Miroslav Plzák | Reflex.cz
nahoru

Miroslav Plzák

Pavel Kovář26. srpna 2005 • 15:45

Někdejší primář psychiatrické kliniky proslul coby řešitel problémů párového soužití, současně jako publicista, dramatik i herec. Před více než čtyřiceti lety založil tzv. Linku důvěry, první ve východním bloku, a poté vytvořil vědní obor zabývající se manželstvím - matrimoniologii. Znal se s mnoha umělci a často jim pomáhal, leckdy i proti komunistickému režimu. Tomu se nezaprodal, ale naopak - s jistým šarmem mu vzdoroval. Dodnes o něm panují dva mýty: že byl třikrát rozvedený a že je autorem výroku doporučovaného nevěrníkům a nevěrnicím: „Zatloukat, zatloukat a zatloukat!“

„Za prvé - rozvedl jsem se jednou a za druhé - zmíněný výrok jsem nikdy nevyslovil,“ tvrdí MUDr. Miroslav Plzák, CSc., který se tento týden dožil osmdesáti let. „Když člověk píše o nevěře, působí to někdy, jako by ji podporoval. Vzniká tak nežádoucí zpětný efekt. Přitom jsem ve svých textech vždy jen konstatoval fakta. Nikde v nich nestojí, že propaguji nevěru.“ Proč je mu tedy „zatloukací výrok“ připisován? „Když jsem kdysi vystupoval s Fešáky, a to nikoliv jako hudebník, přišla jednou řeč na přiznávání - tu manželce, tu policii. A tehdy

slovo ,zatloukat‘ od někoho z kapely zaznělo. Ne však ode mne. Proto říkám: vsadím se s kýmkoliv o sto tisíc korun, že v mých knihách se tenhle výraz nevyskytuje.“
Plzák stanovil čtyři axiómy (tvrzení, jež není potřeba dokazovat) pro správné fungování manželství. Jsou to: finanční hospodaření, péče o děti, organizace volného času a domácnost. Kromě toho nabádá k životu ve třech sektorech - v práci, rodině a v hobby.
„V manželství je nutné hledat podněty radosti, a to nejspolehlivěji obstará - hobby.
Milenecké manželství neexistuje, i když si něco takového ženy často vynucují. ,Ty už mě nemáš rád, nekoupils mi květiny, zapomněl jsi na výročí svatby.‘ Taková romantická deklamace vztah obrovsky ničí. Manželství musí být párová instituce, což lidi stále neradi slyší. Myslí si, že se berou, aby uskutečnili lásku a byli šťastní. To je velký omyl!“ Proto se doktor Plzák domnívá, že jak dříve, tak i dnes není v oblibě u většiny žen a pak u žárlivých mužů. Mnohým jeho odpůrcům také vadilo, že si počínal jako „estrádní umělec“, jenž vážné problémy zlehčuje svým vtipným stylem psaní.

„PÉTÉPÁK“ A PRIMÁŘ

Narodil se v rodině bankovního úředníka 25. srpna 1925 v Libušíně u Kladna, ale vyrůstal v pražských Holešovicích. Po mamince, ctitelce operety, zdědil vztah k divadlu a smysl pro humor. Maturoval na reálném gymnáziu rok před koncem války a pak byl totálně nasazen do jedné libeňské fabriky, kde mu dělníci brzy říkali, ať jim místo práce „dělá nějakou srandu“. Tehdy také zažil éru mejdanů, domácích tancovaček při gramofonu, když Němci po bitvě u Stalingradu zakázali veřejné zábavy. Po válce studoval medicínu, pro psychiatrii se rozhodl po druhém ročníku, kdy začal docházet do bohnického Ústavu pro duševně choré. Zajímala ho i politika, v roce 1946 vstoupil do Československé strany národně socialistické. Jednak v ní byl jeho otec, jednak usoudil, že při vzrůstající aktivitě komunistů nelze jinak. Členství však nezůstalo bez následků: po promoci v roce 1950 působil krátce v kroměřížské psychiatrické léčebně, pak musel na vojnu a coby politicky nespolehlivý léčil „pétépáky“ v Mostě a Bílině. Sloužil čtyři a půl roku. Byla to léta někdy vesele bezstarostná, jindy k zoufání ztracená. Do civilu se vrátil v jedenatřiceti, tři roky byla jeho působištěm léčebna v Horních Beřkovicích a poté se ocitl na pražské psychiatrické klinice profesora Vondráčka, kam nastoupil v roce 1959. Při konkursu uslyšel latentní, leč jasný požadavek: jako nestraník se nevydáte na pedagogickou dráhu, od toho tu jsou prověření soudruzi. To částečně rozhodlo o přijetí. Ale uplynuly čtyři roky a byl jmenován zástupcem přednosty kliniky pro léčebnou péči, jinými slovy primářem.

ROZVOD A SNOBSTVÍ

První manželku, Elišku, poznal jako medik v Bohnicích, ona tam působila coby sociální pracovnice. Po svatbě v roce 1949 oba pracovali v Kroměříži i v Horních Beřkovicích a po třech letech se jim narodila dcera Renáta.
„Od počátku bylo zřejmé, že naše manželství bude dvoukariérové. Žena byla dcera továrníka, po únoru 1948 nesměla studovat, ale pak se dostala na práva a stala se advokátkou. Já však po příchodu na pražskou kliniku potřeboval manželku, která by byla doma.
Já dělal kariéru, ona rovněž, což byl problém. Takže jsme po nějaké době spolu pouze bydleli, ale nežili, dcera to dlouho netušila. Rozvedli jsme se, když byla již téměř dospělá.“ Dodává, že dvoukariérové manželství nezavrhuje, pokud v něm dojde ke shodě. Zároveň přiznává, že příchodem do Prahy se z něho stal snob. „Snobismus je třeba to, čím se chlubíte. Ženou, dětmi, majetkem či společností, do níž chodíte.“ Jeho snobství prý začalo roku 1959, kdy ho přátelé, gynekolog Jiří Presl s manželkou Věrou, herečkou divadla Rokoko, vzali do společnosti kolem této scény. „Lékař byl u divadla užitečný, zvláště psychiatr v šedesátých, a zejména pozdějších, normalizačních letech.“ Záhy také pronikl na jiné scény a byl „doma“ i v Semaforu, Viole a Redutě. „Tehdy jsem byl nezávislý, volně promiskuitní muž. Byla to krásná šedesátá léta, na ulicích, v kavárnách a divadlech se hojně vyskytovaly krasavice.“ Důkazem jsou dva jeho milenecké vztahy: s Marií Drahokoupilovou a Olgou Schoberovou. „Oba však byly programovány pýchou! Muž by se měl vyvarovat prestižního přístupu při výběru partnerky,“ tvrdí dnes ten, jemuž kdysi bezpočet mužů tyhle divy záviděl, leč tehdy to takto vědecky nevnímal. Důvody rozchodů s oběma byly stejné a jasné: oboustranné pracovní vytížení.

LINKA DŮVĚRY

Na pražské klinice se zabýval depresemi, a proto dostal za úkol vyřešit velký a režimem utajovaný problém: začátkem šedesátých let bylo Československo (ještě s Maďarskem) první na světě v počtu sebevražd, docházelo zhruba ke třem denně, a tak na ÚV KSČ rozhodli, že se s tím musí něco radikálního udělat. „K založení Linky důvěry mě inspirovala britská organizace samaritánů, ale oni radili nešťastným lidem po telefonu poněkud amatérsky. To se mi nelíbilo. Proto jsem vytvořil tým, v němž byl psychiatr, psycholog, právník, gynekolog i sociální pracovník. O telefonátech se vedly záznamy, byť anonymní. Snahou bylo dostat volajícího na ambulanci. Ze dvaceti až třiceti volajících za večer jich přišla čtvrtina, což byl úspěch.“ Linka zahájila provoz v roce 1964 a po krátké době bylo jasné, že osmdesát procent volajících má problémy s párovým soužitím a ve dvaceti procentech jde o duševní poruchy.
Závěr byl jasný: kromě linky musí v Praze vzniknout manželská poradna. Tohoto úkolu se úspěšně ujali dr. Martonová a dr. Fanta.
Tehdy našel psychiatr Plzák svou životní parketu a vstoupil na půdu zatím neprobádaných věd manželských. Sluší se dodat, že jedna manželská poradna již existovala v Karlových Varech, založili ji manželé Pondělíčkovi, později známí sexuologové.

ZAMÍTNUTÁ HABILITACE

Dosud se zabýval maniodepresívními psychózami a spolu s prof. Karlem Součkem napsal populárně-vědeckou publikaci Smutek všedního dne a smutek jako nemoc. Ale jeho další knihou byla První pomoc při nehodách manželských z roku 1967. Pořádal o partnerství přednášky a besedy, často i na televizní obrazovce. Tehdy prý přestal být snobem, protože se věnoval psaní o vztazích a kromě toho byl úspěšným autorem divadelních i televizních komedií. Jenomže přišla srpnová ruská okupace a pak Husákova normalizace. Byl nestraník, navíc s nálepkou „muž roku 1968“, takže přednosta kliniky prof. Dobiáš ho jen s nejvyšším úsilím udržel ve funkci primáře. Zato Československá televize s ním udělala krátký proces: od roku 1970 nesměl deset let na obrazovku, jak rozhodla obávaná náměstkyně Balašová. A aby se to nepletlo, její manžel prof. Balaš, děkan lékařské fakulty, mu nepovolil habilitaci. Téma již hotové docentské Plzákovy práce znělo: Systematika poruch manželského soužití. Knihy však psal dál, a tak v sedmdesátých letech vycházely tituly Taktika a strategie v lásce, Manželské judo, Othelon, Klíč k výběru partnera pro manželství. Při jejich vydávání vznikaly sice obtíže, ale pokud mu třeba rukopis vrátila Mladá fronta, zkusil štěstí v Avicenu, kde uspěl. Normalizační bázeň nebyla všude stejná. V dalším desetiletí se situace zmírnila a vydal ještě Dospělým vstup zakázán, Gordické uzly a první učebnici matrimoniologie - Poznání a léčba poruch manželského soužití.

DRUHÉ MANŽELSTVÍ

Na klinice působil nadále a mnoha lidem pomohl. Pro léky si za ním chodil třeba Václav Havel či Jan Werich. Hospitalizoval jedince, kteří měli politické problémy, například herečky Vlastu Chramostovou a Helenu Růžičkovou. Několika známým kumštýřům určil diagnózu, aby získali modrou knížku a nemuseli na vojnu. „To nebylo úplně jednoduché, aspoň nějakou dobu tu museli ležet,“ říká, ale jména nechce raději uvádět.
Na klinice ukryl i spisovatele Ladislava Fukse. Ten se navzdory své menšinové sexuální orientaci oženil s poslankyní Italské komunistické strany, protože chtěl žít a tvořit v Římě, ale pak před ní prchl do Prahy. Podrobně je tato epizoda vylíčena v Reflexu 26/2003 v souvislosti s nařčením Lidových novin, že dr. Plzák spolupracoval se Státní bezpečností. „Ano, pánové z vnitra byli na klinice každou chvíli, chtěli například, abych donášel na přítele, psychiatra a spisovatele Josefa Nesvadbu, kterého považovali za špióna. Znovu však musím říci, že jsem nikdy nikomu z této organizace nic nesdělil a rovněž nepodepsal žádný vázací akt.“ Pro „strážce režimu“ byl jistě zajímavým objektem, protože se stýkal s tehdejší pražskou bohémou - namátkou s Jiřím Muchou, Jiřím Šlitrem, Milanem Kunderou, Milošem Kopeckým, Kamilem Lhotákem, Jiřím Melíškem či Miloslavem Šimkem. V roce 1972 se oženil s půvabnou, tehdy třiadvacetiletou Emilií (viz úvodní foto), prodavačkou televizorů v Bílé labuti, o níž prohlašoval, že je „veselá a pracovitá, takový pygmaliónský jev“. Po předchozím dvoukariérovém manželství si také cenil toho, že netouží po profesní kariéře.

PARADOX OSUDU

Za největší rodinnou tragédii lze jistě považovat sebevraždu dítěte. Taková osudová rána potkala manžele Plzákovy v roce 1992. Jejich jediný syn si vzal život večer před maturitou. V té době byl primář již čtyři roky v důchodu. „Po založení Linky důvěry jsem během pár let mluvil asi s padesáti rodiči dětí, které spáchaly takzvanou jinošskou sebevraždu. Z těch hovorů však nebylo možné poznat, zda šlo o začínající depresi, či schizofrenii, juniorské bilancování, nebo strach z něčeho.“ Tady se částečně nabízela poslední z uvedených možností. Syn například v dětství nerad prohrával v šachu s otcem, takže ten ho nechával vítězit. Později se karta obrátila, žák předčil učitele a devět z deseti partií regulérně vyhrál. Nicméně i ta jedna prohra ho hnětla. Jenomže prohra při maturitě ani v nejmenším nehrozila, v mnoha předmětech měl totiž chvalitebné známky. Prostě záhada. Na stole zůstaly dva dopisy na rozloučenou, jež nic nevysvětlily, a otevřené okno ... „První pravidlo v nauce o sebevražednosti zní: psychiatrie nezná jediný příznak, podle něhož by se spolehlivě určilo, že dojde k sebevraždě,“ dodává psychiatr. V těchto slovech zaznívá jakási smutná útěcha.

NEÚNAVNÝ TVŮRCE

Pětadvacet let byl primářem na pražské psychiatrické klinice, položil základy manželského poradenství a pozitivně ovlivňoval své kolegy. „Činil tak osobním příkladem, svým talentem, vzdělaností i laskavostí,“ shrnuje jeden z nich, dr. Pavel Zemek. Veřejnost pak četla Plzákovy knihy, z nichž mnohé byly ve své době bestsellery. O těch stěžejních již řeč byla, on však psal a dosud píše dál. A tak od konce osmdesátých let vznikli: Falešní hráči (se Zdenou Frýbovou), Zákony ženské přitažlivosti (se sexuologem Radimem Uzlem), Obrana proti zlu, Jak dál?, Soužití k zabití (s Ivankou Devátou), O žárlivosti, Manželský svár, Pozor, padání skal, Láska a posedlost a letos jako poslední Tušení o lidské duši. Nutno dodat, že je autorem osmi divadelních her a šesti televizních inscenací. Nejznámější hra, Záviš kontra Březinová (spoluautor Miloslav Šimek), se hrála v Semaforu. Z ostatních jmenujme Pojďte se mít rádi nebo Pudy a pes.
Otázky, proč dnes píše sexuální poradnu v bulváru SuperSpy a proč dělá reklamu preparátu k vylepšení pohlavní mužské zdatnosti, ho nepohoršují a odpovídá na ně věcně. Tvorba oněch sloupků mu prý bystří mozek a taky ho jako důchodce zajímá honorář. Pokud jde o reklamu, je finanční motiv ještě jasnější. Poznámce, že ingrediencemi onoho přípravku jsou dle letáku kokotice čínská či semena kozince, což připomíná jednu hanbatou písničku bratří Tesaříků, se usměje a dodá: „Ovšem pozor! Podařilo se mi prosadit u výrobce, aby to muži neaplikovali co nejčastěji, což je proti obchodním záměrům.“ Je-li řeč o psaní, pořídil si počítač a umí s ním pracovat, ale nakonec se vrátil ke klasickému psacímu stroji. Důvod? Při jeho zvuku se mu lépe přemýšlí. Jinak mívá stále po ruce papírky, a jakmile dostane nápad, hned jej poznamená. Ty nejlepší si desítky let zapisuje do sešitu (má jich několik). Z poslední doby se mu nejvíc zamlouvá epitaf. „Zde leží moje žena, zatímco já odpočívám v pokoji,“ řekne se smíchem. h



reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější