Michel Foucault | Reflex.cz
nahoru

Michel Foucault

PAVEL TANĚV30. června 2004 • 12:28

Michel Foucault je levicový intelektuál, ale každý levicový intelektuál není Michel Foucault. Tahle sartrovská parafráze se k otevření příběhu pilného myslitele, jenž navždy ustal v práci před dvaceti lety, 25. června 1984, báječně hodí.

Za prvé vystihuje výjimečnost člověka, jehož inteligence byla ... doslova bez hranic. Umístil si pozorovatelnu do takových oblastí živého bytí, jako je šílenství, sexualita a zločin, kde se tradiční dělení na tělo a ducha, na pud a myšlení zdá absurdní. Jeho pohled odtud kroužil jako reflektor po minulosti a přítomnosti, schopný přijmout všechno, s výjimkou toho, že by ustrnul na nějaké ortodoxnosti (Georges Dumézil). Za druhé je filosof a spisovatel Jean-Paul Sartre (1905-1980), jedna z nejvlivnějších osobností druhé poloviny minulého století, prorokem a symbolem nejen francouzské levice, ale také sinistrismu. Tak jeho spolužák z prestižní École normale supérieure a ideový antipod Raymond Aron (1905-1983) nazval princip dvojího vážení: nesmlouvavost k vadám demokracie a shovívavost ke zločinům, dějí-li se ve jménu pokroku, symbolizovaného tehdy marxismem. Foucault si v tomhle rybníčku také s chutí zaplaval.

Foto
Podle Arona jen v něm, protože každý intelektuál je prý z podstaty levičák. Ovšem je-li dnes Sartre vzpomínán téměř jen v oněch nelichotivých souvislostech a čte jej maximálně hrstka specialistů-filosofů, u Foucaulta (15. 10. 1926), Deleuze, Derridy a dalších příslušníků francouzské intelektuální avantgardy sedmdesátých let je tomu téměř zrcadlově obráceně. To zasluhuje vysvětlení zvlášť dnes, kdy se zdvihají hlasy, že západní sinistrismus opět vstává z mrtvých.

MLADÝ A NEKLIDNÝ

"Kam jdeš?" "Koupit si provaz, abych se oběsil." Paul-Michel Foucault si ze spolužáka nestřílel, sebevražedných pokusů měl na kontě během vysokoškolských studií víc. Nechuť zhýčkaného synka z lepší rodiny namáhat mozek? "Člověk z něho cítil obrovskou intelektuální zvědavost," obdivoval talentovaného a pilného žáka otec Pierrot, mnich a jeden z jeho učitelů na lyceu. Odpor ke škole? École normale supérieure, pařížské vysoké učení, vychovávající špičkové vzdělance a státní úředníky, si vybral sám a navzdory otci, úspěšnému chirurgovi v Poitiers, jehož křestní jméno z toho svého po čase vypustí. Odpor ke kolektivu? To už spíš, byl rozený samotář.
Leč prostředí, kde si každý hrál na budoucí hvězdu a "každý tam měl nějakou neurózu" (spolužák Guy Degen), si udržel od těla zesměšňováním a ponižováním každého, kdo uměl méně než on, tedy v podstatě všech. Odpověď zní: Mladý muž se musel naučit vycházet se svou homosexualitou.
Roku 1950, v době prosáklé psychiatrií a psychoanalýzou, kdy jejich "vědecké autority" povzbuzovaly nešťastníky plující pařížskými nočními gay bary větami jako: Nikdy jsem nepoznal homosexuála, který by byl šťastný, vstoupil do komunistické strany. Emocemi za hranicí smyslů ovládla velkou část francouzské společnosti i tehdejší E,cole normale. Na varování dnes slavného historika Jacquesa Le Goffa, jenž strávil nějaký čas po válce v Praze, nikdo nedal. Foucaulta, ponořeného krom literatury do psychologie a filosofie, do strany přitáhl jeho kajman čili pedagogický dozorce pro filosofii Louis Althusser, bývalý katolík, který za války padl do zajetí a strávil v něm pět let.
Angažmá trvalo tři roky, jež mladý komunista strávil pro něj celoživotně typickým intenzívním studiem a žhavými diskusemi o svých oblíbených autorech: Hegelovi,
Foto
Heideggerovi, Nietzscheovi, Klossowském, Kafkovi a několika desítkách dalších. Docházku na schůze měl jako noty na buben, na manifestace nechodil ani neprodával l'Humanité, pro jehož servilní články o Sovětském svazu měl jen úšklebky. Nakonec vystoupil hlavně proto, že správný soudruh musí být heterosexuální. Na svůj životní program, odpor vůči jakékoli normalizaci, tak měl zaděláno.

SVĚTLO ŠVÉDSKÉ NOCI

"Jsem Descartes dvacátého století, zhebnu tady. Mám alespoň to štěstí, že tu není královna Kristina," špačkoval ve švédské Uppsale v zimě roku 1955. Místo lektora francouzštiny na místní univerzitě mu zprostředkoval vynikající historik náboženství a zednář, o osmadvacet let starší Georges Dumézil, jemuž stačila jediná zmínka o Foucaultových schopnostech a při sklence severské pálenky se s ním osobně seznámil až na místě samém. Slavný otec novověké filosofie se sem v polovině 17. století na královnino pozvání uklidil před svatou inkvizicí a její tehdejší oblíbenou praxí vyřídit si to s nositeli nesprávných názorů tak, aby už nemohli šířit jakékoli názory. Důvody devětadvacetiletého Michela Foucaulta také nebyly úplně povrchní: "Určité rysy francouzského společenského a kulturního života jsem vždycky těžko snášel ... Švédsko tehdy platilo za svobodnější zemi."
Avšak velmi rychle zjistil, "že stejně omezující jako represívní společnost mohou být i určité formy svobody". Přesto jej luteránské puritánství, zima a depresivita polární noci nevyhnaly. Ve svém béžovém jaguaru (přes konflikt s otcem nebyl nikdy odříznut od jeho financí) se po Uppsale proháněl tři roky. Dokonce se on, který ještě nedávno nechtěl soustavně psát a profese tak buržoazního typu, jako je novinář, spisovatel či profesor, jej děsily, pustil do devítisetstránkového traktátu, jejž po čase předloží jako profesorskou disertaci. Její titul Šílenství a ne-rozum. Dějiny šílenství v klasické době však klame. Je zhruba stejně akademická jako jeho "psychologická laboratoř" na E,cole normale těsně po studiích, kde jediným vybavením byla myš v krabici od bot.

NÁVRAT DO PEKEL

Foto
Dějiny šílenství nastartoval fakt, že Foucault objevil v uppsalské knihovně Carolina Rediviva poklad. Jednadvacet tisíc položek dopisů, rukopisů, čarodějnických knih, vzácných tisků a dokumentů z dějin lékařství od 16. do začátku 20. století shromáždil badatel dr. Erik Waller. Foucault, který ještě za studií pochyboval o své normalitě, zakusoval se kvůli tomu do psychologie a pracoval na psychiatrických klinikách, je od prvních řádků fascinujícím způsobem analyzuje a ukazuje, že daleko zajímavější a důležitější než samotné šílenství je historicky proměnlivý vztah k němu. S fantastickou erudicí užaslému čtenáři předestírá obraz, jak ve středověku a ještě v renesanci sloužili šílenci jako metafora a zrcadlo skryté lidské přirozenosti, v osvícenství se spolu se společenskými vyděděnci a chudinou dočkali izolace a moderní doba jim vnutila morální schéma viny a trestu. Jak se zmizením lepry na konci středověku nezmizelo gesto vyobcování a špitály se plnily dál, jen jinak "definovanými" nešťastníky, což v době zaklínající se pokrokem a svobodou zdaleka nevzalo konec.
"Sociologové se za studiem cizích národů vypravují do dálek. Vy jim dokazujete, že směsicí divochů jsme my sami. Jste skutečný výzkumník." Těmito slovy knihu ocenil psychoanalyticky a literárně orientovaný Gaston Bachelard. Dočkala se sice dalších vynikajících referencí, ale nebylo jich mnoho, širší francouzskou inteligenci nezasáhla. Foucault tak sice dostál svým slovům z roku 1955, že zpozitivističtělou psychologii může spasit jedině návrat do pekel, ale sám cítil, že musí něco doříct. Podařilo se mu to knihou Slova a věci, která se přes zaměření na daleko užší okruh než Dějiny šílenství stala roku 1966 opravdovým intelektuálským bestsellerem. Foucault i vydavatel žasli, jak složité výklady, z nichž vyplývá, že to nejsme my, kdo cele vládne diskursům, apriorním nástrojům lidského a společenského dialogu, ale prvotně si diskursy podřizují nás, nacházejí další a další čtenáře.

ÚTOČNÍCI A OBRÁNCI

Michel Foucault roku 1978 zmínil, že patřil k těm, "jimž bylo na konci války dvacet a které navíc postihla ta tragédie, že se jí nezúčastnili ...". Zčásti podvědomá touha
Foto
tento handicap smazat je vehnala do náruče hnutí bojujícího dál, tentokrát proti kapitalismu. Prsní patos komunistů, kteří si přivlastnili odboj a prezentovali se jako "strana postřílených", což mladým znělo jako chóry andělské, vycházel též z částečně podvědomého (a správného) tušení, že tudy by mohla vést cesta na společenské výsluní, kde se před válkou přirozeně příliš neohřáli. Všechny emoce by pod tlakem všedního mírového dne přirozeně vychladly, kdyby Německo Francii porazilo v mužném boji. V celé společnosti ale ještě dlouho po válce žil zážitek potupné porážky, a hlavně vichistického státu, "společnosti, v níž jsme žili a která připustila nacismus, prostituovala se s ním a potom se jako jeden muž přidala k de Gaullovi. Velká část francouzské mládeže na tohle všechno reagovala totálním odvržením" (M. F.).
Avšak poválečnou Francii na rozdíl třeba od Československa, kde byla situace velmi podobná, ale rozpad společnosti byl po únoru 1948 povýšen na víru, rozum i zákon, nepostihla revoluce komunistická, nýbrž konzumní ve smyslu spotřeby dříve daleko méně dostupných statků typu samostatné soukromé existence, vzdělání, volného času, lékařské péče, zajímavější práce atd. Rozjížděla se sice poměrně dlouho a nenápadně, ale důležité bylo, že se nemálo jejích protagonistů rekrutovalo z řad těch, co se přidali v osmapadesátém k de Gaullovi a mládeži zrovna neimponovali. Tím dostalo rozlomení francouzské společnosti jen pevnější rámec. Jinak se nadále vše důležité, co se v ní až téměř do osmdesátých let událo, jevilo jako výsledek potýkání moc provokující a poštěkávající levice s pravicí, která své pocity viny tu méně, tu více balí do řečí o věčných hodnotách, práci a tradici.

SARTRE A FOUCAULT

Jean-Paul Sartre byl talentovaný filosof a spisovatel, který se ale nikdy nevymanil z pout svého vypjatého ega. Nesnesl nebýt na výsluní, což ještě není nic zvláštního a nevyplývá z toho nutnost osobní katastrofy. Sartre ale bohužel pro sebe zvolil cestu anarchistické provokace moci a nikdy z ní nesešel. Jeho sentenci z roku 1960 o marxismu jako nepřekonatelné filosofii doby šlo ještě brát s rezervou. Lhostejnost k obětem sovětského režimu či lítost, že teroristé Baader a Meinhofová trpí ve vězení osaměním, už ne. Michel Foucault choval od svého vystoupení ze strany ke komunismu zuřivou nenávist. Značně ji přiživila aférka ve
Foto
Varšavě, kde po Švédsku působil krátce opět jako lektor. Začal zde žít s mladíkem, z nějž se vyklubal spolupracovník polské tajné policie.
Někteří přátelé měli tehdejšího Foucaulta za gaullistu. Mohl si to myslet v šedesátých letech i u nás známý stalinistický intelektuál Roger Garaudy. Když jednou požadoval na studentce, aby z latiny přeložila text psaný řecky, Foucault se jako jeho kolega na katedře filosofie v Clermont-Ferrandu, kde učil po obhajobě Dějin šílenství, postaral, aby s ostudou zmizel. Michel Foucault šedesátých let byl už někdo jiný. Do Clermontu přijížděl z Paříže jednou týdně v černém sametovém obleku, bílém roláku a zeleném lodenovém plášti. Tenhle dandy měl své manýry, se studenty, kteří hltali jeho neopakovatelné přednášky, se nemazlil, na katedru jako asistenta prosadil svého milence, ale všechno mírnila a uhlazovala jeho nabytá sebejistota, vyrovnanost se sebou samým a šarm. Statut levicového intelektuála získal až po osmašedesátém roce. Avšak vůbec ne proto, že by v květnu se vzbouřenými studenty běhal po pařížských ulicích s plakátem kubánského revolucionáře Che Guevary či brožurkou citátů čínského vůdce Mao Ce-tunga. Nebyl ani tou dobou v Paříži a zanedlouho vedl katedru univerzity ve Vincennes, jejímž zřízením vláda rozpohybovala školskou reformu, která byla jednou z rozbušek května 1968. Mezi přednáškami Revizionismus a levičáctví, Světové kulturní revoluce či Ideologický boj se ty jeho -
Řeč sexuality a Konec metafyziky - obzvlášť hezky vyjímají. Svou kariéru levicového aktivisty, v níž se často se Sartrem setkali nad nějakou peticí či při nějakém protestu, aniž by si cokoli vzájemně předhazovali (na to si jej příliš vážil jako filosofa), vedl jako řádný profesor nejprestižnější francouzské vysoké školy, kam den po něm nastoupil Raymond Aron. V tehdejší politické situaci to bylo něco za něco. Na College de France mu pomohly jeho výkony a pověst a přímluva Georgese Dumézila.

NEPŘIJATELNÉ

Tak se jmenovala brožura z roku 1971, na jejíž zadní obálce stál následující výčet:
Foto
soudní tribunály, policajti, nemocnice, útulky, škola, vojenská služba, tisk, televize, stát. Hnutí Skupina pro informace o věznicích vzniklo z iniciativy Michela Foucaulta. Tato kapitola jeho života je dlouhá a sevřená. Její levicový charakter není nikdy jen čirá provokace moci, ale trpělivé a soustavné shromažďování a zveřejňování informací o represích odehrávajících se na půdě svobodné společnosti. Jestli je dnes realita vyjmenovaných institucí daleko přívětivější než tehdy, nemá v tom prsty nějaký anonymní pokrok.
Vědí to dobře političtí vězni, východní disidenti, polské hnutí Solidarita, novináři, příslušníci národnostních menšin, dělničtí přistěhovalci, duševně i jinak nemocní ... Pandánem Foucaultovy veřejné aktivity je možná jeho nejpodařenější kniha Dohlížet a trestat. Stejně jako Dějiny šílenství není duchamorným rozborem toho, co bylo o problému dosud napsáno jinými, ale inteligentním slíděním v policejních dokumentech a reformních projektech. "Přímou promluvu buržoazie nenajdeme u Hegela ani u Augusta Comta," řekl v jednom rozhovoru. Tato skvostná analýza surové historické matérie sleduje, jakými cestami přešel řev někdejších mučíren v dnešní němé odloučení od světa.

KALIFORNSKÝ RÁJ

Od počátku osmdesátých let koketoval s myšlenkou opustit Paříž a usadit se v Kalifornii. Jestliže doma měl na přednáškách narváno, nebylo to nic proti tomu, jakou pozici si časem vydobyl na amerických univerzitách, i když pro americké kolegy bylo jeho bádání dlouho jen frog fog čili jakási mlha těch, co jedí žáby. Hlavně však ve Francii započaté texty o sexualitě zde pro něj došly zvláštního naplnění. V Paříži musel být homosexuál krásný, aby byl slušně přijímán, tady mohl žít svou identitu bez jakýchkoli podmínek. Ve Francii psaním a přednášením odpálkovával útoky na svou a jakoukoli nestandardní identitu znejisťováním útočníka: jste si jist tím, co říkáte? jste si jist svým rozumem? přičemž do sebeobrany zapojil celé dějiny.
V Americe proměnil psaní v práci na sobě samém, v autostylizaci, umění, které ovládala antika. Když se naučil tyto dary života opravdu vychutnávat, dostavily se horečky a kašel. "A vůbec, ta AIDS, existuje to opravdu, nebo je to jen moralizátorská legenda?" ptal se ho publicista Paul Veyne onoho posledního roku 1984. "Ano, existuje to, není to žádná legenda. Američané to mají prostudované
Foto
velice důkladně," odpověděl mu. Foucault k nám dorazil po roce 1989 s autory jako Raymond Aron či Karl Popper. V dnešním českém mediálním diskursu, jenž jako každý diskurs cejchuje a chválí, přijímá a exkomunikuje, platí za filosofa, zmínění pánové za vtělené slovo Boží. Jenže jak skvěle vysvětlují fungování neopominutelných principů evropské civilizace, tak bezbranní jsou před problémy typu, jak se vyrovnat sám se sebou, jak se sžít s druhými a jak se vyrovnávat s těžkostmi života, oněmi jemnými každodenními fašismy (M. F.), jimž se nikdy a v žádné společnosti nelze vyhnout. Dvacáté století nestrádalo nadbytkem či nedostatkem levice či pravice. Strádalo nedostatkem osobností v rozhodujících chvílích. Co s tím? Rád citoval Reného Chara: "Rozvíjejte svou oprávněnou jinakost."

PAVEL TANĚV

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější