Michail Gorbačov | Reflex.cz
reklama
nahoru

Michail Gorbačov

Jefim Fištejn2. dubna 2005 • 01:02

Nedávno získal autorská práva na vlastní jméno, aby zabránil jeho komerčnímu zneužití. Slova "Gorbačov" a "Gorby" jsou tedy obchodní známkou a zisky z jejího prodeje plynou do stejnojmenné nadace sídlící ve středu Moskvy. Stalo se tak téměř dvacet let od chvíle, kdy svět poprvé uslyšel, že kdosi jménem Gorbačov byl zvolen novým generálním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu.

reklama

Jeho jméno lze nalézt na "ruské vodce" německé výroby, na amerických stavebninách a japonských těstovinách. Jeho fotka slouží jako reklama řetězce Pizza Hut a počítačů značky Apple. Je filmovou hvězdou a vůdcem ekologistů. Patří k pěti nejlépe placeným přednášejícím světa a dodnes umí zaplnit stadióny. V Německu jeho návštěvy vyvolávaly davové šílenství a dostaly označení "gorbymanie". Condoleezza Riceová, takto ministryně zahraničí USA, ho na sjezdu Republikánské strany označila za jednoho z největších mužů 20. století, jehož zásluhy ve věci ukončení studené války jsou nedoceněné: "Mohl vyprovokovat kolosální krizi -vojáků na to měl stále dost - ale z nějakého důvodu v

Foto
poslední minutě vždy ucouvl a nepoužil maximální sílu." S tím sotva mohou souhlasit obyvatelé Vilniusu nebo Rigy, kteří za jeho vlády zažili krvavé potlačení mírumilovných demonstrací za nezávislost. Ze stejných důvodů na území Gruzie je na něho vydán zatykač a Ázerbájdžán žádá o jeho zbavení Nobelovy ceny míru a chce ho pohnat před soud kvůli zločinům proti lidskosti.
Ve světě je jen málo (pokud vůbec) politických činitelů, kteří vyvolávají tak vášnivý obdiv a odpor jako Michail Sergejevič Gorbačov (2. 3. 1931), první a zároveň poslední prezident Sovětského svazu. Obdiv v cizině a odpor - v široké škále od pohrdání až po nenávist - ve vlasti. Jako politik a člověk je postavou rozhodně netuctovou, dramatickou, proto je nesnadné psát o něm zcela nestranně a odtažitě. Dvacet let, která uplynula od březnového pléna ÚV KSSS, kdy byl zvolen generálním tajemníkem ústředního výboru této strany, je doba dostatečně dlouhá, aby pro takový pokus byl zajištěn náležitý časový odstup.

APRÍL, APRÍL ...

Viděno zpětně, stenografický zápis Gorbačovova projevu na plénu ÚV KSSS v dubnu roku 1985, kde poprvé začal mluvit o přestavbě, mohl vypadat asi takto: "Soudruzi a soudružky! Začínáme radikální přestavbu naší společnosti. Pokud budeme ve své činnosti důslední, už za několik let Sovětský svaz přestane existovat jakožto stát (oživení v sále, nechápavé pohledy), národní republiky se osamostatní, v některých z nich proběhnou krvavé ozbrojené konflikty, vedoucí úloha strany bude zrušena a samotná strana se stane bezvýznamnou opoziční silou (v sále sílící mumraj, výkřiky nesouhlasu: "Co to mele?"), státní majetek bude privatizován, v zemích východní Evropy proběhnou ,sametové' revoluce,Varšavská smlouva a RVHP se rozpadnou a většina jejich členů vstoupí do bloku NATO a Evropské unie. Tak co, soudruzi, jdeme do perestrojky? (V sále všeobecná rvačka, v prezídiu pokus o lynčování řečníka.)" Po takovém projevu by Michail Sergejevič nepochybně skončil ve svěrací kazajce, o incidentu by se nikdo nikdy nedozvěděl, neboť by plénum bylo zpětně označeno za nekonané. I dnes nám to připadá jako divoká fantazie, přestože vše se v posledku do puntíku splnilo.
Jestliže skutečný stenogram projevu vypadá zásadně jinak, nebylo to proto, že by se Gorbačov bál ohrozit nepatřičnou upřímností své zvolení do čela vládnoucí strany. Myslel si totiž tehdy, a myslí i teď, pravý opak.
Nikdy neumdlel ve snaze zabránit tomu, aby se vývoj ubíral právě těmito cestami. Vždy viděl své historické poslání v tom, dynamizovat a zachránit to dobré, co v sobě skrývalo socialistické zřízení. Jeho problémem bylo, že vcelku nebylo co dynamizovat a zřízení v sobě skrývalo po čertech málo dobrého.
V Leninově muzeu ve vesnici Šušenskoje zanechal po sobě Gorbačov zápis v knize návštěv: "S hrdostí konstatuji, že se jeho plány a vize staly nyní
Foto
skutečností.V tom, co Iljič započal, pokračujeme my, jeho věrní následovníci. Právě o tom je naše perestrojka.
V této zlomové době se ve všech našich revolučních činech řídíme Leninovými myšlenkami, Leninovým příkladem." Když místo Leninova vyhnanství navštívil a učinil tento zápis, psal se podzim 1988. Zbýval rok do rozpadu "socialistického souručenství", tři roky do zániku Sovětského svazu. Pro Gorbačova to však nikdy nebyla povinná slovní kamufláž. Proto ve skutečném, nevymyšleném zápisu jeho vystoupení na plénu ÚV můžeme číst zcela jiná slova popisující vizi, která se v žádném směru nevymyká dobovým dogmatům: "Nemáme Reflex zapomínat, že ideologická válka je zápasem o lidi, o jejich světonázor, postoje, sociální orientace ... Pevným krokem kráčíme ke komunismu ... Velký říjen zvěstoval světu zrození nového státu dělníků a rolníků, uskutečnil humánní zásady sociálně-ekonomického vývoje společnosti ... Jsme hrdi na vysokou úroveň sociální péče o člověka práce v naší zemi. To je to, co činí socialismus socialismem, zřízením pracujících pro pracující. Pevně věříme v životnost marxisticko-leninského učení ... Náš cíl -více demokracie, více socialismu, lepší život pracujícího člověka, moc a sláva naší země."

VYNUCENÉ KROKY

Z každé ze svých ideových pozic Gorbačov ustupoval nerad a pod tlakem okolností. Za jeho vlády (aniž by kdy přiznal osobní odpovědnost) se konaly četné pokusy o krvavé potlačení projevů nespokojenosti - v Tbilisi, Baku, Vilniusu, Rize. S jeho přímým vědomím informace o černobylské tragédii byly pozdrženy skoro o týden a uvolněné zprávy její dopad zcela bagatelizovaly. Celý rozsah tragédie, která postihla tři a půl miliónu lidí, byl poprvé přiznán - glasnosť sem, glasnosť tam - až po třech letech, v květnu 1989. Když mimořádný, březnový Sjezd lidových poslanců v roce 1990 rušil pověstný 6. článek ústavy o vedoucí úloze komunistické strany, Gorbačov vášnivě proti změně brojil. Stejně tak se postavil proti zákazu KSSS a k soudnímu líčení o zločinech komunismu v roce 1992, kam byl přizván jako svědek, se ostentativně nedostavil. Na podzim roku 1991, jak prozrazuje ve svých vzpomínkách politolog Alexandr Cipko, v té době Gorbačovův přítel, se pokusil zatknout "bělověžské spiklence" (rozuměj prezidenty Ruska, Běloruska a Ukrajiny, kteří Bělověžskou dohodou zrušili Sovětský svaz), leč ministr obrany maršál Jevgenij Šapošnikov odmítl splnit rozkaz. Ještě teď, jako zakladatel a sponzor jedné z drobných sociálně demokratických formací, veřejně kritizuje východní rozšíření NATO. V dubnu '85 a dlouhé měsíce po něm se z gorbačovských vystoupení nedalo jednoznačně usoudit, kterým směrem hodlá společnost vést. Jeho oslavný projev ke Stalinovým narozeninám se zdál být jasnou narážkou na nadcházející rehabilitaci generalissima - tak jasnou, že se Stalinova dcera Světlana ( tehdy už Lana Petersová) na pozvání ruské strany vrátila z emigrace do vlasti. Za rok však všechno bylo jinak - a rozmarná dcera komunistického diktátora Rusko definitivně opustila.
Ten, kdo mermomocí chce vidět v Gorbačovovi vědomého demokrata-reformátora, by musel umět vysvětlit, jak se tomuto sedláckému synkovi podařilo
Foto
udělat závratnou stranickou kariéru až k metě nejvyšší, jak se mu podařilo stát se odchovancem a obdivovatelem Jurije Andropova, jemuž chtěl být dobrým pokračovatelem. Musel by umět vysvětlit, jak se mohl tak osudově zmýlit stalinský zubr, ministr zahraničí SSSR Andrej Gromyko, který, když doporučoval dynamického Michaila Gorbačova na post generálního tajemníka ÚV KSSS, charakterizoval ho slovy: "Michail má okouzlující úsměv, ale skrývá za ním železný stisk zubů."

VSTUPENKA DO DĚJIN

Člověk, to je styl, říkají klasikové.Tím více to platí o člověku veřejném, politikovi a v míře ještě vrchovatější o vůdci země, jako je Rusko, kde tradice carského samoděržaví byla umocněna zkušeností bolševické samovlády. Zde povahové vlastnosti, chování, temperament, komplexy a rozmary vůdce bezprostředně ovlivňovaly státní politiku, a tím i osudy miliónů poddaných. Spravedlivost žádá, abychom oddělili původní motivaci posledního sovětského prezidenta od těch dopadů, které způsobila netoliko jeho programová předsevzetí, jako spíše právě způsob chování, styl, používaný slovník. Na tehdejší poměry mladý - čtyřiapadesátiletý -, výmluvný, otevřený generální tajemník vzbuzoval důvěru svých zahraničních partnerů a doma aspoň nenaháněl strach. Nejenže rehabilitoval Nikolaje Bucharina a jiné starokomunistické štvance a propustil z vyhnanství Andreje Sacharova - rehabilitoval také dříve zakázaná slova jako glasnosť, milosrdenství, lidskost, nové myšlení. Svou příslovečnou nerozhodnost sám vysvětloval tím, že za léta perestrojky "jako by prožil několik životů". Skutečnost, že se dokázal mimořádně rychle proměňovat, adaptovat na nové situace, brát na sebe stále nové podoby, znesnadňuje porozumění jeho historické úlohy - jako kdybychom měli co do činění s několika jeho klony. On sám nemá sebemenší pochybnosti ohledně svého nezadatelného práva na čestné místo v učebnicích dějepisu. Nebojí se za tím účelem vstoupit do polemiky se svými učiteli: "Marxismus nás učí nepřeceňovat úlohu osobnosti v dějinách. Dospěl jsem k jinému názoru. Dějinami hýbou velké iniciativy, a tudíž i velcí lidé. K tomu je zapotřebí intuice, analýza, zkrátka kromobyčejné povahové vlastnosti, jinými slovy, je zapotřebí právě oné velké osobnosti. Někteří žehrají: ,Dejte pokoj s Gorbačovem! Systém byl prohnilý a spadl by i bez něj!' A nemají pravdu! Někdo musel to riziko podstoupit -vztáhnout ruku na tu obří mašinérii." Když má pocit, že obhájil vlastní přínos k neodvratnému běhu dějin, je Gorbačov ochoten zaplatit za vstupní lístek: "Avšak není-li historie předurčena, nezbavuje své činitele odpovědnosti. I já musím přiznat, že v mnoha důležitých ohledech jsme chybovali."
Dalo by se namítnout, že chybovat lze jen při vědomém chování, jsou-li vytyčeny cíle našeho snažení. Nechme Gorbačova dotáhnout myšlenku do logického konce - je více než pozoruhodné, v čem dnes spatřuje své tehdejší pochybení: "Měli jsme hledat a nabídnout komunistické nomenklatuře jiná, optimálnější řešení. My jsme ji
Foto
ocejchovali jako konzervativní, dokonce reakční vrstvu. Ve skutečnosti to byla, ať to bereš jak to bereš, elita národa. Neměli jsme si ji znepřátelit. Nedomysleli jsme to do konce."

RUSKÉ JARO

Každý z gorbačovských klonů se pokoušel nahmatat směr a rychlost společenského pohybu zcela intuitivně - "baj očko", aniž by si uvědomoval, že intuice je často sestrou sebeklamu. Probuzenou společnost více než perestrojková politika dráždila právě nepřítomnost jakékoli artikulované politiky.V prvních letech mohl Gorbačov počítat s navyklou poslušností a nesamostatností sovětské společnosti.Velmi záhy však zásoby veřejné pokory byly vyčerpány. Společnost zvyklá na státní pečovatelství se nedočkala slíbených zázraků a obrátila svou zášť proti iniciátorovi přestavby. Krasoduchá mnohomluvnost začala lidem pěnit krev.V dubnu roku 1991 na Bushovu žádost navštívil Moskvu veterán americké politiky Richard Nixon. Setkal se v Kremlu s Gorbačovem a ujistil ho neochvějnou sympatií Bílého domu.Ve zprávě, kterou Bushovi podal, však suše shrnul svůj dojem: "Sovětský svaz je Gorbačovem unaven."
S jistotou lze tvrdit, že hlavním zdrojem perestrojkové inspirace bylo pro Gorbačova Pražské jaro. O to nepochopitelnější je, že zkušenost československých INZERCE S osmašedesátníků nikdy nedokázal přetavit do konstruktivnějšího projektu a svou bezradností působil spíše jako Dubčekova karikatura. Dotáhl to ke stejným koncům i bez cizích okupantů.

ZÁKON NEZAMÝŠLENÝCH DŮSLEDKŮ

Skutečnost, že dnes i ruští komunisté uznávají, byť mermomocí, soukromé vlastnictví, přednosti parlamentní demokracie a pluralismu, svědčí o mnohém. Politická liberalizace, kterou spustil Gorbačov svou perestrojkou, způsobila
Foto
nakonec srpen roku 1991, zrušení mocenského monopolu KSSS, zavedení tržních reforem a konec studené války. Problém tkví v tom, že Michail Sergejevič, ověnčený vavříny "kmotra svobody a demokracie", udělal setsakramentsky málo pro vítězství těch hodnot, za jejichž obhajobu je opěvován.
Politika se hodnotí zcela jiným měřítkem než třeba vědecká nebo tvůrčí činnost. Politik je pokládán za efektivního jen tehdy, pokud umí předjímat vývoj událostí, dovedně zneškodnit odpůrce a dosáhnout stanovených cílů. Politik, který je procesem spíše vlečen, jenž pasívně dohání události, není tvůrcem nových realit, nýbrž jejich otrokem. Říká se tomu zákon nezamýšlených důsledků.
Michail Gorbačov velice stál o přátelství mocných tohoto světa a bylo mu dopřáno.
Může se pochlubit vavřínem Nobelovy ceny míru, avšak každá analýza jeho zahraničněpolitické činnosti musí prozradit, že ani " nové myšlení" nebylo geniálním vnuknutím generálního tajemníka - spíše postupným a vždy vynuceným přiznáním toho, že sovětská vojenská mašinérie není schopna konkurovat té americké. Gorbačovská zahraničněpolitická doktrína byla zamýšlena jako varianta "realpolitik", ve výsledku však vypadala spíše jako bezpodmínečná kapitulace.
Bylo a zůstává velkým štěstím pro svět, že Gorbačov nerozuměl "výzvám doby" a neuměl na ně najít odpovědi, které by byly v souladu s jeho představami. Jeho chaotická horečnatá činnost rozhodně přispěla k zániku strany a státu, jimž stál v čele, definitivně pohřbila celý socialistický projekt a nastartovala tržní modernizaci. Bezradný Gorbačov byl pro svět stokrát větší výhrou než nějaký jeho jasnozřivý a organizačně schopný klon. Je paradoxem, že v čele reforem, na jejichž konci byl krach sovětského společenského modelu, stál hluboce sovětský člověk, který si ten konec vůbec nepřál. Lehce pozměněn, dal by se na něho vztáhnout klasikův odsudek: "Ty, reformátore, nejsi sám sebe hoden." Aniž by to tušil, splnil Gorbačov důležitý historický úkol - ukončil komunistický experiment, který přišel Rusko a svět velmi draho. Na víc neměl síly. Vrátit Rusko na cestu normálního sociálněekonomického a politického vývoje musí jiní lidé -v jiné době a v jiném státě.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama