Nostický zahradní domek na kraji Kampy měl několik slavných obyvatel -modrého abbé Josefa Dobrovského, historika umění Zdeňka Wirtha, krátce Jiřího Voskovce, déle Jana Wericha a básníka Vladimíra Holana. Shodou okolností uplynulo od narození tří posledních v roce 2005 sto let.
Dnes, kdy i jména nejvýraznějších osobností našich dějin panáčkují v různých žebříčcích a "vzdělanci" se přou, zda měl větší význam ten, nebo onen politik, nebo ten, či jiný hudební skladatel, zeď i okolí Dobrovského domku, teď ovšem známého jako dům Werichův, o lecčems svědčí. Proti Lichtenštejnskému paláci stojí jako dávný pozůstatek úcty k zachránci českého jazyka a odpůrci mýtomanů socha Dobrovského. K bustě Zdeňka Wirtha nad vedlejším vchodem
přibyla před lety (tuším bez povolení) i nepříliš povedená busta Werichova.
Fakt, že není připomenut Voskovec, lze dnes vysvětlit i krátkou dobou jeho pobytu. Básník Holan, který tu žil mezi lety 1948 až 1968 celých dvacet roků a našel zde jeviště pro svou nejslavnější báseň Noc s Hamletem, není ovšem v galerii význačných obyvatel domku zastoupen vůbec. Je to jen jeden z dokladů toho, kam až dnes klesla společenská prestiž tvůrce.
O budoucnosti stavby se vedou spory. Mecenáška Meda Mládková by to odtud neměla daleko k expozici moderního českého umění v Sovových mlýnech,Werichovi příznivci usilují o zřízení Muzea Osvobozeného divadla. Já osobně bych byl pro kombinaci památek na Holana a Dobrovského. Zřejmě si dobře rozuměli, když abbé v noci vkráčel francouzským oknem k básníkovi na sklenku červeného. Nikdy dřív, ale při západu slunce vždycky Holan zvedl láhev vína, aby se proti slunci potěšil jeho barvou, pak ji políbil a otevřel čekaje živé i mrtvé návštěvníky. Byl jedním z básnických novátorů českého jazyka - věnoval dokonce báseň "prezidentu zemské osy" Velemiru Chlebnikovovi. A Dobrovský musel být rád, že z toho, co se on snažil jen zakonzervovat bez valné důvěry v budoucnost, stal se v rukou génia mistrovský nástroj. Zapřisáhlý racionalista ovšem také dobře věděl, že jsou věci, které nemůžeme plochým rozumem vysvětlit. Sám psal a rozesílal ve chvílích, kdy o tom nevěděl, svým přátelům chiliastické listy, které ovšem s jeho prací vědeckou nijak nesouvisely. Zato rozhodně, i když podvědomě měly něco společného s odvrácenou stranou Měsíce. A ta nám také nastavuje tvář. Souvisely s tím, čemu se říká báseň. A báseň, jak z Holana známo, je dar.
UŠLECHTILÝ HAVRAN
Představa básníka k stáru už ani nevycházejícího z domu a žijícího ponejvíce mezi nočními stíny je samozřejmě představa romantická a ten, kdo by ji chtěl dnes naplňovat, setkal by se nejspíš s posměchem. Ani takový J. H. Krchovský ve své nápodobě dekadenta není víc než stylizací, ba dokonce i parodií, která se ovšem k jeho prospěchu poněkud zvrtla.
Už v samotném jádru romantismu je ukryto rozmáchlé herecké gesto, které ti starší z nás mohli ještě obdivovat (nebo se mu smát) při Štěpánkově přednesu Máchova Máje, ale také třeba při autorské interpretaci Nezvalovy básně Na břehu řeky Svratky. Holan, jak vzpomíná strážce jeho odkazu Vladimír Justl, byl bezesporu dobrý herec. Přidejme k tomu ještě vizáž černého krasavce s hlubokýma očima a ušlechtilým profilem, až úzkostnou péči o eleganci vzhledu, patrnou z dobových fotografií, a máme před sebou ušlechtilého havrana, jehož never more se nám chce věřit.
Holanovy básnické začátky (autorem zavržená prvotina Blouznivý vějíř pochází ze stejného roku 1926 jako Halasova Sépie, ale není zdaleka tak výrazná) jsou ještě poznamenány pomalu odcházejícím poetismem, nad kterým ovšem brzy převáží vrozená spiritualita, přibližující Holana R. M. Rilkovi, snad nejduchovnějšímu básníku minulého století. Holan Rilka, narozeného stejně jako on v Praze, hojně překládal a podobně jako on měl blízko k Mallarméovi. Po prvních sbírkách se tak v polovině třicátých let mohlo zdát, že v něm budeme mít vynikajícího představitele tehdy vlivné teorie tzv. čisté poezie abbé Bremonda. Český překlad jeho eseje na toto téma vyšel právě v roce 1935.
Holanovo dílo ovšem tuto teorii přesáhlo, zatímco poslání naplnit ji zůstalo v českém prostředí na básníku a diplomatu Josefu Palivcovi.
VĚZEŇ POD BEZDĚZEM
Romantismus totiž vtělenou čistotu básně nepředpokládá. Jestliže v duchu falešně romantického kultu básníka veřejnost přijímá za svou Myslbekovu představu Máchy, ztělesněnou na Petříně v soše obtloustlého mladíka vonícího ke kytici šeříku, jestliže dámy po celé Evropě vzdychaly a vzdychají nad "básnickou" smrtí Rilka, který se píchl o trn růže, pak jde o nedorozumění. Romantika není romantismus. Co se zdá být poetické, zhusta nebývá poezií a básník tu není od toho, aby vyprávěl o svých soukromých náladách, ale vždy o vzájemném vztahu světa, vesmíru a lidí, ať už k tomu - také podle své letory - používá jakýchkoliv prostředků.
Každý školák snad ví, že Mácha, zakladatel českého literárního romantismu, byl letory vášnivé. Je otázka, co si pod tím představuje. Starý svár mezi životem a smrtí, jenž má vždycky jen jednoho vítěze, tragický rozpor mezi anděly a červy, mezi jásající mladou tváří a Yorickovou lebkou, kterou hrobník podává Hamletovi, žil doposud od počátku křesťanství v každé době, takže nešlo jen o vysoké, ale i o nízké, prožívané vášnivými osobami dokonce silněji než elegiky. Nejzřetelněji tento rozpor vyjevilo baroko díky své smyslovosti i smyslnosti. Tím, jak kladlo důraz na nádheru kulis, v nichž se odehrává theatrum mundi, znělo jeho memento mori ve vší své záhadné křiklavosti důrazně.
Také Holana lze označit za vášnivce a svým způsobem i dědice barokních tradic. Jako záhada opravdu romantická a podivná může se nám dnes ovšem jevit fakt, že se na své pouti životem ocitl už v dětství tam, kde byla krajina Máchova, ten kraj s písečnou zemí a sosnami, na něž se mračí velmi starobylý Bezděz, místo králevicova dávného nuceného pobytu.
František Holan, básníkův otec, tam byl od roku 1911 správcem továrny na výrobu papíru a lepenky. Jak píše Vladimír Justl v podrobném Životopisu (XI. svazek Sebraných spisů), jemuž teď přibyly jako pendant Holanovy nápovědi, kde se Jiří Opelík zase věnuje především dílu, byl básník zřejmě především po otci. Nemluvný senzitiv trpěl nedoceněním a depresemi, v nichž pomýšlel na sebevraždu. Vladimír Holan byl podle svědectví Sonji Špálové, své první lásky, "zachmuřený, sveřepý a výbušný. Se vším nespokojený, uměl takovým zvláštním způsobem ironizovat, skoro mlčky nebo jedním slovem, nebo prostě ignoroval to, co ho nezajímalo."
CESTA K LIDEM
S takovou povahou se ovšem těžko navazují vztahy, a tak Holan vyrůstal ve vnitřní osamělosti, která se mu proměněna v tvůrčí samotu stala později nezbytností. Zároveň ho ovšem vzdalovala lidem a vedla k hermetičnosti. "Leč i Holana, autora zcela svobodného a (jak se říká) exkluzívního básníka," píše Jiří Opelík, "přitáhla si nakonec tradice veškeré velké české poezie, která vždy měla ostře vyvinutý sociální smysl a vědomí sounáležitosti s těmi nejnižšími a nejpronásledovanějšími, a otevřela tak jeho dílo v tomto směru." Sbírka Kameni, přicházíš ... z roku 1937, kterou se Holan teprve etabloval jako básník opravdu významný, přinesla do jeho tvorby nový rys - chápání poezie jako služby. Tento vývoj dovršil Holan v době mnichovské krize, kdy vznikl jeho cyklus Září 1938, z něhož už některé básně, jako slavná Odpověď Francii, propadly konfiskaci.
Ušlechtilý patos, kterým jsou tyto verše naplněny, je bezesporu původu romantického. (A není od věci tu připomenout, že romantismus samozřejmě nebyl jen umělecký směr, ale celkový postoj k životu, včetně aktuální politiky.) Autor se stává bardem, mluvčím kolektivního názoru. Léta 1938 a 1945 byla zřejmě posledními, kdy se ztotožnili básníci s hlasem národa a obráceně. Holan mezi nimi spolu s přítelem Halasem zaujal místo nejpřednější. Z takové básně, jako je Noc z Iliady z doby mobilizace, mrazí slavnostně dodnes a je to nejlepší důkaz toho, že umění časové nemusí zůstat uměním jen pro jednu dějinnou chvíli. Na jaře 1939 Holan doslova riskuje krk, když otiskuje jinotajnou báseň Sen, v roce 1943 vychází Terezka Planetová, báseň, kterou obnovil epické tradice české poezie a jež patří v jeho díle k nejkrásnějším.
Tady se ovšem dostáváme k tématu básník a doba, které bylo velmi aktuální i po válce, kdy i takoví tvůrci jako Jiří Kolář nebo Ivan Blatný podlehli pod dojmem osvobození třeba jen na čas iluzi komunismu, zatímco jiní rozměnili ve falešně chápané služebnosti svůj talent za drobné ze stranických sekretariátů. Vladimír Holan rozhodně patřil k těm prvním. V roce 1946 uveřejňuje Rudé právo jeho vyznání Proč jsem se stal komunistou? "Kdyby to nebylo neskromné," píše, "ukázal bych na některých svých starších knihách, že už před lety mé sympatie tiskly ruku komunistům, a to s celou upřímností, která před sebeskvělejší frází dávala a dává přednost srdci." Říká, že hlavním úkolem básníka je osvobozovat, a domnívá se, že nám komunismus pomůže "dospět ke člověku".
Nový prozaizující styl takových Rudoarmejců (1947) dává tušit, že se básník chtěl stát srozumitelnějším, že počítal se širší odezvou. Jiné jeho verše z té doby se už ale stávají plochými agitkami. Ještě v březnu 1948 Holan, který na čas vstoupil do KSČ a vystoupil i z katolické církve, uveřejňuje ve Svobodných novinách List anglickým a americkým básníkům, v němž vyjadřuje podporu únorovému převratu.
BÁSNÍK-VYHNANEC
Komunisté ovšem už naivní a důvěřivé básníky nepotřebují. Jejich cílem není osvobozovat, ale znevolňovat. Už v roce 1950 ve své brožuře Třicet let bojů za českou socialistickou poezii Ladislav Štoll, soustředěný na útok proti dílu nedávno zemřelého Františka Halase, jen tak mimochodem kádruje Holana a Hrubína jako "dočasně napřímené", Konstantin Biebl, jenž později v depresi z nastolené diktatury spáchá sebevraždu skokem z okna, považuje za nutné bránit kolegu básní Kritikům poezie Vladimíra Holana.
Holan, který se právě v roce 1948 usadil po Voskovcově emigraci v Dobrovského domku a jehož rodina se tu o rok později rozroste o dceru Kateřinu, postiženou Downovou chorobou, se najednou ocitá bez možnosti publikovat, a tím i bez prostředků. Po krátkém dávném úředničení vsadil zcela svou existenci na básnickou dráhu. Nyní se tento řetězový kuřák pokouší kouřit i listí a sbírá nedopalky. Shání prostředky tím, že opisuje na ruční papír své básně a ty pak prodává.
V té době básník postupně přestává opouštět svou samotu, jež byla nazvána Holanesií. Mnoho nevychází, jezdí jen do Všenor za sestrou, a hlavně za maminkou. Píše ovšem dál - v letech 1949-1955 lyrickoepickou skladbu Noc s Hamletem, která dostává na nátlak Vladimíra Justla definitivní podobu až v roce 1962, navazující báseň Toskána (1956-1963), již autor považoval za své vrcholné dílo a básnickou závěť, lyriku shrnutou později do sbírky Bolest i epiku Příběhů. Zejména první polovina padesátých let se tak přes všechny ústrky a existenční problémy stává jaksi navzdory nejvýznamnější etapou Holanovy tvorby. Jiří Opelík o tom píše: "Ať psal Holan v poúnorových letech lyriku, epiku, neb útvary smíšené, vždy to byl jeden a týž zpěv, zpěv vyřazenosti, osamocení, bolesti, vyrovnávání s neštěstím. Reflexe okolního světa dála se nyní jedině skrze kategorii niternosti, postrádajíc opory v současných reáliích i v patosu služebnosti."
Přesto byl režimu básník tak nebezpečný, že k jeho postupné básnické rehabilitaci dochází až v první polovině let šedesátých.
V roce 1963 je jejím prvním znamením výbor Noční hlídka srdce, v témže roce mělo ve Viole premiéru legendární představení Noci s Hamletem, které se na repertoáru udrželo čtyřicet let, přicházejí první zahraniční ocenění, Noc s Hamletem je nejpřekládanějším dílem české poezie.
Má ovšem přijít recidiva krutých padesátých let, recidiva, která zdánlivě nevypadá životu nebezpečně, neboť postrádá krvavá představení. Ale copak není pro život i pro básníky stejně nebezpečné bahno banality, šedý všední den? Holan a jeho "jeskyně slov" se opět ocitají v centru podezření. Básnického fragmentu Noc s Ofélií se v roce 1973 musí ujmout Restaurace a jídelny Prahy 1, aby mohl být vydán alespoň bibliofilsky, nové sbírky Holanovy lyriky, čím dál víc zavinuté do sebe, nejsou publikovány, vydávání souborného díla zdržováno. V roce 1977 umírá Holanovým, kteří se mezitím přestěhovali do ulice U lužického semináře, vroucně milovaná dcera a nemocný básník přestává psát. Jednatřicátého března 1980 umírá. "Pro mrtvého básníka přijela Pohřební služba v úterý 1. dubna po 18. hodině," vzpomíná Vladimír Justl. "Úzkým schodištěm nemohli snést rakev, a tak básník odcházel ze svého tuskula nad soutokem Vltavy a Čertovky vedlejším domem. Rakev byla nesena přes terasu, na kterou se z oken svého bytu jen díval, a přes zídku, která ji dělila od terasy sousedního domu č. 20. Jako by odcházel na zapřenou ..."
