Coudenhove-Kalergi | Reflex.cz
nahoru

Coudenhove-Kalergi

Miroslav Jeřábek26. května 2004 • 18:43

Před 110 lety, 16. listopadu 1894, se v Tokiu narodil rakouskému diplomatovi Heinrichu Coudenhove-Kalergimu a jeho japonské manželce Micuko Aojmové syn Richard. Budoucí příslušník generace 1914, skupiny evropských intelektuálů, jejichž myšlení vtiskl základní rysy zážitek první světové války a následného úpadku. Z jejího středu pocházeli tvůrci mezinárodních pacifistických hnutí, ale i obdivovatelé a propagátoři komunismu a nacismu a také zakladatel zcela odlišného myšlenkového směru - ideje Panevropy.

Richardu Coudenhove-Kalergimu se dostalo výjimečného daru pochopit evropskou krizi jako žádnému z jeho současníků. Chceme-li poznat důvody, musíme proniknout až k psychologickému založení jeho osobnosti. Vědomí souvislosti křesťanských a buddhistických tradic ve vlastní osobě mladého Richarda hluboce ovlivnilo. Ve svých vzpomínkách k tomu napsal: "Matka nám ztělesňovala Asii, otec Evropu. Bylo obtížné identifikovat je s jakoukoli národností. Tak se pro nás již tehdy stala Evropa samozřejmým celkem, vlastí našeho otce."
Mladý Coudenhove si uvědomoval i rozvětvenost rodokmenu svého otce, jenž sahal do všech koutů Evropy a byl spřízněný i s řeckým rodem Kalergi, který je odvozován až od byzantské císařské dynastie Fókasů. To, co ho výrazně

Foto
odlišovalo od jeho současníků, však bylo dědictví po matce. Otec si proto přál, aby děti nebyly zmítány mezi dvěma světy, a vychovával je jako Rakušany, katolíky a Evropany. Matka s tím, i když s bolestí, souhlasila.

Dětství v Poběžovicích

Když byly malému Richardovi dva roky, přesídlili jeho rodiče do Poběžovic (tehdejší název Ronsperg), rodinného sídla v západních Čechách. Heinrich Coudenhove tu v prostředí plném národnostních konfliktů vytvořil pro svou rodinu pozoruhodnou kosmopolitní oázu. Společnice jeho ženy pocházela z Uherska, guvernantky dětí z Anglie a Francie, jeho osobní sekretář byl Bavor, generální ředitel Čech, učitel turečtiny albánský muslim, komorník Armén a mezi vítané hosty patřil učený plzeňský rabín a také Ind Suraworthy. Napětí mezi Němci a Čechy však nezůstalo dětem utajeno: jazyková hranice se nacházela v pětikilometrové vzdálenosti, německá hranice byla deset kilometrů daleko. Děti si také všimly, že dva místní vůdci německých nacionalistů měli "germánská" jména Dwořaček a Mrkwicka, zatímco oba na zámku bydlící Češi (generální ředitel a matčina učitelka kreslení) se jmenovali Bodenstein a Emmingerová.
Srdcem poběžovického zámku byla bohatá knihovna odrážející Coudenhovovo hledání společného jádra velkých světových kultur, filozofií a náboženství. Heinrich Coudenhove byl zároveň rakouským patriotem, jenž se zabýval reformou habsburského mnohonárodnostního státu. Jeho syn Richard přenesl po roce 1918 jeho zásady z podunajského prostoru na celou Evropu.

Studium v císařské Vídni

Po otcově smrti převzala řízení rodinných záležitostí matka, mezi níž a Richardem existoval vztah založený na úctě a lásce. Přesto mezi nimi došlo k roztržce, když se v průběhu svých středoškolských studií ve vídeňském Theresianu (tradiční elitní škole monarchie, která své studenty připravovala na diplomatickou či vojenskou kariéru) ještě nezletilý Richard zamiloval do uznávané herečky Burgtheateru Idy Rollandové, o čtrnáct let starší. Vídeň před rokem 1914 byla městem s císařským leskem, význačným uměleckým centrem, ale i místem s velkými národnostními a sociálními konflikty. Snad až symbolickou skutečností zůstává, že před první světovou válkou v metropoli na Dunaji studoval národnostní otázku Stalin a v nouzi a bídě tu čtyři léta žil muž, jenž se marně ucházel o studium na Akademii výtvarných umění a přitom žádostivě nasával jed nacionalismu a antisemitismu: Adolf Hitler.
Během následujícího čtvrtstoletí se svět staré střední Evropy zřítil a na jeho troskách vyrostl nacismus a komunismus. Během první světové války vystudoval Richard Coudenhove filosofii a moderní dějiny na vídeňské univerzitě. Vzhledem k pošramocenému zdraví nebyl uznán schopným vojenské služby, a tak se vyhnul
Foto
válečným jatkám. Ještě během studií se oženil s Idou Rollandovou. Svazek s podstatně starší ženou vedl k rozchodu s rodinou, otevřel však mladému mysliteli nový svět, plný umělců a publicistů nejrůznějších politických odstínů. Zánik monarchie přivítal naplněn vírou ve zrození nové doby. Velké naděje vkládal do mírového programu amerického prezidenta Wilsona i Společnosti národů.

MYŠLENKA PANEVROPY

Již na podzim roku 1918 se mladý Coudenhove připojil ke vznikajícímu pacifistickému hnutí. Zpočátku se přiřadil ke skupině spisovatelů, kterou vedl v Mnichově Heinrich Mann a v Berlíně Kurt Hiller. Po názorových rozporech individualista Coudenhove tento okruh opustil. V říjnu 1920 zveřejnil svůj návrh vyčlenit Vídeň z Rakouska, udělat z ní sídlo Společnosti národů a neutrální mezinárodní město. Tento plán se stal po roce 1955 do jisté míry skutečností, když se Vídeň stala spolu s New Yorkem a Ženevou jedním ze tří hlavních sídel Organizace spojených národů a Rakousko vyhlásilo neutralitu.
Na jaře 1923 se Coudenhove stáhl na hornorakouský zámek Würting, aby napsal knihu Panevropa. Ve svých pamětech uznal, že velkou inspirací mu byl spis německého publicisty Alfreda Frieda Pan-Amerika, jenž byl vydán v Curychu roku 1910. Coudenhove byl od počátku odhodlán založit politické hnutí. Význam jeho knihy tak odpovídá ambicím, které do ní její tvůrce vkládal. Považuje se za prvotní impuls procesu sjednocování Evropy a je označována za jednu z nejdůležitějších politických knih 20. století. Recenzenti dodnes vyzdvihují její výjimečnou kompaktnost a naléhavost motivů dokazujících nutnost evropského sjednocení. Připomeňme si alespoň šest nejzávažnějších argumentů:

1. Versailleský mírový systém je nedokonalý, Společnost národů také zklamala. Jedinou možností, jak zabezpečit mír, je sjednocení Evropy.

2. Ekonomická nezbytnost Panevropy. Ke vzestupu životní úrovně může dojít pouze vytvořením jednotného hospodářského prostoru na základě celní unie a společného trhu. Je nutné, aby ekonomická spolupráce byla podmíněna politicky.

3. Panevropa jako ochrana před světovou hegemonií Ruska a Spojených států amerických. Coudenhove ve své knize zvláště varoval před ruským nebezpečím: "V okamžiku, kdy se mu naskytne možnost podřídit si Evropu, Rusko tuto možnost uskuteční - ať již bude rudé, či bílé. Dějiny stavějí Evropu před rozhodnutí: buď se povznese nad národní nepřátelství a sjednotí se do státního společenství, nebo padne za oběť ruské dobyvačnosti. Třetí možnost Evropa nemá."

4. Sjednocená Evropa přinese zrušení hranic, a tak definitivně vyřeší národnostní a menšinové otázky.

5. Panevropa jako prostředek obnovení tvůrčích sil Evropy. Coudenhove v tomto směru odmítal pesimismus evropských intelektuálů: "Evropa stále zůstává nejkvalitnějším lidským rezervoárem světa. Vzkvétající Američané jsou Evropané přesazení do jiného politického prostředí. Senilní nejsou evropské národy, ale jejich politický systém."

6. Roztříštěná Evropa je anachronismus. Technický vývoj a ekonomická konkurence si vyžadují sjednocenou Evropu.

JEDEN NÁROD

Coudenhovova Panevropa byla Evropou bez Anglie a bez Ruska, ve své koncepci zahrnovala i evropské kolonie. Od počátku bylo pro tuto myšlenku charakteristické, jaký důraz kladla na význam německo-francouzských vztahů. Stavebním prvkem projektu měl být federalismus. Coudenhove byl přesvědčen o tom, že existuje jeden evropský národ, který přirovnával k velkému stromu s jedním kmenem a
Foto
mnoha větvemi. Domníval se, že nacionalisté vidí jenom větve a považují je za stromy, protože přes ně nevidí na kmen. Považoval proto za nutné, aby se postupně přešlo od nacionalismu k evropskému patriotismu. Od roku 1924 začal v německé a francouzské verzi vydávat časopis Panevropa, v následujícím roce se ústředí Panevropské unie přestěhovalo do prostorů ve vídeňském Hofburgu, jež dala k dispozici rakouská vláda. V roce 1925 cestoval Coudenhove po hlavních evropských městech, aby tu rozšiřoval svou myšlenku a připravoval půdu pro zakládání národních sekcí. Mezi první místa jeho návštěv patřila Paříž, Brusel, Budapešť, Varšava, Řím, Berlín a Londýn.
Několik dní po setkání s Coudenhovem označil francouzský ministerský předseda Herriot uskutečnění Spojených států evropských za "veliké přání". Na konci roku podnikl Coudenhove přednáškové turné i po Spojených státech amerických. Průlomem k celoevropské působnosti panevropského hnutí se ale stal první kongres ve vídeňském Schönbrunnu počátkem října 1926. O rok později přijal čestné předsednictví Panevropské unie respektovaný francouzský ministr zahraničí Aristide Briand.

Coudenhove a meziválečné Československo

Státem, kde panevropská myšlenka zapustila své kořeny, byla i Československá republika. Významnou měrou k tomu přispěl fakt, že Coudenhove udržoval od počátku dvacátých let úzký vztah s prezidentem Masarykem. Edvard Beneš pro něj nechal vystavit diplomatický pas, na základě Masarykovy přímluvy byl přijat americkým ministrem zahraničí Kelloggem. Dobré styky s Pražským hradem mu otevřely bránu do Paříže. Důvody, jež vedly Masaryka a Beneše k podpoře Coudenhovových myšlenek, nelze hledat jen v rovině osobních sympatií. Coudenhove, disponující dobrými kontakty v Německu a Rakousku, mohl přinést československé exekutivě cenné informace.
Je zajímavé, že Beneš se zpočátku domníval, že by měl být využit pro zlepšení vztahů s Němci v Československu. Coudenhove přednášel o myšlence Panevropy v Praze a Brně již v lednu 1924. Předmluvu k českému vydání jeho knihy v nakladatelství Aventinum (1926) napsal Edvard Beneš. Československá sekce Panevropské unie vznikla ve stejném roce, strukturována byla do československé a německé sekce. Hnutí podporovali především čeští a němečtí intelektuálové z prostředí univerzit, spisovatelé, příslušníci inteligence a ve velké míře také průmyslníci a lidé z ekonomických kruhů. Největšího rozmachu nabylo v době Briandovy diplomatické iniciativy, kdy sdružovalo přes tři tisíce členů.

BRIANDŮV PLÁN EVROPSKÉ FEDERÁLNÍ UNIE

Myšlenky Richarda Coudenhove-Kalergiho se dostaly na půdu reálné evropské politiky díky iniciativě francouzského ministerského předsedy Aristida Brianda. Ten na zasedání Společnosti národů v květnu 1930 představil svůj plán Evropské federální unie. Zejména pro námitky Velké Británie, Německa a Itálie však francouzský plán ztroskotal a po jeho vyšumění do ztracena nastaly evropským iniciativám zlé časy. Po nástupu nacismu v Německu se panevropské hnutí
Foto
soustředilo ve Francii, Československu a Rakousku. Činnost unie se stále více koncentrovala ve Vídni, kde sloužila myšlence samostatného Rakouska, jež bylo ohroženo německou expanzí.
Hitlerův vpád do Rakouska v březnu 1938 znamenal konec: Panevropské ústředí v Hofburgu bylo uzavřeno, archívy zabaveny. Rodině Coudenhove-Kalergi se podařil dobrodružný útěk přes Československo, Maďarsko a Itálii do Švýcarska. V letech 1938-1940 sídlila centrála Panevropské unie v Bernu, skutečným střediskem však byla Paříž. Po okupaci zbytku Československa přijal Coudenhove francouzské státní občanství, které si podržel až do konce života. Když Němci obsadili i Francii, uprchl Coudenhove ze Švýcarska do Lisabonu, odkud zamířil do Ameriky.

Za oceán a zpátky

V americké emigraci se Coudenhove, dokazující při svých veřejných vystoupeních, že o Evropu bojují tři koncepce - nacismus, komunismus a hodnoty západní civilizace -, setkával s nepochopením. Proti jeho myšlenkám vystupovaly především vlivné prosovětské kruhy. V březnu 1943 se v New Yorku uskutečnil 5. panevropský kongres (po Vídni 1926, Berlínu 1930, Basileji 1932 a Vídni 1935), ale jeho ohlas zůstal malý. Válečné ovzduší nebylo Panevropanům nakloněno. Po ukončení druhé světové války prožívala panevropská myšlenka vzestup. V Coudenhovových úvahách hráli důležitou roli členové parlamentů evropských států. Roku 1947 proto založil Evropskou parlamentní unii (EPU). Na tuto organizaci navázalo poradní shromáždění Evropské rady, z níž se postupně vyvinul dnešní Evropský parlament.
Jádrem Coudenhovových aktivit v posledních dvou desetiletích života byla podpora francouzsko-německému smíření. Ačkoli se evropské hnutí značně rozrostlo, jeho duchovní otec se dostával do izolace. Byl proto vděčný za pomoc francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, jenž ho však využil k propagaci vlastní evropské politické koncepce. Coudenhove-Kalergi zemřel 27. července 1972 ve vorarlberském Schrunsu, pochován je v bernském Oberlandu.

Epilog

V českých zemích dnes Coudenhove-Kalergiho znají většinou jen odborníci z akademických pracovišť. Ačkoli se jedná o jednoho z největších politických myslitelů 20. století a osobnost úzce spjatou s českým prostředím, s jeho jménem se v učebnicích dějepisu nesetkáme. Druhé české vydání Panevropy vyšlo v roce 1993, o rok později se v Poběžovicích konala mezinárodní konference o této osobnosti. V souvislosti s naším vstupem do EU je zapotřebí uznat dílo tohoto myslitele, jehož projekt nejprve předběhl dobu, avšak na přelomu druhého tisíciletí se s určitými modifikacemi dočkal naplnění.

Miroslav Jeřábek


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější