Michael Moore

CAUSA

Články o kontroverzním autorovi filmu Fahrenheit 9/11 Michaelu Mooreovi se obvykle hemží otazníky a nadužíváním spojek "nebo" a "či". Třeba: Idealistický dokumentarista, politický agitátor, nebo vypočítavý obchodník s pravdou? Bojovník za práva chudých, či nadutý multimilionář? Odvážný kritik, nebo okázalý populista? Ale sakra jaké "nebo", jaké "či"? Michael Moore je tohle všechno dohromady.

V roce 1997 se festivalu v Karlových Varech účastnila jedinečná expedice amerických dokumentaristů. Errol Morris tehdy osobně uvedl Tenkou modrou čáru - film, kterým vyvedl z doživotního žaláře muže obviněného z vraždy a při jehož natáčení vypátral pravého vraha a zachytil jeho přiznání na kameru. Byl tam i Nick Broomfield, na jehož jasnozřivou Masovou vražedkyni na prodej o mediálních

kšeftech s osudem vražedkyně Aileen Wuornosové jsem si naposled vzpomněl loni, když jedna krásná blondýna dostala Oscara za to, jak přesvědčivě Aileen zahrála a jak ošklivě při tom vypadala.
Jenže nejsilnější dojem tehdy vyvolal film Roger & já z roku 1987. A to přesto, že se tvůrce na poslední chvíli nedostavil, jeho film toho zas tolik neřekl, žádný život nezachránil, ba naopak - hrdě a záměrně něčí život zničil. Byla to veřejná poprava generálního ředitele korporace General Motors pana Rogera B. Smithe, vykonaná umaštěným chlápkem z městečka Flint v Michiganu, jenž si vzal levnou kameru, hypotéku na barák a vydal se Smithe zeptat, proč nechal ve Flintu vyhodit třicet tisíc lidí z práce.
Roger & já je výkřik zuřivého hněvu, žádný film-pravda, spíš film-pomsta. Za těch třicet tisíc zničených životů. Za dechberoucí pitomost, s níž se americká vláda pokusila kritickou situaci vyřešit. Za to, že jsou ulice špinavé a plné krys. Za to, že Smith dál chodí do exkluzívních klubů, zatímco Mooreovi nezaměstnaní sousedi si musejí přivydělávat jako živoucí sochy na mejdanech zbohatlíků. A za násilí na ulicích a za drogy a za rasismus a za bezcitnost globálních korporací a za sirotky a za svobodné matky a za to, že Amerika už není tak krásné místo k životu, jak se zdá ze starých pohledů a propagačních filmů. Za to všechno to Moore tehdy Rogeru Smithovi spočítal. Vtrhl do jeho života jako slepá spravedlnost, dva roky ho pronásledoval na každém kroku, atakoval ho na schůzi akcionářů i před jeho oblíbeným fitcentrem pro obstarožní milionáře. Smith se nechával zapírat, prchal před ním luxusními limuzínami, posílal na Moorea ochranku, ale svému osudu stejně neunikl. Film Roger & já ho dokonale zesměšnil, stal se festivalovým hitem, pak byl společností Warner Bros. zakoupen za tři milióny dolarů a uveden do kin. Roger Smith po půl roce dostal zlatý padák, David porazil bohatého Goliáše zbraněmi chudých: chytristikou a fištrónem. Michael Moore byl slavný.
O patnáct let později se další dokumentarista - Mike Wilson - také rozhodl pomstít. I on pronásledoval původce svého vzteku: od luxusního apartmánu za dva milióny dolarů na Manhattanu k elegantnímu dvoupatrovému srubu na břehu jezera Torch v Michiganu. I on svou oběť tlačil do kouta, usvědčoval ze lží v přímém přenosu, nechával se odhánět ochrankou, pronásledoval limuzíny.Wilsonův film měl před čtrnácti dny premiéru pod chytlavým názvem: Michael Moore nenávidí Ameriku. Michael Moore najal skupinu drahých právníků a chystá žalobu.
Tak co, Michaele? Jak se ti utíká?

CAUSA POSTEL

Michael Moore se narodil 23. dubna 1954. Tato informace je asi jediný milník v jeho životopise, proti němuž nikdo neprotestuje, neuvádí na "pravou" míru a nenabízí odlišnou verzi událostí. Moore svým levicovým aktivismem a dokumentárními filmy už patnáct let provokuje Ameriku a poslední dobou i celý svět, čímž si získal celou řadu nepřátel (pochopitelně často mezi levicovými aktivisty a dokumentaristy) a ti mu s oblibou vracejí to, co on činí jiným.
Rozhodnete-li se tedy o Mooreovi psát "objektivně", bude to vypadat asi takto: Michael Moore je dítě z chudého industriálního města Flint (jenže jeho skutečné rodiště - Davison - je bohaté předměstí Flintu), už na škole vystupoval odvážně a coby osmnáctiletý student dokázal sesadit ředitele své střední školy (bezdůvodně), protloukal se životem, pracoval v automobilce (jeden jediný den), pak ve dvaadvaceti založil nezávislé noviny Hlas Flintu, které se během deseti let existence staly úspěšnou názorovou tribunou těch nejchudších (a které pak střelil za spoustu peněz), nato se stal šéfredaktorem respektovaného levicového časopisu Mother Jones, ale rozešel se s vydavatelem z ideových důvodů (jako šéfredaktor si okamžitě znepřátelil celou redakci), byl vyhozen, soudil se a získal mimosoudní odškodné šedesát tisíc dolarů (což neznamená, že měl pravdu).Tyto peníze se rozhodl použít na natočení Roger & já, ale když je jeho projekt spotřeboval, vydělával další organizováním večírků společenských her (hazard!), sbíral staré železo (chudáček malá!) a rozprodával vybavení domácnosti. Mooreovská kontroverze se točí i kolem tak zásadních témat, jako je jeho tvrzení, že kvůli filmu musel prodat i svou postel. "Postel sice prodal," dokládá jeden z odpůrců, "ale neměl jen jednu."
Musíte být hodně naštvaní, abyste byli schopni někomu veřejně upřít právo natáčet sociální dokumenty proto, že má celé dvě postele. A nevidět, že se v podobných debatách dostáváte tam, kde vás chce mít. Moore má mnoho talentů, ale v diskusích je nepřekonatelný. Zrovna před pár dny v diskusi o filmu Fahrenheit 9/11 sejmul obávaného reportéra probushovské televizní stanice Fox News Billa O'Reillyho v pár větách.
"Takže jste proti mé snaze zastavit válku v Iráku, Bille?" - "Michaele, přece nemůžeme jen tak odejít z Iráku teď, když ..." - "Takže byste obětoval své dítě, aby se nějaká Falúdža vrátila pod naši kontrolu? Chci to slyšet." "Obětoval bych sebe." - "Vás ani mě do války nepošlou, jsme moc staří, Bush tam posílá děti." - "Když odejdeme z Iráku, bude obětí mnohem víc ..." - "Řekněte: já, Bill O'Reilly, jsem ochoten obětovat své dítě pro to, abychom znovu získali Falúdžu." - "To neřeknu, protože to je absurdní." - "Tak proč Bush obětuje stovky a tisíce dětí z celé Ameriky, když je to absurdní?".
Ano, Moore je génius.

"MY NORMÁLNÍ"

Dokumentární filmy natočil jen čtyři, největší popularitu mu přinesly jeho dvě televizní show. Ani TV Nation (Televizní národ), ani Awful Truth (Děsivá pravda) sice nepřežily druhou sezónu (Moore: Napadal jsem velké korporace a ty stahovaly z televize reklamu; AntiMoore: Nikdo se na ně nekoukal), ale navěky zůstanou zapsány do historie televize jako snad nejpozoruhodnější televizní formát. Dal by se popsat jako kombinace pořadů "Na vlastní oči" a "TeleTele" a Moore v nich svou kombinaci satiry, společenské kritiky a kanadských žertů vypiloval k dokonalosti. Hned v prvním díle TV Nation v roce 1993 odjede do Ruska a pokouší se odkoupit jadernou raketu, která míří na Flint, jindy využije americké patrioty bavící se rekonstrukcí slavných amerických bitev k tomu, aby zrekonstruovali tu nejslavnější: bitvu o Hirošimu, postaví se za černocha, který v životě neudělal nic špatného, ale přesto byl už dvacetkrát zatčen, protože "vypadá jako kriminálník" - a zaplatí mu billboardovou kampaň s fotografií a nápisem "NEHLEDÁ SE!". Nejslavnější segment TV Nation dodnes koluje po Internetu. Moore v něm vnikne na washingtonské jednání srbských a chorvatských diplomatů a přiměje je, aby vysvětlili Američanům problematiku dělení Bosny nakrájením pizzy. Diplomati se ochotně chopí nože, párají pizzu na kousky a různě si je vyměňují. Nakonec je Moore donutí společně si zazpívat I love you, you love me,we're a happy family.
Nevkusné? Asi ano. Ale když Moore říká: "Tu pizzu jsem přinesl, aby diváci pochopili, jak absurdní a ubozí ti diplomaté jsou. Jak jinak se jim může normální člověk jako vy nebo já pomstít?" nemůže mít pravdu? Je nevkusnější fakt, že v Americe stále existují státy, jež stavějí homosexualitu mimo zákon, nebo Moore, když je kritizuje tím, že jimi slavnostně projíždí růžovým cadillacem plným teplých černochů s nápisem Homomobil na boku? Kdo je horší: Moore, který přispívá na volební kampaň odpůrce potratů pod jménem organizace "Potratáři pro Pata Buchanana", nebo Pat Buchanan, který příspěvek bez váhání přijme?
Taky vysílal vyšetřovat nezákonné praktiky velkých korporací reportéra přestrojeného za obří slepici. "Louskáček - Superslepice potírající korporátní zločin" v Disneyworldu například zjistil, jak Disney odírá své zaměstnance, kteří v parku představují oblíbené postavičky. A že Šmudla je kvůli nim vyloženě sociální případ. Je škoda, že nás TV Nation minula a že my nemáme svého Michaela Moorea. Představa obří slepice pronásledující manažery H-Systému hladí na duši.

BOWLING FOR BUSH

Když je TV Nation zrušena, vrací se Moore k dokumentu. Druhým v pořadí je The Big One (Obr), v němž rozebírá své oblíbené téma zločinného jednání velkých korporací, ale neměl v kinech velký úspěch. A to přesto, že se v něm Mooreovi podařilo zesměšnit šéfa sportovní korporace Nike a že měl film reklamní kampaň parodující Muže v černém ("Michael Moore vás chrání před šmejdem obřích firem"). Jen málokomu připadá etické, že Moore využil propagační turné své vlastní knihy Downsize This! (něco jako "Já ti dám restrukturalizaci!") k natočení dokumentu, jenž napadá hlavně firmu, která jeho knihu vydala a turné zaplatila. Navíc si kritici začínají všímat toho, že Moore překrucuje realitu mnohem víc, než se u dokumentu sluší. Brání se tím, že The Big One je označován jako komedie, ale jeho opozice se konečně sebrala a začala ho bombardovat i starými hříchy. Dokazují účelové řazení faktů v Roger & já. Přesto se člověk nemůže ubránit dojmu, že není důležité, kdy přesně Reagan přijel do Flintu a okázale pozval dvanáct nezaměstnaných na pizzu, kde jim navrhl, aby se přestěhovali do Texasu, a jestli hned poté skutečně někdo vybral v té pizzerii kasu. A jestli Roger skutečně odstoupil kvůli Mooreovu dokumentu, nebo proto, že ho v pětašedesáti prostě svrhl mladší manažer, jenž promptně uzavřel dalších dvacet továren a připravil o práci další desetitisíce lidí. Ale že se to stalo.
Moore natočí další dokument až po pěti letech a dostane za něj Oscara. Bowling for Columbine se odpichuje od tragédie ve střední škole v Littletonu, během níž dva žáci zastřelili třináct lidí a pak sebe, ale jeho téma je až barokně rozvité. Ukazuje Ameriku jako šílenou zemi, jejíž posedlost zbraněmi vede k tomu, že se náboje do útočných zbraní běžně prodávají v supermarketech (obchodní řetězec Wall-Mart po premiéře filmu jejich prodej ukončil), že k účtu v bance dostanete zdarma brokovnici (banka vydala prohlášení, že Moore celou situaci narafičil, že brokovnice se zákazníkům vydávají až po prověrkách a mimo prostory banky. Což jistě výrazně mění situaci, že ...).V Bowling for Columbine je to nejlepší i nejhorší z Moorea najednou. Nachází mrazivou paralelu mezi posedlostí mladistvých vrahů zbraněmi a tím, že se přímo v Littletonu nachází obří zbrojovka. Vkládá do filmu videoklip na píseň Louise Armstronga What aWonderful World, sestříhaný z dokumentů o americké mezinárodní agresi, o státem organizovaných atentátech, bombardování civilních cílů, o vztahu Usámy bin Ládina se CIA. Ale také brutálně zaútočí na osmasedmdesátiletého herce Charltona Hestona, šéfa Národní střelecké asociace. Heston trpící Alzheimerovou chorobou se Mooreovi nedokáže bránit a uteče.
A i když ani v případě Bowling for Columbine není zcela jasné, zda neměl dostat Oscara spíš za film hraný, Moore vítězí v kategorii dokumentu. Svou oscarovou řečí Moore zahájí svou největší partii a zaútočí na nejvyšší cíl. "Hanba vám, pane Bushi! Hanba vám!" zařve z pódia pár týdnů po invazi USA do Iráku.
UNFAIRENHEIT

Celosvětová diskuse o Mooreově filmu Fahrenheit 9/11 měla odraz i v České republice, film recenzoval dokonce i sám prezident republiky (dvakrát chtěl z projekce odejít, ale nakonec se rozhodl film "dovidět do konce"). Fahrenheit je "nejvýdělečnější dokument všech dob" (před ním to byly údajně Roger & já a Bowling for Columbine), a zároveň zřejmě nejkontroverznější počin Mooreovy kontroverzní kariéry. Ačkoliv dokument viní Bushe ze lží a podvodů, sám vznikl podvodem - podle Guardianu studio Disney podepsalo jeho rozpočet fikaně ukrytý do mnohatisícistránkové finanční zprávy, během jeho propagace Moore mnohokrát prokazatelně lhal, vojáci zachycení v dokumentu podali žalobu, o nepravdách vtělených do filmu samotného najdete tisíce článků. Ale mnohem horší je to, že tahle Mooreova komedie má nejméně toho, co bylo v těch předchozích důležité - humoru. A Moorea samotného.
Když se poprvé vydal promluvit si s Rogerem Smithem, měl baseballku s nápisem Vyšel jsem si na pstruhy. Jeho odpůrci napadají i to, že i když si aktivismem vydělal desítky miliónů dolarů, baseballku a umaštěnou image dělňase neodložil. Jenže Moore je hlavně komik a má svůj kostým. Sledujte ho, jak se motá před kamerou, předstírá, že neumí zacházet s diktafonem ("Pane reverende Jacksone, jak se to zapíná?"), pokouší se proniknout do sídla General Motors na průkazku od McDonalda nebo přijede na srbochorvatská jednání rozpadajícím se vozem značky Yugo. Sledujte celou tu jeho naivní stylizaci: jak jde na návštěvu k obhájci práva zabít každého, kdo vnikne na cizí pozemek, a pozdraví ho vlídným: "Dík, že jste mě nezastřelil," jak se ptá, zda se ústavně zaručené právo občana vlastnit zbraně vztahuje i na zbraně jaderné, vzpomenete si na Chaplina a na Švejka zároveň.
Není tedy divu, že když se někdo snaží Michaela Moorea urazit, označí jeho filmy za "fiktivní lidové komedie". A zapomíná na to, že existuje jen málo lepších dokumentů o Hitlerovi, než je Chaplinův Diktátor.