Ray Charles | Reflex.cz
nahoru

Ray Charles

PETRA KONRÁDOVÁ11. března 2005 • 21:06

Na začátku filmu Ray, který právě brázdí česká i světová kina, byla otázka. Před sedmnácti lety se režisér Taylor Hackford, tehdy právě dokončivší hudební dokument o Chucku Berrym, poprvé setkal s Rayem Charlesem. V hlavě mu uvízl postřeh: ten muž se pohybuje po pokoji tak samozřejmě, jako by viděl, přitom je slepý. Vyhrál svůj život, ale v jeho zpěvu je tolik bolesti. Kde se v něm vzal ten hlas?

Ray Charles zemřel vloni 10. června ve věku 73 let.Tuto událost prý v USA zastínil odchod Ronalda Reagana, a tak jako by svět chtěl celý ten vzpomínkový a oslavný kolotoč pořádně roztočit ještě alespoň dvakrát. Jednou pod hlavičkou letošních Grammy, podruhé na Oscarech. Nicméně média se postarala o náležitou poctu Charlesovými životopisy v mnoha podobách už v létě a tato causa se k nim nehodlá zbytečně připojovat. Reaguje na film Ray, jenž, právě když vzniká tento text, čeká na zúročení šesti nominací.
"Pamatuji si, jak mne ohromila vnitřní svoboda toho člověka a jeho cílená, působivá hra s okolím z pozice někoho, kdo má moc a převahu. Byl absolutním vítězem, a přitom působil tak zranitelně. Skoro jako by byl stroj," vypráví režisér Hackford o svých někdejších rozhovorech s "Géniem". "Kde se vzala ta jeho

Foto
soulová síla, když z ní neodkrývá vůbec, ale vůbec nic? Jako by říkal: Jsem svobodný. Jsem tady. Všechno je v pohodě. Nemám problém. Nechtějte slyšet stesky, protože žádné neuslyšíte."
Hackford se Charlese nakonec dokázal zeptat i na to, zda si myslí, že by dosáhl takového úspěchu, kdyby neoslepl. Odpovědí mu byla dlouhá pauza a věta: "Pravděpodobně ne." Režisér při vědomí, že to nebyla jediná tragédie, která Raye v dětství postihla, dodává: "A o tom ten film je. O tom, jak život ovlivňuje umění, jak ho vytváří svou krutostí. O tom, jak se zkušenost, která se zrodila z jeho těla, z jeho osobnosti, přetavila do exprese a ta pak ovlivnila mne a tolik lidí na celém světě. A tak jsem se nakonec stal soukromým vyšetřovatelem, šel jsem za tím, protože jsem věděl, že to tam je."
Že měl režisér právě tuto ideu, maximálně propojit život a dílo, je z plátna cítit i v detailní rovině, v menších a veselejších epizodách. Písně a nápady se tu rodí přímo z filmového příběhu, většinou jako reakce na emoční přetlak a hned shůry geniálně napadnuté. První velký hit I Got Woman přepadne Charlese v ložnici, po prvním milování s budoucí manželkou. Navíc v domě reverenda, kde výtka jeho milované, že takhle se zpívat přece nesmí, má svou váhu. Ray totiž sedne k pianu a spustí rytmizovaný odvazový gospel, jenže nezpívá o lásce k Bohu, ale k ženě, která mu půjčí prachy, kdykoliv je potřebuje. Kdo ví, že to je moment, který navždy hluboce zasáhne americkou pop-music, protože do ní vpustí zlatou žílu černošské duchovní hudby, tomu běhá v tu chvíli mráz po zádech. Kdo to neví, ten se to srozumitelně dozví. Ale bylo to tak?
Detaily mnoha podobných scén se různí i v knižních biografiích. Že například k setkání šestnáctiletého Charlese a čtrnáctiletého (budoucího slavného producenta a skladatele) Quincyho Jonese nedošlo na chodníku, kde Quincy přehrával Gillespieho skladbu Emanem (jak je to ve filmu), ale v Elks Clubu, kam Quincy zaskočil na pianistu, o němž všichni mluvili jako o naprosté senzaci - co na tom záleží. Scenáristé si naopak v jiné scéně pohlídali i takový detail, že autorem písně Hit The Road Jack z roku 1961 je Percy Mayfield (Ray: "Percy mi poslal nějaké noty ..."), i když to podle Hackfordovy metody nakonec opět působí tak, že rozzlobený hit vznikl z hádky mezi Rayem a jeho milenkou Margie. Zpěvačka z dívčího kvarteta Raelettes Rayovi zoufale oznámí, že je těhotná a že s ním chce založit rodinu.
Když Ray namítne, že svou rodinu nikdy neopustí, vykřikne ona: "Ty už jsi ji přece opustil! Ani sis toho nevšiml ...!", Ray sedá k pianu a jdou s Margie do toho. Čímž narážíme na velice akcentovanou rovinu, díky níž na film mohou zavítat s muzikanty i jejich manželky - na kontrast divokého muzikantského života na turné a domácího hnízda, kde někdo stále chybí.

ŽIVOT JAKO CITRÓN

Není nic příjemnějšího než sedět přes dvě hodiny v kině a poslouchat charlesovky v tak dobrém výběru a zvukové kvalitě. A není příliš mnoho režisérů, kteří dokáží
Foto
vyprávět příběh z hudebního prostředí skrze hudbu, vést film hudbou na úkor filmových prostředků, zachovat autenticitu muzikantských prostředí a držet se reality. Filmovými recenzenty bývá Ray nařčen z polopatičnosti a konvenčnosti, je příliš hollywoodsky předvídatelný. "Život dal Rayovi do vínku obzvlášť kyselý citrón, ale Jamie Foxx a režisér Taylor Hackford nás polévají citronádou," vtipkuje v The Guardianu Peter Bradshaw.
"Něco podobného jsme už viděli: závislost na drogách, nepříjemná kolize ženáče s milenkou, problémy černošské popkultury v komerčním světě, řízeném bílými ..." Samozřejmě že v porovnání s filmy bývá realita zachycená v biografiích a vzpomínkách hudebníků nesrovnatelně podrobnější a syrovější. Ať už jde o Charlieho Parkera, Jima Morissona, nebo třeba Elvise Presleyho. Nemohu se ale zbavit dojmu, že ta medová vrstva, jakou Hackford realitu pokrývá v Rayovi a která nám dá odejít z kina s až slavnostním pocitem, je v případě Charlesově, i s ohledem na styl jeho hudby, na místě.
Jediné, o čem nepochybuje nikdo, je výkon Jamieho Foxxe v hlavní roli. Působí skutečně tak, jako by si ho těch patnáct let (co údajně čekali od zakoupení práv na finanční krytí) tvůrci mezitím klonovali. Lidé znají Charlese sedícího za pianem v černých brýlích, jak se kýve ze strany na stranu, ten jeho úsměv, který všem zvěstuje, jak hlubokou lásku k hudbě chová, jak se na pódiu cítí šťasten, jak ho hudba léčí. Ale Foxx je dokonalým dvojníkem, i co se týče těžkých psychických chvil a proměn v čase.

ODKUD SE VZAL

Je tragické dětství Raye Charlese Robinsona klíčem k tajemství jeho maximálně zúročeného talentu? Zdá se, že ano. Narodil se 23. září 1930 v Georgii, státě, který ho pak mimochodem v šedesátých letech žaloval za zrušení koncertu (protestu proti segregaci), aby v roce 1979 přijal jeho verzi Carmichaelova hitu Georgia On My Mind za svou oficiální hymnu. Ale vyrůstal na Floridě, uprostřed hospodářské krize na rasistickém Jihu, na samém sociálním dně, s matkou samoživitelkou, která byla stále nemocná a doslova se udřela v jedenatřiceti letech.Ve filmu ani ve většině jiných zdrojů se nedozvídáme, že ho ta mladá
Foto
filmová maminka Retha měla v šestnácti letech údajně se svým "pěstounem" (tvrdí to Michael Lydon v biografii Ray Charles - Man and Music). Když Retě zemřela matka, vzali si ji totiž k sobě přátelé. Rayův otec Bailey ale nakonec založil rodinu jinde a z jeho manželky Mary Jane a Rethy se staly nejlepší přítelkyně.Tehdy o tom v Greenvillu prý všichni věděli a časem si ve své pověrčivosti začali myslet, že Robinsonovi jsou prokletí. A mysleli si to prý hlavně o Rayově mladším bratříčkovi, Georgeovi, který byl výjimečně chytrý. Pamětníci vypovídají, že malý Ray byl neustále se svým o rok mladším bratrem, odmalička klinkal na piano pana Pitmana, majitele místního lokálu (který mimochodem adoptoval George, aby paní Robinsonové pomohl děti vůbec uživit), nebo stál a poslouchal písničky u jukeboxu.
A do téhle chudé mizérie přišly postupně tři tragédie. Ray Charles píše ve své autobiografii, jak si jednoho letního dne hrál s bráškou na dvoře s velkým plechovým vědrem na prádlo plným vody. Máma žehlila v domě. "Nevím, jak se to mohlo stát, ale brácha nějak přepadl přes okraj vědra a spadl tam. Nejdřív jsem si myslel, že je to součást hry, ale pak mi došlo, že se vůbec nehýbe, že nereaguje. Snažil jsem se ho vyndat ven, ale to už měl šaty tak nasáklé vodou, že byl pro mě moc těžký.Tak jsem doběhl pro mámu a ta ho popadla, třásla s ním, dýchala do něj a pumpovala mu ten jeho malý žaludek, ale už bylo pozdě."
Na plátně stojí Ray jak zmrazený a nedokáže bratříčkovi pomoci ani zavolat matku. To proto, aby divák pochopil, jaké trauma měl z jeho smrti až do dospělosti. Pocitu viny za jeho smrt, která v něm vyvolávala těžké halucinace, se zbavil až při psychoterapii na detoxikačním léčení v pětatřiceti letech.
Jen o několik měsíců po bratrově utonutí začal pětiletý Ray ztrácet zrak. Šlo údajně o zelený zákal, i když oficiální diagnóza nikdy nezazněla. Do dvou let oslepl, matka se to snažila maximálně oddálit tím, že ho chránila od přímého světla. "Ztráta zraku pro mě nebyla zas až tak strašná, jak byste si mohli myslet, protože máma mě na den, kdy budu úplně slepý, připravovala," píše se v autobiografii Brother Ray. "Když jí doktoři řekli, že není žádná naděje na zlepšení, pomáhala mi s orientací a jak hledat věci. Bylo trošku snazší se s tím pak vyrovnat." Jednou z nejsilnějších scén filmu je ta, kde slepý chlapeček upadne o práh, brečí a křičí: "Mami, pomoz mi!" A zoufalá matka zatne zuby stojíc u nádobí a ani se nehne. Je na ní vidět, že se to stále opakuje. Musí sám. Následující, krásná pointa scény si nezaslouží prozrazení, nicméně Rayovi se tato výchova vryla pod kůži: Nikdy v životě neměl bílou hůl ani psa, natož aby žebral, a když se léčil z heroinového návyku, odmítl methadon. Zvládl to sám.

CO Z KLÍČE CHYBÍ

Hackford úplně opomíjí pobyt Raye ve škole pro slepé a hluché ve St. Augustinu. Vidíme jen úplně vyděšeného sedmiletého slepého chlapce, jemuž máma dá na krk ceduli se jménem a posadí ho na autobus. A tak se nedozvídáme, jak se Ray učil číst, psát a aranžovat hudbu v Braillově písmu, že se kromě piana učil i na
Foto
saxofon, klarinet a trubku, jeho největšími oblíbenci v té době byli klarinetista Artie Shaw, Duke Ellington a Count Basie, virtuózní pianista Art Tatum (ten ve filmu hraje v podniku Alabama v Los Angeles), altsaxofonista a zpěvák Louis Jordan a z klasiky Fryderyk Chopin a Jean Sibelius. Ani to, že i mezi postiženými se dodržovala segregace. A především jsme ušetřeni třetí rány, kterou Ray Charles ve své autobiografii označuje za nejstrašnější věc ve svém životě. Ještě mu nebylo patnáct, když matka zemřela. "Od té chvíle jsem se ocitl v úplně jiném světě. Nemohl jsem jíst, spát, byl jsem naprosto mimo. (...) Problém byl, že jsem nemohl plakat. Nemohl jsem ten smutek dostat ze sebe ven, a tím to bylo ještě horší," vzpomíná Ray.

... TEN HLAS

Proč Raye Charlese lidé po celém světě dodnes poslouchají s takovou láskou? "Narodil jsem se s hudbou v sobě. Jako mám žebra, játra, ledviny a srdce. Jako mám krev," říkával. Jeho hlas svým způsobem nemá obdoby. Prahlas. Dokonale přirozený. Stylový, ale bez přílišných manýr. Hlasivky připoutané k srdci. Přitáhne vás, obejme, ať už žijete v jakékoliv hudební škatuli. Vřelý, hřejivý, pokorný, emotivní, tolik lidský zpěv, který sejme tíhu, dodá sílu a je vždy duší atmosféry. Z rádia, a to téměř jakéhokoliv a kdykoliv, dodnes nic nezarezonuje lépe než vhodně vybraný Ray Charles. "Když jsem začal zpívat sám za sebe - a přestal napodobovat Nata Kinga Colea, jak jsem to dělal předtím -, mělo to takový ten duchovní a kostelní, náboženský nebo, chcete-li, gospelový zvuk.Ten svatosvatý, kazatelský tón. Bylo to hodně kontroverzní a byl jsem za to hodně kritizován," vzpomíná Ray na dobu, kdy objevil sám sebe. Ostatně režisér Hackford prý Charlese poprvé slyšel, když z rádií v roce 1955 zaútočila I Got AWoman, postavená na gospelové harmonii. Jeho pubescentní hormony prý reagovaly okamžitě.
"Šlo tam opravdu o sex. O ložnici a takovou tu drsnou černošskou přirozenost." Takže bigotní katolíci, rozhořčení, že slepý hudebník znesvěcuje církevní hudbu, měli pravdu. Nejenže později proslul svou mimořádnou náklonností k ženám, ale jako první propojil gospel se světskými žánry - rhythm'n'blues, jazzem a popem - a vynálezem soulu odstartoval nenahraditelnou sodomu gomoru americké populární hudby s černými kořeny.

VRCHOL

V roce 1958 například zkombinoval latinobluesový riff s gospelovou formou zvolání a odpovědi, přizval si k tomu dívčí kvartet Raelettes a z písně What I 'd Say se stal miliónový trhák. Nahrávky z druhé půle padesátých let s jazzmany či často aranžované Quincym Jonesem v jazzovém duchu patří mezi jeho vůbec nejlepší, i co se týče hry na klavír. Na saxofon tu mezi sloky duje sóla David Feathead Newman, celoživotní Rayův přítel, taktéž ztvárněný ve filmu. Tehdy začala média Charlesovi přezdívat "Génius" a za album The Genius Of Ray Charles dostal v roce 1960 své první čtyři Grammy. Ve stejném roce podepsal neuvěřitelně výhodný kontrakt s ABC, a tím sám sebe vystřelil na komerční dráhu. V roce 1962
Foto
šokoval Charles firmu i přátele zdánlivě nesmyslným nápadem zkusit si country. Prý je měl rád už jako kluk. "Věděl jsem, že je to risk. Všichni mi říkali, že si tím zničím kariéru, protože já jsem rhythm'n'blues." Součástí alba Sounds in Country and Western Music byla řada převzatých country hitů včetně balady I Can't Stop Loving You Dona Gibsona. Charles ještě tentýž rok natočil druhý díl a stal se definitivně univerzálním interpretem.
Producent Jerry Wexler v roce 1962 ve sleevenoteu k LP The Ray Charles Story napsal: "Ray nemá srovnání. Snad s Dukem Ellingtonem, to ano, protože ten se stejně jako Ray vyjadřuje velice osobním hudebním stylem skrze komponování, piano a orchestr. Ale Duke nezpívá a Ray, to je největší hlas široko daleko, to je ,náš' hlas."
Ještě netušil, že z Charlese vyroste ikona spíše typu Louise Armstronga. Společnou měli hudební genialitu, těžké dětství, srdce na dlani své hudby a marketingový výtah na světové nebe, do něhož oba v polovině života nasedli. "Já nejsem specialista jako třeba B. B. King. Já jsem kluk pro všechno," řekl v roce 2000 už "papež soulu" hudebnímu novináři Billovi Milkowkimu. "Musím být schopen se zařídit podle toho, co chce promotér. Když řekne: ,Dnes máš jazzový koncert,' přizpůsobím se. Když řekne: ,Dneska hrajeme blues,' má ho mít. Country a western? Žádný problém. A to je na tom to krásné, protože dobrá hudba se dá najít ve všech třech žánrech."
Film Ray končí rokem 1965, rok poté, co Charlese na bostonském letišti zadrželi za převážení heroinu a marihuany a byl konečně nucen se léčit. Na otázku, proč končí tak brzy, odpověděl Charles Hackford: "Pro mě úspěch nepatří mezi zajímavé věci. Chtěl jsem, aby lidé pochopili genezi toho talentu a aby znovu uslyšeli ten hlas. Když Ray skončil s heroinem v šedesátém pátém, byl to pro mě konec příběhu. Co bylo dál? Byl úspěšný, byl úspěšný, byl úspěšný."
Jezdil po celém světě, v letech 1981 a 1989 vystoupil i u nás, natočil desítky duetů se slavnými kolegy, povedla se mu rolička slepého prodavače hudebních nástrojů v kultovní komedii Blues Brothers a za hranici vkusu zašla jeho účast v reklamě na Diet Pepsi v roce 1991, která jej prý měla znovu představit mladému publiku.
Až do konce života byl Charles žádanou koncertní atrakcí a jeho hlas neztrácel na síle. Zdá se téměř neuvěřitelné, že s ním ještě stihla natočit duet Norah Jonesová, hvězdička dnešní doby, navíc na desce Genius Loves Company, ověnčené osmi letošními Grammy. Na veřejnosti vystoupil naposledy 30. dubna po boku filmového režiséra Clinta Eastwooda, když město Los Angeles udělilo Charlesovu hudebnímu studiu status historické památky.

PETRA KONRÁDOVÁ

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější