Alfred Redl | Reflex.cz
reklama
nahoru

Alfred Redl

Lukáš Kašpar9. června 2005 • 20:01

Osud plukovníka ALFREDA REDLA (1864-1913) má velice daleko k haškovskému pojetí rakouského důstojnického sboru a dokazuje, že služba v armádě rozpadající se monarchie nebyla vůbec úsměvná ani v dobách míru. Vysoké tresty, rozsudky smrti a záhadné sebevraždy tvořily nedílnou součást tehdejšího vojenského života. Příčiny jedné takové sebevraždy se podařilo odhalit reportérovi E. E. Kischovi v jeho nejslavnější investigativní reportáži.

reklama

Redakce rakouského deníku Der Standard sídlí ve vídeňské ulici Herrengasse v domě, kde kdysi býval hotel Klomser. Zde se odehrálo v roce 1913 poslední dějství špionážního dramatu, které provázela jedna z největších afér v dějinách rakouské monarchie. Ráno 24. května zde vrátný nalezl tělo zastřeleného šéfa generálního štábu pražského armádního sboru plukovníka Alfreda Redla, který byl hlavou rakousko-uherské výzvědné služby. Druhý den noviny psaly, že „tento velmi nadaný důstojník, před nímž byla velká kariéra“, spáchal sebevraždu v náhlém pominutí smyslů, protože neustál tlak, jemuž byl při výkonu služby vystaven. Rakouská armáda přišla o jednoho z nejlepších mužů, což představovalo ztrátu v době mimořádného mezinárodního napětí více než citelnou. Jeho smrt platila za „bezpříkladnou senzaci“ a vyvolala mnohaměsíční smršť obviňování, interpelací, dohadů a podezření.
O pečlivě utajovaném případu se čirou náhodou v Praze dozvěděl Egon Erwin Kisch a za několik dní intenzívního pátrání zjistil, že vše bylo úplně jinak.

LOVEC ŠPIÓNŮ

O životě Alfreda Redla se toho moc neví. Je to pochopitelné, byl to vyzvědač a po jeho smrti se „ztratila“ většina dokumentů, které obsahovaly údaje o jeho činnosti. Alfred Redl se narodil v roce 1864 ve Lvově v židovské rodině, která konvertovala ke katolictví. Otec pracoval

jako správce vězení u lvovského vojenského soudu a synova cesta k vojenské kariéře tak byla přímočará. Neměl kvůli nízkému původu ani jinou možnost, třebaže byl inteligentní a cílevědomý. Po absolvování důstojnické školy a vojenské akademie sloužil u několika útvarů v pohraničních pevnostech a brzy začal pracovat pro rakousko-uherskou kontrarozvědku. Od roku 1900 do roku 1906 byl náčelníkem rakouské výzvědné služby, takže měl na starost nejen špionáž, ale i kontrašpionáž a rukama mu procházely všechny důležité vojenské, případně i politické tajné materiály. Jeho největší zásluhou bylo vybudování výzvědné sítě na Balkáně.
Brzy ho provázela pověst obávaného lovce cizích špiónů, jehož agenti jsou naprosto všude, a neexistovala prý jediná podstatná informace, která by mu mohla uniknout.
Své kanceláře vybavil dokonale. Každý návštěvník byl tajnými škvírami v obrazech vyfotografován, přítomný pracovník mu vždy nabídl speciálně upravené cigarety či bonboniéru a sejmul mu tak otisky prstů. Redl byl prý ve všem o krok napřed. Jako znalec vystupoval u nejvýznamnějších vyzvědačských procesů. Povedlo se mu usvědčit ze špionáže pro Rusko důstojníka Alexandra Carického, kterého posléze odsoudili na pět let žaláře, stejně jako špičkové protirakouské vyzvědače Paula Barstmanna a Pietra Contia. Usvědčující důkaz proti majoru Wienckovskému získal osobně od jeho šestileté dcery. O Redlovi se tvrdilo, že slouží monarchii až příliš věrně, a byl označován za naprosto bezcitného, nemilosrdného a zásadně nepřihlížejícího k polehčujícím okolnostem. Když se mu nepodařilo usvědčit podezřelého muže z vyzvědačství, dosáhl alespoň toho, aby si odseděl půl roku ve vazbě.

VYZVĚDAČ

Protože byl Redl důstojníkem generálního štábu, po určité době služby ve Vídni nastoupil jako velitel osmého pražského sboru s titulem šéfa

generálního štábu sboru a úkolem zorganizovat v Praze funkční vyzvědačskou síť, do níž by se chytili především lidé projevující příliš své protirakouské smýšlení. Nikdo se kvůli jeho pověsti příliš nedivil, když začal i ve svém novém působišti zavádět mnohem přísnější bezpečnostní opatření. Přesvědčil své kolegy, že v kancelářích nejsou tajné dokumenty a mobilizační plány rakouské armády v bezpečí, a nechal je přepravit do svého bytu. Ten nařídil nepřetržitě střežit ozbrojenými vojáky, takže se k nim nikdo nemohl dostat. Tedy kromě plukovníka samotného. Redl se začal po pracovní době velice zajímat o fotografování a pod záminkou, že této vášni úplně propadl, navštěvoval Vojenský kartografický ústav, kde mu jeho zaměstnanci ochotně radili.
Když získal dostatečnou praxi, zařídil si doma fotografickou laboratoř a začal s ochrankou přede dveřmi fotografovat materiály nejpřísnějšího utajení. Obsahovaly informace o vojenských rozkazech a jménech rakouských vyzvědačů v cizině. Tyto informace předával ruské výzvědné službě a občas si zajel do Vídně pro dohodnutý finanční obnos, který mu zajišťoval po pět let velmi luxusní živobytí. V Praze měl stálou rezervaci v restauraci Olympia, v níž se scházeli vojenští důstojníci a hráli zakázanou hazardní hru bakarat. Když se kolegové divili tomu, že vlastní dvě auta, což bylo v té době naprosto nevídané, tvrdil, že zdědil velký majetek.

TAJEMNÝ MUŽ

Na jaře roku 1913 si jakýsi Nikos Nizetas na hlavní vídeňské poště zapomněl vyzvednout zásilku z Berlína. Podle pravidel byla vrácena jako

nedoručitelná a při pokusu o nalezení adresáta ji na berlínské poště otevřeli. Obálka obsahovala peníze a kontakty na některá evropská špionážní centra.
Berlínská i vídeňská kontrarozvědka zahájily pátrání, a když přišel zanedlouho druhý dopis, objevila v něm policie další peníze. Detektivové obálku znovu zalepili a čekali, kdo si ji přijde vyzvednout. Téměř po třech týdnech se objevil muž ve fraku a ohlásil, že má na přepážce uložen dopis na jméno Nizetas. Úředník mu ho předal a spustil signál, který měl upozornit schované detektivy. Než stačili přiběhnout, muž nasedl do taxíku a ujel.
Policistům se podařilo taxík vypátrat a zjistit, že muže odvezl do jedné nedaleké kavárny. Spěchal tak, že na sedadle zapomněl pouzdro na nůž, kterým rozřezával obálku.
V kavárně nebylo těžké zjistit, že se uprchlík ani nezdržel a auto ho rychle odvezlo do hotelu Klomser v Herrengasse. Jediné, co policisté v hotelu zjistili, byla skutečnost, že sem před chvílí přijel plukovník Redl, který v něm občas bydlíval. To bylo pro vídeňské detektivy velice nepříjemné, protože jejich bývalý nadřízený platil za velice významnou osobu a považovali za nanejvýš nebezpečné, aby se vyskytoval ve stejné budově jako hledaný špión. Na druhou stranu neexistoval nikdo s Redlovou neomylnou schopností odhalovat vyzvědače. Policisté se rozhodli, že zatelefonují svému nadřízenému vládnímu radovi Gayerovi, aby zkusil požádat samotného Redla, zda by se neujal vyšetřování případu.

VRAŽDA?

Právě když volali z vrátnice, sešel po schodech pronásledovaný muž. Jeden z detektivů mu ukázal pouzdro a zeptal se, zda mu patří. Muž přisvědčil a odevzdal vrátnému klíč od pokoje. Když ho vrátný oslovil jako plukovníka, došlo detektivům, že před sebou mají Redla. Plukovník byl vyděšen stejně jako oni, protože poznal, že jsou od policie, a rychle opustil hotel. Detektivové měli příliš velký strach, než aby se ho pokusili zadržet. Neprodleně informovali vojenskou výzvědnou službu o tom, kdo je tajemný příjemce pošty, a samotný šokovaný nejvyšší šéf generálního štábu Conrad von Hötzendorf svolal schůzi do hotelu Sacher, kde rozhodl, že Redl bude přinucen k sebevraždě. Pro armádu není nic nebezpečnějšího než proces s tak významnou osobou.
Akci měl provést velitel zpravodajského oddělení generálního štábu Ronge. Počkal před hotelem, než se Redl vrátil z návštěvy svého přítele, nejvyššího státního zástupce Pollaka, a vtrhl k němu s dalšími třemi muži do pokoje. Redl při výslechu přímo v pokoji přiznal, že čtyři roky

dodával několika cizím vládám kopie přísně tajných dokumentů. Podařilo se mu poslat téměř vše, co mělo pro potenciálního nepřítele význam. Rusové získali kompletní popis mobilizačního plánu rakouské armády a jejích možných cílů. Protože Redl byl v civilu a neměl u sebe zbraň, jeden důstojník mu vnutil pistoli. Poté plukovníka zamkli a odešli před hotel, kde čekali až do svítání. Ráno otevřeli dveře a našli na zemi Redla s prostřelenou hlavou.

SKRYTÉ VÁŠNĚ

V jeho bytě v Praze našli policisté nejen řadu zásilek z Ruska, velký obnos peněz a fotolaboratoř, ale také koncepty dopisů, které Redl adresoval několika vojákům. Podle všeho v té době miloval mladého důstojníka jezdectva ze Štokravy, jemuž slíbil koupit auto za to, že ho neopustí kvůli dívce. To, že byl homosexuál, řadu lidí překvapilo, protože všude tvrdil, že žije sám jen proto, že na ženy nemá čas. Ve vojenských kruzích byla taková skutečnost v té době těžko tolerovatelná a plukovník se podle všeho stal obětí vydírání těch, kteří o jeho slabosti pro mladé vojáky věděli. Redl trpěl od mládí panickým strachem z prozrazení své homosexuality a stejně tak zatajoval před antisemitskou společností židovský původ.
Velké finanční částky za špionáž nepadly tedy jen na rozmařilý styl života, ale především jako daň za mlčenlivost těch, s nimiž měl poměr. O koho šlo, se nikdy nezjistilo. Redl si každopádně v Praze platil jistou Ludmilu, která mu měla dělat společnost, aby předešel pomluvám o tom, že se stýká výhradně s muži. Případ měl být co nejpřísněji utajen, aby nedošlo k otřesení pověsti rakouské armády.
Oficiální zdroje odůvodňovaly Redlovu sebevraždu prozrazením jeho homosexuality, s čímž se veřejnost spokojila do chvíle, než se do případu vložil Egon Erwin Kisch.

ZUŘIVÝ REPORTÉR

Druhý den po události vedl Kisch jako kapitán svůj fotbalový tým pražských Němců DBC Sturm proti Unionu Holešovice. Sturm utrpěl porážku 5:7 a Kisch z ní obvinil oporu týmu, stopera Wagnera, který na utkání nedorazil. Wagner pracoval jako zámečník a byl těsně před zápasem povolán na velitelství pražského sboru, aby detektivům otevřel dveře bytu plukovníka, který se den předtím zastřelil. Kisch začal pátrat po příčinách Redlovy smrti, protože ani trochu nevěřil tvrzení, že by se zastřelil kvůli prozrazení své sexuální orientace. Když zjistil, že si plukovník vyzvedával dopisy s penězi a instrukcemi, bylo mu jasné, že zpráva o jeho špionáži nemůže cenzurou projít. Přišel na geniální nápad a informaci o Redlově špionáži napsal do deníku Bohemia jako dementi armádních kruhů.
„Jsme požádáni z význačného místa o vyvrácení pověstí, které se vynořily zvláště v důstojnických kruzích, že šéf generálního štábu pražského sboru Redl, který, jak známo, spáchal sebevraždu, se dopustil prozrazení vojenských tajemství a pracoval vyzvědačsky pro Rusko. Komise vyslaná do Prahy a skládající se z jednoho plukovníka a jednoho majora dala v neděli za přítomnosti sborového velitele barona Giesla otevřít služební byt a zásuvky plukovníka Redla, pátrala po proviněních zcela jiných.“
Článek odstartoval novinové šílenství, umocněné tím, že sluha Alfreda Redla prohlásil, že zbraň, s níž se údajně zastřelil, nebyla jeho. Žurnalisté dotírali na armádní a policejní důstojníky tak zběsile, že byl generální štáb, který se snažil plukovníkovu špionáž zatajit i před císařem, po několika dnech nucen oznámit pravdu o Redlově vyzvědačské činnosti i vynucené sebevraždě bez řádného vyšetřování a odvolat jeho slavnostní vojenský pohřeb.

MÝTUS

Dohady o Redlově smrti neutichly ani po vypuknutí světové války. Někteří vlastenci ho dokonce kvůli tomu, že údajně přispěl svou zradou k porážce Rakouska-Uherska, označovali za spoluzakladatele Československé republiky. Plukovník se stal hrdinou filmů Karla Antona a Istvána Szabóa, třebaže oba jsou poněkud přibarvené. V Antonově Aféře plukovníka Redla (1931) je Redl pokoušen krásnou ruskou špiónkou, jíž odolá, a ona se mu pomstí tím, že mu odcizí dopisy plné vášně, určené poručíku Dolanovi. Rusové ho vydírají a nakonec ho donutí vydat plány útoku na Halič. V maďarském filmu Plukovník Redl (1984) zahoří plukovník vášnivou láskou k mladému baronu von Kubinyimu a odmítne jeho sestru, jež ho miluje. Nakonec zemře jako nevinná oběť armádní mašinérie.
Objevila se i mnohem realističtější verze o plukovníkově smrti. Redl byl podle ní příliš těsně spjat s děním na Balkáně a armádní velení velice nelibě neslo jeho kategorické odmítání preventivního vojenského zásahu v této oblasti. Celá aféra byla vykonstruovaná a nepohodlného muže, který věděl příliš mnoho, odstranili. Všechny okolnosti možné vraždy prohlášené za sebevraždu se sice nepodařilo před novináři utajit, ale důkazy o tom, proč by si například všemocný důstojník generálního štábu nechával naivně posílat odměny poštou, byly zničeny. Ať už Kisch odhalil pravdu, nebo jen skočil na lep vojenské rozvědce, aféra se stala díky jeho reportáži „Jak jsem se dozvěděl, že plukovník Redl je vyzvědač“ jedním z nejznámějších případů investigativní žurnalistiky.

Lukáš Kašpar


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama