Kdyby jí dnes bylo třicet, měla by šanci stát se zbožňovanou filmovou hvězdou. Jenže Irena Kačírková (24. března 1925 – 26. října 1985) se do doby, v níž žila, svým zjevem ani nadáním nehodila.
"Když vešla jako Lady Torrance v Sestupu Orfeově na jeviště, byla jako Sophia Lorenová," vzpomíná její někdejší kolegyně Libuše Švormová. Zjev Ireny Kačírkové byl opravdu impozantní. Nezapomenutelná ústa, výrazné oči, vysoká, žensky ztepilá postava. Byla bezvýhradně a neslovansky krásná. Jenže do světa divadla a filmu vstoupila na konci čtyřicátých let, kdy se nosily úplně jiné typy. Nemohla hrát Maryšu, vhodná role pro ni nebyla ani v Tylových či Jiráskových hrách, které opanovaly jeviště. V montérkách, které mnohem později oblékla ve Starcích na chmelu, vypadala nepatřičně.
"Je zvláštní, že typové omezení herce všichni, i herci sami, přijímají - kromě právě tohoto jediného případu, kdy jde o omezení krásou," napsal v monografii vydané Městskými divadly pražskými k jejím šedesátinám divadelní kritik Jindřich Černý. Za šestatřicet let své herecké kariéry sehrála v divadle stovku rolí a další stovku ve filmu a v televizi. Byla však zaškatulkovaná do typu rozkošné, tu přelétavé, tu prostořeké či trucovité paničky, svéhlavičky, vdovičky ...
Sama Irena Kačírková si v jednom rozhovoru ve druhé polovině šedesátých let povzdechla, že dostává role spíš podle vzhledu než podle schopností. A to v té chvíli nevěděla, že její šťastnější pracovní etapa právě zvolna končí. Ještě pár hezkých rolí a bude už jen paběrkovat a dívat se, jak úlohy, které vášnivě touží hrát, dostávají mladší herečky.
Proti svému zjevu
"Máma byla člověk do nepohody," říká její jediná dcera, scénografka Kristina Novotná. Je své mamince podobná, zdědila její výrazná ústa i vysokou postavu.
Irena Kačírková, od pohledu mondéna, klamala tělem. Milovala přírodu víc než velkoměstské kavárny. Nebyla to panička, které by byla cizí starost o domácnost nebo o dítě. Jen měla strašně málo času. Většinu ho pohltila její práce, která ji k smrti bavila. Navíc na herečce byla závislá početná rodina. Po rozvodu se svým mužem, scenáristou J. A. Novotným, zůstala sama s tříletou dcerou a rodiči, kteří jako příslušníci bývalé buržoazie nesehnali práci. Maminka, ač bývala sama zvyklá zaměstnávat čtyři služky, převzala péči o domácnost i každodenní starost o vnučku. Irena se krátce po porodu vrátila na jeviště Městských divadel pražských, kde strávila s výjimkou jednoho roku celý svůj herecký život.
"Už jako miminko mě babička nosila do divadla, aby mě máma nakojila," vzpomíná Kristina Novotná. "Nikdy neměla moc času, byla pro mě takovou krásnou princeznou, která je jen občas. Když ale měla volný den, znamenalo to vždycky ohromnou akci. Šlo se na parník nebo do zoo, nejčastěji někam do přírody a náš výlet musel končit v nějaké hospůdce, kde jsme si daly pohár. Stejně se pak chovala k mému synovi."
Od rozvodu už si Irena Kačírková nikdy nenašla stálého partnera. Neměla ani kde. Pohybovala se pouze v divadle, mezi kolegy, z nichž většina byla jejími velmi dobrými kamarády. "Chlapi ji zbožňovali, ale do její káry se s ní nikdo nezapřáhl. Myslím, že se jí báli," poznamenává dcera Kristina.
"Všichni chlapi si mysleli, že je nějaká královna ze Sáby a že jí budou muset ležet u nohou a sloužit. To vůbec nebyla pravda," potvrzuje její slova Libuše Švormová a dodává: "Irenka měla spoustu výborných kamarádů, ale s těmi, kdo by přicházeli v úvahu pro něco víc, to nikdy neuměla."
Nebyla samotářský typ. Byla šťastná mezi lidmi. Divadlo s mimořádně družným a soudržným hereckým souborem jí to však dokázalo nahradit jen částečně. Partner jí chyběl. S přibývajícím časem však bylo asi čím dál těžší se ke krásné a zralé ženě probojovat. Byla příliš samostatná, příliš přivyklá nedělit se o své starosti, mít na svých bedrech zajištění rodiny. Vychovala dceru, vybudovala si malý byt pod střechou na Václavském náměstí, nechtěla už být na nikom závislá. Dokonce ani v době, kdy věděla, že umírá, nežádala o pomoc. Na první pohled by se zdálo, že jí svět leží u nohou, ale ve skutečnosti šťastná nebyla.
Statečná holka
Irena Kačírková měla od dětství úplně jasno, čím chce být. Její rodiče (tatínek byl zámožným kožešníkem) jí v ničem nebránili, ve své dceři se spíš viděli. Budoucí herečka nejprve vystudovala gymnázium, které jí dalo základ vzdělání. Její dcera po ní zdědila knihovnu čítající tři a půl tisíce svazků a tvrdí, že je maminka všechny přečetla, obvykle na úkor spánku.
Teprve po gymnáziu se Irena Kačírková přihlásila na Státní konzervatoř, jejíž dramatické oddělení se přeměnilo na divadelní fakultu Akademie múzických umění. Jejími učiteli byli především Miloš Nedbal a Jiří Plachý. Spolužačka a budoucí celoživotní přítelkyně Nina Jiránková vzpomíná na přijímací zkoušky v knize Ornestinum: "Ladislav Pešek dostal nápad, že by se první zkoušky měly konat v plavkách. Irena byla moc krásná holka a k mému zděšení nastupovala přede mnou. Dveře zůstaly pootevřené, a tak jsme mohli pozorovat komisi i uchazeče. Když tam vplula Irena v plavkách, Jiří Plachý vstal, uklonil se a chór dam vydechl: Óóó ...!"
Z prvního angažmá v Realistickém divadle odešla už po roce společně s Otou Ornestem, nově jmenovaným ředitelem Městských divadel pražských. V sedmadvaceti letech, v roce 1952, se jí narodila dcera, o tři roky později se rozvedla. Padesátá léta byla zároveň dobou největšího politického tlaku, který kdy Irena Kačírková zažila. Nebylo to plíživé a nahlas nikdy nezdůvodněné odstavení od práce jako později, v sedmdesátých a osmdesátých letech.Tentokrát na ni přímo útočila Státní bezpečnost. Snažila se ji získat pro spolupráci - herečka, která uměla tři jazyky, by se jí hodila jako donašečka. "U Ireny si mohl být člověk absolutně jistý, že na tohle by nikdy nepřistoupila," říká Libuše Švormová.
Irena Kačírková byla až chlapsky přímá.
Dokonce ani v divadelním prostředí, které k tomu přímo vybízí, nedělala klepy. Ke svým přátelům se hrdě hlásila i v době, kdy byli v nemilosti režimu a zavrženi. "Jestli maminku něco trápilo, bylo to vědomí, že nemůže vystupovat rozhodněji a projevit větší statečnost. Věděla, že je na ní existenčně závislá celá rodina a že nemůže jednat jen za sebe," vzpomíná dcera Kristina.
Zářivá léta
Stěžejní osobnost Městských divadel pražských Ota Ornest tu uváděl v šedesátých letech nejen světovou klasiku, ale i moderní konverzační hry světového repertoáru. Zatímco Divadlo Komedie nabízelo spíš oddechový repertoár, Komorní divadlo v Hybernské ulici se stalo vlajkovou lodí moderního divadla na světové úrovni. Později přibylo ještě Divadlo ABC, osiřelé po odchodu Jana Wericha. Irena Kačírková byla se svou krásou, komediálním talentem, intelektuální jiskrou a neklidným duchem ideální představitelkou zdejšího repertoáru. K vrcholům jejího umění patří Zlodějka z města Londýna v Radokově režii, Lady Torrance v Sestupu Orfeově, Alžběta v Marii Stuartovně, Jeffersonova Médea. V půlce šedesátých let, kdy jí bylo čtyřicet, byla na vrcholu: plně vytížená v divadle, s několika hezkými rolemi ve filmu (frustrovaná učitelka v muzikálových Starcích na chmelu či okouzlující Bílá paní ve stejnojmenné Podskalského komedii).
Milovala práci v rozhlase, často recitovala v Lyře Pragensis či ve Viole, dabovala. Přes hudrování na typologicky stejné role ji práce v divadle uspokojovala. Setkání s Otou Ornestem bylo osudové. "Ty jsi zasáhl do mého života tak, že jsi ho vlastně určil - a vím, že kdybys mohl, neseš za to dodnes svou bezděčnou odpovědnost. Mám Ti za co být vděčná - protože ta konečná smutná bilance už je mimo Tvůj dosah. Nezapírám, že je mi z toho úzko a že ,jsem si ten život jinak myslila' (...). Nejsem ještě dost moudrá, abych se uměla smířit a odpouštět záměrné potopení hodnot a lidí - zvlášť když byli ještě tak živí, že přežívají dodnes - i pod tou kalnou vodou," napsala Otovi Ornestovi na jaře 1985, kdy on přežíval na okraji společnosti a jí, jak věděla, zbývalo pár měsíců života.
Hořké konce
Sovětská invaze do Československa v srpnu 1968 znamenala konec pokusu o svobodu i konec kariéry Ireny Kačírkové. Filmovat nesměla, v televizi mohla hrát jen malé a záporné role. "Pamatuji si, že se mnou řešila, jestli má vzít malou roli v seriálu Třicet případů majora Zemana. Samozřejmě měla hrát zápornou roli nějaké bývalé buržoazní paničky. Nakonec se rozhodla, že ji vezme. Bavilo ji, že může v rámci této role říct nahlas a do televize, co si o komunistickém režimu myslí," říká Kristina Novotná.
Změny v divadle nebyly tak rychlé. Ota Ornest zůstal ředitelem MDP až do roku 1972, úplně odejít musel o další dva roky později. Do té doby si ještě Irena Kačírková mohla zahrát ve Williamsovi, Albeem, Ayckbournovi, Čechovovi, Anouilhovi. Jeffersonova Médea v roce 1973 a Alžběta Anglická v Marii Stuartovně o dva roky později byly už jen labutí písní.
Nový, normalizační ředitel MDP Lubomír Poživil členy starého souboru sice zpočátku respektoval a neobtěžoval, ale zároveň ani nevytěžoval. Angažoval mladé herce, kteří nepamatovali Ornestovu éru, a repertoár stavěl na nich.
Boris Rösner, který do souboru přišel právě v této době, vzpomíná, jak zkoušel hlavní roli v Lermontovově Maškarádě: "Čtyři hlavní role - Arbenina, Ninu, Zvjozdiče a Baronesu - dostali herci o generaci mladší, než bývá zvykem. Kolem obsazení se v divadle rozpoutal velký rozruch. Zkoušeli jsme. Letmo jsem se podíval do portálu a zahlédl Irenu Kačírkovou. Kolega se dívá, jak hrajete, vždycky jen ze dvou důvodů: buď je váš kamarád a fandí vám, anebo váš kamarád není a roli vám nepřeje. Pozdravil jsem. Irena Kačírková se tvářila jako ušlechtilý kámen. Pozdravil jsem znovu. Opět neodpověděla. Doneslo se mi, že si myslela na roli Baronesy, kterou hrála Carmen Mayerová. Po premiéře za mnou Irena přišla a řekla: ,Velmi zdařilé.' Byla to pochvala největšího rázu."
Věděla, že by mohla hrát víc a lepší role, než jaké dostávala. "Strašně chtěla hrát Mixovou v Srpnové neděli," vzpomíná někdejší dramaturgyně Městských divadel pražských Alena Kožíková. Mixová, zralá žena zmítaná strachem ze stárnutí, kterou nikdo nepotřebuje a nikdo nemiluje, dokonce ani její milenec, by bývala byla role přesně pro Kačírkovou. Ale nakonec ji dostala o třináct let mladší Věra Galatíková. "Poživil věděl, že máma je na tom už hodně špatně, a obsadil ji do úplně blbé hry Opera mafioso. To musela hrát až do konce," povzdechne si Kristina Novotná.
Příliš krásná na život
Že je vážně nemocná, se Irena Kačírková dozvěděla po operaci žaludku v únoru 1981. Čeští lékaři jí nic neřekli, ale diagnózu, kterou tušila, jí potvrdil známý německý doktor, kterého se přímo zeptala. Byla to rakovina.
O měsíc později se jí narodil vnuk Kryštof. Stejně jako kdysi dceru ho brala na výlety do zoo a na dobroty do restaurace. Hrála. Ještě rok před smrtí nastudovala sedm rolí v konverzační hře Mandarínkový pokoj a zmíněnou Operu mafioso.
"Vyprávěla nám, že cestou ze zájezdu už musí v autobuse stát, jak ji všechno bolí, ale nepřikládali jsme tomu zase takovou váhu," vzpomíná Libuše Švormová. Ke konci ji na divadelní zájezdy musel vozit zeť autem. Nikoho jiného vedle sebe nesnesla. Málokdo tehdy tušil, že nemoc postoupila a Irena Kačírková má metastázy do kostí a nesnesitelné bolesti.
"Spisovatel, malíř, skladatel, ti všichni mohou odložit svou práci na jinou, šťastnější chvíli, kdy nebudou právě trýzněni fyzickou nebo duševní bolestí. Herec tuto možnost nemá. A je-li zchvácen k smrti, těžce nemocen, je ochoten umřít na jevišti, protože tam je jeho život! Tam jsou všechna jeho zrození, jeho prohry i vrcholy, i jeho konec," napsala si herečka pár let před smrtí v jednom rozhovoru svůj epitaf.
Celý život se těšila, až zestárne a přehraje se konečně do charakterních rolí. Nedožila se toho. Jindřich Černý na závěr její biografie napsal: "Bývalo,myslím, něco spravedlivého v tom, že herečka, která měla moc fascinovat davy, věděla o této své moci a cítila její projev v míře své slávy. Mám giraudouxovský pocit, že krásných žen s talentem je v tomto mužském světě příliš málo. Mají to těžké. Zdá se, že se dotýkají pravdy jen z povrchu nebo že se jí vůbec štítí dotknout. Neboť pravda není krásná. Don Quijote byl blázen: Dulcinea byla špinavá děvečka. Ale copak krásná Dulcinea Quijotova nikdy nebyla, není, nebude - nesmí být z tohoto světa?"
