Johanna von Herzogenbergerová | Reflex.cz
nahoru

Johanna von Herzogenbergerová

MARTIN KRSEK15. července 2005 • 19:31

Praha byla čerstvě osvobozená, ne každému to přineslo úlevu. Pro třiadvacetiletou doktorku filozofie Johannu Herzogenbergovou začalo utrpení, jaké nepoznala po celou dobu války. Klečí na dlažbě a holýma rukama musí drhnout ulici, na čele má dehtem namalovaný hákový kříž. Perzekuce trvá rok a vrcholí vyhnáním z Československa. Na Čechy však nezanevřela a jako kunsthistorička za hranicemi šířila slávu českých kulturních pokladů.

"První den na nás pustili dav, aby nás mučil. Ženské mi velkými nůžkami ostříhaly vlasy, zdálo se, že moje oblíbená kožená bunda je zvlášť dráždí, stále na mě křičely: ,Hitler, Hitler,' bily mě a nakonec mi ještě bílou barvou na záda namalovaly hákový kříž. Pořád jsem jen myslela na to, že do obličeje se za žádných okolností tlouci nenechám," tak ve svých pamětech popisuje květnové dny roku 1945 čtyřiaosmdesátiletá baronka původem z Ústí nad Labem, žijící dnes střídavě v Mnichově a v Praze. Svým líčením Pražského povstání na konferenci historiků ve Freiburgu před pěti lety urazila české delegáty. "Květnové povstání podle ní bylo povstáním pražské svoloče," reaguje účastnice konference historička Alena Míšková. Ale kniha pamětí paní baronky neladí uchu ani představitelům landsmanšaftu. Autorka se v nich víceméně distancovala od všeho sudetského.
Někdejší mluvčí krajanského sdružení Walter Becher se nad textem pohoršoval, že něco tak apolitického ještě neviděl.
Johannu Herzogenbergovou, zakladatelku a dlouholetou jednatelku sudetoněmeckého kulturního spolku Adalberta Stiftera vyznamenal exprezident Václav Havel Masarykovým řádem za přínos k česko-německým vztahům. Několik let předtím ji papež Jan Pavel II. jmenoval Dámou Silvestrova řádu "za činy smíření s Čechy a Poláky". Je také držitelkou Spolkového kříže za zásluhy a Bavorského řádu za zásluhy.

NĚMKA ZE STARÉ BRETAŇSKÉ ŠLECHTY

Už sama postava sto osmdesát centimetrů vysoké urostlé ženy s dokonale vybělenými vlasy vyzařuje majestátnost. Tu Johanna Herzogenbergová podtrhuje aristokraticky sebevědomým, a přitom nenuceným vystupováním. Patří k typu šlechticů, jejichž přirozená autorita vyvolává u jedněch až přehnanou uctivost, druhé popuzuje. Většina lidí ji oslovuje: paní baronko.
Adresa rodiště Johanny von Herzogenbergové je Sychrov č. p. 1., tedy tamní zámek.
Zde v sídle rodiny její matky Berthy Rohanové přišla na svět 23. června 1921. Otcem byl Ottokar Herzogenberg Piccot de Peccaduc.
Jejich sňatkem se spojily dva staré bretaňské rody, které našly v českých zemích útočiště před Napoleonem. Krom bretaňské krve koluje v žilách Johanny po babičce z otcovy strany také krev staré české šlechty Czernínů.
Byla prvním z pěti dětí. K tomu dva starší sourozence zdědila z otcova předešlého manželství. Na Sychrově prožila dětství ve "školce" plné bratranců a sestřenic. "Být ze šlechtické rodiny znamená, že máte houf příbuzných a že máte za ně odpovědnost. A taky to znamená přísnou křesťanskou výchovu," komentuje specifika šlechtického původu.
Tituly se ale nemusely automaticky pojit s bohatstvím. A to byl případ penzionovaného rakouského úředníka Ottokara Herzogenberga. Bohatí příbuzní Rohanové jeho rodinu zajistili tím, že pro ni koupili starší vilu se zahradnictvím v Brné u Ústí nad Labem. Domu s výraznou věžičkou na břehu Labe se asi proto dodnes říká zámeček, přestože už tam léta sídlí okresní veterinární správa. Rodina si vybrala místo v německy mluvící části republiky, protože upřednostňovala němčinu. "Rodiče se necítili ani jako Češi, ani jako Němci, byli to Rakušané. A já jsem Němka z Čech," definuje národnostní poměry v rodině plynulou češtinou se sudetským přízvukem.
"S chůvou Toni jsme mluvili jenom česky, takže jsem ve čtyřech letech asi uměla lépe česky než německy," vysvětluje.

VZDÁLENÁ VÁLKA

Idylický obrázek života na zámečku v Brné se začal bortit rokem 1938. Sedmnáctiletá Johanna to ještě tehdy tak nevnímala, dokonce přemlouvala rodiče, aby vyzdobili zámeček dubovými ratolestmi a nacistickou vlajkou k uvítání německých vojsk. Rodiče sice nepatřili k velkým příznivcům vzniku Československa, ale vpád Hitlera neoslavovali. "On dětem sebere víru," zdůvodnila doma Bertha Rohanová, proč jako jediná z obce nehlasovala pro připojení k nacistické říši. V době anšlusu Rakouska si pak baron posteskl: "Mé dobré Rakousko zemřelo ještě jednou."
"Ta politická změna ve škole, to byla hrůza. Byli jsme poslední ročník a při maturitě bylo všechno jiné: náboženství na konci, navíc rasová věda. Naši židovští spolužáci a profesoři nám chyběli," vzpomíná baronka na okupaci pohraničí coby studentka gymnázia.
Válku už prožívala na německé Karlově univerzitě. Studovala filozofii a dějiny umění. Tehdy si budoucí kunsthistorička doživotně zamilovala Prahu s jejími architektonickými skvosty. Hltala nové vědomosti, aniž přikládala velkou váhu tomu, že je často vyučují vědci úzce spjatí s nacismem, kteří nahradili profesory se špatným rasovým původem. Ani fakt, že čeští studenti nemají právo na vysokoškolské vzdělání, ji nějak zvlášť nepobuřoval. "Já si to už neumím představit.
Byla válka,my jsme studovali a byli mladí, veselí a šťastní," reaguje na podobné výtky. Promovala v roce 1943, přísahu podle nového nařízení odříkala v němčině, nikoli v tradiční latině. I když příbuzní původně nejevili nadšení, že si jako žena vybrala vědeckou kariéru, oslava promoce byla velkolepá. Poslední dva roky války pracovala Johanna von Herzogenbergová v Goethově institutu v Ardenách - na jedné z přednášek se snažila Vlámům přiblížit Prahu prostřednictvím krásných diapozitivů Karla Plicky. Tři týdny před příchodem spojeneckých vojsk se vracela domů, do Čech, vlakem narvaným ustupujícími německými vojáky.

POVSTÁNÍ

Pátého května už se začalo v pražských ulicích střílet a ona se nelogicky rozhodla jít vrátit vydání Beethovena do knihovny. "Po cestě jsem si utrhla a do klopy vsadila čerstvě rozkvetlé konvalinky. Připadaly mi jako štít. Trikolóru jsem nemohla a nechtěla nosit. Šla jsem do Holešovic, tam ležel mrtvý -Čech, nebo Němec? Každopádně civilista.
Naproti přicházely ozbrojené hulákající skupiny, ale nebála jsem se, měla jsem své konvalinky," uvádí až neuvěřitelný příběh z květnových dnů roku 1945. Osmého května se radovala spolu s Čechy z kapitulace. Druhý den ale radost z míru vystřídal šok z perzekuce Němců v Praze. Nejhorší byl první den. "Bylo to jedinkrát v mém životě, kdy jsem byla nešťastná, že musím žít nový den, další den," vzpomíná. Z úst hluboce věřícího člověka je to dostatečně výmluvný pocit. Nevěřila, že se zrovna jí něco takového může stát. I většina ostatních internovaných Němců byla v jejích očích "kultivovaná střední vrstva", nikoli přisluhovači nacistické tyranie.
"Její reflexe války je mizivá. Buď ze své paměti vymazala své nelichotivé postoje, anebo žila ve slonovinové věži. Přece to, že byla katolička, neznamená, že se jí válka netýkala," zdůrazňuje v kritice vzpomínkové knihy Alena Míšková.
Přestože Johanna Herzogenbergová asi příliš nevnímala nacistické zlo kolem sebe, válka se jí dotkla, a to velmi osobně. Během jednoho roku přišla o tři bratry. Mladší Heinrich bojující s Wehrmachtem u Leningradu byl od roku 1943 nezvěstný (po válce prohlášený za mrtvého). V Rusku padl i starší bratr August. K tomu nejmladší syn Herzogenbergů, patnáctiletý Karl, zemřel při havárii na bicyklu.

CESTA DO BAVOR

Po měsíci internace v Praze byla přidělena na práci k českým sedlákům poblíž Mělníku. Při tvrdé dřině a ponižování hledala sílu ve víře. Dodnes každoročně slaví den, kdy jí přítel, teolog německé Karlovy univerzity, tajně dovezl na statek svátost oltářní a ona ji přijala ve chlévě. "Byla jsem jak v transu, třásla jsem se," vyvolává v paměti tehdejší pocity. V dubnu 1946 byla zařazena do transportu a poprvé po roce se viděla s rodiči. Nový domov našli v Bavorsku.
Jméno německy píšícího básníka ze Šumavy Adalberta Stiftera si dal do názvu spolek, který v roce 1948 v Mnichově soustředil uměnímilovné vyhnance z Čech. Johanna Herzogenbergová od roku 1952 řídila jeho činnost. "Johanna se v nás pokusila vzbudit to, co při zpětném pohledu lze označit jako český patriotismus. Bez politického řečnění. A přece zásadní korekturu obrazu dějin hitlerovské doby. Nešlo o sudetskou vlast, nýbrž o českou. Proto jsme ji uvítali," vzpomíná na první vystoupení baronky tehdejší student mnichovské univerzity, nedávno zesnulý německý historik českého původu Ferdinand Seibt. Spolek se čtyřmi zaměstnanci pořádal výstavy a zajišťoval jejich financování, vedl bohatou publikační činnost. Sama baronka je autorkou knihy Mezi Dunajem a Vltavou, popisující českou a dolnorakouskou krajinu, či úspěšného průvodce po pražských památkách Praha, který má za sebou už šesté vydání.
"Její kniha o Praze patří k téměř povinné výbavě bémáckých domácností," vyzdvihl výjimečnost publikace bývalý šéf českého centra v Mnichově Jan Šícha.
Jako jednatelka musela Johanna Herzogenbergová prosazovat program spolku uvnitř komunity vyhnanců. Jeho nezávislost ohrožovala snaha Sudetoněmeckého krajanského sdružení stát se zastřešující organizací všech vyhnaných sudetských Němců a přerozdělovat dotace od bavorské a spolkové vlády. Vedení landsmanšaftu chtělo spolek přejmenovat na Sudetoněmecké kulturní zařízení. Johanně von Herzogenbergové oficiálně vytklo, že často používá slovo český (böhmisch) a málo sudetoněmecký. "Byla jsem ohromena, jakou to námahu ,krajané' vynaložili. Moje odpověď byla strohá a klidná: ,Umím toho dost, a mohla bych si kdykoli najít jinou práci'" vypráví, jak na takové útoky reagovala. Často provokovala svou typickou bojovností a prostořekostí. Se stejným zápalem před veřejností bránila svého kolegu označeného za nacistu za to, že za války pracoval na kulturním oddělení správy sudetské župy: "Každý z nás ve svém mládí, zejména nadšení a angažovaní lidé, mohli být přístupni svodům."

KAREL IV. A NEPOMUK

K nejrozsáhlejším projektům Stifterova spolku patří výstava k šestistému výročí úmrtí císaře Karla IV. z roku 1978 na císařském hradě v Norimberku. Spolkové ministerstvo zahraničí odeslalo žádosti o spolupráci do ČSSR. Nepřišly žádné odpovědi. Organizátoři se snažili shromáždit maximum památek na vládu římského císaře a českého krále, nacházejících se i mimo německé území. Výstavu neoficiálně navštívili i čeští historici. "Nesměli poutat příliš pozornost, tak se pro ně dělaly zvláštní prohlídky, jednou dokonce v noci," vzpomíná jednatelka spolku na bariéry z dob normalizace. V Praze se uskutečnila výstava téměř současně. Podle těch, co viděli obě, byla ta pražská, byť nabita skvostnými exponáty, o třídu níž.
Druhým životním projektem Johanny Herzogenbergové byla výstava k výročí blahoslavení Jana Nepomuckého v roce 1971, opakovaná a rozšířená v Praze v roce 1993. Při první se musela opět obejít bez českých exponátů, ale vzhledem k velké oblíbenosti tohoto českého zemského světce v německy mluvících zemích byla expozice bohatá. Výstava kolovala dva roky po Německu a Rakousku.
S jejím financováním je spojen bizarní příběh, jak spolkové ministerstvo pro vyhnance odmítlo poskytnout přislíbený příspěvek. "Sedmnáct tisíc marek bylo škrtnuto, protože jsem nemohla jednoznačně dokázat, jestli byl Jan z Nepomuku Němec, nebo Čech," vypráví baronka pointu. Situaci finančně zachránilo Bavorsko, jež uznává Nepomuka za zemského patrona. V roce 1993 už tato otázka nikoho netížila, výstavu zaštítili prezidenti Václav Havel a Richard von Weizsäcker.

NÁVRAT DOMŮ

Vízum k návštěvě Československa dostala Johanna Herzogenbergová poprvé počátkem šedesátých let. Vzpomíná, jak bylo pro ni těžké objednat si v restauraci jídlo česky. Před odjezdem náhodou potkala na jednom zámku exkurzi českých kunsthistoriků a na místě s nimi navázala přátelství, která trvají dodnes.
V Čechách se stala tetou dětí několika svých přátel. Mezi její "synovce" patří například dvojčata Cyril a Josef Svobodovi. Dnešní ministr zahraničí a ředitel Centrální harmonizační jednotky pro finanční kontrolu na ministerstvu financí. Slibně se rozvíjející polooficiální spolupráce skončila 21. srpnem 1968. "Byla jsem v Jižní Americe, a jak jsem slyšela, co se děje v Československu, hned jsem se vrátila. Otevřeli jsme v Mnichově poradnu pro emigranty, všichni jsme uměli česky, radili jsme jim, sháněli nové šaty, byty, stipendia a všelijaké věci, jeden pianista dostal i křídlo. Byla to nádhera, jak pomáhali všichni, i sudeťáci, kteří věděli, co to znamená." Palachův týden ještě prožila v Praze.
V roce 1972 už vízum nedostala, na černé listině byla šestnáct let. V té době si našla náhradu za Čechy v Polsku, kde vyučovala na Katolické univerzitě v Lublinu. S Poláky ji pojilo nadšení z volby slovanského papeže.
České hranice směla přejet teprve rok před revolucí, od té doby pobývá v Čechách několikrát do roka. V premonstrátském klášteře na Strahově má vyčleněný pokoj, kde může v klidu pracovat. Ve čtyřiaosmdesáti letech píše další práci o církevním umění v Čechách.
"Dělám to, co jsem celý život dělala -českou kulturu. Aby Němci věděli, že tady nejsou na stromech opice, ale že tu je stará historie, která je společná. Gut."

MARTIN KRSEK

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější