Její slovník byl nenapodobitelný a často půvabný. "Kočky mají zadky jako hadry a myslí si, že když jim spravím pérdel, že jim to vydrží. Houby vydrží, když nemají svaly, je to na nic!" A kdekomu tykala. "Ukaž, to bude čtyřka žebro, pojď, frajere, já ti to srovnám!" Málo bylo těch, jako třeba slavný dirigent Václav Neumann, kterým se tykat neodvážila. "Ty doktoři tě zase zprasili!" To byl další z jejích výroků. Neměla v lásce lékaře. A opačně, oni zase - až na výjimky - neměli rádi ji.
Třebaže do podkroví Tyršova domu na Malé Straně, předlistopadového sídla fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, za ní pro pomoc chodily tisícovky lidí, výraznějšího ocenění odborníků se za svého života nedočkala.
Marně bojovala v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století s úředníky na ministerstvu zdravotnictví za uznání svých léčebných procesů. "Aničko, teď vám nadiktuju dopis pro soudruha ministra Poklopce!" často pronášela jinou známou hlášku, když se svou pomocnicí, paní Mildeovou, stylizovaly dopis tehdejšímu šéfovi českého zdravotnictví Prokopcovi. Až téměř rok po změně režimu jí ministr zdravotnictví Martin Bojar udělil úřední osvědčení na její léčebnou metodu. Ale právě v té době - letos je tomu patnáct let - již sváděla Ludmila Mojžíšová nerovný zápas s rakovinou. Přesto však i jako těžce nemocná školila rehabilitační pracovnice, jimž říkala "rehábky". Rehabilitace při léčbě sterility a dalších gynekologických obtížích - tak se její slavná metoda nazývala. S její pomocí se matkami stávaly stovky a pak tisíce žen, jimž gynekologové zvučných jmen i pracovišť neuměli pomoci. Nebylo divu, že se lékaři vztekali. Obyčejná zdravotní sestra jim fušovala do řemesla, ba co víc - měla úspěchy, takže je ztrapňovala.
ANDĚL ÚLEVY
Nejútlejší dětství prožila na Podkarpatské Rusi, narodila se v Užhorodě 25. října 1932 v rodině šikovného kamnáře Karla Havla, jenž sem odešel za prací a oženil se s Rusínkou. Když se blížila válka, rodina odjela do Čech a usadila se v Opočně. Po osvobození Ludmila navštěvovala nejdříve rodinnou a pak střední zdravotní školu. Jako sestra nastoupila na transfúzní stanici v Pardubicích a začala sportovat v dívčí čtyřveslici místního klubu Arosa. Zakrátko však odešla do Prahy a v roce 1955 nastoupila coby zdravotní sestra ve Výzkumném ústavu tělovýchovném v Praze na Újezdě. Tady, v "Tyršáku", strávila zbytek svého profesního života. Po několika letech ve výzkumu přešla do ordinace pro studenty, posléze tu pracovala jen půlku pracovní doby a v té druhé polovině působila na oddělení fyzioterapie. Nejpodstatnější část své kariéry, bezmála dvacet let, byla asistentkou oddělení rehabilitace na katedře tělovýchovného lékařství a zdravotní tělesné výchovy. Asistentka? Nesmysl. "Andělem úlevy" či "poslední štací ztrápených a zmořených" ji nazývali všichni, kdo dlouhé hodiny čekali namačkáni v podkrovní chodbě, až na ně přijde řada, aby je svýma rukama zbavila bolestí i strachu. Zpočátku to byli vrcholoví sportovci a později k nim přibyly ženy marně usilující o graviditu.
SKOČ SI NA PIVO!
Těch příběhů jsou stovky. Josef Hegyes, dvojnásobný mistr republiky v běhu na 400 metrů, onemocněl zánětem sedacího nervu, renomovaný ortopéd mu dával injekce, ale po nich se atletovi přitížilo, takže půl roku nemohl trénovat.
"Bylo to v osmašedesátém a už tehdy se o ní vědělo, že umí zázraky. ,No jo, máš vyhozenou prdel, skoč si na dvě piva, tím se uvolníš, pak přijď a já tě srovnám!' řekla mi. Stalo se a dodala, že musím cvičit speciální cviky, a když ne, tak ať si jdu za těmi zaklínači. Myslela tím doktory, tak o nich mluvila," vzpomíná bývalý reprezentant, jenž krátce po její terapii vytvořil svůj osobní rekord a vrátil se do reprezentace. Podobně mluví slavný diskař Imrich Bugár. Také on musel pokaždé na pivo, pak ho paní Mojžíšová posadila k soluxu, aby se bolestivá místa na hrudi prohřála, a poté přikročila k zákroku. "Věděla, kam sáhnout. Pak mi dala kolem těla ručník, lehce mě povytáhla, ve mně něco luplo, a já věděl, že jsem fit a můžu zítra normálně trénovat."
Házenkáři Ivanu Satrapovi několikrát pomohla se zablokovaným loktem, takže nemusel před olympiádou na operaci. Když přijel Kubánec Alberto Juantorena do Prahy krátce po triumfu na olympijských hrách v Montrealu, zlobil ho sval. I zavedli ho k ní a hned byl fit. "Ona je mág! Velký mág!" říkal pak novinářům po závodech. Zpočátku pečovala Ludmila Mojžíšová o sportovce skoro ilegálně, například diskaře Daňka napravovala jednou na soustředění v Nymburce tajně v křoví před sportovním areálem. Později však doprovázela sportovce na závody jako členka realizačních týmů. Vyprávět o ní mohou tenisté Kodeš a Hřebec, atletky Kratochvílová, Kocembová, Fibingerová, hokejisté, basketbalisté, házenkáři, gymnastky, ale i umělci - dirigenti, tanečníci, hudebníci či herci. Chcete-li pár jmen, pak tedy Harapes, Neumann, Hanzlík, Brzobohatý.
HOLČIČKA UPADNE
Začátek jejího úspěšného tažení, jak pomoci některým ženám otěhotnět, leží v roce 1971. Tehdy ji navštívila šestatřicetiletá profesorka z nedalekého gymnázia v Hellichově ulici. "Trpím migrénami, mám strašné menstruační potíže a navzdory léčbě stále nemohu přijít do jiného stavu," svěřila se. Paní Mojžíšová jí napravila kostrč a doporučila cviky. Uplynulo čtvrt roku, žena přišla poděkovat, že všechny potíže zmizely, a za půl roku radostně hlásila, že čeká rodinu. A dva roky po první návštěvě měla dvě zdravé děti.
Nebylo divu, že poté začaly hledat pomoc v Tyršově domě další ženy. Dělo se tak téměř tajně a současně se šířila pověst o zázračné metodě paní Ludmily, která však tvrdila věcně: "Pětiletá holčička upadne na kostrč, nikdo si toho ani nevšimne, ale v dospělosti to může být příčina problémů s otěhotněním." Vychýlení kostrče, špatné postavení páteře a pánve - to způsobuje křeče okolního svalstva i utlačování nervů a negativně ovlivňuje vnitřní orgány. "Napřed ať se holka pořádně rozcvičí, srovná si pánev a pak, když do roka do dvou neotěhotní, ať si ji zkoumají gynekologové. Já se nezabývám hormonálními poruchami či zánětovými srůsty," dodávala na adresu lékařů. V tomhle směru jí jako jediný vyšel vstříc docent Evžen Čech z pražské porodnice u Apolináře. Za ním se vydala v roce 1977, kdy už pomohla na svět asi čtyřicítce dětí. Porodník jí pak vybíral vhodné ženy pro tento způsob léčby, ona je učila cvikům, když současně probíhala vyšetření sterility u jejich partnerů. Celá záležitost tak dostávala vědecký řád.
DETEKTIV TĚLA
O tom, jak její metoda pomáhá ženám, napsal v roce 1983 Jan Dobiáš v Mladém světě a byl z toho velký poprask, z celé republiky dostávala stovky dopisů. Tehdy rovněž začala spolupracovat s profesorem Jiřím Tichým z neurologické kliniky VFN v Praze. Syndrom bolesti v zádech - o to šlo v jejich společné vědecké práci. A nadále pomáhala vrcholovým sportovcům. V tomhle směru byla skvělým pozorovatelem, přímo detektivem, jenž pátrá, jak tělo uvnitř komunikuje. "Dokonale odečítala pohybovou patologii. Znala souvislosti mezi svaly a klouby, zřetězení obtíží. Uměla se na člověka originálně podívat a ta důležitá místa vyhmatat. Své poznatky však popisovala jazykem nepřijatelným oficiální medicínou a také byla vůči lékařům kritická. Mě však inspirovala ke studiu. Já jsem její poznatky přebíral a snažil se je racionálně zdůvodnit," říká dnes docent Pavel Kolář, tehdy student FTVS UK. I on coby gymnasta, reprezentant a mistr republiky k ní chodil se svými zraněními, než jako dvacetiletý musel ze zdravotních důvodů s vrcholovým sportem skončit. A pro dnešní nejlepší české sportovce je právě on novou paní Mojžíšovou.
DĚTI PANÍ MOJŽÍŠOVÉ
Paní Anna Mildeová přišla do Tyršova domu za paní Mojžíšovou s potížemi zad, ale slovo dalo slovo, a tak jí začala po práci pomáhat. Z dobré vůle a zadarmo. Jak na tu dobu vzpomíná? "Bylo to krátce po prvním článku v Mlaďáku, kdy ona nestačila vyřizovat haldy dopisů. Bylo jich celkem asi šest tisíc, a tak jsem je odvezla domů, za čtvrt roku přečetla a vytřídila na hromádky. Současně jsme na ně odpovídaly." Paní Anička, profesí úřednice, jež záhy odešla do důchodu, sem pak docházela jako do práce. Vyřizovala korespondenci s pacientkami a institucemi, byla zkrátka pravou rukou "paní šéfové". Nadále si vykaly, denně tu sedávaly často do deseti večer, aby pak paní Ludmila odvezla svým trabantem Aničku domů, do nedaleké Nerudovky, a pak pokračovala ke svému bydlišti na Žižkově.
Přestože byly výsledky její léčby ženské sterility prokazatelné, nelibost lékařů pokračovala. Mnozí ji dokonce označovali za šarlatánku. Nicméně tlak pacientek přiměl ministerstvo zdravotnictví k tomu, že v roce 1986 udělilo její metodě statut doplňkové léčby.
Poté mohla v brněnském Ústavu pro doškolování zdravotníků přednášet o své metodě rehabilitačním pracovnicím, aby byla zpočátku alespoň jedna v každém okrese. Později jich vyškolila téměř dvě stě. Zájem však vůbec neprojevily lázně, kde se léčila ženská sterilita a gynekologické potíže. Mladý svět nadále sledoval kauzu Mojžíšová a v létě 1989 redaktorka Dana Emingerová napsala: "Od roku 1983, kdy vyšel první článek, prošlo jejíma rukama přesně 1528 žen, z nichž 684 otěhotněly. Byly mezi nimi i ty, jež se o mateřství marně pokoušely víc než deset let. Dnes má paní Mojžíšová narozených 507 dětí a další jsou na cestě. Její pokračovatelé v Brně jich porodili už víc než stovku."
OSUDOVÁ NEDŮVĚRA
Tehdy však dostal život paní Ludmily nečekaně dramatický spád. "Myslela si, že bolest v podpaží jí nepůsobí nějaká uzlina, ale zablokované žebro. Jak těmi žebry žila," tvrdí její následovnice Jarmila Novotná. Šlo však o rakovinu prsu. Anna Mildeová dodává: "Lékařům nedůvěřovala a na tu předpojatost doplatila." Tehdy přicházeli do módy léčitelé, na několik se obrátila, ale ti nemohli pomoci. Operace a onkologická léčba byly neodvratné. Pak přišel listopadový převrat a krátce po něm odjela na dlouho předem plánované tříměsíční přednáškové turné pro ženy v USA. Po návratu mířila z letiště přímo do nemocnice, protože rakovina znovu zaútočila.
Byla unavená, k tomu rozladěná z nevydařeného pobytu v zámoří a také nešťastná, že se její metodu stále nedaří uplatnit v praxi. Psal se duben 1990, metastázy karcinomu v páteři jí působily velké bolesti. Pak stonala doma a život z ní viditelně prchal.
Zemřela 3. ledna 1992, pouhý čtvrtrok po devětapadesátých narozeninách.
TRPKÁ POSMRTNÁ SLÁVA
Byla nesmírně obětavá a pracovitá, a zejména po manželově smrti v roce 1979 žila jen svou profesí. "Máma tehdy utekla ze života do práce. Když přišla vyčerpaná večer domů, dívala se do televize, ne na televizi," vzpomíná dcera Jana Mojžíšová, v té době studentka VŠCHT. "Nedůvěra v její metodu pramenila z lidské závisti, podpořené jejím nestandardním medicínským přístupem.(...) Navíc hovořila řečí lidovou. Její obvyklé rčení bylo: ,Tak pojď, frajere, podíváme se na to!' Občas si to připomínám a je mi líto, že už není mezi námi," říká neurolog Tichý v publikaci Metoda Ludmily Mojžíšové (autorkami jsou Olga Strusková a Jarmila Novotná), jedné ze tří knih, které o ní po její smrti vyšly.
"Její metodu se kdekdo naučí, ale ona měla charisma, jímž prolamovala pacientovu úzkost a psychické napětí. Pokud se tohle nepodaří, jsou výsledky poloviční," navazuje MUDr. Jan Hnízdil, editor knihy Léčebně rehabilitační postupy Ludmily Mojžíšové.
A poslední zmínka patří ryze vědecké publikaci Rehabilitační metoda Ludmily Mojžíšové očima fyziologa (prof. Rokyta a kol.). Je trpkým paradoxem, že ona sama nic nepublikovala, a proto se její životní práce stala -dá-li se to tak říci - celosvětovým vlastnictvím.
Těsně před smrtí se cítila nedoceněná a mrzelo ji, že všechny své nápady a plány nemůže uskutečnit.
ODMÍTAVÝ POSTOJ VZP
I dnes je mnoho lidí s bolestmi zad a také žen, jež nemohou otěhotnět. Ti všichni by se chtěli léčit pomocí metod paní Mojžíšové, ale to není úplně snadné. Problém ovšem nespočívá v tom, že pouze osm odbornic má oprávnění zasvěcovat do oněch metod fyzioterapeutky, z nichž tak činí jen dvě, Jarmila Novotná z Pardubic a Hana Volejníková z Brna. "Podstatnější je to, že já jsem nových fyzioterapeutek vyučila stovky, ale z nich tu metodu dělají sotva dvě procenta. Jde totiž o velkou dřinu, a ony nemají zapotřebí - udřít se. Naučit cviky je jednoduché, ale namáhat se s těly pacientů už bývá náročnější. Kromě toho pojišťovny metodu Mojžíšové nehradí. Žádala jsem VZP, ať ji do sazebníku zařadí, ale odpověď zní: Nelze. Přitom předepíše-li lékař masáže, které pomohou jen jedno odpoledne, ty pojišťovna hradí," zlobí se paní Novotná (fyzioterapeutka s titulem PhDr.), jež dnes a denně napravuje pacienty ve stylu své velké učitelky, takže večer pak únavou nekouká stejně jako ona na televizi, ale do televize.
O jejím roztrpčení z toho, že řada soukromých rehabilitačních zařízení si dává metodu Mojžíšové na své vývěsní štíty, ale v praxi ji provádí špatně a za nekřesťanský peníz, by mohl vyjít samostatný článek.
