Albert Einstein | Reflex.cz
nahoru

Albert Einstein

Čestmír Lang21. dubna 2005 • 15:01

Syn židovského obchodníka (14. 3. 1879-18. 4. 1955) z jihoněmeckého Ulmu byl opožděný ve vývoji. Dlouho se choval jako autistické dítě: mluvit začal až ve třech letech způsobem, který byl odlišný od projevu vrstevníků. V myšlenkách neformuloval slova, ale celé věty, pak si je potichu mumlal, a teprve když si ověřil, že jsou v pořádku, vyslovil je nahlas. Jeden z největších géniů dvacátého století odmala vykazoval protiklady, jimiž fascinuje dodnes.

V předškolním věku trpěl záchvaty vzteku. Když se mu něco nelíbilo, zbledl jako stěna a začal řádit. Obětí jeho agrese bývala hlavně domácí učitelka. Sestra Maja později vzpomínala, že pětiletý Albert Einstein po ní často házel židlí.
K předškolnímu věku patřil i zážitek, na který Einstein rád vzpomínal. Byla to chvíle, kdy mu otec poprvé ukázal kompas. Alberta fascinovalo, že střelka přístroje ukazovala stále jedním směrem. Muselo tam být něco hluboce skrytého, vyjádřil se později.
Ve škole dominoval.To je fakt, navzdory tradovaným legendám, že byl špatným žákem.V prvním roce byl primusem třídy a po celou dobu povinné docházky patřil k lepším žákům. Špatnou známku měl jen z tělocviku, z něhož se bez přestání snažil uvolnit.

Po návratu ze školy si nehrál s kamarády, ale ležel v knihách: "Všechno, co jsem si od života přál, bylo sedět klidně v rohu pokoje a pracovat, aniž by si mne lidé všímali." Přítelkyně jeho druhé ženy to komentovala následovně: "Okolo něj mohl být hrozný kravál, ale on nic neslyšel, byl schopen se izolovat jako na liduprázdném ostrově. Svým nepřítomným pohledem působil jako svatý v extázi."
Dají se v biografii dospívajícího Einsteina vystopovat předpoklady pro "skok" od přirozeného nadání ke genialitě? Howard Gardner srovnával Einsteina se šesti dalšími vysoce kreativními osobnostmi minulého století, mimo jiné také s Freudem, Picassem a Gándhím. Za nejpodstatnější předpoklad mimořádné kreativity považuje rodinnou atmosféru v letech mezi jinošstvím a dospělostí.
Když rodiče ponechají ratolesti při jejich snění na pokoji, umožní jim, aby v souladu se svou zvídavostí objevovaly svět.Tak se shromažďuje potenciál kreativity pro budoucí vývoj. Podle Gardnera je příliš vysoký inteligenční kvocient spíše překážkou než oporou na cestě ke genialitě. Výjimečné jedince pohání niterný motor jejich vůle - nemohou prostě bez kreativity žít. Zdrcující většina vysoce kreativních jedinců má také řadu charakterových vlastností, které se naprosto vymykají vžitým normám a často okolní svět provokují.

GYMNÁZIUM? K ČEMU!

Na mnichovském gymnáziu dominoval Albert jen ve fyzice a matematice, jinak byl průměrný student. Absolutně nesnášel autoritativní pedagogy - byl v permanentním konfliktu s profesory, kteří nutili své žáky memorovat nazpaměť probranou látku.
V této době se utvářely jeho budoucí postoje: od odmítání hierarchických struktur v zaměstnání, konvencí ve styku mezi učiteli a studenty, nadřízenými a podřízenými až po nerespektování etikety v oblékání a chování na veřejnosti. Byl mu cizí jakýkoli oportunismus, odmítal projevy dogmatického myšlení ve všech oblastech - od fyziky až po náboženství. Ostře a bez ohledu na osobní následky odsuzoval nacionalismus, militarismus a rasismus.

"Jeho nerespektování norem a pravidel v sobě přitom mělo něco z nevázanosti dítěte, kterou si uchoval až do pozdního stáří," poznamenal Gardner.
Zdánlivou naivitu kompenzoval obrovským sebevědomím. Když na gymnáziu zjistil, že mu výuka nic nepřináší, nechal si od profesora matematiky vystavit potvrzení, že jeho znalosti jsou na úrovni maturanta. Na základě atestu lékaře, před nímž simuloval neurastenické vyčerpání (tehdy módní chorobu), se nechal ze školy propustit. S posudkem z matematiky se jako šestnáctiletý přihlásil k přijímacím zkouškám na curyšskou polytechniku. Překážkou jeho přijetí nebyla matematika a fyzika, ale slabé znalosti v botanice a francouzštině.

Přestože nebyl ke studiu připuštěn, profesor fyziky Heinrich Weber byl jeho výkony natolik uchvácen, že ho vyzval, aby navštěvoval jeho přednášky. Když Albert v roce 1901 studium ukončil, chtěl na polytechnice zůstat jako vědecký aspirant. Ale trpělivost jeho ochránce profesora Webera byla u konce. Odmítl jeho žádost s poznámkou: "Einsteine, jste slušný chlapec, ale máte jednu chybu: nenecháte si od nikoho nic říct."
A tak nebyla první štací jeho vědecké kariéry univerzita, ale místo soukromého pomocného učitele ve Winterthuru.Teprve o rok později se s pomocí přátel dostal na dobře placené místo v Patentovém úřadě v Bernu.

ZÁZRAČNÝ ROK 1905

Práce v Patentovém úřadě pro něho nebyla jen nudným papírováním, poskytovala mu i vědecké impulsy.
"Počátkem století zpracovával návrhy patentů, které se zabývaly synchronizací hodin na různých místech Švýcarska pro potřeby železniční dopravy," všímá si americký historik Peter Galison.
Einsteina napadlo, že řešením by nemusel být elektrický impuls, ale využití světelného signálu. Galison dokládá, že Einstein nebyl -jak se traduje - jen abstraktně uvažujícím individuem, jakýmsi geniálním autistou, ale často se inspiroval praktickým životem.
Podal například patent na nekonvenční izolaci chladniček.

Nicméně v roce 1905 předložil tehdy šestadvacetiletý mladík tři zásadní teoretické příspěvky. První z nich se týkal moderní chemie (teorie takzvaného Brownova pohybu molekul). Druhým byla předpověď kvantových vlastností světla - v ní položil základy k rozpracování kvantové teorie ve fyzice. Konečně třetím, nejslavnějším, byla matematická formulace speciální teorie relativity.Ta nahradila dvě stě let starý model Isaaka Newtona a radikálně změnila naše představy o prostoru a čase.
První, laikům málo známá, ale v odborných kruzích nejčastěji citovaná práce se týkala vysvětlení jevu objeveného již v devatenáctém století anglickým botanikem Robertem Brownem.Ten pod mikroskopem pozoroval trhavé pohyby pylových zrnek v kapce tekutiny. Einstein dokázal, že jejich příčinou jsou mikropohyby velkých molekul, které se v makroskopickém měřítku skládají do skoku.
K vypracování matematických rovnic se ani nemusel podívat do mikroskopu.Touto pro něho jen okrajovou prací inicioval nový obor statistické fyziky, jejíž modely se dnes používají nejen v chemii či při vývoji nových léků, ale také při analýze zemětřesení nebo prognózách vývoje finančních trhů.

Za druhou práci, teoretické vysvětlení fotoelektrického efektu, dostal Einstein v roce 1921 Nobelovu cenu. Formuloval hypotézu, že světelná energie není v prostoru rovnoměrně rozdělena, ale skládá se z množství kvant energie, nazývaných dnes fotony.
Pochopení jejich funkce vedlo k řadě moderních vynálezů, například laseru. O několik let později bylo novou generací kvantových fyziků dokázáno, že světlo vzniká v mikroskopickém měřítku kvantovými skoky a má duální, dvojakou podobu - je současně vlnou a malými hmotnými částicemi, kvanty energie.
Einsteinovo jméno je ale především nerozlučně spjato s fyzikálním pojmem relativity. V roce 1905 předložil teorii speciální, o deset let později obecnou teorii relativity. Pro zjednodušené vysvětlení jeho revolučního skoku zde není dostatek místa. Spokojme se s tvrzením, že speciální teorie relativity vychází z jednoduchého tvrzení: všechny naše výpovědi o čase jsou vázány na události, které probíhají současně a mají jen omezenou, relativní platnost. Z fyzikálního hlediska nemohu tvrdit: můj vlak přijel v 7.00 hodin, ale pouze: časový údaj mých hodinek a příjezd mého vlaku jsou události, které probíhají současně. Představme si situaci, že bychom se s dotyčnými hodinkami nenacházeli na Zemi, ale na planetě vzdálené osmnáct miliónů kilometrů od zmíněného nádraží.V takovém případě by světlo potřebovalo celou jednu minutu, než by doputovalo vesmírem od pozemského nádraží k hodinkám.To znamená, že naše hodinky na vzdálené planetě by v okamžiku příjezdu vlaku na Zemi ukazovaly ne 7.00, ale o minutu více, tedy 7.01.Ve vesmíru neexistuje absolutní čas, ale jen jediná absolutní, neměnná fyzikální veličina - rychlost šíření světla. Nejen čas, ale i prostor je v Einsteinově teorii veličinou relativní - při rychlostech blízkých rychlosti světla se i prostor mění.

V obecné teorii relativity zahrnuje Einstein do svých rovnic i gravitaci. Newtonova gravitační konstanta, vyjadřující zrychlení tělesa padajícího k zemi, zde není absolutní. Gravitační pole ve vesmíru jsou ovlivněna hmotností vesmírných těles. Čím je vesmírné těleso větší, tím je také větší jeho působení na prostor, který se pod jeho vlivem zakřivuje.

SLASTI A STRASTI (NE)MANŽELSKÝCH VZTAHŮ

V roce 1909 byl Einstein konečně jmenován mimořádným profesorem bernské polytechniky.Tehdy už žil v manželství s Milevou Marićovou, pocházející ze srbské provincie Vojvodina, tehdy patřící Rakousku-Uhersku. Nadaná Mileva vyrůstala dvojjazyčně a pro mimořádné nadání jí bylo povoleno, aby jako vůbec první dívka v monarchii vystudovala chlapecké gymnázium. Poté pokračovala ve studiu na curyšské polytechnice, kde se ostatně s Albertem seznámila. Jejich vztah byl v prvních letech mimořádně vřelý.

"Mou jedinou nadějí jsi Ty, moje milovaná, věrná duše," píše jí Einstein v roce 1900. "Bez myšlenky na Tebe bych vůbec v tomto lidském chaosu nemohl žít. Sám jsem sobě nejlepším společníkem s výjimkou těch hodin, kdy mohu být s Tebou."
Když uzavřeli manželství, byl již zenit jejich lásky minulostí a pospolu je držel jenom zájem o fyziku. Einsteinovi životopisci se dodnes nemohou shodnout, jaký byl Milevin odborný podíl na speciální teorii relativity. Jisté je, že komentovala Albertovy hlasité fyzikální úvahy, stejně jako to dělal Michel Besso, Einsteinův přítel ze studií. O jejich vědeckém podílu na svých objevech se však egoistický génius nikdy nezmínil.
Co bylo příčinou prudkého ochlazení vztahu mezi Albertem a Milevou? Možné vysvětlení mohou skýtat Mileviny dopisy přítelkyni, jež byly objeveny až v roce 1986. Ještě před sňatkem Mileva otěhotněla, přerušila studium a odjela k rodičům do Srbska, kde porodila dceru.Tu Einstein v životě nespatřil. Spekulace o dceři neberou konce. Někteří biografové se domnívají, že šlo o tělesně postižené dítě, jiní tvrdí, že nebyla zplozena Einsteinem.
Rok po svatbě se manželům narodil syn Hans Albert. Mileva zůstala doma a studium fyziky nedokončila.V té době už měl Albert milenku, sestřenici Elsu, rozvedenou matku dvou dcer.

PRAŽSKÉ INTERMEZZO

V roce 1910 nabídla polytechnika pražské německé univerzity Einsteinovi řádnou profesuru. Šestého ledna 1911 podepsal císař František Josef I. jeho jmenovací listinu.
V dubnu se čtyřčlenná rodina, jež se mezitím rozrostla o druhého syna Eduarda, ubytovala v novém bytě nedaleko Palackého mostu.
"Mám nádherný institut s dobrou knihovnou a malým úvazkem, ale místní byrokracie mi jde na nervy," píše Einstein z Prahy do Curychu. "Sanitární poměry tady vypadají jako v Orientu, voda v potrubí je hnědá, zdraví nebezpečná." Pražský úvazek trval pouhý rok a po krátké zastávce v Curychu zakotvil Einstein v roce 1913 definitivně v Berlíně, kde se stal vedoucím institutu pro teoretickou fyziku.
O Einsteinově pražském pobytu se dochovalo zajímavé svědectví Maxe Broda, který se s Einsteinem seznámil v židovském salónu. Broda fascinoval Einstein natolik, že se mu stal předlohou postavy Keplera v románu Tychona Brahe Cesta k Bohu. Románový Kepler-Einstein není plně odpovědný za své jednání, většina jeho života se odvíjí nevědomě. Pokud byl ponořen do práce, žil v naprostém klidu. Vyzařoval však něco strašně necitelného, chladného jako věčný led.
Románová charakteristika se měla brzy potvrdit.

MATKA, NEBO DCERA?

Einstein si vybral berlínský byt tak, aby měl co nejblíže k milence Else. Mileva a synové museli zůstat v Curychu.V dubnu 1914 přijela klamaná manželka přece jen do Berlína. Einstein jí tehdy předložil písemné "podmínky pro budoucí soužití".V nich jí přisoudil roli kuchařky a mlčenlivé služky.
Citujme ty nejvíce šokující: Vzdáš se jakéhokoli společného soužití se mnou, společných procházek, rozhovorů a společných cest.
Nesmíš mi vůbec nic vyčítat, pokud jde o můj vztah ke mně a k jiným ženám.
Když Tě o to požádám,musíš okamžitě přestat mluvit a opustit moji pracovnu nebo ložnici.
Zavážeš se, že mě před dětmi nebudeš pomlouvat.
Mileva odjela do Curychu. Ještě tři roky doufala v zázrak a pak podala žádost o rozvod.
V roce 1919 se Einstein oženil se sestřenicí Elsou, která dobře věděla, co ji čeká. Starala se o něho až do své smrti v roce 1936 jako kuchařka, matka a služka v jedné osobě. Něžnosti od něho neočekávala. Stačilo jí veřejné uznání jako manželky génia.
Einstein měl v Berlíně množství krátkých i delších milostných afér, které Elsa bez odporu akceptovala. Navíc si oblíbil Ilsu, její dceru z prvního manželství. Rok před svatbou postavil obě ženy před volbu. Ilsa o této události podala svědectví v dopise profesoru Nicolaiovi: "Včera jsme diskutovali otázku, zdali se má A. oženit s maminkou, nebo se mnou. Sám to nechce rozhodnout, je připraven vzít si buď mne, nebo maminku. Já nemám nejmenší nutkání být mu tělesně nablízku. Jinak je tomu v poslední době s ním. Nedávno se mi přiznal, že se jen stěží může ovládat. Pomozte mi!"

GLOBÁLNÍ POPSTAR VĚDY

Obě Einsteinovy teorie relativity byly téměř patnáct let diskutovány jen hrstkou fyziků.Většina odborné obce je považovala za podivnou kuriozitu. K rozhodujícímu obratu došlo 7. listopadu 1919, kdy byla obecná teorie relativity ověřena experimentem.Tento den došlo k úplnému zatmění Slunce Měsícem - nastaly ideální podmínky pro měření. Pokud by k zakřivení prostoru podle Einsteinovy teorie mělo dojít, musel by být paprsek světla v blízkosti Slunce o malou, ale měřitelnou hodnotu odkloněn. Naměřená hodnota odklonu světla přesně odpovídala Einsteinovým výpočtům. Londýnské Times nazvaly výsledek experimentu revolucí ve vědě. Einstein byl přes noc na celém světě oslavován jako génius století.
V tu chvíli začala jeho druhá kariéra.V letech 1920-32 procestoval všech pět kontinentů a nesčetná pozvání musel odmítnout. Tyto cesty nezůstaly bez vlivu na jeho osobnost - z radikálního inovátora fyziky se zvolna proměnil v konzervativního profesora. Na památné bruselské konferenci v roce 1927 se Einstein pustil do odborné pře s Nielsem Bohrem, jedním ze zakladatelů kvantové fyziky. Nebyl schopen ani v nejmenším akceptovat matematické představy nového oboru. Maximálně jej iritoval princip neurčitosti, postulovaný Wernerem Heisenbergem, podle něhož nelze ve sféře elementárních částic jednoznačně určit vlastnosti měřeného objektu. Památnou větou "Bůh kostky nevrhá" zaujal radikálně negativní postoj vůči modelům kvantové mechaniky.
Jedinou vědeckou prací, jíž se až do konce života intenzívně zabýval, byla formulace takzvané obecné teorie pole, která měla spojit gravitační síly a magnetismus, tedy fyzikální jevy makro- a mikrosvěta. Na novou generaci fyziků, fascinovanou kvantovou mechanikou, působilo jeho zatvrzelé úsilí, které nakonec nevedlo k cíli, jako relikt dávných časů.

Z HITLEROVA NĚMECKA DO AMERIKY

Einstein měl v Berlíně let 1913-20 úplnou vědeckou svobodu. Jenže brzy se stal terčem útoků nacionalistů. Spolu s Heinrichem Mannem a Kurtem Tucholským veřejně odsoudili první světovou válku, podporovali sociálně demokratický spolek Mezinárodní dělnická pomoc a angažovali se v Lize pro lidská práva. Einstein se také veřejně vyjádřil proti trestání homosexuality a pro přerušení těhotenství. Proti Hitlerovi vystupoval již v roce 1929.
Hitlerův nástup k moci v lednu 1933 jej zastihl v USA - do Německa se vrátil už jenom proto, aby sbalil kufry a vrátil německý pas. Politicky zglajchšaltovaná Pruská akademie věd jej za předsednictví pětasedmdesátiletého legendárního fyzika Maxe Plancka ihned po odjezdu vyloučila ze svých řad.
Einsteinovo veřejné zbožňování ve Spojených státech překračovalo jakákoli měřítka. Při příjezdu jej oslavovali jako nového Kryštofa Kolumba vědy. Získal profesuru v Princetownu a na povinné okružní cestě po Spojených státech se setkal se všemi prominenty doby včetně tehdy ještě politicky nezatíženého Charlieho Chaplina. Nicméně šéf FBI Hoover (opravdu FBI, a nikoli CIA - ta byla založena později a jejím prvním šéfem byl rovněž Hoover) kvalifikoval otce relativity jako nebezpečného levičáka a krátce po jeho příjezdu založil Dossier Einstein. Konzervativní Amerika se zhnusením sledovala, jak se Einstein veřejně vyjadřoval proti kvótám pro židovské studenty na amerických univerzitách a rasové segregaci.
V červenci 1939 navštívil Einsteina fyzik Leo Szilard, jenž jej upozornil na fakt, že Hitler pravděpodobně vyvíjí atomovou pumu.
Při jejich druhém setkání vznikl text dopisu prezidentu Rooseveltovi, v němž Einstein naléhal na vývoj americké atomové pumy.
V srpnu 1945, po svržení prvních atomových pum na Hirošimu a Nagasaki, se Einstein znovu obrátil na veřejnost a postavil se naopak proti vývoji vodíkové pumy a dalšímu zbrojení.
Poslední léta Einsteinova života spadala do doby neslavných aktivit McCarthyho Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti.
Dvanáct tisíc lidí ztratilo zaměstnání pro podezření z podpory komunismu nebo třeba jen proto, že se odmítli dostavit před McCarthyho výbor. Einstein tehdy příteli Bessovi v jednom z dopisů napsal: "Američané jsou na nejlepší cestě překonat v militaristické víře Němce. Všude kolem sebe vidím jen brutalitu a lži."
Patnáctého dubna 1955 je převezen do princetownské nemocnice s podezřením na vnitřní krvácení. O tři dny později umírá ve věku 76 let.

VĚČNÁ HÁDANKA
Einstein byl jedním z nejznámějších lidí planety. Žádný jiný vědec nedosáhl v lidské historii podobné slávy a mytického zbožňování. Proč právě on? Víc než teorie relativity na tom má zásluhu rozporuplnost jeho osobnosti. Občan a bohém, nadčlověk a nevychované dítě. Do sebe zahleděný narcis, který zanedbává svůj zevnějšek, sonnyboy a rebel, přítel lidí a autista, světoobčan a poustevník, pacifista, který sloužil vyzbrojování.Takový byl Albert Einstein.

Čestmír Lang

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější