Josef Velek | Reflex.cz
nahoru

Josef Velek

Pavel Kovář12. srpna 2005 • 14:49

Letos na jaře uplynulo již patnáct let od smrti Josefa Velka, reportéra Mladého světa a zakladatele ekologické žurnalistiky ve složité době Husákova režimu. Zemřel 30. dubna 1990 v plné síle, krátce po svých padesátinách. Jeho náhlý skon při potápění v Rudém moři obestírala rouška nejasností, dohadů či podezření, jichž se řada Velkových přátel asi již nikdy nezbaví.

Když zpráva o tragédii dorazila do Prahy, nemálo lidí připouštělo, či dokonce věřilo, že jde o vraždu. A podezření časem slábla jen zvolna. Například čtvrté výročí reportérova úmrtí připomněl Český deník článkem s "jasným" titulkem - Muž přes palubu. Autor znovu připomněl, že první informace o Velkově skonu se rozcházely, a proto se téměř okamžitě vynořily spekulace, že nezemřel "zcela náhodou". Možná by odpověď dala i skříň pražského bytu plná dokumentace. Stejně obsáhlý archív na jeho chalupě byl totiž krátce po smrti vykraden - takto posiloval podezření. A v podobném duchu zněla i následně otištěná reakce čtenářky z Prahy, zjevně Velkovy obdivovatelky. Nevěřím v nešťastnou náhodu, pokud jde o jeho smrt. Ptám se jen, komu prospěla. Kdo se tak bál, že zabíjel a kradl, a jaký měl z toho prospěch? Myslíte, že se to někdy dozvíme? Stojí to

za pátrání. On dovedl navodit pocit, že boj za ochranu životního prostředí má šanci. Dovedl nadchnout. Dnes se celá tato problematika pozměnila. Velek chybí! -shrnula. Jako kdyby smrt jednoho populárního a neúnavného novináře znamenala konec ekologického snažení. Ale nedivme se.
Psal se rok 1994, nadějeplná polistopadová euforie již odezněla, s tržní ekonomikou nastoupila vláda kapitálu a s ní fakt, že ekologie dostává nového a rafinovanějšího soupeře.

JEDY V LIBERCI


Nyní je na místě říci, z čeho pramenilo podezření o možném reportérově násilném skonu. Jisté stavební družstvo se záhy po listopadu 1989 pustilo do podnikání: chtělo dovážet z Německa toxické odpady a spalovat je v liberecké teplárně. Zisk? Údajně osm miliónů dolarů ročně. Libereckým ochranářům přírody se to nelíbilo, proto zavolali na pomoc proslulého novináře. Ten přijel, zjistil a napsal o tom do Mladého světa. Poté se koncem března konala v Liberci bouřlivá veřejná beseda. Při ní obchodníci s jedy poznali, že kšeft se jim hroutí, a tak několikrát Velka slovně napadli. Mnoho nechybělo a došlo na pěsti.
"Po besedě počkal manžel dvě hodiny u známých. Ti mu to poradili z obavy, že by ho lidi z toho družstva mohli v noci na cestě do Prahy vytlačit z dálnice. Když přijel, říkal: ,Poprvé v životě jsem měl strach!' Dříve občas dostával výhrůžné dopisy, jednou nám kdosi zjevně ze msty na chalupě rozřezal část nábytku a většinu zařízení poničil, ale tohle byla úplně jiná situace," vzpomíná paní Jana Velková. Dodává, že podnikatelé vzápětí změnili taktiku a pokusili se manžela korumpovat: navrhovali mu úhradu studijní cesty do ciziny. Bryskně je však odmítl a odcestoval do Egypta. Dlouho se těšil na odpočinek a na potápění v Rudém moři s přáteli z fotograficko-ekologické výpravy Blue World; akci plánovali pět let. V pátek 13. dubna vyráželi z Valašského Meziřičí a Vsetína. Byla u toho hudba, frgále i slivovice.

NECHTĚL DO VODY


Co se vlastně stalo osudného 30. dubna? Paní Velková si podle pozdějšího vyprávění členů výpravy skládá děj tragédie zhruba takto: Josef se ten den nechtěl potápět, zamýšlel psát, ale pak náhle rozhodnutí změnil. Už jen tím způsobil komplikace, řidič mu musel jet na základnu pro výstroj. Pod hladinu šel jen s jedním kolegou, potopili se do hloubky sedmi až jedenácti metrů. Když Josef dával znamení, že se mu špatně dýchá, kamarád mu poskytl vzduch ze své bomby a začali stoupat. Mezitím se prý změnilo počasí a hladina se houpala ve dvoumetrových vlnách. Po vynoření snad Josef pronesl poslední slova: "Ty vole, já piju vodu jako kráva!" Kolega dával ostatním na břeh znamení, že je zle. Skočili do loďky a pluli k nim. Bezvládného Pepíka resuscitovali, pak vezli autem do nejbližší nemocnice, šedesát kilometrů, ale snaha o jeho oživení byla marná...
"Pražská kriminálka případ vyšetřovala a posléze konstatovala, že šlo o souhru nešťastných náhod, a já se k tomu přikláním," dodá Jana Velková, přestože vzápětí mluví o zápisu, jejž objevila v manželově notesu. "Tam den před smrtí napsal: Jeden kolega měl v bombě natlakované výfukové plyny.
Nevím, co bych dělal, kdybych se já potopil s takovou bombou." Přívrženci teorie, že byl Velek násilně odstraněn, mohou opět pokyvovat hlavami.

BYLO VŠE JINAK?


Mohlo být, ale zase ne příliš. "Po návratu expedice jsem mluvil s jejími členy, a pokud mám dnes shrnout podstatné, tak prohlásili, že Pepa zazmatkoval, že druhý potápěč se mu snažil půjčit svůj náustek, ale on v panice kolem sebe divoce mlátil. Takže k jeho utonutí došlo takto nešťastně," říká Luboš Beniak, tehdy šéfredaktor Mladého světa, a odmítá jiné verze. Vzápětí dodává, že pár týdnů po tragédii navštívil redakci Čech žijící v Německu, jenž se s Velkovou výpravou potápěl. "Měl na fotkách Pepíka pod vodou a ukazoval, že ventil na jeho bombě měl otevřenou rezervu. Pak vysvětloval, že když člověku dojde vzduch z větší části bomby, musí otevřít ventil rezervní části a myslet na návrat, protože vzduchu zbývá asi na čtvrt hodiny. Pepa tedy měl otevřenou rezervu a zřejmě o tom nevěděl, takže když mu došel vzduch, byla prázdná celá bomba včetně rezervy," konstatuje Beniak. Proč se o tom poprvé zmiňuje až nyní? "Novinářský instinkt sice tehdy velel napsat to, ale nakonec zvítězil pietní ohled na Pepíkovu rodinu." Na tragédii mohl mít značný podíl i fakt, že Velkova docházka do potápěčského kursu před odjezdem nebyla stoprocentní. "Nemohl někdo otci před potopením ventil otočit?" hlesne dvaatřicetiletý Jakub Velek, když slyší o nové skutečnosti. A je to tu opět...
Jak na výše uvedené informace nahlížejí dnes účastníci někdejší výpravy? Popírají, že v době neštěstí byly vysoké vlny, prý asi půlmetrové, dále odmítají tvrzení, že by Velek po vynoření mluvil. Zmínku v jeho deníku o lahvích s výfukovými plyny vysvětlují tím, že mohla vzniknout z bezpočtu debat o potápění. Jejich výpravy se to rozhodně netýkalo, protože jim láhve plnil profesionální potápěč.
Nakonec překvapivě uvádějí, že se s nimi nepotápěl český emigrant, ale emigrantka (!), a to nikoliv na místě, kde k neštěstí došlo... Nicméně Beniak si stojí za tím, co řekl: "Je to sice dlouho, ale fotky mi ukazoval muž." Jistá podezření tedy přinejmenším pro někoho dosud trvají, nicméně životní příběh Josefa Velka není zajímavý pouze jeho skonem.

HRÁČ PLNÝ ENERGIE


Narodil se 30. listopadu 1939 v Klínci, obci u Mníšku pod Brdy. O pět let později mu zemřela maminka; po porodu dostala horečku omladnic. Otec se dvěma syny se znovu oženil a odstěhoval do Nové Hospody u Týnce nad Sázavou, kde si otevřel koloniál.
"Otec byl zastáncem tvrdé výchovy, proto byl Pepík houževnatý a uměl v životě bojovat," říká dnes paní Velková. Josefa v dětství zajímal fotbalový míč a noviny; četl už v předškolním věku. Jako student dojížděl do Prahy, nejdříve na spořilovské gymnázium a poté na ČVUT. Mladý elektroinženýr pracoval ve Výzkumném ústavu sklářské techniky v Praze-Holešovicích, záhy přednášel doma i v zahraničí a podával přihlášky k patentům. Pozoruhodné je, že deset let hrál fotbal za divizní Týnec. Publikovat začal v šedesátých letech a na otázku, proč se stal novinářem, odpovídal: "Abych se mohl ptát nahlas v době, kdy se u nás mluvilo o ekologii šeptem a kdy jsem se jako technik mohl ptát hodně potichu, abychom já a mí kolegové nepřišli o odměny a místo." V roce 1974 byl u vzniku hnutí Brontosaurus a o rok později se stal redaktorem Mladého světa, s nímž předtím dlouho spolupracoval. "Šéfredaktorka Olina Čermáková oceňovala, že je odborník, jenž navíc umí psát. Já jsem tehdy studovala práva, externě do redakce docházela a asi tři roky Pepovi pomáhala s některými případy, pokud šlo o zákony či dopisy na úřady. Když mi dnes občas dochází energie, vzpomenu si právě na něj, co ten jí v sobě měl!" vypráví publicistka Ida Rozová. Dostával někdy i desítky dopisů denně. Lidé v nich popisovali nešvary v podnicích, družstvech a obcích a prosili, aby jim pomohl. Za patnáct let jeho redaktorské éry šlo o dva tisíce stížností, z nichž osm set bylo tak významných, že z nich vznikly ony velké reportáže. Méně zajímavé pak putovaly do velmi sledované rubriky Zápisník Brontosaura.

KŘEČKOVÉ, SKLÁDKY A JINÉ PŘÍBĚHY


Velkovy reportáže působily jako zjevení.
Například líčení boje s přemnoženými křečky na východním Slovensku na jaře 1972 připomínalo Hitchcockův horor Ptáci. Pětatřicet miliónů hlodavců vraždilo kuřata, králíky, selata, ničilo úrodu, krmiva i objekty a proti nim stanulo přes dvacet tisíc vojáků s lopatkami a sypalo jim jed do nor. Šokující byl příběh třináctiletého školáka na Hodonínsku, který zemřel poté, co se mu dostal do těla pesticidový postřik na jahody. Alarmující informace přinesla reportáž o dodnes proslulé skládce na Kladensku. Lidskou zlobu či funkcionářskou pýchu popisoval seriál o zbytečném a neurvalém kácení stromů.
Objevné bylo pro veřejnost sdělení o škodlivosti PCB. A tak bychom mohli pokračovat. Deníky či jiné časopisy si tohle netroufly: jednak neměly Velka, jednak by z toho měly na ÚV KSČ potíže. Ostatně měl je i Mladý svět, byť to byla platforma Socialistického svazu mládeže, jež přece jen mohla konstruktivně kritizovat. Velek dělal i v letech normalizace smysluplnou novinařinu, měl zpětnou vazbu, což mu zároveň dodávalo další energii. Navíc byl povahou a založením pracovitý buldok, buldozer, tank - podle slov redakčních kolegů. I když tvořil lehce, nestíhal a často psal celé noci.
"Nabral si neuvěřitelnou porci práce. Nedovedl říci ne. Každému chtěl pomoci, byl obrovský dobrák," vzpomíná Beniak. Odevzdával rukopis a už bral za kliku a volal, že právě odjíždí na pár dní někam na další reportáž. "Dělal pět věcí najednou, na jeho stole neustále zvonil telefon a my v redakci už jen mechanicky říkali: ,Dobrý den, inženýr Velek tu není...' Takže občas se mu vloudila chybinka," připojuje s úsměvem další z kolegů, Jiří Franěk. Nebylo divu, že některé Velkovy texty nebyly zcela dokonalé. Někdy odbíhaly k podružnostem, jindy postrádaly přehlednost, úplně jasný smysl či pointu. Přičemž ona nutná dávka autocenzury v režimu před dvaceti lety s tím neměla nic společného.

AKADEMIK VASCHNIL


Protože on sám, charismatický a zábavný chrlič historek, neměl se svými chybinkami problémy, dával je k lepšímu. Klasická je třeba historka z cesty do SSSR. V jedné reportáži zmínil akademika Vaschnila, ale pak kolegům přiznal, že personifikoval zkratku. Byla to Vsesojuznaja akaděmija selskochozjajstvěnnych nauk imeni Lenina. Dnes už to možná není k popukání, ale v době, kdy Sovětský svaz byl ve všem vzorem, vzbudil takový kousek gaudium. Zábavný je i příběh kňavy obecné, žijící v Jeseníkách.
Zdejší "lesníci" - později se z nich vyklubali recesisté - měli obavy o vyhynutí tohoto druhu šelmičky. Nějaký čas věřil jejich dopisům, a tak v Zápisníku Brontosaura o ní psal. Pár vědců a mnozí lesníci v jiných krajích se divili i bádali, až posléze vše prasklo. On pak přiznal, že mystifikaci s kňavou zbaštil a vesele o tom napsal. Příhod měl na rozdávání a uměl je vyprávět. Navíc se také různé story na něj nabalovaly. Například renomovaná literátka líčí, že když nechtěl koncem osmdesátých let převzít nějaké vyznamenání od strany a vlády, schválně vyvolal hospodskou rvačku, aby měl průšvih a nic nedostal. Bylo to však jinak.
Jel večer z hospody na kole a ve tmě tak nešťastně spadl, že omdlel a probral se až v nemocnici. Byl prostě fenomén a neunavitelný živel. Jezdil na besedy se čtenáři, sám navrhoval a moderoval pořady, při nichž rozmlouval se zajímavými lidmi; pověstné byly večery v Malostranské besedě. Na besedy se pak vymlouval, když ho lákali do KSČ. "Chcete, abych je dělal? Ano. Tam jsem užitečný. Kromě toho chodím na VUML.
A mám tam propadnout?!" Pro mladší čtenáře: VUML byla Večerní univerzita marxismuleninismu, povinné školení pro vybrané kádry.

PEPÍK NÁM CHYBÍ


Vycházely mu knížky reportáží, cestopisů i příběhů, připravoval pořady pro televizi a rozhlas, předsedal ekologické komisi Svazu českých spisovatelů, stal se členem PEN-klubu a v červnu 1989 převzal v Bruselu jako první našinec cenu GLOBAL 500 od OSN za novinářskou činnost v zájmu ekologie. Po listopadové změně režimu měl velké plány, mimo jiné chtěl zakládat regionální instituce -"zelené domy". Potom odjel na výlet do Egypta a vrátil se ... v rakvi.
Josef Velek úspěšně vedl s režimem ekologický boj, proti němuž nemohla strana a vláda oficiálně nic namítat, byť jí byl svou kritičností velmi proti srsti. Nabízí se otázka, jestli by zůstal oním neúnavným reportérem i v polistopadové době, kdy jsou ekologické prohřešky složitější, moc kapitálu v jejich pozadí silnější a společnost již nemá o životní prostředí takový zájem. Většina jeho známých si myslí, že by vytrval a byl ještě proslulejším autorem. Méně je těch, kdo hovoří o jeho pravděpodobném vstupu do politiky (podobně jako u Josefa Vavrouška; potkal ho rovněž tragický osud ...) a ambici být poslancem či ministrem. Bedřich Moldan, ředitel Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, se přiklání k první variantě a poznamenává: "Nadále by psal své reportáže a burcoval. Netvrdím, že tu dnes nejsou šikovní ekologičtí novináři, ale je fakt, že řada jich časem odpadla, jako by je tohle téma neuživilo. Takže druhý Velek se zatím neobjevil, Pepík nám prostě chybí."


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější