Milé děti, jestliže se dnes budeme zabývat Pionýrem, vážně nepůjde o profesionální hi-fi věž, kterou máte v pokojíčku, ani o motorku, na níž jezdí táta na chalupě do hospody. Řeč bude o Pionýrské organizaci (1949 - 1990), která kdysi měla vaše vrstevníky připravit na komunismus. Což se nezdařilo.
Ležela mezi dalšími vykácenými modlami na velikém dvoře. Mohlo jí být deset let, drolila se, jedno oko už měla pekelně vykotlané, na tváři jí však dál hrál budovatelský úsměv. Lezly po ní rozjívené děti, jedno se rýpalo lopatičkou v místě, kde byl uzel pionýrského šátku. Jako by ho chtělo rozvázat. Nebylo vidět, jestli má holčička modrou, všední košili, anebo bílou, sváteční. Byla ze žlutého pískovce.
I já měl svou bílou a modrou uniformu. Pionýrskou organizaci jsem si odkroutil takzvaně v plné sazbě, od devíti do patnácti let. Pamatuji si jen, že jsem se nikdy nenaučil vázat pionýrský šátek, a tak mi pomáhala naše soudružka vedoucí, ze které byl cítit alkohol. Že je to málo? Zaplaťbůh. Byl jsem v Pionýru stejně jako většina tehdejší dětské populace. Lze říct, že to byla jedna z prvních kolaborací, které režim nabízel, a byla stejně samozřejmá, jako že když je zima, vezmeš si čepici.
Zlatý čert
Ve svém posledním dobrodružství Rychlé šípy „zlepšují odvoz hlíny“. Už jim vzali bubliny, které připomínaly buržoazní komiksy, už i panu Foglarovi bylo jasné, že ani tímto zoufalým pokusem z Mirka Dušína a spol. budovatele neudělá. Po únorovém puči v roce 1948 skončil spolu se Skautem, Junákem i časopis Vpřed a za „šípáky“ dostaly děti náhradou čtrnáctiletého sovětského chlapce Pavku Morozova, jehož zabila vlastní rodina za to, že v době násilím nucené kolektivizace udal svého tátu úřadům jako kulaka.
Pionýrská organizace, založená po válce, navazovala na zkušenosti ze Sovětského svazu, kde si Pionýra porodili už v roce 1919. Byl podřízen Komunistické straně Sovětského svazu jako předstupeň Komsomolu a jeho první zásada zněla: Pionýr vroucně miluje svou sovětskou vlast, je věrný velikému dílu Lenina a Stalina - dílu komunismu.
Není divu, že tento atraktivní nátěr lákal děti pramálo. Jedinou masovou organizací byl Junák, a to až do února 1948, kdy komunisté nahradili jeho vedení akčním výborem, který zaútočil na podstatu skautingu; na výchovu k samostatnosti a lásku k přírodě. Než by se Junák nechal pohltit komunistickou organizací, raději se jeho organizace rozpadly anebo přešly do ilegality. V roce 1949 zůstala na trhu jediná organizace - Pionýrská.
Miluj svou lidově demokratickou vlast, Sovětský svaz, nezapomínej na utrpení dětí v kapitalistických státech a posiluj je v boji. A taky se dobře uč, protože platným budovatelem budeš jen tehdy, ovládneš-li základy vědy. „Komunikovat“ takovéto fráze dětem, které dosud ležely s baterkou pod peřinou a hltaly cliftonky a Mladé hlasatele, znamenalo vytvořit pro Pionýrskou organizaci stejný režim jako pro komunistickou stranu. Čili buď půjdeš s námi, nebo proti nám. K dobovému folklóru patřilo neuvěřitelné pokrytectví ve stanovách Pionýra, kde se pravilo, že je nutné „využít přitažlivosti skautingu potud, pokud to prospívá zájmům dělnické třídy“.
Po vlně protiskautských procesů napsal Ferdinand Peroutka v roce 1958 pro Svobodnou Evropu komentář s názvem „Pionýrská organizace je, čím skautská organizace nebyla“. Mimo jiné v něm říká: „Komunismus pronásleduje, zároveň však napodobuje skauting. Místo skaut říká pionýr. Převzal šátky i občasné výlety do přírody. Když se však místo skaut začalo říkat pionýr, byla v tom tak velká změna, jako když se začalo místo demokracie říkat lidová demokracie. Pionýrská organizace je, čím skautská organizace nebyla - politickou organizací. Přívěskem jedné politické strany. Vina skautingu byla v tom, že nebyl politickým nástrojem.“
Přemítají-li dnes rodiče, zda děti strašit čertem a Mikulášem, dřív o jejich povinnosti zkrátit ratolestem dětství nikdo nepochyboval. V jednom ze svých báječných významových nonsensů hlásí Pionýrská encyklopedie (Mladá fronta 1978): „Jiskry organizujeme na principu dobrovolnosti. V prvních dvou třídách si hrají, ale ve třetí třídě se už začnou seznamovat s pionýrskou symbolikou a připraví se k pionýrskému slibu.“
Zlatý čert, nicméně plán se zjevně dařilo plnit. V roce 1955 už bylo v Pionýru padesát pět procent žáků odpovídajícího věku, kteří se mohli pochlubit akcí Bagr pro Koreu, při níž mezi sebou v roce 1953 vybrala mládež se šátky na krku peníze na osm bagrů.
Šátek jako způsob existence
Byli-li chlapec nebo dívka v padesátých letech ve správném věku, mohli mít čtyři koníčky, které se kryly se čtyřmi základními programovými body Pionýra: bádat v marxistickoleninském kroužku, pěstovat bource morušového v mičurinském kroužku, jezdit na brigády s budovatelským kroužkem anebo být v pěvecké agitce, která chodila hrát s tahací harmonikou na schůze.
Jestliže Eva Hudečková v knize Bezhlavá kobyla píše o povyku, který ztropila Zuzanka, když se jí vypráním srazil pionýrský šátek do velikosti karlovarského trojhránku, věřím tomu. Vždyť nechat srazit „prolitou krev soudruhů za věc dělnické třídy“, jak historii šátku vykládala sovětská mytologie, to byl vážný problém. S organizací, jejímž odznakem byla rozevřená kniha, z níž šlehaly plameny, nebylo radno si zahrávat. Nemáš-li šátek, neexistuješ, jsi z kola venku. Když vylučovali děti z Pionýra, odebírali jim šátky. Dost často je vylučovali právě proto, že jim krátce předtím odebrali rodiče, co skončili v Jáchymově nebo jiném koncentráku.
S napětím si čtu dětské deníkové zápisy z pionýrských schůzek psané jazykem policejních protokolů, tedy tak, jak před dětmi dospělí mluvili. Vznikala malá, roztomilá udání. V zápise ze 6. listopadu 1955, který jsem našel v rozpadlé knížce v zaprášeném kufru na chalupě pod postelí, se například praví: „Naše družinové schůzky byly zprvu špatné. Někteří byli neukáznění, nechci je jmenovat. Poté se práce družiny zlepšila, celkem dobře se to projevilo při besedě o nejmilejším hrdinovi, kde se nám zdařila scénka nacvičená z Meresjeva režisérem pionýrem Šimonem Korbelem a za pomoci soudružky vedoucí.“
Jinde se píše, že je nutné odebrat pionýrům, kteří mají snížené známky z chování, na určitou dobu šátky.
Kulomet a řehtačka
Mezinárodní deklarace lidských práv říká, že dětství má nezadatelné právo na zvláštní péči a pomoc. Pozoruhodné je, že ve dvou dílech Pionýrská encyklopedie s pojmem „dítě“ takřka nepracuje. Knížka je zalidněna členy, oddíly, jednotkami, funkcionáři, kandidáty.
Polovojenský slovník, který si organizace osvojila v atmosféře třídního boje, jasně říká, jak úzce byla spjata s militarismem. Koneckonců i pionýrský pozdrav, semknutá pravá dlaň ve výši čela, byl jen nepatrnou modifikací salutování a vzájemné štěkání pionýrů na téma „buď připraven“ a „vždy připraven“ se téměř nelišilo od vojenského hlášení.
Ferdinand Peroutka dál ve svém komentáři píše: „Desetiletá holčička, která uprchla s rodiči za hranice, vypráví, jaké jsou nyní pionýrské hry. Děti dostanou dřevěné pistole a hledají špióna, který se ukrývá v díře. Když ho objeví, zastřelí ho. Také holčičky ho zastřelí. To je správný pobyt v přírodě - to teprve není odvádění pozornosti mládeže od aktuálních problémů společnosti (velmi častý citát v rozsudcích odsouzených českých skautských vůdců). Pražský soud, když odsuzoval skautské funkcionáře k doživotnímu vězení, pravil: ,Skautské hnutí umrtvuje třídní boj‘. Opravdu, jednou ze zásad skautingu je výchova ke zdvořilosti. Zdvořilost ovšem překáží třídním válkám.“
Při hledání názvu pionýrského oddílu vás musíme, píše se v jednom z pionýrských kázání, upozornit na jedno nebezpečí: uvědomte si plně význam symbolických prvků, některé přežívají z minulosti. Pisatel má zjevně na mysli odporné názvy zapáchající dobrodružstvím, jako Vládci tomahavku, Šakali, Kojoti a Hrdinové prérie. Doporučuje naopak pojmenovat skupinu po nějakém umučeném hrdinovi, tragicky zahynuvším sportovci, partyzánu, hrdinovi socialistické práce. A následuje nabídkový vějíř příběhů sovětských pionýrů, kteří za války zahynuli. A na co si v takovém oddíle hrát? V krajním případě i na Indiány a Eskymáky, ale musí i zde být zjevná nelítostnost nastupující „civilizace“ dobývající kolonie. Stejně je nakonec nejlepší rozběhnout se proti tanku, jak to uměl jenom Igor Ivanovič. Například hra s názvem „Partyzánská akce“ se skládá z osmi rozkazů: z výroby zbraní (kulomet se nejlépe dělá z řehtačky), ze zřízení tajné partyzánské tiskárny, výcviku, průzkumů, noční akce, terénního závodu, osvobozovacího úderu a zhodnocení. Nemyslím, že by si jednotky URNa anebo teenageři ve výcvikových táborech al-Kajdy hráli nějak podstatně odlišně.
Existovalo-li něco jako pionýrův rok, pak nabitý program byl na podzim, kdy děti vyráběly figurky z kaštanů a bramborová razítka, a v létě, kdy jezdily na tábory utužovat družbu. Desatero takového tábora by potěšilo majitele fitcentra. Stále se něco posilovalo: solidarita, internacionalismus i přesvědčení pokrokových lidí. Ti nejlepší odjížděli utužovat mezinárodní družbu na mezinárodní tábory. V éře proklamovaného materialismu, která popírala veškeré duchovní hodnoty včetně morálky, bývali nejlepší ti, kteří nasbírali nejvíce sběru. Stačilo vytvořit závazek a splnit ho na tři sta procent. K patnáctému výročí osvobození chceme dát padesát tisíc čištěných cihel z bouraček. Hurá.
Parta? Jedině Timurova!
Děti vesele dobývají kóty, vrhají se pod tanky, ale Pionýr má i starosti: například vleklý nedostatek kvalitních vedoucích. Kronikář vsi Klučov v roce 1957 pláče: „Na škole je zřízena pionýrská organizace, od 1. září však nemohla získat vedoucího, a proto se vedení pionýrské organizace ujal ředitel školy Václav Dřevo.“ Oddíláky často suplují učitelé, což není vzrušující představa, a někdy - a to je ještě horší - existující „oddíláci“ provádějí svou práci formálně, nedostatečně aktivně. Tuhle si jeden pionýrský vedoucí na okresní konferenci stěžoval, že se stydí za ty vedoucí, kteří si usnadňují práci a jdou s pionýry do kina na Psa baskervillského. Takhle by to nešlo, soudruzi.
Ačkoli knížka Timur a jeho parta patřila k pionýrským biblím, ze slova „parta“ dostávali pionýrští funkcionáři kopřivku. V článku Základ dobré práce v oddíle v měsíčníku pionýrských vedoucích Prahy 7 Raketa Karel Mošna prostě musí napsat: „Vedoucí bude nenásilně stmelovat menší skupinky pionýrů podle zájmu ve větší správný kolektiv. Bude však bojovat proti ,partám‘, které mají nahodilé, neplodné i protispolečenské cíle.“
Ještě v polovině šedesátých let proběhla v časopise Vedoucí Pionýrů dokonce polemika o „mikrokolektivech“, které vznikají a řídí se samy, což nepěkně zavání anarchií. Diskuse nedospěla k žádnému závěru, neboť byla prošpikována tak pádnými argumenty, jako že „neměli bychom diskutovat ani o zdravosti nebo nezdravosti mikrokolektivů obecně a v celku, protože takto položená otázka může vést jen ke ,zbrojení‘ a shánění argumentů pro a proti, se kterými se pak táhne do boje“.
Spontánní party vedle Tří orlích per a trampingu působily na bolševika posedlého organizováním jako česnek na upíra. „Trempové vymírají: Nevěříte?“ píše se v Mladé frontě v roce 1958. „Jak asi dlouho vydrží vzdorovat náporu Stanice mladých turistů ti staří osamělí trempové? Zanedlouho totiž i oni nebudou moci nevidět a neslyšet chlapce vzorového oddílu turistiky z Nitranské ulice …“ Bylo to až legrační. Na stránkách dobového tisku se objevovaly články očerňující skautskou filosofii tak často, že ji nenechaly propadnout pamětí. Členové předsednictva krajského výboru v Hradci Králové píší v listopadu 1964 do Mladé fronty o tom, že Gagarin a Titov, to jsou dnešní hrdinové mládeže, kdepak Indián.Ten ožívá jen ve starých roztrhaných rodokapsech nebo ve vyprávění sentimentálních oldskautů.
„Dovedeme dát dětem lepší představu, jaké mají být a co mají v životě dokázat. Výchovný program ,Co má znát a umět pionýr‘ klade na chlapce a děvčata podle jejich věku přiměřené a daleko prospěšnější a přirozenější požadavky než Zkouška tří orlích per, spojená s indiánským mlčením a hladověním.“ Osobně mám doma Tři orlí pera z poloilegálního cyklistického puťáku a musím dát komunistům za pravdu. Čtyřiadvacetihodinové hladovění bylo příšerné navzdory tomu, že jsem hodinu před vypršením limitu tajně sežral housku.
Hrajeme si na rádio
Kdyby existoval ústav pro pacienty zbavující se defektů, mezi něž by patřila mánie vytyčování cílů, skončili by v něm stoprocentně členové všech skupinových rad a aktivů. Byli mistry ve vytyčování takových banalit, jako že si kluci zajdou zahrát fotbal, anebo turnaje ve stolním tenise. Nechme stranou vynalézavé vychovatele, kterých bylo jistě hodně a již pro chuť pracovat s dětmi překousli ideologický balast a pokračovali v práci stejně zapáleně jako dřív v Junáku. Dech se tají nad stohy teoretických příruček radících otráveným „pedagogickým pracovníkům“, co mají s dětmi dělat. Vynikajícím nápadem je například uspořádání sportovního utkání s kubánskými pionýry. V Raketě z června 1962 se doslova píše: „Obě pionýrské skupiny v dohodnutý den provedou turnaj v lehké atletice. Kdo z Kubánců splní stanovený limit, tomu pošleme diplom. A kdo z našich pionýrů splní limit, tomu zase pošlou diplom oni.“ To musel být doopravdy nervák. Jenom se v Raketě nepíše, zda se mají diplomy posílat leteckou, či lodní poštou.Taková soutěž se mohla táhnout až do vánoc.
Anebo hra na rádio. Neříkejte, že jste si ji v klubovně někdy nedali. Děti sedí vedle sebe a představují rádia. Obchodník je prodává. Přijde kupující a zapíná rádio. Dítě jako rádio začne přednášet, zpívat, vyprávět pohádku apod. Kupující hodnotí rádia a koupí si to, které hraje nejlíp.
Hrát si na rádio nemusí být zrovna ten největší odvaz, děti se však raději podřídily. Nerady by dopadly jako chlapci z povídky otištěné ve Vedoucím pionýrů. Vyprávěla o tom, jak se dvěma pionýrům nechtělo na schůzku, kde oddíl vyráběl umělé květiny, a šli radši do kostela obdivovat tu krásu. Naštěstí je udala babička, která napsala dopis do školy.
Šlehačkové dorty
V zajetí nádherných protimluvů, jako „usilovat o bezstarostné dětství“,a nutkavé „sochařské“ potřeby stále někoho formovat doklopýtalo československé mládežnické dění do jara roku 1968. V březnu se Pionýrská organizace přejmenovala na Československého pionýra. Nastalo masové vystupování členů, v Čechách v něm jich zbylo jen 180 tisíc. Byl obnoven Junák, v krajích se Pionýr dostal z vlivu komunistické strany a odsoudil „bratrskou pomoc Sovětského svazu“. To byla taky jeho labutí píseň.
Za normalizace vznikl Leninský svaz mladých, avšak během výletu do Vídně emigrovala většina členů nově vznikající organizace včetně řidiče autobusu. V roce 1970 byl založen SSM, který do sebe vstřebal i Pionýrskou organizaci. V roce 1975 už zase měla přes milión dvě stě tisíc členů a 115 710 pracovníků. Ze složité hierarchie rad, aktivů, plánovitého řízení a hodnocení činnosti vypadlo jen občas něco tak lidského, jako když omdlel hlady a žízní můj partner ve dvojici, která se každoročně pátého května po hodině střídala na stráži u pomníčku padlých. Ačkoli rozkaz zněl jasně: ani se nehnout!, v mé desetileté hlavě se vzedmulo cosi jako odvážný humanismus a s vědomím veškerého rizika jsem si odvázal šátek, navlhčil ho a otřel kamarádovu tvář.
Předsedové oddílů, lhostejno, zda pracovali s dětmi pro dobrý kádrový profil, z příkazu ředitele školy, anebo nezištně a s láskou, se podvědomě stahovali do svých malých kolektivů. Už od úrovně skupinových rad vládlo úřednicko-stranické ptydepe, jemuž nikdo nerozuměl. Vzduchem létaly pionýrské závazky jako šlehačkové dorty, které se rozplynou v ústech a zůstanou jen jako mastná skvrna na papíře. Dopadalo to tak, že se rodiče za každou cenu snažili své děti vyreklamovat z Pionýra do sportovních klubů a jiných zájmových kroužků. Na konci osmdesátých let měla Pionýrská organizace milión osm set padesát tisíc členů, což bylo 85 procent celé dětské populace, ale prakticky žádný obsah.
Zákon lepidla
V nástupnické organizaci nazvané Pionýr je v současné době zhruba třicet tisíc dětí. Někam se poděl majetek SSM za dvě miliardy korun. Pionýr nic nedostal, protože před rokem 1989 neměla Pionýrská organizace právní subjektivitu a de iure nevlastnila žádný majetek.
Je pro tuhle zemi příznačné, že hned po sametové revoluci zakázali na své půdě Pionýrskou organizaci ti ředitelé škol, kteří předtím děti do Pionýra honili, aby měli stoprocentní organizovanost a s ní prémie. A že první, kdo opustil řady organizace, byli skupináři, placení funkcionáři, kteří tím deklarovali svůj skutečný „zájem“ o děti. Na co se vlastně zeptat paní ředitelky, která odměnila pionýrskou vedoucí zahraničním zájezdem a po revoluci ji nechtěla zaměstnat ani jako vychovatelku ve školní družině? Na to umí odpovědět jedině Pionýrská encyklopedie: „Nepoužívejte v kronikách lepidlo, které prosakuje. Pak se tvoří mapy.“
