Charles Van Doren | Reflex.cz
reklama
nahoru

Charles Van Doren

Lukáš Kašpar23. prosince 2004 • 16:28

Charles Van Doren (narozen 12. 2. 1926) žije už pětačtyřicet let v naprostém ústraní a na jeho jméno si vzpomene málokdo. Přesto neměla Amerika až do prezidentské kandidatury J. F. Kennedyho zářivější mediální hvězdu. Příběh vzestupu a pádu Charlese Van Dorena je ukázkovým příkladem toho, že v zábavním průmyslu, kde hraje prvořadou roli lítý boj o sledovanost, jsou etická pravidla nesmyslným pojmem.

reklama

"Dal bych cokoliv za to, abych mohl změnit tři poslední roky svého života. Bohužel nemohu vzít zpět jediný svůj čin. Podílel jsem se na velkém podvodu, třebaže jsem byl zároveň obětí podvodníků. Teď jsem symbolem celé aféry, což je asi spravedlivé," prohlásil v listopadu 1959 před vyšetřovacím výborem Sněmovny reprezentantů univerzitní učitel Charles Van Doren. Muž, který byl tak jako několik dalších šťastlivců doslova přes noc vržen z absolutní anonymity na obrazovky miliónů televizorů, se stal díky svému šarmu, původu, mládí a inteligenci symbolem nezkažené mladé americké generace.

HLEDAČI ŠTĚSTÍ

Těsně po válce byla ve Spojených státech nejpopulárnější rozhlasová soutěž Take It Or Leave It, v níž mohl nejúspěšnější účastník vyhrát čtyřiašedesát dolarů,

Foto
což i v té době představovalo směšnou částku. Proto by bylo v době rozmachu televize naivní takovou soutěž pouze okopírovat pro nové médium a předpokládat, že tisíce diváků zůstanou přikovány k televizním obrazovkám jen proto, aby viděly, jak si nejlepší z nejlepších odnese domů šedesát dolarů. Teprve deset let po válce, když už byla televize v amerických rodinách naprosto běžným zdrojem zábavy, přišel producent Lou Cowan s převratnou myšlenkou. Proč vymýšlet něco nového, když každého stejně zajímají jen peníze. Rozhodl se zvýšit do té doby maximální možnou výhru tisíckrát. Vítěz získá neskutečnou sumu 64 000 dolarů nebo nic, což je dodnes podstatou soutěží typu Chcete být milionářem?
V létě 1955 se na stanici CBS vysílal první díl soutěže The $64,000 Question, kterou sponzorovala kosmetická firma Revlon. Úspěch byl ohromující. Během několika týdnů ji sledovaly milióny diváků, jimž imponovala nejen obrovská částka, ale i proklamovaná věrohodnost soutěže - soutěžící seděl v hlukotěsné budce, aby mu nikdo nemohl napovídat, otázky se ukládaly do trezoru v bance a za asistence ozbrojenců byly převáženy do studia, kde je losoval nejnovější typ počítače IBM. Za měsíc už byla soutěž s padesáti milióny diváky nejsledovanějším pořadem ve Spojených státech. Lidé se identifikovali s účastníky, kteří působili jako obyčejní lidé, jimž se na okamžik podařilo překročit svůj stín a dosáhnout za to na pohádkové odměny. Kosmetické přípravky Revlon zmizely z obchodů téměř přes noc. Za rok se zvýšil zisk firmy mnohonásobně a Revlon se stal v Americe dominantní značkou.

ZLÝ A OŠKLIVÝ

Na vítěze se čekalo tři měsíce. Stal se jím kapitán námořnictva Richard McCutcheon, který si překvapivě vybral otázky z oblasti vaření. Když před zraky pětapadesáti miliónů diváků správně odpověděl na otázku, jakéže pokrmy a vína nechal servírovat v roce 1939 britský panovník Jiří VI. při večeři s francouzským prezidentem Lebrunem, Amerika propadla euforii a McCutcheon se stal větším hrdinou, než kdyby vybojoval sebeslavnější bitvu. Nakrátko.
Během několik týdnů po tomto triumfu začaly vznikat další a další podobné soutěže. Obstát v takové konkurenci bylo zatraceně těžké.To pocítil na vlastní kůži producent Dan Enright.Vymyslel ambiciózní projekt soutěže Twenty - One, v níž proti sobě stáli dva soupeři a odpovídali na otázky, aniž do konce tušili, kolik má jejich soupeř bodů. První díl naprosto propadl a sponzor nařídil Enrightovi, aby udělal pro její úspěch "cokoliv, ale opravdu cokoliv, však víte, co tím myslím". Enright to věděl. Nešlo přece o poctivost, ale o zábavu a napínavý průběh. Bylo třeba najít skutečného hrdinu, který odolá přívalu ne šesti či sedmi, ale desítek a stovek zapeklitých otázek. Nejprve se domníval, že ho našel v Herbu Stempelovi, chudém studentovi s fotografickou pamětí. Stempel měl sice IQ 170, ale vypadal jako malý, podsaditý, špatně oblékaný asociál. Enright vsadil na to, že z něj udělá co nejošklivějšího antihrdinu. Slíbil mu pětadvacet tisíc dolarů, vybral mu nejnemožnější šaty, nechal ho vystříhat jako typického nacistu a nařídil mu, aby se ve studiu choval jako nejistý a podlézavý člověk. Byl úděsný, ale, byť naoko váhavě, bezpečně vítězil.

HRDINA

Když se zdálo, že je Stempel absolutně neporazitelný, dokončil Enright svůj geniální plán a nasadil skutečného hrdinu, který byl předurčen Stempela rozdrtit. Jmenoval se Charles Van Doren.Tento třicetiletý seriózní akademik se do programů komerční televize zdánlivě vůbec nehodil. Byl vzdělaný, zdvořilý, poněkud nesmělý, a ač vypadal jako mladý aristokrat, v žádném případě nepůsobil jako namyšlený floutek.
Narodil se 12. února 1926 v New Yorku. Jeho otec Mark Van Doren byl univerzitním profesorem, literárním kritikem a patřil mezi uznávané americké básníky, za poezii obdržel dokonce Pulitzerovu cenu. Mezi jeho nejlepší přátele patřili James Thurber či Thomas Merton. Charlesova matka Dorothy byla spisovatelka stejně jako strýc Carl, což byl taktéž držitel Pulitzerovy ceny. Rodina Van Dorenových se těšila patřičné úctě, ale určitě neoplývala bohatstvím. Mark Van Doren syna od mládí přesvědčoval, že peníze nejsou důležité. Charles působil jako asistent anglické literatury na Columbijské univerzitě (stejně jako jeho otec) a vydělával tři a půl tisíce dolarů ročně. Předtím studoval v Paříži, kde se snažil stát známým spisovatelem, ale přes veškerou podporu rodiny se mu nedařilo. Kromě literatury se zabýval matematikou a vážnou hudbou, a protože byl schopen přečíst i tři knihy denně, jeho znalosti byly udivující.

PRAVIDLA BOJE

Van Doren zaujal jednoho z Enrightových asistentů na večírku lepší společnosti, kam vysílal producent své lidi hledat vhodného kandidáta. Přemluvit univerzitního
Foto
pedagoga k účinkování dalo práci. Enright tvrdil, že Van Dorenova účast zvýší zájem o vzdělání a pozvedne vážnost učitelského stavu. "Učitel se stane vzorem, vzdělaným, erudovaným a přitom v žádném případě povýšeným." Van Doren souhlasil, ale pochyboval, že by byl schopen v soutěži obstát. Dozvěděl se, že všechny soutěže jsou "trochu řízené", ale že na tom není nic neobvyklého, navíc sto tisíc dolarů za malý podfuk není k zahození. Mladý učitel se zeptal, kolik kol může soutěžit čestně. "Ale takhle u nás nesoutěží nikdo," odpověděl mu Enrightův asistent Albert Freedman. "Nejsme žádní kriminálníci, tohle je prostě show-business."
Charles Van Doren podstoupil důkladný trénink vystupování před kamerou. Musel budit dojem, že odpovědi pracně loví v paměti a že si vůbec není jist. Měl být výborný, ale ne dokonalý, aby nevzbudil podezření. Hned když se nový hrdina poprvé objevil ve studiu, zeptal se ho moderátor: "Nejste náhodou příbuzný známého spisovatele Marka Van Dorena z Columbijské univerzity?" Pak se zeptal i na "slavnou matku" a "neméně slavného strýce", aby bylo divákům jasné, s kým mají tu čest. Záhy se ukázalo, že Van Doren působí na obrazovce oproti Stempelovi nesmírně sympaticky. "Je to ten typ, za něhož byste bez rozpaků provdali svou dceru," říkal o něm Enright.

CHUŤ VÍTĚZSTVÍ

Stempel Van Dorena od počátku nenáviděl. Vadilo mu nejen to, že je mnohem přitažlivější, ale považoval za nespravedlivé, že on se musí na rozdíl od protekčního synka protloukat životem sám. Nejhorší bylo, že musel předstírat, že je hloupější než Van Doren. Když se dozvěděl, že má prohrát, dlouho se vzpouzel a své televizní slávy se nemínil vzdát. Jenže taková byla dohoda.
Pátého prosince 1956 měl Herb Stempel získat 111 000 dolarů. Utkal se s novým objevem Charlesem Van Dorenem a moderátor soutěže Jack Berry na začátku slíbil, že diváci uvidí "největší zápas, jaký kdy na našem programu proběhl". První kolo obsahovalo otázky z boxu a Stempel ho s přehledem vyhrál.Ve druhém kole si ale neporazitelný génius s fotografickou pamětí nemohl před zraky šokovaných diváků vzpomenout na jméno filmu, který vyhrál naposledy Oscara za nejlepší snímek. Pro Stepmela to bylo tím krutější, že film Marty, který naoko vůbec neznal, viděl třikrát a patřil k jeho nejoblíbenějším.
Van Doren srazil na kolena nezničitelného soupeře a stal se národním hrdinou, který ztělesňoval naděje v mladé vzdělance. Jeho tvář se během měsíce objevila na titulní straně týdeníku Time, denně dostával stovky dopisů a desítky žádostí o rozhovory, ozvala se filmová studia a univerzity se předháněly s nabídkami profesur. Brzy mu začalo volat obrovské množství nezadaných žen, takže musel dostat tajnou telefonní linku.Televize NBC ho zaměstnala jako "poradce pro intelektuální problémy" za padesát tisíc dolarů ročně.V soutěži se udržel patnáctkrát za sebou a vyhrál 128 000 dolarů.

POMSTA

Stempel se pokoušel znovu utkat s Van Dorenem a dokázat, že je lepší. Sliboval, že bude dbát o svůj zevnějšek, nakoupil si nové oblečení, začal hubnout, ale účinkování v televizi mu už umožněno nebylo. Denně volal producentům pořadu a neustále se snažil proniknout do studia, díky čemuž se mu náhodou podařilo zjistit, kdy má být Van Doren poražen. Stalo se tak po čtyři dny trvajícím souboji s právničkou Vivienne Nearingovou, jejíhož muže Van Doren před měsícem vyřadil. Herb Stempel si vsadil na jeho prohru a získal deset tisíc dolarů.
Stempelovi už ale nešlo o peníze, chtěl se pomstít. I jemu Enright slíbil místo v televizi, jenže slovo nedodržel. Neuvědomil si, oč je Stempel psychicky labilnější než ostatní soutěžící, jež potkal podobný osud. Když se mu podařilo setkat se s Enrightem, začal mu vyhrožovat, jenomže mazaný producent si jejich rozhovor nahrál a donutil Stempela podepsat prohlášení, že soutěž probíhala korektně.V obavě před vypuknutím skandálu rychle soutěž prodal televizní společnosti NBC, přičemž o její zmanipulovanosti cudně pomlčel.
Stempelovi brzy otrnulo a začal obcházet redakce novin, kde usiloval o zveřejnění svého případu. Jenže novináři se dlouho báli cokoliv napsat, protože zákony proti pomluvám byly přísné a Stempelovi chyběly hmatatelné důkazy. Průlom nastal až poté, co si jedna ze soutěžících zapomněla ve studiu zápisník, v němž měla předem zaznamenané odpovědi na otázky, a její soupeř poznámky odevzdal novinářům.To už se začali hlásit další účastníci pořadu a noviny, které se cítily nástupem televize ohroženy, psaly o podvodu jako o obrovské aféře celostátních
Foto
rozměrů.Televizní zábava se v té době evidentně stala celonárodním majetkem a její představitelé reprezentanty společnosti.Televize byla označena za naprosto nedůvěryhodné médium a protagonisté soutěže prohlášeni za ostudu Spojených států.

PROCES

V roce 1959 se případ dostal až před sněmovní vyšetřovací výbor. Mnozí měli ještě v živé paměti, kolik stovek lidských životů dokázala zničit tato instituce v době nedávného mccarthismu. Chytrý Van Doren si ovšem vytrvalým přesvědčivým lhaním dokázal získat nejen diváky, ale i vyšetřovatele. Členové výboru se usnesli, že obviní pouze producenty, televizní stanice a sponzory.Van Dorena nejprve považovali za oběť, která si nezaslouží být veřejně zničena. Jenže společnost NBC mu oznámila, že pokud nechce přijít o své lukrativní místo poradce, musí veřejně prohlásit, že soutěž zmanipulována nebyla. A tak Van Doren poslal vyšetřovatelům dopis, v němž zpochybnil jejich důkazy a napsal, jak mu připadá hloupé, že je soutěž vůbec zpochybňována.Tím rozzuřil i své největší zastánce a byl výborem okamžitě předvolán.Tam se vzor mladých Američanů před plným sálem přiznal. "Podvedl jsem všechny své přátele, kterých jsem měl v celé zemi milióny." Stále ovšem vytrvale tvrdil, že se stal obětí svého známého jména. "Celý život jsem hrál roli, která spočívá v tom, že jsem si myslel, že jsem toho udělal mnohem víc než ve skutečnosti. Může za to celá má rodina a já jsem před tím zkoušel utíkat," napsal vyšetřovateli Goodwinovi.Toužil prý po vlastním úspěchu, ne po životě protekčního dítěte. Své slavnější příbuzné nakonec zastínil, byť jen na krátký okamžik.
Na proces se přijel podívat i Herb Stempel. Místo zadostiučinění zažil obrovské zklamání. Porota kongresmanů evidentně uznala Van Dorena za oběť, a dokonce ocenila upřímnost jeho výpovědi.V podobném duchu natočil o tomto skandálu Robert Redford v roce 1994 film Otázky a odpovědi, v němž svalil veškerou vinu na producenty a sponzory, kterým se po skončení vyšetřování skutečně nic nestalo.Van Doren zde vystupuje jako muž, který chtěl jednat čestně a zákulisí podvodného pořadu nakonec sám svou výpovědí odhalil.Ve skutečnosti na pravidla hry přistoupil hned od počátku, a přestože proti němu existovaly jasné důkazy, téměř až do konce tvrdošíjně zapíral.

KONEC NEVINNOSTI

Veřejnost byla aférou nesmírně pobouřena a novináři jednohlasně prohlašovali, že končí éra poctivosti. John Steinbeck v reakci na proces napsal, že "americká společnost je naprosto zmanipulovaná a cynismus této země je natolik znepokojující, že se tu nedá žít". Jediný, kdo byl nakonec postižen, byl Van Doren. Zatímco producent Dan Enright s moderátorem Jackem Barrym zmizeli do Kanady, kde začali ihned provozovat další soutěž, televize NBC s Van Dorenem ukončila pracovní poměr a rozhodnutí Columbijské univerzity o jeho vyloučení na sebe nedalo dlouho čekat.Van Doren se oženil s Geraldinou Bernsteinovou, která se starala o vyřizování korespondence v dobách jeho největší slávy, přestěhoval se z New Yorku do Chicaga, vzdal se univerzitní kariéry a začal pracovat v redakci Encyclopaedie Britanniky. Pod pseudonymem napsal několik knih o literatuře a později se podílel na vydávání řady známých popularizací dějin filozofie.Třebaže byl o jeho případu natočen známý dokument Juliana Krainana, později i Redfordův celovečerní film a novináři ho vytrvale žádali o rozhovory, Van Doren se v médiích už nikdy neobjevil.

Lukáš Kašpar


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama