1945. Odmítl vypovídat a v krátkém procesu byl odsouzen k trestu smrti.
De Gaulle, který se mezitím stal prvním francouzským poválečným prezidentem, změnil jeho trest na doživotí a devadesátiletý maršál byl uvězněn v pevnosti na ostrově Yeu, ležícím poblíž atlantského pobřeží, kde také o pět let později, 23. července 1951, zemřel. Až do konce života prohlašoval, že ,,bojoval proti Bošům", jako kdyby nepochopil vůbec nic z historických událostí, které se přes něj převalily. Generál de Gaulle napsal: ,,Jaké duševní pochody asi zanesly bývalého slavného vojevůdce do kalných vod takové politiky? Co ho přimělo v tak vysokém stáří propůjčit se k něčemu takovému? ... Kam vás to dovedli, pane maršále, že vy, ozdoba naší armády, můj bývalý velitel a zářný vzor, končíte v propadlišti dějin?"

JIŘÍ ŽÁK


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama