Joseph Ratzinger | Reflex.cz
nahoru

Joseph Ratzinger

Petr Bystroň5. května 2005 • 14:28

Volba kardinála Ratzingera papežem rozdělila svět: zatímco konzervativní kruhy jej oslavují jako strážce a ochránce tradičních hodnot katolické církve a vidí v něm záruku kontinuity životního díla jeho předchůdce, papeže Jana Pavla II., liberální a levicové kruhy jsou zklamány až zděšeny.

S největším gustem se do Benedikta XVI.
pustil anglický bulvární tisk: The Sun připomněl Ratzingerovu minulost titulkem: From Hitler Youth to Papa Ratzi, Daily Mirror jej označil za Bohova rotvajlera a Panzer-kardinála, který jako německý tank převálcovává své protivníky. V polském, rakouském a německém tisku je nový papež naopak oslavován jako brilantní teolog, který si i přes svou úspěšnou kariéru v církevní hierarchii zachoval skromnost, upřímnost a lidskost. Kde tedy leží pravda a kým vlastně Benedikt XVI. je?

MLÁDÍ NA SAMOTĚ U LESA

Joseph Aloysius Ratzinger se narodil v bavorském městečku Marktl am Inn za bouřlivé noci 16. dubna 1927. I když venku ještě stále zuřila sněhová vánice, rodiče neváhali: chlapce odnesli hned ráno do nedalekého kostela. V 8.30 byl proto prvním dítětem, které bylo tento den pokřtěno čerstvě svěcenou vodou.
Chlapcovi rodiče byli prostí, nemajetní lidé. Otec Joseph pracoval jako policejní úředník s hodností komisaře a nevalným platem; když se Joseph, jeho druhý syn, narodil, bylo mu padesát let. Otec byl sice spravedlivý, ale i velice přísný, jeho akurátnost ovšem kompenzovala maminka Marie svou láskou a něhou. Tato dcera pekaře a vyučená kuchařka byla dobrou duší domu, šila, starala se o děti, vyráběla mýdlo. Později, když děti studovaly, podporovala je finančně penězi vydělanými při sezónních pracích v zemědělství.
Josephu Ratzingerovi byly dva roky, když byl jeho otec převeden do sousedního Tittmoningu, barokního městečka nedaleko rakouských hranic. O čtyři roky později koupil otec starý selský dům ve vesnici Hufschlag. Reagoval tak na změnu politického režimu, na Hitlerův nástup k moci. Státní úředník Ratzinger nevstoupil do žádné nacistické organizace a snažil se z jejich dosahu vymanit i své děti. Režimu se vyhýbal švejkovským způsobem: svůj poslední rok ve službě byl téměř neustále na nemocenské.
Dům byl sice polorozpadlý, ale romantický. Pro vodu bylo třeba chodit do studny a střechou zatékalo. Zato z oken byl překrásný výhled na hory, za domem les a před lesem stodola, ve které se dalo vyvádět. Tady prožil Joseph Ratzinger nejšťastnější okamžiky svého dětství. Také rodiče byli se svým synem spokojeni - vysvědčení ze základní školy zdobily velmi dobré známky a pochvalná hodnocení chlapcova chování.
Když do okolí zavítal mnichovský kardinál Faulhaber, padlo Josephovo rozhodnutí: "Něčím takovým chci být taky!" Jeho okolí tomu zatím nepřikládalo patřičnou pozornost.
Ještě před týdnem chtěl být totiž malířem. Nikdo netušil, že už v roce 1951 jej přesně tento kardinál vysvětí na kněze.
Nejdříve ovšem musel přežít válku. Po zavedení povinného členství v Hitlerjugend se této organizaci nevyhnul ani Joseph Ratzinger. Žádný fanatický nacista z něj ovšem nevyrostl, naopak: odmítal se účastnit společných akcí a výletů. Režim se mstil zamítnutím snížení školného, které tak za něj musela platit rodina.

V LŮNĚ CÍRKVE

Do církevního systému vstupuje Joseph Ratzinger už ve svých dvanácti letech. Na radu místního faráře následuje svého staršího bratra Georga do katolického chlapeckého semináře St. Michael v Traunsteinu. Ve dvanácti je Joseph v internátě mezi šedesáti chlapci nejmladší a druhý nejmenší. Hlavně hodiny tělocviku mu připadají jako pravá muka. Shovívavé zacházení ze strany starších a silnějších spolužáků si vykupuje svými znalostmi: nechává je opisovat v latině a řečtině.
V roce 1943 je internát zrušen, na jeho místo se stěhuje lazaret pro raněné vojáky.
Chlapci jsou odveleni do Mnichova k protiletecké obraně. Joseph má štěstí: nejdříve slouží v oddělení, které má za úkol dodávat údaje o blížících se letadlech Spojenců bojovým složkám protiletecké obrany, později je převelen z rozbombardovaného Mnichova do telefonní centrály v Gilchingu.
V poslední fázi války, na podzim roku 1944, putuje na rakousko-maďarskou hranici. Bez střeleckého výcviku a se zbraní bez munice tu dohlíží na nuceně nasazené dělníky budující obranná opevnění. Ještě před příchodem Rusů je celá jednotka stažena zpět do Traunsteinu, kde padne do amerického zajetí. V létě 1945 je propuštěn, vrací se domů, dodělává maturitu a přihlašuje se do kněžského semináře ve Freisingu, který úspěšně završuje v roce 1951.
Po vysvěcení na kněze se stává kaplanem v mnichovské farnosti Svaté krve a zažívá dennodenní rutinu: svatby, pohřby, křty, zpovědi. To mladému Ratzingerovi, který se sám charakterizuje jako "stydlivý a nepraktický", zrovna moc nesedí. Ještě v roce 1951 odchází přednášet na teologickou fakultu do Freisingu.
Teprve tady je ve svém živlu, může se věnovat filozofii a prohloubit své znalosti z kněžského semináře. K jeho oblíbeným filozofům patří Heidegger a Jaspers, židovský myslitel Martin Buber, a především velikán křesťanské filozofie Augustinus, který se stává Ratzingerovým teologickým vzorem. Vedle přednášek pracuje i na své habilitaci, práce je hotova v roce 1956. Prvního korektora nadchne, druhý, profesor Michael Schmaus, ji zamítá a vrací k přepracování jako opovážlivě modernistickou. Ratzinger si v ní dovolil ostře kritizovat konzervativní pozice v té době známého a uznávaného Schmause. Ratzinger habilitaci během čtrnácti dnů ke Schmausově spokojenosti přepracovává a je jmenován profesorem.

MODERNISTA, KTERÝ SE NEZAVDĚČIL

Svou první profesuru nastupuje na katedře dogmatiky v Bonnu. Ze své habilitace novátorské myšlenky sice odstranil, ze svých přednášek ovšem ne. Studenty fascinuje moderními teoriemi a strhující rétorikou. V jedné z přednášek kritizuje církev za její zkostnatělost a neflexibilitu a text této přednášky také použije v roce 1962 kardinál Joseph Frings, člen II. vatikánského koncilu, hledajícího odpovědi církve na problémy doby. Papež Jan XXIII. je obsahem Fringsovy přednášky nadšen a povolává ho do Říma. Vítá jej objetím a slovy: "Milý kardinále, řekl jste přesně to, co jsem i já celou dobu měl na mysli a chtěl, leč nemohl vyslovit!"
Ratzinger jede do Říma také, jako Fringsův asistent. Záhy je dokonce jmenován peritem, oficiálním členem koncilu. I zde vystupuje se svým mladistvým zápalem a záhy má pověst progresívního reformátora často kritizujícího římský centralismus. Konzervativci ho posměšně nazývají "teenager-teolog". Seznamuje se tu i se stejně starým švýcarským kolegou Hansem Küngem, který je v té době profesorem na univerzitě v Tübingenu. Küng se zasadí o Ratzingerovo přijetí na univerzitu v roce 1966, studentská revolta roku 1968 ale modernistu Ratzingera nepříjemně zaskočí -z počátku se snaží s protestujícími studenty diskutovat, ještě když v sále hulákají a házejí rajčata, zapisuje si jejich požadavky. Druhý den jim předává své odpovědi a argumenty.
Proti výtržníkům organizovaným ultralevicovými skupinami ovšem nemá šanci. Je konfrontován se všemi druhy terorizování, od slovních a písemných výhrůžek až po fyzické násilí. V roce 1969 utíká do Řezna, kde učí až do svého jmenování arcibiskupem Mnichova a Freisingu v březnu 1977.
Pro mnohé je Ratzingerovo jmenování překvapením. Vždyť rodilý Bavorák nebyl arcibiskupem mnichovské diecéze již 80 let. Ti bystřejší vytuší, že se jedná o počátek hvězdné kariéry v církevní hierarchii. A skutečně, již za čtyři měsíce jej papež Pavel VI. jmenuje kardinálem. Ratzinger sám je překvapen rychlostí svého vzestupu.

BEZ OPORY FRAKCÍ

V roce 1978, po náhlém úmrtí papeže Jana Pavla I., je Polák Karol Wojty'a zvolen papežem jako Jan Pavel II. Joseph Ratzinger si s bývalým krakovským biskupem dobře rozumí - zrovna nedávno se dohodli na nutnosti sblížení obou národů, německého a polského. Oba zůstávají v kontaktu. V roce 1981 jej papež Jan Pavel II. povolává do Říma, kde ho jmenuje prefektem nejdůležitějšího církevního shromáždění - kongregace víry. Spolu s papežem vytvářejí tandem, který se skvěle doplňuje. Emocionální, charismatický a mužný Wojty'a je papežem médií, hodně cestuje a vyhledává veřejnost. Ratzinger se naopak drží v pozadí. Brilantní filozof a spolehlivý správce církevní doktríny efektivně pracuje. Oficiálně se s papežem setkávají jednou týdně, opravdu důležité věci ovšem řeší často u večeře - v němčině.
Témat k diskusi je víc než dost. Instituce, které Ratzinger předsedá, je přímou následovnicí svaté inkvizice, jejím úkolem je kontrola dodržování víry tak, jak ji interpretuje Vatikán. I když k repertoáru jeho úřadu již nepatří výslechy s mučením a upalováním, velké popularitě se netěší. V této pozici si Ratzinger získá mnoho nepřátel a téměř všechny své negativní přezdívky. V Jižní Americe mu například dodnes nemohou zapomenout, že v roce 1984 po tříhodinovém výslechu zakázal brazilskému teologovi Leonardu Boffovi psát, mluvit či jinak vystupovat na veřejnosti. Boff v té době propagoval teorii, která slibovala utlačovaným masám spravedlnost již na zemi. Podobné myšlenky odsuzuje Ratzinger jako "útok na křesťanskou víru živený marxistickou ideologií" a poukazuje na to, že chudí v bibli nejsou totožní s Marxovým proletariátem.
Druhou oblastí, kvůli které si Ratzinger znepřátelil mnoho katolíků na celém světě, je výklad sexuální morálky. Obvzlášť v afrických zemích, ve kterých denně umírají tisíce lidí na AIDS, mají i mnozí katoličtí kněží jen minimální pochopení pro zákaz používání kondomů. V domácím Německu zase skřípou zuby nad jeho zákazem participovat na poradenství při interrupcích, které bylo zakotveno v zákoně ušitém církvi na míru.
Nicméně je potřeba říct jedno: ve všech otázkách projednávaných v kongregaci víry -ať už ve dvou výše uvedených, ale třeba i v celibátu, postavení žen v církvi či její vnitřní reformy - nerozhoduje Ratzinger sám. Tato rozhodnutí jsou sice spojována s jeho osobou, nemusí ovšem zdaleka vyjadřovat jeho osobní přesvědčení. Členové grémia nejsou tak intelektuálně zdatní jako Ratzinger, zato jsou o hodně konzervativnější.
Tato většina jej v minulosti často přehlasovala, výsledek hlasování ovšem navenek musel prezentovat a zastávat Ratzinger.
Po celou dobu svého působení ve Vatikánu se Ratzinger také nevčlenil do propletence místních vztahů a konexí. Tajné spolky a intrikování se mu příčily, stačil mu kontakt s papežem. Za druhým nejmocnějším mužem Vatikánu tak po úmrtí Jana Pavla II. nestála žádná frakce, žádné vnitřní křídlo. Jak ale ukázal překvapivě rychlý průběh Ratzingerovy volby papežem, tato slabina se změnila ve výhodu.

BUDE LEGRACE?

Dvěma třetinám kardinálů shromážděných v nedávném konkláve bylo více než sedmdesát let. Nevzali na sebe riziko spojené se zvolením někoho mladého. Zvolili téměř osmdesátiletého muže, který je především zárukou kontinuity díla papeže Jana Pavla II. Zvolili muže, jenž si přes dlouhá léta v nejvyšších funkcích zachoval svou lidskost a svěžího ducha. Vybrali člověka, který řekl: "Myslím, že Bůh má smysl pro humor. Někdy člověka pošťouchne a řekne, ať se nebere tak vážně."
Uvidíme, čím nás pobaví jeho zástupce na zemi. h S využitím materiálů z archívu mnichovské diecéze a www.vatican.va

Petr Bystroň

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější