V dokumentu amerického režiséra Olivera Stonea Comandante vypadá Fidel Castro jako čilý, vlídný stařík. To je ale poněkud zavádějící portrét. Předseda státní rady, předseda rady ministrů, první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Kuby a vrchní velitel ozbrojených sil, líder máximo, sice kormidluje svou republiku k ideální podobě socialismu, ale přitom je to absolutní monarcha v nejryzejším smyslu slova. Vládne na svém trůnu už neuvěřitelných pětačtyřicet let, od ledna roku 1959.
Koncem července 1953 se konal v kubánském Santiagu velký karneval. Mumraje využilo sto členů hnutí revoluční mládeže a zaútočilo na nedaleká kasárna Moncada. Revolucionáři chtěli získat zbraně a rozpoutat všenárodní povstání proti diktatuře prezidenta Batisty. Vládní jednotky útok odrazily a z revolucionářů se stali štvanci. Všichni dopadení byli postříleni a ti, kteří masakr přežili, neušli zatčení. Mezi nimi byl i sedmadvacetiletý právník Fidel Castro. Než byl odsouzen k patnácti letům vězení, přednesl před soudním tribunálem stostránkovou obhajovací řeč, již ukončil proslavenou větou: "Odsuďte mě, nevadí, dějiny mi dají za pravdu."
Tehdy započatá revoluce trvá dodnes, ale realita se s původními idejemi poněkud rozchází. Jídlo je na příděl, měsíční výdělky okolo deseti dolarů. Kubánci mají zákaz mluvit s cizinci, musejí chodit na dobrovolné brigády a policisté je sledují na každém rohu. Castrovi odpůrci jsou zavíráni a likvidováni. Jen vloni na jaře zatkli policisté pětasedmdesát bojovníků za lidská práva a uvrhli je na desítky let do věznic.
Bouřlivé mládí
Fidel Castro Ruz se narodil 13. srpna 1926 do bohatých poměrů. Jeho otec vlastnil plantáže cukrové třtiny, "vykořisťoval" pět set dělníků a mohl všem sedmi dětem zabezpečit dobré vzdělání. Fidel absolvoval jezuitskou kolej a nastoupil na právnickou fakultu, kde se díky řečnickému nadání úspěšně angažoval ve studentském hnutí. Organizoval protivládní demonstrace a účastnil se pokusu o invazi do Dominikánské republiky, kde hrdinným skokem do moře uprchl ze zajetí. Jen se oklepal, už bojoval na barikádách v Kolumbii. Jeho nejlepší přátelé mu na univerzitě přezdívali Šílený Fidel. Než ukončil práva, odseděl si ještě několik dní ve vazbě kvůli obvinění ze zastřelení policisty při demonstraci, což se nepodařilo prokázat.
U advokacie dlouho nevydržel.V roce 1952 se po převratu ujal vlády diktátor generál Batista, zrušil ústavu a Fidel se postavil do čela útoku revolucionářů na kasárna Moncada. Útočníkům byla po půldruhém roce vězení udělena milost. Castro emigroval do Spojených států, kde se ale nepohodl s kubánskou politickou emigrací, protože odmítala jeho plány na invazi a partyzánskou válku.
Odešel do Mexika za mladými revolucionáři a u pomníku bojovníka za svobodu Kuby José Martího si přísahali, že budou bojovat až do konečného vítězství. Zde se Castro seznámil s argentinským lékařem Ernestem Che Guevarou.
"Fidel na mě udělal velký dojem, protože byl schopen řešit ty nejsložitější otázky," zapsal si Che. Castro sám prý nedovedl přijít s novými myšlenkami a většinu z nich načerpal z díla José Martího. Měl v úmyslu svrhnout diktátora Batistu a ustavit demokratickou vládu.Teprve později nabyl přesvědčení,že zastupitelská demokracie v Latinské Americe nefunguje. Che byl intelektuálně zdatnější než Fidel, ale po celou dobu se vzhledem ke Castrovu charismatu spokojil s rolí šedé eminence.V horách nedaleko hlavního města Mexika začal tvrdý vojenský výcvik pod dohledem experta na záškodnickou válku Dona Alberta. Guerrilleros se patnáct hodin denně cvičili ve střelbě, orientaci, tichém zabíjení a umění přežít.
Ve víru revoluce
V listopadu 1956 se vydalo 82 revolucionářů na Kubu, jenže byli odhaleni a do pohoří Sierra Maestra se prostřílelo jen dvanáct bojovníků. Rozhodli se, že si až do konečného vítězství neoholí vousy. Ukrývali se v horách a jejich počet rychle vzrůstal. Zatímco komunisté se chtěli chopit moci na základě generální stávky, Castrovi partyzáni pokojnou cestu odmítali a přenesli válku do dalších provincií.
Když Castro vyhlásil zákon o pozemkové reformě, díky níž měli rolníci dostat příděly půdy, vypuklo celonárodní povstání. Batista uprchl do Španělska a 2. ledna 1959 obsadil Che Havanu a Castro Santiago. Prezidentem se stal představitel amerického exilu Manuel Urruita, ale faktickou moc měla Fidelova armáda. Castro prosadil, aby bylo popraveno pět set Batistových příznivců.
Voják s plnovousem se stal hrdinou chudých Kubánců. Když potřeboval jejich podporu, mohl se spolehnout. Obrovský dav se srotil a nadšeně adoroval svého vůdce vždy, když potřeboval. Donutil odstoupit proamerického prezidenta Urruitu a stát ovládla klika několika mužů, v níž měli největší slovo bratři Castrové a Che.
Velká politika
Začátkem šedesátých let se z "ostrova svobody" stal mezinárodní problém prvního řádu. USA připravovaly kubánské emigranty k invazi a v Československu se naproti tomu cvičili kubánští piloti ve stíhačkách dodaných Sovětským svazem. Invaze na Playa Girón skončila fiaskem i proto, že prezident Kennedy byl příliš opatrný a nepovolil přímou podporu americkými jednotkami.
Zatímco umírali kubánští exiloví vojáci, Castro se vypořádal s konkurující komunistickou stranou a jejího šéfa Escalanteho postavil před soud. Dostal patnáct let, ale brzy měl možnost prchnout do Prahy, kde dožil pod kontrolou StB. Fidel teprve nyní ovládl Sjednocené revoluční organizace, v něž byla integrována všechna povolená hnutí a strany, a rozhodl se s ohledem na Moskvu přijmout marxismus-leninismus.
Později tvrdil, že byl od mládí přesvědčeným komunistou.
Castro se stal pro Spojené státy hrozbou.
Byly vypracovány všemožné alternativy jeho likvidace. Uvažovalo se o zaslání otrávených doutníků či o daru infikované potápěčské výstroje, počítalo se i s možností, že by ho zavraždila nastrčená milenka. Jenže Fidel byl nezničitelný.
V květnu 1962 se sovětské vedení rozhodlo umístit raketovou základnu na kubánském území, jen několik desítek kilometrů od pobřeží Spojených států. Na ostrov byly spolu s raketami poslány i stíhačky a dvaačtyřicet tisíc vojáků podřízených sovětskému velení.
Kennedy dal příkaz k úplné blokádě Kuby a svět stanul na pokraji jaderné války. Sověti nakonec rakety odvezli a USA musely garantovat bezpečnost Kuby.
Krvavý socialismus
V polovině šedesátých let se USA podařilo přimět ostatní americké státy, aby Kubu bojkotovaly.V té době se stal Fidel prvním tajemníkem nové Komunistické strany Kuby a kubánská revoluce se podle něj měla stát závaznou pro země třetího světa. Odmítl pokojnou cestu a za jedinou možnost považoval ozbrojený boj. Kubánská rozvědka začala podněcovat ohniska partyzánské války v řadě latinskoamerických zemí.
Castro řečnil k davům a "nejšlechetnější bojovník" Che se rozhodl jednat.V říjnu 1965 poslal vůdci dopis, v němž praví, že splnil svou roli v kubánské revoluci. "Moje skromné úsilí si žádají i jiné země světa. Mohu učinit to, co Ti odpírá odpovědnost v čele Kuby. Nadešla chvíle, kdy se odloučíme." Che působil v Kongu, ve Vietnamu a zorganizoval jednotku kubánských veteránů v Bolívii, kde vedl partyzánskou válku, dokud nebyl v říjnu 1967 zastřelen.
Castro nebojoval jen proti imperialismu, ale také proti ekonomickým obtížím způsobeným blokádou. Jeho reforma spočívala v maximalizaci neplacené práce a úplné centralizaci. Uvažoval o zrušení peněz, ale v té době už kubánské hospodářství zkolabovalo. Fidel se chtě nechtě musel obrátit na sovětského spojence, se kterým se rozešel po kubánské krizi z uražené ješitnosti (Moskva jednala sWashingtonem bez jeho účasti), a zvýšení dodávek oplácel halasným schválením okupace Československa a následnou perzekucí kubánských intelektuálů.
Líder máximo
Fidel Castro byl a je autoritář, nesnese diskusi a sebemenší názorová neshoda v něm probouzí dětinský záchvat vzteku, při kterém křičí a bouchá pěstí do stolu. Nikdo ze současných státníků nepronesl tolik proslovů tak dramaticky a o takové délce. Vydržel mluvit pět šest hodin. Na první pohled se nezdá, jak romantickou duši má tento 185 centimetrů vysoký devadesátikilový milovník basketbalu, potápění a baseballu. Stále věří velkým plánům na vytvoření nejvzdělanější společnosti, na postavení nejmodernějších nemocnic, na chov nejlepšího dobytka, výrobu světově proslulých sýrů a výchovu nejvýkonnějších atletů.
Castro vyhlašoval stále nové nedosažitelné mety. Když se nepodařil několikátý pokus o rekordní sklizeň cukrové třtiny, prohlásil omezení spotřeby za přednost revoluce. "Naše míra konzumu se nesmí orientovat na normy platné ve vyspělých kapitalistických společnostech. Ty jsou založené na vykořisťování a hospodářském plýtvání a zcela opovrhují morálními a lidskými hodnotami."
V roce 1971 bylo Kubáncům znemožněno cestovat do zahraničí a vyšel Zákon o morálním chování, který tvrdě postihoval lidi bez práce, homosexuály, hippies a "podobné úchylkáře", mezi něž Castro řadil především nepohodlné umělce. Mládež se měla zabývat sklizní třtiny a neměla mít čas na výstřední oblékání. Fidelových příznivců ve světě valem ubývalo, ale zbyl mu sovětský blok.V roce 1972 obdržel čestný doktorát Univerzity Karlovy.To už úspěšně rozšířil fámu, že kubánská revoluce byla od počátku komunistická. Reportáž psaná na oprátce prý inspirovala kubánské bojovníky. "Vzali jsme si ji jako vzor, abychom posílili svoji mysl tváří v tvář boji.
Naši čeští bratři mohou počítat s revolučním kubánským lidem," prohlásil v Karolinu.
Fidel Castro se nespokojil s potřásáním rukou a jal se prosazovat velmocenskou politiku. Když po vyhlášení nezávislosti v listopadu 1975 pokračovala v Angole občanská válka a Sovětský svaz nechtěl riskovat svou účast, vyslal 40 000 Kubánců, kteří pomohli udržet u moci marxistické Lidové hnutí za osvobození Angoly. Africké dobrodružství se Castrovi zalíbilo a zanedlouho působily jednotky z "ostrova svobody" v Etiopii, Libyi, Mosambiku,Tanzanii a Ugandě. Castro se těšil na brzké vítězství revoluce na celém africkém kontinentě.
Poslední bašta
Po nástupu Michaila Gorbačova ale musel Fidel přihlížet kompromisům sovětského vedení a největší ranou pro něho bylo omezení zbrojení a financování guerillových válek.
Vůdce zestárl, mladický revoluční zápal pohasl.Ve svých projevech se mění ve štváče ukazujícího chudému národu jedinou správnou cestu. Nikdo jeho proslovy už neposlouchá a Fidel se pln podezíravosti zbavuje svých nejbližších. Když se s ním hrdina revoluce generál Ochoa začal názorově rozcházet, obvinili ho bratři Castrovi v přímém televizním přenosu z korupce a ze spolupráce s drogovým kartelem. Ač nebyl předložen jediný důkaz, generál se poslušně přiznal a čekala ho smrt.
Rozpad sovětského bloku znamenal pro Kubu ekonomickou pohromu. Castro vyhlásil stav nouze a kubánský lid musel předvádět zázraky - bez dovážených hnojiv a krmiva vypěstovat za pomoci vědeckých experimentů více potravin. "Nikdy se nepoddáme.
Jsme neporazitelní!" hřímal Fidel.V roce 1991 se konaly v Havaně panamerické hry a skončily pro Kubu velkým úspěchem, protože v počtu zlatých medailí porazila Spojené státy. Castro byl štěstím bez sebe. Tak málo dnes stačí někdejšímu aspirantovi na světového vůdce ke štěstí.
Na jaře loňského roku byl Fidel Castro ke svému upřímnému překvapení znovu zvolen předsedou státní rady, což je nejvyšší kubánská funkce. Vzhledem k tomu, že je také armádní generál, šéfuje vládě a straně a jeho bratr Raúl je ministrem Revolučních ozbrojených sil Kuby, Castrovi ostrov v podstatě patří. Socialistického revolucionáře mnozí považují za nejbohatšího muže světa.
"Vidíme v tobě ochránce ponížených, důkaz houževnatosti, rebela, stratéga, dobrého otce nezměřitelného optimismu a svědomí," napsal jeden z havanských deníků při příležitosti Fidelových sedmasedmdesátin. Optimismus potřebuje vůdce čím dál víc. Kuba se ocitla v ekonomické krizi a v téměř dokonalé mezinárodní izolaci. Po Spojených státech s ní snížila obchod na minimum kvůli nenávistné Castrově politice i Evropská unie. Dokud bude tento muž vládnout svým Kubáncům, bude platit jedno jediné heslo: Revoluce, nebo smrt! se prý jeho slova, že jeho lid může soupeřit s jakoukoliv zemí, ať je sebemocnější.
