Olga Havlová | Reflex.cz
reklama
nahoru

Olga Havlová

Pavel Kosatík2. dubna 2005 • 00:42

Už je to přes sedm let, co nežije, ale to, co na ní bylo cenné, není dnes méně zřetelné než dřív. Naopak, jako kdyby to vystupovalo jasněji. A možná se to dá shrnout do jedné věty: Olga Havlová (1933-1996) patřila k lidem, od kterých se dá učit, jak žít. Bez idealizace, ale taky bez velkých časových ztrát, které jinak většinou hrozí tomu, kdo postupuje vpřed stylem pokus/omyl. Měla samozřejmě chyby, jako je má každý člověk, ale tím, co dělala, si zasloužila, aby se o ní nakonec řeklo: byl to člověk bytostný.

reklama

Ze začátku ten život vypadal tak málo nadějně, až z toho mohlo být tomu, kdo se nacházel uvnitř,úzko. Byla ročník 1933, což byl jeden z mnoha špatných českých ročníků v minulém století; šla do školy,když Hitler začal válku, a kdyby ji vyhrál a splnil své plány,jak naložit s českým národem, patřila by ke stádu otroků, jež by nemělo právo na knížky ani na školy a jehož budoucnost by se odvíjela hlavně od toho, jak důsledně by se bylo schopno přeškolit na německou řeč. Ale ani Hitlerovou porážkou se její život tolik nezjednodušil; lidé, kteří měli za to, že vděk Rudé armádě-osvoboditelce má být bez hranic, způsobili, že komunisté rok po válce vyhráli volby a o d va roky později uchvátili i zbytek moci. Bylo vlastně zvláštní, že ji tohle názorové tornádo nesmetlo tak jako velkou část její generace. "Třídní předpoklady" k tomu měla, oba její rodiče se živili rukama, tvrdě; navíc pocházela ze Žižkova, jednoho z tradičně "levých" předměstí.

ČLENKA KLANU

Foto
Třídní předpoklad je ale jedna věc a skutečnost konkrétního života je věc jiná. Ne každý dělník byl nástrojem dychtícím po manipulaci strany,mnozí místo nenávistného snu o diktatuře proletariátu snili sen o klidných měšťanských ctnostech - bytu jako klícce, čistých šatech, úctě sousedů a známých a spokojeném životě dětí. Takoví byli Olžini rodiče, a když otec rodinu po pár letech opustil, zůstala takovou Olžina matka. Vlezla sice do strany v roce 1945, ale ze svého členství se nezbláznila tak jako tolik ostatních, protože v továrně, kde pracovala, bylo jasně vidět rozdíl mezi pravdou a režimní propagandou. Určitě jí pomohla i Olga, která v prvních poúnorových letech procházela pubertou se vší parádou. V rodině se od té doby vypravovaly desítky historek o tom, jak takové ideové zápasy matky s dcerou vypadaly. Jednou se stalo, že matka vyrobila k poctě milovaných vůdců Beneše, Gottwalda a Stalina plechový oltářík, který obložila květinami a postavila za okno, aby se chodcům projasnil všední den. Když Olga tu krásu uviděla, v záchvatu vzteku vyletěl oltář oknem. Matka zareagovala tím, že vzala ze skříně dceřiny šaty a vyházela je na dvůr.Olga, zasažená tímto ponížením, se pomstila aspoň tím, že se na zbytek dne zamkla na dvoře na záchodě. (Příznačné bylo, jak matka komunistickou stranu nakonec opustila: spočítala si, na kolik ji přijde placení členských známek, v převodu na potraviny.Výsledek ji zdeptal. Tím byl s jejím členstvím konec.) V rodině vládly ženy rozprostřené ve čtyřech generacích: Olžina babička, matka (která všechny živila), Olga s bratrem a sestrou a nakonec i děti Olžiny starší sestry Jarky. Postupně jich na svět přišlo pět, a protože otec se opět vytratil, převzala část péče teta Olga, sama ještě skoro dítě. Ale zvládla to; a její pověstná silná vůle, známá z pozdějších dob,se asi zrodila zde. Kdo tak mladý zvládne něco tak těžkého, ví napříště o životních břemenech své. Nejenže si na ně troufá, ale dokáže i své síly lépe odhadnout. Na Olze bylo možné v dospělosti kritizovat leccos, ale asi ne to, že by nedržela slovo, které jednou dala, nebo že by slevovala z plnění úkolů, jež na sebe vzala.
Rodina se proměnila v ženský klan, žárlivě odhodlaný bránit svou soudržnost navenek a láskyplný dovnitř.Olze v něm patřilo jedno z hlavních míst. V něm se stala životní realistkou; pochopila, že řeči se mohou vést, ale že hlavní jsou děti, lhostejno, jestli vlastní, nebo cizí. Napřed je jim potřeba dát najíst a postarat se o ně a pak případně je čas i na transcendenci. Možná z toho měla strach, ale nakonec jí čas i pro sebe samou zbyl, dokonce dost času. Na českém knižním trhu nikdy nebyla nabídka tak ubohá jako v první polovině padesátých let, dokonce ani za normalizace - ale Olga si pro sebe svoje knížky našla. Že sní o životě v jiné době, o jiné roli pro sebe v nějakém jiném světě, bylo vidět z toho, jak si oblíbila divadlo. Být na jevišti chvíli Annou Kareninovou znamenalo zapomenout na to, že je nutné být Olgou Šplíchalovou - se životními perspektivami, které uprostřed padesátých let byly neobyčejně špatné. Už tehdy si vybírala postavy se silným egem; učily ji, že jedna věc je v životě ještě horší než udělat chybu: neodvážit se jí, přesněji řečeno, nemít sílu na její uskutečnění. Že je opravdu silná, se ukázalo poté, co se jí jednoho dne v učení u Baťů - bylo jí šestnáct - zaťal lis do dlaně levé ruky. "Mašina mi vzala prsty," vysvětlovala své čtyři pahýly.Období, kdy si zoufala, však netrvalo dlouho, naopak se naučila ruku schovávat a úraz kamuflovat, až ho učinila očím druhých neviditelným. Nebyl to přitom žádný podvod, spíš tím prozrazovala, že dokáže svou silou přebít i některé handicapy těla. Možná že z ní šel až trochu strach, z její tvrdosti k sobě samé. Nerostla z ní taky žádná hodná holčička, která vyhlíží, koho bude moci poslouchat. Když si v padesátých letech zapálila dívka na ulici cigaretu, tak jako to běžně dělala Olga, dávala tím najevo, že nenamítá nic proti velmi ostré a nepřátelské diskusi. V každém případě díky této tvrdosti Olga přežila svou nejhorší dobu.

PŘEŽÍT ŽIVOT NA HOUPAČCE

V roce 1953 se seznámila s Václavem Havlem. Byla o tři roky starší, dospělejší a realističtější. Pro svého nového partnera byla nejenom ženou, ale vůbec člověkem,který mu otevřel svět takový,jaký opravdu byl. Z domova se naučil stylu a drilu vyšších vrstev první republiky,který však byl v padesátých letech trochu pasé. Instinktivně toužil poznat skutečnost a Olga se jevila skutečnější než dívky v plisovaných sukních s tenisovými raketami pod paží, se kterými se ho snažila dávat dohromady matka. Takže si do Olgy promítl část matčiných vlastností, přisoudil jí autoritativnost, realismus, věcnost - a od mírně dusivého objetí matky se mohl odpoutat. Olga dostala přednost i proto, že ji na rozdíl od matky mohl milovat. V době, kdy ho poznala, měla za sebou celkem pestrý a bohatý erotický život (i v tom byla "realistická", zároveň však od začátku zcela nedvojsmyslná; když poznala, že to s ní Havel myslí vážně, všechny předchozí vztahy ukončila).
Seznámením a v roce 1964 i svatbou s Václavem Havlem Olga pronikla do prostředí, které přesahovalo možnosti a zřejmě i sny vyplývající z jejího původu. Ocitnout se v prostředí špičkové buržoazní rodiny možná nebylo tak těžké, protože tento fakt v dané době, objektivně skoro nic neznamenal. (A na tom moc neměnil ani ten fakt, že Havlova matka Olze její pozici neusnadňovala.) Něco jiného ale byla společnost pražských umělců a intelektuálů, která se po víc než desetileté pauze opět stávala složitě strukturovaným světem řízeným tisícerými jemnostmi, sympatiemi a animozitami, v nichž bylo pro náležité přežití třeba se vyznat. A zde se zřejmě poprvé navenek ukázalo zvláštní bytostné založení Olgy Havlové. Člověk může kráčet životem v podstatě dvěma hlavními způsoby.Buď přijímá role, které mu život ukládá; takový člověk pak někdy říká nebo má pocit, že se něčím "stává"; životy takových lidí se podstatně proměňují studiem, které absolvovali, zaměstnáními, jež přijali; tito lidé se do svých životních kariér vžívají podobně, jako se herec vžívá do vlastní role. T o je první způsob.Druhý způsob,nazývaný bytostným, spočívá také v přijímání rozličných životních angažmá, podstatnější je však to, co takovému procesu předchází. Bytostný člověk je po stránce hlavních postojů hotov před tím, než přijal první roli. Skoro se mu nemůže stát, že by sebe nebo druhé tím, jak roli pojme, překvapil. Zatímco člověk prvního typu chce novou rolí změnit svůj život a učinit ho zajímavějším, člověk bytostný tuší, že zůstane stejný - a že to bude role, slupka, která se napříště (třeba pro použití ostatními lidmi) změní. Také člověk bytostný svým chováním reaguje na požadavky světa, ve kterém žije; jinak to ostatně nejde. Ale je imunní vůči tlaku vymazat svou osobnost.
Tím asi Olga Havlová udivuje nejvíc a bude udivovat, dokud památka na ni bude přežívat v paměti těch, kdo ji znali. Skoro celý život žila na houpačce, přihodilo se jí tolik nečekaného jako málokterému člověku. A přitom byl její život ve způsobu, jakým se k novému dění stavěla, vlastně od začátku do konce stejný.Řada věcí, jež mnohé lidi zničí a se kterými musí jiní lidé celý život zápasit, se jí vlastně nemohla přihodit. V klíčových momentech svého života si nemusela lámat hlavu tím, co je snad správné. Ona byla správná, takže to šlo samo. Toto není adorace; lidí jako Olga Havlová je mnoho. Představuje typ v jejím případě jen zřetelnější než jinde.

BUDU TĚ PODPOROVAT

Život vedle Václava Havla byl pro ni po roce 1968 obtížný,nebyl to však jen život "po boku", jak se u nás o ženách dodnes říká. Olga Havlová vedla s komunismem personifikovaným estébáky,kteří okolo ní a Václava Havla kroužili, svůj vlastní, privátní boj. Kromě toho, že se jich někdy také bála, protože si uvědomovala, že jejich činnost není svázána zákony, byla zároveň jejich mimořádně kvalifikovaným nepřítelem. Vyprávěly se historky o tom, jak Václav Havel, zvyklý na přítomnost policejních strážců jako na něco samozřejmého, vnímal vztah k nim jako druh symbiózy: když na Hrádečku mrzlo, chtěl jim nést čaj, když chtěl někam jít, tedy s jejich vědomím atd. Vztah Olgy Havlové k lidem, kteří hlídali jejich dům, byl opačný a dal se vyjádřit slovy: bezvýhradný odpor, absolutní vztek. "Nesmíš jim prozradit ani jméno vlastního psa," poručila prý jednou svému muži. Každý názor,který nepřipouští protinázor,jako by už tím sám sebe zpochybňoval, v rovině etických příkazů ale relativismus neplatí. V tom je jeden z mnoha rozdílů mezi intelektuálem a člověkem bytostným: první vše relativizuje, protože myšlení je na relativismu založeno. Druhý vnímá dobro jako dobro a zlo jako zlo - nikoli jen v rovině názoru, ale v rovině postoje, o němž se nediskutuje.
Škoda že po roce 1989 žádný sociolog neprovedl výzkum mezi manželskými páry českých a slovenských disidentů, aby zjistil, nakolik "partnerská postojová výměna" ovlivňovala výstupy toho, kdo byl reprezentantem dvojice - ve většině případů tedy muže. Výsledkem by velmi pravděpodobně bylo zjištění, že zásadní rozhodnutí připisovaná jedincům, jsou ve skutečnosti výsledkem myšlení celé dvojice. Stručně řečeno: pro dějiny by nebylo bezvýznamné vědět, jaké procento z disidenta XY ve skutečnosti tvořila jeho manželka. Takové zjištění by bylo důležité už proto, že odvaha, která disidentské postoje z velké části určovala, hybatelem společenských postojů v bližší (dohlédnutelné) době asi nebude. Že podobné podpory požíval také Václav Havel, není tajemstvím. Sám to přiznával v rozhovorech, protože v tom právem viděl důkaz hloubky vzájemného vztahu. Není snadné vystopovat eventuální podíl Olgy Havlové na jeho klíčových politických činech, jako byl třeba vznik Charty 77, důležitější se však zdá něco jiného: že byl zvyklý konzultovat s Olgou permanentně veškeré své jednání včetně banalit, které s sebou přinášel všední den. Olžino "bene" bylo jedním z prvků, jež podmiňovaly Havlův čin, opíraly ho o majestát svědomí, který Havel jinak, jak se zdá, v sobě v úplnosti neměl. Když Olga Havlová zemřela (nebo možná, vzhledem k její nemoci, ještě o pár měsíců dřív), Havel o možnost této komunikace přišel. Protože podobný druh rozhovoru přináší kromě ospravedlnění činu také značnou mravní zátěž, je možné (a nebylo by jenom paradoxem), kdyby Havel přijal zánik podobného typu komunikace i jako úlevu. Mnohé z jeho jednání v dalších letech tomu nasvědčuje.

Vlastně vůbec nebyla řeč o Olze Havlové jako "první dámě", tedy o období jejího života, kdy ji veřejnost vůbec poprvé vzala na vědomí. V té souvislosti je zvláštní, že v tomto svém postavení Olga Havlová nebyla přijata hned. Vědělo se samozřejmě o tom, že existuje, pro tisk se však stala "tématem" a zajímavou personou až po téměř třech letech Havlova působení v prezidentské funkci, respektive v době, kdy z této své funkce abdikoval - tedy ve druhé polovině roku 1992. Do té doby se jí v podstatě dařilo zachovávat anonymitu, o kterou velmi stála. A ani v dalších letech, která jí ještě zbývala, o ní nebylo možné říci, že by si ji její hradní "role" nějak přitesala podle svého, jako se to v politice mnoha lidem stává. Jako "herečka" byla lepší než part, který jí druzí lidé vymysleli.

Pavel Kosatík


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama