Leoš Suchařípa | Reflex.cz
reklama
nahoru

Leoš Suchařípa

RADKA PRCHALOVÁ30. června 2005 • 19:17

Čech, žid a intelektuál narozený v roce 1932. Jeho osud je typickým životním osudem jeho generace se všemi dramatickými zvraty, pády a paradoxy.

reklama

Bylo mu jedenašedesát a na otázku naivní redaktorky: Našel jste ve svém životě určitou logiku, smysl?, odpověděl: "Našel jsem své jméno v seznamech spolupracovníků StB pod krycím názvem Sokol. Podepsal jsem, když jsem v letech 1952 až 1957 studoval v Rusku. Myslel jsem, že to spadne do žumpy dějin. Nestalo se tak."
Leoš Suchařípa patřil ke generaci, kterou dějiny kráčející kolem vyzkoušely snad nejvíc. V nejcitlivějším období nastupující puberty si prožil pocit příslušníka opovrhované a pronásledované menšiny a musel se vyrovnat se smrtí otce, jenž se nevrátil z Mauthausenu.
V poválečné euforii vstoupil do KSČ a využíval samozřejmých výhod rudé knížky. Odjel studovat do Moskvy. Víc než bolševickým ideálům tam však propadl světu Antona Pavloviče Čechova. Prožil opojná šedesátá léta, kdy všechno bylo možné a práce měla smysl.
Ten pocit brzy převálcovaly tanky. Ze dne na den se ocitl na periférii divadla i společnosti, sám, jen s existenčními starostmi, jak uživit rodinu. Nemohl si ani dovolit frajerství přímé konfrontace s režimem. Ve chvíli, kdy se situace, jež slibovala být "na věčné časy", zlomila, byl za zenitem

svých sil. Navíc se připomněly staré, dávno draze vykoupené události.
Leoš Suchařípa byl muž velké intelektuální potence. Na prohřešky mládí nechtěl zapomenout, naopak se na sebe díval jako na cizího, jako na souhrn vlastností, které dokáže zhodnotit.
"Nikdy nechtěl přeložit Hoře z rozumu," říká režisér Jan Kačer, jeho souputník z Činoherního klubu. "Vymlouval se, že neumí překládat verše, ale já si spíš myslím, že postupně sám takové hoře z rozumu měl. Z rozumu, z poznání."

VÍM, ŽE TI SMRDÍM

Bylo mu šest, když začaly na našem území platit norimberské zákony. Syn obchodního cestujícího s nádobím značky Norma Pavla Suchařípy si musel zvykat na to, že pochází z takzvaného smíšeného manželství. Poprvé si uvědomil, že není něco v pořádku, když na jeho sestru pokřikovaly děti ve škole "smradlavá židovko".
Za války sedávala celá rodina u stolu a četla Gončarovovu Fregatu. Hodiny seděli a četli nahlas.
"Dědečka nakonec zatkli, někdo ho udal, že chodí bez žluté hvězdy. Zemřel v dubnu 1945 v Mauthausenu," říká syn David Suchařípa.
Stihomam příslušníka pronásledovaného národa Leoši Suchařípovi vydržel celý život: "To se může pořád říkat, že se to dědí po matce, což znamená, že já bych s tím neměl mít nic společného, ale v životě s tím starosti jsou. Člověk je celý život ve stavu neurčitého ohrožení, jež se tu a tam konkrétně projeví, ale většinou to vzniká bezděčně. A vy to ohrožení ve všech projevech neustále hledáte. Jakýkoliv výpad si můžete se židovstvím neustále spojovat. Věčně si říkáte: No jo, já vím, já ti smrdím ..."

Zřejmě už velmi záhy zatoužil být hercem, ale nevěřil si. Bál se, že bude jen průměrný. Na DAMU začal studovat dramaturgii, a protože brzy vstoupil do KSČ, dostal nabídku pokračovat ve studiích v Moskvě. Dostalo se mu systematického vzdělání, a především se naučil dokonale rusky. Nakonec si sám připadal, jako by se tam narodil. I když začínal studovat ještě za Stalina, nic ho nepřimělo pochybovat. David Suchařípa říká, že s otcem mnohokrát mluvili například o politických procesech v padesátých letech. Bezmezně prý věřil oficiální verzi.
"Oba jsme měli k Rusku blízko, oba jsme poznali věci, o jakých se tu tehdy nevědělo. Postupně se mi začal jevit jako reprezentační občan Ruska, což bylo spojeno i s některými zvyklostmi - a nechci mluvit jen o pití vodky," vzpomíná Jan Kačer. Suchařípa mu nikdy nevyprávěl historky, spíš prchavé dojmy. Jak stál s dívkou, s níž se tam oženil, za dveřmi bytu a počítali. Na tři vyběhla do mrazu, a než přeběhla náměstí k divadlu, kde tančila, málem umrzla. Jak se snažil žít nenápadně jako Rus, ale když mu jeho žena vyprala a pověsila barevné košile, okamžitě se profláklo, že žádným Rusem není. Barevné košile tam tehdy nikdo neměl.
Leoš Suchařípa si přivezl svou první ženu, s níž měl syna Pavla, do Prahy. Tři roky nato se rozvedli. Druhou ženu potkal jako stážistku v Divadelních novinách, kam po návratu nastoupil a postupně se stal i jejich šéfredaktorem.
Pomalu začínala jeho delší a moudřejší půlka života, jak tvrdil.

OSUDOVÝ ANTON PAVLOVIČ

"Svým překladem Višňového sadu, vůbec prvním překladem Čechova, který udělal, navždycky změnil názor na ruskou klasiku," tvrdí Jan Kačer. To bylo už na sklonku šedesátých let, a než k tomu došlo, byl Leoš Suchařípa ještě nějakou chvíli divadelním kritikem. Patřil ke generaci, jež počátkem šedesátých let vtrhla na pole divadelní publicistiky a okamžitě ovládla dva stěžejní kulturní časopisy té doby: Divadelní noviny a Divadlo. Začínala doba postalinského tání, umění přestávalo živořit pod nadvládou ideologie, teorie socialistického realismu brala za své.
Suchařípa byl kritik se schopností bystré a důkladné analýzy, dokázal být nemilosrdný, někdy krutý, ale vždycky konkrétní. To mu ostatně zůstalo i v dobách, kdy se divadlu věnoval jako aktivní tvůrce. "Některé kolegyně herečky dokázal rozplakat dobře mířenou otázkou, proč jsou vlastně u divadla," vzpomíná herec Jan Hrušínský, jenž s ním byl v angažmá ve třech různých divadlech.
Brzy opustil teoretické pole a v první polovině šedesátých let se stal dramaturgem Činoherního klubu. Režisér Jan Kačer vypráví, že Suchařípa byl ze začátku poměrně plachý, nikdo netušil, že má také touhu hrát. Kačer ho obsadil do Revizora, ale spíš z nouze.
"Snažil jsem se, aby tam moc nevadil, ale vyvolával pozornost tím, že tomu rozuměl." Pak přišel Višňový sad.
"Do té doby se to v českých překladech Čechova hemžilo zdrobnělinkami, holoubky a bratříčky, kterými se napodoboval ruský svéráz. V Suchařípově překladu byl Čechov najednou moderně myslícím člověkem s velkým smyslem pro humor. Vlastně se podobal Leošovi," říká

Kačer. "A ještě něčím byly jeho překlady Čechova pozoruhodné.
Viděl v něm i chirurga, který musí občas řezat bez narkózy."
Višňový sad byl o to výjimečnější, že inscenace vznikala už po srpnu 1968, kdy vládla totální nechuť k čemukoliv ruskému. Leoš Suchařípa však svým překladem postavil jasnou hranici mezi ruskou kulturní tradicí a brežněvovskou totalitou. Rázem se stal uznávanou autoritou. Při návštěvě legendárního MCHAT v Činoherním klubu mu ruští herci naslouchali s otevřenou pusou.
V krátké době začátku sedmdesátých let přeložil ještě Strýčka Váňu a Racka. Ten však už měl premiéru v době, kdy Leoš Suchařípa v Činoherním klubu dávno nebyl. Komunistická moc zvolila v případě této scény opačný postup než u Krejčova Divadla Za branou, které zcela rozprášila. Činoherní klub zůstal, ale musely odejít nejvýraznější osobnosti -zakladatelem Jaroslavem Vostrým počínaje a hercem Pavlem Landovským konče. Mezi nimi byl i Suchařípa.

NA SEVER

Písničku Jiřího Schmitzera, jež zazněla na Suchařípově pohřbu, si Jan Hrušínský pamatuje naprosto přesně. Jiří Schmitzer ji totiž Leoši Suchařípovi zpíval v den jeho padesátých narozenin v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Celé divadlo tehdy sedělo na jevišti. Léta, která Suchařípa v Ústí strávil, jsou vrcholem jeho profesního života.
V Praze pro něj na začátku sedmdesátých let přestala být v divadle práce. Ivan Rajmont ho proto pozval jako dramaturga do Karlových Varů. "Skončilo to tím, že táta nacpal řediteli divadla, nějakému Bartošovi, hlavu do záchodové mísy a řval na něj: Ty komunisto zasranej," směje se David Suchařípa. Rajmont se mezitím stal ředitelem v Ústí nad Labem a Suchařípu opět vzal s sebou. To už nesměl pracoval ani jako dramaturg, nastoupil proto jako herec. Měla to být lest, ale ...
"Jeho první větší role byl markýz v Jakubovi fatalistovi. Museli jsme uznat, že je dobrej," říká Rajmont. "Pak ho Vostrý obsadil jako protihráče Petra Čepka. Suchařípa mu byl naprosto rovnocenným partnerem."
Také Jan Kačer vzpomíná, jak přijel do Ústí a byl překvapen. "Měl jsem dojem, že je to nejlepší herec, jaký tady je. Říkal texty s absolutním porozuměním, navíc byl persóna, typ silného chlapa, jenž víc říká o sobě než o své roli."
"Nás to nepřekvapilo, že zahrál skvěle.
Věděli jsme, že je skvělý," krčí rameny Jan Hrušínský.
To byl poslední hřebík do dramaturgické rakve Leoše Suchařípy. Začal se cítit jako herec. Zároveň měl však naprosto zásadní podíl na směřování tohoto divadla, které se stalo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let stejnou legendou, jakou byl Činoherní klub v letech šedesátých. Pro Ivana Rajmonta přeložil Tři sestry a do krve se s ním hádal při jejich inscenování. "Byl na mě příšerně konzervativní. Ale jeho duch, to, o čem nás donutil přemýšlet, jak hrál, jak na to šel, to všechno bylo strašně návodné," vzpomíná Rajmont. "Byl oduševnělý. Říkal: Nezabývejte se pitomostmi, to jde hlouběji, všechno má souvislosti."
Leoši Suchařípovi bylo třiačtyřicet, když do města na severu přišel. V Praze nechal ženu, která také nesměla oficiálně pracovat ve svém oboru a pod cizím jménem léta dělala otrocké korektury, a dvě malé děti. Patnáct let se vracel jen na víkendy. Podepsalo se to na jeho rodinném životě i zdraví.
"Ráno se šlo na zkoušku do divadla, potom do hospody na oběd, kde zkouška vlastně pokračovala, večer na představení a potom na flám a teprve po něm, v jednu ve dvě v noci, se šlo spát. Druhý den ráno začalo totéž. Takže nebyl čas uvědomovat si nepříjemné okolnosti. Že bydlíte v polorozpadlém baráku, sám, že v pondělí odjedete z Prahy, kde máte rodinu, děti, a vrátíte se v pátek v noci nebo v sobotu. Tyhle myšlenky vás nepronásledují, jelikož jste mladý, máte sílu a ještě nejste nemocný," vyprávěl v jednom rozhovoru. Ani víkendy s rodinou nevypadaly zrovna typicky. Jan Hrušínský vzpomínal, že občas jel s Leošem Suchařípou do Prahy, zastavil se u něj na skleničku a z křesel se zvedli až v neděli večer, kdy zas odjížděli do Ústí.
Neuměl si představit, že by byl sice v Praze, ale uklizený v knihovně nebo v archívu. "To by umřel, uchlastal by se," tvrdí Ivan Rajmont. Stejně tak si nemohl dovolit podepsat Chartu. "Umřeli bychom hlady," říká lapidárně David Suchařípa. "Měli jsme ji doma a vím, že kdyby byl táta sám, určitě ji podepsal."

SMRTI TVÁŘÍ V TVÁŘ

"Nepil z bujnosti. Měl to jako povahový rys. Vidět ho, jak pije, byl zážitek. Nepil jako strejcové tady v hospodě, pro něj to byl obřad.
Očistný rituál. Nikdy jsem neslyšel, že by se mu to vymklo z kontroly, a upřímně řečeno jsem se tomu divil," říká Jan Kačer.
Pil vodku z dvoudecových skleniček a celý život kouřil. Ještě před padesátkou dostal přímo na jevišti infarkt. V den svých padesátých narozenin lehčí mrtvici. Poté, co natočil s režisérkou Věrou Chytilovou svůj nejslavnější film Faunovo velmi pozdní odpoledne, ho sklátila další mrtvice, tentokrát těžká.
Ochrnul na pravou polovinu těla, přestal artikulovat. "To, že dneska takhle mluvím, je díky tomu, že jsem nepřestal hrát. To byl trénink sebezáchovy," věcně konstatoval.
Herec Jan Potměšil vypráví, že s ním na sklonku osmdesátých let hrál ve Steigerwaldově hře Neapolská choroba. "Celé představení jsem se na něj díval z portálu, vzhlížel jsem k němu. Dodnes slyším jeho Chla-pi sadaři, tlač-te po-me-ran-če na severrr. Každé slovo pracně vykousával a byla to tak dokonalá ironie, přesný obraz a výsměch všem funkcionářům, že mě dodnes nenapadlo, že byl vlastně těžce nemocný."
"Byl invalidní, copak je možné, aby herec s takovým handicapem hrál? Ale síla jeho osobnosti byla tak velká, že na to diváci po třech minutách zapomněli, a dokonce si mysleli, že to tak má být," potvrzuje jeho slova Jan Kačer.
Konec osmdesátých let znamenal pro Leoše Suchařípu konečně návrat do Prahy. Ivan Rajmont ho chtěl vzít jako dramaturga do Divadla Na zábradlí, ale Leoš Suchařípa dal přednost Realistickému divadlu, kde ho chtěli jako herce. Zůstal tam až do začátku devadesátých let, stačil se seznámit s režisérem Petrem Léblem, který tam dělal svoji první profesionální inscenaci,Tobiášova Vojceva. Leoš Suchařípa se v ní promenoval po jevišti v brokátovém kostýmu ještěra.
Do Divadla Na zábradlí nakonec přece jen odešel, pozval ho tam režisér Jan Grossman. Stihl tam však režírovat jen dvě inscenace a zemřel. Divadlo převzal právě Petr Lébl.
Leoš Suchařípa mu navrhl, ať jako první inscenaci udělá Čechovova Racka, a Lébl si netroufal podle svých vlastních slov odmítnout.
V průběhu sedmi let do Léblovy tragické smrti vznikla čechovovská trilogie, kromě Racka Lébl režíroval Ivanova a Strýčka Váňu, na níž se Suchařípa podílel nejen dramaturgicky, ale i herecky. Sil mu však postupně ubývalo. Věděl to. "Žil jsem tak, že jsem z každé rozkoše okusil něco. Ale když člověk stárne, je dvakrát raněný mrtvicí a po infarktu, proměňuje se stejně jako jeho geny. Stávám se mlčenlivým, zádumčivým, nemiluju velkou společnost. Nejraději pobývám ve společnosti sebe samého a skleničky."
Nepřestal překládat a ani neustal ve svém způsobu života. "Denně překládám asi pět hodin, víc ne, protože potom přestávám vnímat a soustředit se. Když odložím překlad, odcházím do hostince U čarodějky, kde piju vodku, a když přijdu domů, spím. Druhý den hraju divadlo a třetí den se opět vracím k překladům divadelních her nebo prózy. Odpočívám tím, že denně mohu dělat něco jiného."
Jeho syn s ním hrál Čekání na Godota.
"Před každým představením seděl v koutě jako shrbený stařeček. Pokaždé jsem si říkal, že tentokrát to už opravdu nezahraje. Pak vyšel na jeviště a vypadal, že je mu o dvacet míň."
Letos v lednu zkolaboval přímo na jevišti při představení Strýčka Váni. Ještě se vrátil, ale 14. června zemřel po operaci cév. Jeho organismus nevydržel.
"Naše generace měla podobné zkušenosti, společný zážitek. Nemuseli jsme si vyprávět historky. Každý z nás měl v sobě citovou spoušť, jen v jiné rovině. Míra zasažení životem byla velká," říká Jan Kačer.

RADKA PRCHALOVÁ


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama