George Leigh Mallory

Dnes je Himálaj jedním z turisticky nejnavštěvovanějších míst zeměkoule a na Mount Everest jsou cestovními kancelářemi pořádány komerční výpravy z celého světa. Heslo německého horolezce Toniho Hiebelera "Everest pro každého" se naplnilo vrchovatě. Jen v letošním roce vystoupilo na vrchol neuvěřitelných 155 lidí s kyslíkem a čtyři bez kyslíku. Ale když k jeho úpatí dorazili na počátku dvacátého století první odvážlivci, ležela před nimi terra incognita, země neznámá. Byl mezi nimi i George Leigh Mallory. Jistě netušil, že to bude právě on, kdo napíše jedno z nejvzrušivějších dobrodružství moderního věku.

Foto
O horolezectví se napsaly stohy papíru. Najdeme mezi nimi naprosté odsudky i vášnivé obhajoby, filosofická pojednání i nacionalistické nesmysly, seriózní historické studie i romantická vyznání. Faktem ovšem je, že na počátku dvacátého století se ke všem přívlastkům, jimiž jsme se dnes naučili horolezectví označovat, pojilo ještě jedno slovo, které můžeme považovat za charakteristické pro celou jednu etapu lidské existence - slovo poznání. Před pouhými osmdesáti roky, v roce 1922, byl Himálaj, jehož hřeben je dlouhý 3000 kilometrů a široký 180-350 kilometrů, až na malé výjimky naprosto neprozkoumaný.
V roce 1909 stanul Robert Edwin Peary na severním pólu a za dva roky totéž zopakoval na jižním pólu Roald Amundsen. Lidstvo si tedy muselo zvolit jiné velké cíle. Pozvedlo proto oči k tzv. třetímu pólu Země, k nejvyšší hoře světa. Francouzský horolezec a publicista Yves Ballu napsal: "Člověk, jehož biologická existence má své mezníky, ztracený ve světě nekonečných rozměrů, se snaží najít hranice svého mikrokosmu v naději, že Země někde začíná a končí."

ALPSKÁ PŘEDEHRA

Když napíšeme, že historie himálajského horolezectví začala v Alpách, bude to znít sice absurdně, ale bude to pravda. Výstupem na Mont Blanc v roce 1786 začala v dějinách evropských a později světových velehor nová éra. Hory přestaly být jen kulisou, v jejímž stínu žili místní usedlíci, ale staly se cílem dobrodruhů, kteří se rozhodli změřit své síly s jejich velikostí. Tam, kde kdysi žili jen zemědělci či pastevci, se začali sjíždět lidé, jimž hory učarovaly. Tak se během devatenáctého století začal pomalu rodit nový sport, jehož cílem bylo zpočátku jen vylézt na dosud nezlezené vrcholky. Jak těchto panenských vrcholů ubývalo, rodila se i touha najít k už vylezeným vrcholům komplikovanější cesty a zvýšit náročnost výstupů.
Foto
Totéž se pak odehrálo v první polovině dvacátého století v Himálaji. Nesmíme zapomenout, že do roku 1950 bylo zlezeno jen několik sedmitisícových vrcholů a ani jeden osmitisícový. V čele horolezeckého snažení stáli od jeho počátku především Angličané. Příklad Edwarda Whympera, jenž se proslavil zejména tragickým prvovýstupem na Matterhorn - ze sedmi horolezců, kteří absolvovali prvovýstup, čtyři při sestupu zahynuli -, přilákal do Alp řadu následovníků z britských ostrovů. Patřil k nim i Albert Frederick Mummery, jehož jméno je spojeno s několika vynikajícími alpskými prvovýstupy. Byl to bezesporu jeden z nejtalentovanějších horolezců své generace a jeho životní osudy jako by přímo předznamenávaly události, ke kterým později došlo na srázech Mont Everestu.
V roce 1890 totiž Mummery jako jeden z prvních Evropanů upřel svou pozornost k Himálaji. S instinktem statečného bojovníka si pro svůj první a poslední himálajský pokus vybral jednu z nejtěžších hor vůbec - slavný Nangá Parbat. S naprosto nedokonalým vybavením a v doprovodu pouhých dvou indických nosičů se dostal až do výšky 6100 m, odkud se pokusil o přechod Diamírského ledovce. Dne 23. srpna 1895 však na něm beze stopy zmizel. Pravděpodobně byl stržen lavinou. Jeho tragický osud však další odvážlivce neodradil, naopak.

MOUNT EVEREST

Teprve v roce 1852, tedy celých šedesát šest let po zdolání nejvyšší hory Evropy, provedli v Indickém zeměměřičském ústavu propočty údajů získaných měřením Himálaje v letech 1845-1850 a zjistili, že hora neznámého jména, kterou topografové označili jako Peak XV., dosahuje výšky 29 002 stopy, a je tudíž nejvyšší horou světa. V roce 1856 dostala hora jméno po zasloužilém vedoucím zeměměřičského ústavu Siru Georgi Everestovi, neboť staré tibetské pojmenování Ču-mu-lang-ma v té době nikdo neznal. Myšlenka zdolat tuto horu se však zrodila až o celých čtyřicet let později. V článku otištěném v londýnském měsíčníku Nineteenth Century ji v roce 1892 jako první vyslovil tehdejší významný anglický alpinista Clinton Dent. Iniciativy se okamžitě chopil další významný horolezec, Sir Francis Younghusband: "Jisté je, že nezlezený Mount Everest nedá spát žádnému horolezeckému nadšenci. Každý milovník hor, třebas neměl dost času, příležitosti, peněz nebo možností pořádně se připravit, musí v srdci chovat horoucí přání stanout na nejvyšším vrcholu zeměkoule."
Foto
Přes podporu prestižní Královské zeměpisné společnosti a britského Alpine Clubu však trvalo dalších pětadvacet let, než se k Mount Everestu konečně vypravila první výprava, jejímž cílem ovšem nebylo dosáhnout vrcholu, ale prozkoumat přístupové cesty. V jejím čele stál plukovník Howard-Bury a ve skupině alpinistů byl i nenápadný pětatřicetiletý učitel z anglického venkova, spořádaný manžel a otec tří dětí George Leigh Mallory. V lecčems se podobal Mummerymu. Nebyl sice tak výtečně technicky vybavený, byl však ve vynikající formě a touha prozkoumat nepoznané a obrovská vůle nahrazovala to, co mu jako horolezci chybělo. Na rozdíl od Mummeryho se navíc mohl opřít o zkušenosti svých druhů. Výprava se ovšem musela potýkat s problémy, které dnes takřka vyvolávají úsměv. Třiadvacátého června 1921 si Mallory do svého deníku poznamenal: "Naše úloha nebyla jasná ani jednoduchá a my jsme si ohledně toho nedělali žádné iluze. Především jsme museli horu najít." Po namáhavé cestě dorazil zbytek výpravy - chemik dr. Kellas cestou zemřel na srdeční selhání, další tři lidé se museli vrátit kvůli vyčerpání - na dohled everestským ledovcům. V následujících měsících vykonali zbylí členové, to znamená dva horolezci, Mallory a George H. Bullock, a skupina topografů obrovský kus práce. Prozkoumali všechna údolí severně a západně od Everestu, "zmapovali přibližně 40 000 m 2 terénu, zjistili existenci a polohu a pojmenovali desítky hor, průsmyků a ledovců". Pak Mallory a Bullock obrátili svou pozornost k Everestu. "Čile jsme kráčeli přímo k Everestu, jako by nám propůjčovala křídla naděje živená bujarostí," napsal si Mallory do deníku 20. září 1921. Nemysleli na vrchol, chtěli jen najít nejideálnější přístupovou cestu. Cesta z jižní strany přes ledopád Khumbu a Západní Cwm, jak Mallory nazval kotel nad ledopádem, se jim zdála nemožná. Netušili, že právě tudy povede o dvaatřicet let později cesta vítězů. Rozhodli se pro severovýchodní hřeben, vedoucí vzhůru od severního sedla Čangla. Kam až dohlédli, "bylo vidět jen nevelké srázy a nepříliš strmé svahy pokryté firnem". Úkol byl splněn, mohli se tedy vrátit. Topografie Everestu byla jasná.

Foto
POSEDLOST

V květnu následujícího roku stál Mallory pod Everestem znovu. Tentokrát byl v čele výpravy vynikající znalec Himálaje a skvělý organizátor generál Geoffrey Bruce a úkolem expedice bylo jediné: dosáhnout vrcholu. Proto se skládala z nejlepších anglických horolezců té doby v čele s Howardem Somerwellem a Edwardem Felixem Nortonem. Nikdo však neměl větší motivaci než Mallory. Při pohledu na ledového obra se mu zrychloval tep: "Mohu za to, že se raduji z nepřekonatelného lesku, ničím neumenšené slávy, z nepokořitelné svrchovanosti Everestu?" Když na konci devadesátých let shromažďoval Reinhold Messner materiály ke své knize Malloryho druhá smrt, neubránil se obdivu: "Mallory je vždycky připraven k činu, a pokud se naskytne nějaký úkol, vyřeší jej. Je vůdčím duchem každého podniku. Vítězství nad Everestem se stalo jeho životním cílem, smyslem a měřítkem. Čím víc měsíců, energie a práce věnuje tomuto cíli, tím důležitější se pro něj stává. Everest ho poblouznil."
Spolu s Nortonem, Somerwellem a Morsheadem vedl první útok. Ve výšce 7600 metrů založila čtveřice 20. srpna výškový tábor, odkud se následujícího dne vydali tři z nich - Morshead onemocněl a nemohl pokračovat - bez kyslíku k vrcholu. Po šesti a půl hodině strastiplného výstupu dosáhli výšky 8225 metrů, ale byli na pokraji vyčerpání, a navíc se blížila noc. Rozhodli se tedy sestoupit. Sestup se ovšem málem proměnil v tragédii, když jeden z nich uklouzl a řítil se dolů do kotliny rongbuckého ledovce, ležící o tisíc metrů níž. Kdyby Mallory duchapřítomně nezarazil cepín do sněhu, nezaklesl kolem něj lano a celou vahou by se o něj neopřel, skončil by pád pro celou trojici, navázanou na jediném laně, tragicky. Pak následoval útok další skupiny, kterou vedl zkušený alpinista George Ingle Finch. Skupina vůbec poprvé v historii horolezectví použila kyslík, ale i tak se musela z výšky 8326 metrů vrátit.
Co dál? Většina hovořila o ústupu, který se zdál o to logičtější, že napadl první monzunový sníh. Ne tak Mallory. Svým nadšením strhl i Somerwella a Crowforda. V doprovodu čtrnácti nosičů vyrazili 7. června opět nahoru. Dostali se až pod Čangla, tam se však ze srázu utrhla obrovská ledová deska a v následné lavině zahynulo sedm Šerpů. Byly to první oběti Everestu, první strašná daň vyplacená za troufalost. Členové výpravy prchli z hory pronásledováni výčitkami svědomí a úvahami o odpovědnosti. Malloryho však útěk nespasil. Ledový obr ho už dávno držel ve své moci. Osmnáctého března 1923 vyšel v listu New York Times článek Výstup na Mount Everest - práce pro nadčlověka. Popisoval přípravu další výpravy, kterou Angličané chystali na rok 1924. Článek citoval Malloryho slova, která byla později mylně připsána Hillarymu a stala se motem všech odvážlivců troufajících si na nemožné. Na otázku reportéra, proč opakuje pokusy o dosažení vrcholu Everestu, Mallory lakonicky odpověděl: "Protože tu je!"

Foto
POSLEDNÍ ÚTOK

Ráno 8. června 1924 panuje na Everestu bezvětří a není příliš velká zima. V VI. táboře, postaveném ve výšce 8145 metrů, se Mallory chystá k poslednímu útoku. Den předtím si zapsal na kousek papíru: "Dokonalé počasí pro tohle počínání." Ví, že předchozí útok, který vedli Norton se Somerwellem, se nezdařil, že Somerwell se musel pro vyčerpání zastavit a že Norton se nakonec musel vrátit z výšky 8540 metrů, z místa, kam před ním ještě lidská noha nevkročila. Ví, že zhrouceného a nemohoucího Nortona, trpícího sněžnou slepotou, svádějí kamarádi do III. tábora. Že v základním táboře na Rongbuku čeká netrpělivě zbytek výpravy v čele s Geoffreym Brucem na výsledek posledního pokusu. Vyhlédne ze stanu. Nad sebou vidí příkré skalní stupně a soustavy skalních pásů, nad nimiž, jak doufá, se táhne schůdnější terén až k vrcholovému hřebenu. Od jihu se přes vrchol Everestu převalují cáry monzunové mlhy. Naposled zkontroluje ventily těžkého a neskladného kyslíkového přístroje, který jeho partner večer opravil. Tím partnerem je teprve dvaadvacetiletý Andrew Irvine. Později se objeví dohady, že právě jeho nezkušenost zavinila konečnou tragédii. Proč si zkušený Mallory vybral mladíka, který sice oplýval skvělou fyzickou kondicí, ale jem už chyběly zkušenosti? Proč si nevybral mnohem zkušenějšího Noela Odella, který čekal připraven v V.táboře? Vsadil na Irvinovu technickou zručnost, jež jemu samotnému chyběla?
Na otázky už je pozdě, je čas vyrazit. Oba muži opustí tábor a ztěžka stoupají vzhůru po suťovisku. Kolem poledního dosahují vrcholového hřebene. O hodinu později dorazí do VI. tábora Odell, který nocoval o tábor níž. Nahlédne do prázdného stanu a pak zvedne oči nahoru k hřebenu. V tu chvíli se jako zázrakem mraky na okamžik roztrhají a on spatří, jak se po sněhovém poli těsně pod druhým hřebenovým výšvihem ve výšce kolem 8600 m pohybují dva černé body. Jsou to opravdu Mallory s Irvinem, nebo ho jen šálí zrak? Jestli jsou to oni, jsou mnohem níž, než by čekal. Než se však stačí rozkoukat, mraky se opět zatáhnou. Jako opona za posledním dějstvím. Pak už totiž není nic. Co se odehrálo nahoře v mlze? Nikdo neví. George Leigh Mallory a Andrew Irvin zmizeli na vrcholovém hřebenu necelých 300 metrů pod vrcholem Everestu a živé je už nikdy nikdo nespatřil.

ZROZENÍ LEGENDY

Dne 29. května 1953 v 11 hodin 30 minut stanul na vrcholu Everestu Novozélanďan Edmund Hillary a Šerpa Tenzing Norkej. Sen mnoha horolezeckých generací se naplnil. Následoval sestup, triumfální uvítání v základním táboře a ještě triumfálnější cesta světem. Ale když utichly oslavy, ozvaly se otázky. Byl Hillary a Tenzing skutečně první? Nemohl Mallory a Irvin zdolat oněch 250 výškových metrů a stanout jako první na vrcholu už v roce 1924? Odpověď zní: mohli. Důkazy? Žádné. Ani pro, ale ani proti.
V roce 1933 se po Malloryho stopách vydala další anglická expedice. Ve výšce 8450 metrů našel Wyn Harris a L. R. Weger cepín se znaky výpravy z roku 1924. Patřil Mallorymu, nebo Irvinovi? Někomu z nich se vší pravděpodobností ano. Jeho nález potvrdil, že se tu musela odehrát tragédie, protože žádný horolezec se v tak náročném sněhovém terénu svého cepínu dobrovolně nevzdá. Došlo k ní však při výstupu, nebo při sestupu? Nikdo nevěděl. Teprve v roce 1960 našla čínská expedice nahoře na hřebenu na strmém skalním stupni, kterému se říká Second step, zbytky lana a dřevěné kolíky. Nechal je tu Mallory a Irvin? Je takřka jisté, že ano. Podařilo se jim Second step zdolat? V tom už se názory rozcházejí. Řada zkušených horolezců se domnívá, že ne. Že Second step musel být vzhledem k technickým možnostem obou statečných mužů v roce 1924 prostě nezlezitelný. Ale co když i tady zvítězila vůle nad objektivními překážkami, vždyť takových příkladů najdeme v dějinách horolezectví spoustu? Jenže nad Second stepem už nikdy nikdo žádné stopy nenašel.
V květnu roku 1999 se vzhůru k severovýchodnímu hřebenu vydala americká výprava vedená Erikem Simonsonem s cílem najít fotoaparát, který Howard Somerwell půjčil Mallorymu při cestě na vrchol. Kdyby se našel, mohly by vyvolané snímky potvrdit nebo vyvrátit všechny spekulace. Místo fotoaparátu se však jednomu z členů expedice, Conradu Ankerovi, podařil šokující nález: v prohlubni pod hřebenem, nedaleko místa, kde v roce 1924 stával legendární VI. tábor, ve výšce 8230 metrů leželo na břiše poměrně zachovalé mužské tělo s břichem přimrzlým ke sněhu. Muž měl na pravé noze okovanou botu. Holenní a lýtková kost byly evidentně zlomené. Pod tělem byly v kapesníku zabalené dopisy od Malloryho bratra a jisté Stelly. Na límci košile bylo vyšité Malloryho jméno, na kapesníku monogram G.L.M. Před Ankerovýma očima ležela mrtvola legendárního horolezce, o tom nemohlo být pochyb.
Přinesl však její nález definitivní odpověď na otázku, kdo byl první na vrcholu? Nepřinesl. Něco pomohl naznačit, něco objasnil, ale definitivní odpověď nám stále neposkytl. Pořád ještě nevíme, jak Mallory zahynul. Způsobil jeho smrt nedostatek kyslíku? Byl přinucen bivakovat a zemřel vyčerpáním? Zřítil se Irvin, strhl Malloryho s sebou a ten se při pádu zranil? Vracel se Mallory z vrcholu, nebo jen od Second stepu? Otázky, otázky.
Reinhold Messner žádné pochybnosti nepřipouští. Podle něj mluví proti výstupu na vrchol všechno, to znamená terén, doba, kdy je Odell spatřil, tehdejší výzbroj i místo, kde byla nalezena mrtvola: "Mallory ztroskotat musel a jen proto, že na cestě za nejvyšším ze všech cílů beze svědků zmizel, stalo se pro nás všechny toto přání, aby zvítězil, skutečností: Mount Everest se nám stal metaforou nemožného a Mallory zosobněním snahy o nemožné." Jiného názoru jsou však jiní, mezi něž až do své smrti patřil i očitý svědek celé události, profesor Noel Odell. Zpochybňovat prvenství Hillaryho a Tenzinga by však znamenalo zpochybnit i jejich mimořádný přínos k poznání našeho světa. Sám Hillary k tomu řekl: "Je mi milejší být první, který se po dosažení vrcholu vrátil dolů, než být jenom první, který byl úplně nahoře." Mýtus však přesto trvá.