Před pětapadesáti lety vyhrál Konrad Adenauer parlamentní volby a stal se prvním německým poválečným spolkovým kancléřem. Tehdy mu bylo 73 let a Schaumburský palác v Bonnu překvapivě neopustil dalších čtrnáct let. Loni byl celonárodním hlasováním na televizní stanici ZDF vybrán jako největší postava Německa.
Osobnost Konrada Adenauera nelze pochopit, aniž bychom popsali zvláštnosti regionu, z něhož pocházel. Přestože Porýní bylo od roku 1815 součástí Pruska, tvořícího největší část pozdějšího Německého císařství, byly tyto dvě oblasti jako oheň a voda. Pro katolické Porýní byl typický lehčí životní styl, otevřenost světu a orientace na Západ. Protestantské Prusko naopak bylo synonymem vojenské disciplíny, snahy řídit všechno z Berlína, vytvářet velké říše a vojensky expandovat na Východ. Adenauer odmala prušáctví nesnášel a stál proti němu v opozici, přestože i pro jeho osobní a pracovní život byla typická pedantická disciplína. Na druhou stranu nebyl ani na vojně, neúčastnil se první nebo druhé světové války, a to nejen kvůli zdravotnímu stavu. A co víc, Adenauer
To se mu nakonec podařilo.
DO POLITIKY
Narodil se 5. 1. 1876 v Kolíně nad Rýnem. Deset let předtím se jeho otec jako pruský voják účastnil bitvy u Hradce Králové, konkrétně dobývání obce Problusy, kde se vážně zranil. Potom pracoval jako nižší soudní úředník. Syn Konrad vystudoval práva a po několika letech praxe nastoupil do advokátní kanceláře. Její šéf byl shodou okolností předsedou katolické strany Centrum, která tehdy měla většinu v kolínské městské radě. Díky němu Adenauer vstoupil do Centra, přičemž jeho kariéra byla na tu dobu nesmírně rychlá: v roce 1906 se stává jedním z dvanácti místostarostů, o tři roky později už prvním zástupcem vrchního starosty a od roku 1917 zaujal nejvyšší funkci na radnici osmisettisícového Kolína.
ANTIREVOLUCIONÁŘ
V klidných dobách byl Adenauer starý konzervativec, který nepodléhal náladám doby. Když ale přišla politická krize, držel se zásady: když už revoluce musí být, ať je děláme raději my sami.Tak tomu bylo i krátce po skončení první světové války v listopadu 1918, kdy v Německu propukalo jedno komunistické povstání za druhým - až na Kolín nad Rýnem. Když se Adenauer dozvěděl, že se k městu blíží vlak plný revolučně naladěných vojáků z Kielu a chce se k nim přidat místní posádka a policie, rozhodl se rychle. Svolal představitele všech stran, sdružení a odborů, s nimiž založil Výbor pro veřejné blaho Kolína. Překvapeným revolucionářům, kteří přišli dobývat radnici, nabídl kanceláře, telefony a úředníky se slovy, že ze všeho nejdřív se musí udržet veřejný pořádek, a navrhl vytvoření domobrany proti rabování.
Zatímco v jiných městech probíhala občanská válka, v Kolíně se všichni starali o záso-
bování obyvatelstva a přístřeší pro statisíce deprimovaných vojáků vracejících se
HITLERŮV IDOL
O Adenauerových schopnostech se začalo nahlas mluvit už začátkem dvacátých let a jeho Centrum mu dvakrát nabídlo funkci ministerského předsedy. Kolínský starosta ale nevěřil, že by v rámci nestabilního politického systému tehdejšího Německa něčeho dosáhl, a raději se věnoval svému městu.
V letech 1918-1919 rozjel obrovský program obnovy, kdy se nesmírně zadlužil a nechal vybudovat velký říční přístav, univerzitu, průmyslové zóny, atletický stadión, výstaviště a vnitřní pásy zeleně. Jeho obdivovatelem se kvůli tomu stal začínající politik Adolf Hitler. Když začátkem roku 1933 přijel v rámci volební kampaně do Kolína, očekával, že ho starosta přijme.Ten na něj ale na letišti nepočkal, a navíc dal zákaz vyvěšování nacistických vlajek na veřejných budovách, což Vůdce k smrti urazilo.
Za pár týdnů získal Hitler od říšského sněmu diktátorské pravomoci, což byl i symbolický konec Adenauerova starostování.
Z podnětu místních nacistů je vyhozen z úřadu a začíná proti němu štvanice v tisku. "Vy jste obžalovaný, já váš žalobce a lid se stane vaším soudcem. Tak vypadá situace mezi námi," napsal mu nový starosta, který okamžitě začal prošetřovat všechny finanční operace města. Pro Adenauera začínají hrozná léta.
Nejdříve se deset měsíců skrývá v benediktýnském klášteře Maria Laach, pak odjíždí do Berlína, znovu do kláštera, odkud musí za čas odejít, protože ho neustále šikanují nacistické úřady. Mezitím je na několik dní vězněn, propuštěn, potlouká se po kněžských zotavovnách a trpí depresemi.Teprve v roce 1935 si v rýnské vesnici Rhöndorf pronajal dům, kam přestěhoval svou sedmičlennou rodinu, ale po několika týdnech musí odejít z kraje.V roce 1936 nacisté svou moc upevnili natolik, že je přestal Adenauer zajímat.
Dalším důvodem bylo, že vyšetřovatelé nenašli na radnici nic, za co by ho bylo možné obžalovat. Stát mu tedy začal vyplácet penzi a Adenauer si z úspor a půjček od svých přátel postavil v Rhöndorfu rodinný dům, kde začíná žít životem předčasného důchodce.
To se mění po atentátu na Hitlera v létě 1944. Gestapo znovu vytahuje seznamy potenciálních nepřátel a Adenauer je deportován do internačního tábora. Shodou náhod se tu setkává s bývalým zaměstnancem radnice Zanderem, který díky svým kontaktům ve vedení tábora zjišťuje, že v jeho spisu je poznámka "návrat nežádoucí". Společně s dalšími lidmi organizuje Adenauerův fiktivní převoz do nemocnice, následuje útěk, tajný úkryt, který je vyzrazen, a před smrtí ho zachraňuje jen nedostatek rozhodnosti gestapa koncem války. První den osvobození pak pro něj začíná příznačně: k jeho venkovskému domu přijíždí džíp s americkými vojáky, kteří se ho ptají, zda se nechce opět stát starostou Kolína.
PROTI PROUDU
Německo bylo po druhé světové válce spravováno na základě okupačního statutu čtyř velmocí (SSSR, USA, Británie, Francie) a Porýní spadalo pod britskou okupační správu. Po pár týdnech starostování byl Adenauer suspendován z místa starosty a byla mu zakázána politická činnost v celém Německu. Za několik týdnů bylo nešťastné rozhodnutí popudlivého anglického generála odvoláno, ale Adenauer se už na kolínskou radnici nevrátil.
Mezitím začal v britské zóně zakládat Křesťanskodemokratickou unii (CDU), v níž postupně zaujal vůdčí postavení. Bylo to spíše silou jeho osobnosti než kvůli podpoře programu.Většina vedení stála na levicových pozicích křesťanského socialismu. Adenauer krok za krokem začal stranu táhnout doprava, protože cítil, že prostor nalevo od středu je obsazen komunisty a sociálními demokraty
NÁRODNÍ ZÁJEM
Adenauer nikdy nebyl politik, který chce prosazovat předem dané myšlenky. Byl to pragmatik, jenž měl několik silných základních idejí a postojů. Nejdříve ze všeho si chtěl zjistit, jaký je hlavní městský nebo státní zájem.Teprve potom hledal nejúčinnější cestu k realizaci.Tak to bylo i s evropskou integrací. Adenauer nebyl žádný idealista-sjednocovatel. Když se stal kancléřem, v jeho zemi spoluvládli Spojenci, z Východu ohrožoval nový stát Sovětský svaz a zbylá Evropa se od Německa štítivě odtahovala. Jako hlavní cíl si určil dosáhnout plné svrchovanosti, zajistit bezpečnost proti ruské rozpínavosti a vylepšit pověst země. Z toho mu vyšlo, že jedinou cestou je evropská integrace, která umožní ostatním zemím ovlivňovat osudy Německa. Proto vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli a další evropské instituce.
V těch letech jeho noční můrou bylo, že se sejde schůzka čtyř okupačních mocností a za jeho zády se dohodnou na sjednocení západního a východního Německa výměnou za neutralitu tohoto státu.Věřil, že v takovém uspořádání by mohlo snadno dojít k sovětizaci Německa. Chtěl proto stůj co stůj evropskou armádu (EOS), v jejímž rámci by vznikl německý kontingent.Ve druhé polovině padesátých let si zase uvědomil, že stát bez jaderných zbraní je snadno zranitelný.V jeho životopise Charles Williams napsal: "Všemi manévry sledoval Adenauer prostý cíl - vyzbrojení západoněmecké armády atomovými zbraněmi. Jedinou cestu, jak získat potřebné technologie, představoval EURATOM (Evropské společenství pro atomovou energii - pozn. red.)." A opět: na prvním místě stál národní zájem Německa. Když nešlo kvůli odporu Spojenců vlastnit jaderné zbraně rovnou, vzalo se to oklikou přes Evropu.
Adenauer byl nekompromisní, i pokud šlo o závazky Německa vůči napadeným zemím. Začátkem padesátých let se poprvé setkal s premiérem Státu Izrael Ben Gurionem. Bez konzultace s vládou se zavázal vyplatit Izraeli miliardu a židovským organizacím ve světě půl miliardy dolarů. Když se to dozvěděli jeho ministři, byli na mrtvici, protože tato částka se rovnala polovině peněz, které do Německa přišly z USA v rámci Marshallova plánu pomoci. Adenauer ale o tom odmítl diskutovat.
ROK 1955
Z dnešního pohledu byla nejúspěšnějším Adenauerovým obdobím polovina padesátých let.V roce 1955 nejdříve získala Spolková republika plnou suverenitu, takže mohla například začít budovat ministerstvo zahraničí a obrany. Současně ji přijali do NATO, čímž byla zajištěna její bezpečnost.V září téhož roku pozval Adenauera na oficiální návštěvu sovětský vládce Nikita Chruščov. Začala proslulá cesta do Moskvy, na niž se Adenauer vypravil s několika desítkami politiků a sedmdesáti německými novináři. Mezi zásobami nechyběly ani hektolitry olivového oleje, který musel každý politik před jednáním pít, aby tak lehce nepodlehl množství alkoholu, kterým je Rusové hostili.
V jedné chvíli došlo k zajímavé situaci. Vypasený Chruščov vstal a pěstí zahrozil směrem k německé straně. Jako na povel vstal malý a rtuťovitý Adenauer a pěstičkou pohrozil pro změnu jemu. Po krátké roztržce se všichni uklidnili a jednání pokračovalo. Kromě oficiálního uznání SRN ale nemohly obě delegace k ničemu dospět.Teprve úplně na závěr si vzal Adenauera stranou opilý Bulganin a řekl mu, že jim pošlou deset tisíc dosud vězněných německých vojáků.To byla věc, která
KRÁL ADENAUER
V té době stál předseda CDU na absolutním vrcholu.Ve volbách 1953 dosáhla jeho strana 45 procent (SPD jen 29 procent) a v roce 1957 dokonce 50,2 procenta hlasů.
Adenauerovi tehdy bylo 81 let a zdálo se, že je mu o čtyřicet méně. Žádnou volební kampaň si nenechal ujít a poctivě celé dny objížděl města, kde pronášel vášnivé projevy plné rýnského sarkasmu. Možná právě proto nezvládl politický odchod.V parlamentních volbách o čtyři roky později získala CDU o několik procent méně hlasů. Horší ale bylo, že Adenauera odmítali koaliční svobodní demokraté (FDP). Proto se zavázal, že po dvou letech kancléřství opustí. Když se začátkem roku 1963 k odchodu příliš neměl, vedení CDU jednoduše jmenovalo na jeho místo Ludwiga Erharda. "Zbavení funkce je krutější než vyhnání, kterého jsem se dočkal za nacistů v březnu 1933 a za Britů v říjnu 1945," prohlásil později v kruhu svých nejbližších a další tři roky se zapojoval do politiky alespoň jako předseda CDU, než ho i tam nahradil Erhard.
VÍTĚZSTVÍ DUCHA
Konrad Adenauer odešel z kancléřské funkce v 87 letech.V tomto smyslu znamenal celý jeho život jedno velké vítězství ducha nad tělem. Vždyť už v roce 1905 mu pojišťovna nechtěla dát životní pojistku, protože prý existovalo velké riziko, že brzy zemře na tuberkulózu.V roce 1917 zase při autonehodě přežil vlastní smrt - měl zlomené lícní kosti, nos a zuby. Kolínští lékaři mu museli výrazně změnit tvář, takže potom vypadal jako zjizvený indiánský náčelník. Příčinu jeho vitality lze najít jen a pouze v jeho neuvěřitelné činorodosti. Od rána měl až do poslední minuty pravidelně rozplánovaný den. Když nemohl dělat politiku, věnoval se vynalézání.
Z třicátých i pozdějších let se dochovaly stovky dopisů s patentovým úřadem, který mu jeho nápady většinou nechtěl přijmout. K těm úspěšnějším patřil elektrický kartáč na hubení mšic a slimáků nebo zvláštní druh rozprašovací trysky k zahradní konvi. V pozdějším věku patřil také k častým návštěvníkům na tajemné klinice v Montreux, kde se provádějí tzv. osvěžení buněk. Terapie spočívá v aplikaci několika injekcí plodových buněk ovcí, které odeberou zvířeti a dodají člověku. Výsledkem má být omlazený imunitní systém a potlačení vnějších účinků stárnutí. Těžko říct, jestli právě toto zapříčinilo, že Konrad Adenauer opustil tento svět v těžko uvěřitelných jednadevadesáti letech 19. 4. 1967.
