Karel Pešek-Káďa | Reflex.cz
nahoru

Karel Pešek-Káďa

Jan Báča23. září 2005 • 15:22

Kdo byl prvním našincem, jenž mohl získat na olympijských hrách medaili ve dvou kolektivních sportech? Karel Pešek, zvaný Káďa, a to v Antverpách 1920. Po bronzu v hokeji měl přinejmenším šanci na stříbro ve fotbale. Ale on coby kapitán národního týmu se o tento primát připravil vlastním, poněkud unáhleným rozhodnutím.

Legendárního sparťana připomínáme v roce dvou jeho výročí: před sto deseti lety se narodil a před pětatřiceti lety skonal. Káďovu brilantní hru dnes pamatují pouze osmdesátníci, kteří vědí, že mezi světovými válkami byl symbolem skutečné sportovní hvězdy. Dneska hraje Káďa/ zlatovlasá primadona/ dneska hraje Káďa/ každý tají dech./ Ten když kopne do meruny/ rozehraje srdce struny./ Dneska hraje Káďa/ chlouba celých Čech! - tuhle písničku složil a zpíval Karel Balling, člen kabaretu Červená sedma. A holešovická Uránie uvedla roku 1925 operetu Dnes hraje Káďa. To mluví za vše. Byla však jiná doba. Jistě by i dnes mnozí autoři vytvořili ódy na Nedvěda či Jágra, ale velmi pravděpodobně bychom takové opusy ironizovali; viz loňská premiéra opery Nagano.

OLYMPIJSKÝ SKANDÁL


Pojďme však do olympijských Antverp. Tady, krátce po vzniku Československé republiky, se mimochodem začaly psát statistiky mezistátních zápasů obou našich nejpopulárnějších sportů. Hokejový mač ČSR-Kanada se tu konal 24. dubna 1920 a je prvním oficiálním v naší historii. S Kanaďany jsme prohráli 0:15, s Američany to dopadlo ještě hůře - 0:16 (Káďa hrál v útoku), ale konec byl dobrý: v boji o bronz jsme porazili Švédy 1:0. Olympiáda trvala z dnešního pohledu dlouho, od dubna do září. Příznivci vkládali největší naděje do fotbalu a naši začali znamenitě. Úvodem, 28. srpna, porazili Království Srbů, Chorvatů a Slovinců 7:0 a stejně jako v případě hokejistů šlo o naše první oficiální mezistátní utkání. Vítězné tažení pokračovalo - s Norskem 4:0 a Francií 4:1 - až k branám finále, kde nás čekala domácí Belgie s pětatřiceti tisíci diváků v zádech. Káďa hrál ve středu zálohy.
Mnoho let opisovaly generace českých novinářů "ukřivděnou verzi" o tom, jak špatně slyšící a již šestašedesátiletý anglický sudí Lewis našim od začátku škodil. Ovšem četba dobového tisku vyjeví, že jeho počínání nebylo tak jednoznačné. Angličan pískl v sedmé minutě penaltu a Belgičané vedli 1:0. Naši se naštvali, přitvrdili, fotbal se proměnil v koridu. Když Belgičané srazili Kolenatého a poté zvýšili na 2:0, náš obránce Steiner oplácel faul a byl vyloučen. V tu chvíli kapitán mužstva Káďa zavelel k odchodu do kabiny na protest proti stranickému rozhodování. A to běžela teprve 36. minuta. Sudí pak vyzval náš tým k návratu, leč neuspěl. Konec! Domácí diváky těšil zisk zlaté medaile, ale zároveň je předčasné ukončení finále pobouřilo. Kdosi spustil naši státní vlajku na půl žerdi, na tu se zdivočelí fanoušci již již vrhali, ale v poslední chvíli ji uchránil jeden z přítomných jihoslovanských hráčů. Nicméně nastala pěkná mela, a tudíž Káďa a spol. hned tak nemohli opustit stadión. Posléze je rozhořčení taxikáři odmítali svézt, takže ve špinavých dresech museli potupně kráčet městem na ubytovnu pěšky.
Organizátoři náš tým diskvalifikovali a neudělili mu stříbrné medaile. Československá výprava marně protestovala. V archívu České televize mají rozhovor internacionála Kádi s reportérem Vladimírem Škutinou, pořízený o více než čtyřicet let později. Hráč v něm líčí událost, jako by se stala před týdnem. "Za velké vřavy diváků, pískotu a zvuků trumpet, jsem odvedl mužstvo do kabiny, abych se poradil se členy olympického výboru. Jaké však bylo moje zděšení, když po příchodu do kabiny jsem neviděl žádného člena výboru. Pánové, kteří byli vysláni do Antverp, odjeli na jednání do Paříže. Tím se stalo, že já sám jsem nevěděl, co mám dělat, nešel jsem zpátky na hřiště a my kontumačně prohráli tři ku nule. Ovšem tímto zápasem nebyla epizoda mezi naším a belgickým svazem ukončena. Belgičané vydali bojkot Československé fotbalové asociace na dva roky. Záležitost však byla vyšetřována a bylo konstatováno, že rozhodčí Lewis bral nějaké úplatky. Naše asociace dostala za dva roky určitou omluvu, ale zlatá a stříbrná medaile byly fuč," prohlásil rozhodným hlasem, ale ani v nejmenším se nehlásil ke své spoluodpovědnosti, natož k chybě. To oni... Uplacený rozhodčí, neodpovědní funkcionáři. Jako by již od pravěku našeho fotbalu v něm zapustil kořeny zvláštní alibismus. Ostatně nešlo o poslední Káďovo extempore podobného ražení.

NESEĎ MEZI SALÁTY!


Karel Pešek přišel na svět 20. září 1895 v Olomouci jako druhorozený syn v rodině papírníka. Nejkrásnější roky dětství prožil poté, co se otec stal účetním u pražského nakladatele Vilímka. Peškovi se nastěhovali do Grégrovy ulice na Královských Vinohradech a fotbalové plácky kolem náměstí Jiřího z Poděbrad se staly eldorádem jejich synů - Karla a o tři roky staršího Ládi. Šikovnější Karel hrál ve třinácti za dospělé Meteoru Vinohrady a v patnácti přestoupil do mnohem slavnějšího klubu, ČAFC Vinohrady. Díky tomu chodil zdarma na obědy do hostince pana Charváta, činovníka klubu. Inu, již od pradávna byli fotbalisté hýčkáni. V té době se na školách c. a k. mocnářství nevidělo rádo, když studentstvo holdovalo nepřístojnosti zvané fotbal. Proto si gymnazisté lepili před zápasy vousy, případně volili pseudonymy. A tak kvintáni ze Žitné vymysleli pro spolužáka Karla Peška nové jméno - Káďa. On pak zaválel na turnaji pražského německého klubu Sportbrüder a už mu pseudonym zůstal. Chtěla ho získat Sparta, Slavia i Viktorka Žižkov.
Slávisté šli na věc přes jeho matku, Žižkovští měli příslib otcův, ale nakonec se smála Sparta, která se domluvila s hráčovým bratrem. Podle Starých fotbalových pověstí českých se tak stalo v již zmíněném páně Charvátově podniku po přáteláku ČAFC-Sparta. Tady taky došlo málem ke rvačce, když kapitán Sparty Pospíšil náhle bujaře zavolal na Káďu: "Neseď mezi těmi saláty a pojď mezi nás!"
V letenském klubu začal osmnáctiletý Káďa v roce 1913 jako krajní záložník. Jestliže se už o rok později stal kapitánem, znamenalo to, že je někdo. Kdyby nezačala první světová válka, byla by to idylická doba. Káďova maminka vedla na starém hřišti Sparty klubovou restauraci, což bylo příliš silné slovo pro tu boudu. Vlasta Burian, začínající komik a dobrý brankář, tam zdarma bavil publikum. Jednou měl napsanou na dveřích ještě s obráncem Hojerem velkou sekeru, tak je vysadil a nechal omýt lijákem. Štamgasti řvali smíchy, ale oba dlužníci stejně vše do krejcaru zaplatili. Od poloviny války se však fotbal moc nehrál, mnozí hráči, včetně Kádi, rukovali na frontu. Leč nastal mír a vše nabralo rychlé tempo. Sparta se stala v roce 1919 prvním mistrem ČSR, byť neoficiálním, a v tomtéž roce vyhrál národní tým Pershingovu olympiádu v Paříži, když ve finále zdolal Francií 3:2. Káďa začal hrát středního záložníka a zářil na tomto místě jak ve Spartě, tak v dresu se státním znakem. Tehdy právě vznikl pojem "železná Sparta". Proč železná? V letech 1920-23 sehrála 50 mistrovských zápasů, ani jednou neprohrála, soupeřům nastřílela 230 a dostala jen 40 gólů. Káďa byl oduševnělým šéfem tohoto fotbalového stroje. Nebyl nejrychlejší ani nejtechničtější, nestřílel nejprudčeji, ale uměl všechno téměř dokonale. Nebyl vysoký, ale málokdo ho přehlavičkoval. Hrál inteligentně, elegantně, chladnokrevně a předvídavě. Vynalezl obranný skluz, zákrok, jímž mnohem později vynikal záložník pražské Dukly Pluskal. Obdivovala ho celá Evropa. Sparta s ním vyhrávala. Ve Vídni před padesáti tisíci diváků porazila nejlepší rakouské kluby, v Praze uruguayský National Montevideo a anglický Bolton Wanderers. Triumfovala na zájezdech v Portugalsku, Španělsku či Francii. V roce 1926 podnikla úspěšný zájezd do USA a o rok později získala Středoevropský pohár, elitní klubovou soutěž, obdobu dnešní Ligy mistrů.

ZASEDL MÍČ


Káďa byl hezký člověk, prototyp sebevědomého a úspěšného muže první republiky, jenž uměl být hvězdou, a proto mu i leccos prošlo. Ve finále Středočeského poháru v roce 1928 Slavia hostila Spartu. Po půlhodině hry sudí Cejnar odpískal proti Spartě penaltu. Míč už stál na značce, ale Káďa začal protestovat, slávista Svoboda se již chystal k rozběhu, leč kapitán Sparty byl rychlejší a na míč si sedl... Cejnar však trval na svém a dal Káďovi dvě minuty na rozmyšlenou, načež ten odvolal svůj tým ze hřiště. Poté rozhodčí v 35. minutě zápas ukončil, nic jiného mu nezbývalo. Pětadvacet tisíc diváků zprvu nechápalo, co se děje, ale pak rozlíceně vtrhlo na hřiště. Policie musela povolat všechny dosažitelné posily. A jak skončila aféra u zeleného stolu? Skandál zavinil Cejnar, nevyužil všech možností k uklidnění hráčů. Kdepak Káďa, ten byl nedotknutelný. Za pár dní se hrálo znovu, ale od 35. minuty a začínalo se penaltou, slávisté ji sice neproměnili, ale nakonec vyhráli, asi spravedlivě.
Slavný fotbalista dostal do vínku všestranný sportovní talent, a jak už zaznělo, báječně uměl i hokej. Od roku 1914 hrál na pěti šampionátech Evropy a třikrát pomohl našemu týmu k prvenství. Naposledy v roce 1925 na Slovensku. Tehdy o něm zpravodaj pražského Sportu napsal: Káďa byl nejskvělejším hráčem celého teamu. Netrvalo to dlouho a již všechno obecenstvo, i to, které Káďu neznalo, hledělo jen na něj. Káďův temperament byl pro mužstvo neocenitelný. S veselým úsměvem, ohromnou elegancí a velikou rychlostí rozbíhal se vždy za nadšeného křiku svého obecenstva, prorážel mezi soupeři a nesobecky připravoval svým kolegům skvělé situace. Káďa byl také vlastním vůdcem mužstva a dirigoval je svými povely při všech zápasech. Je to docela úsměvný i výstižný popis, ale nezapomínejme, ještě nebyly rozhlasové, natož televizní přenosy, proto musel mít sportovní žurnalista básnické střevo.
V roce 1933 přestoupil Káďa po dvaceti letech ve Spartě do Brna, do týmu ligového nováčka SK Židenice. Důvod? Ztrácel rychlost, nepodával už tak oslnivý výkon a kromě toho se on a jeho matka se Spartou soudili. Šlo o kantýnu na stadiónu, kterou stále vedla paní Pešková. Sparta prý zjistila, že protistrana neplní řádně smlouvu, cítila se poškozena a žádala od rodiny svého hvězdného hráče částku, z níž se tajil dech - půl miliónu korun! Kauza se vlekla téměř rok, až skončila u Nejvyššího soudu, kde žalobci neuspěli. Káďa působil v Brně jednu sezónu a v roce 1934 tady hrál ligu naposledy. Se Spartou byl třikrát mistrem ČSR a jednou vyhrál Středoevropský pohár. Celkem odehrál v jejím dresu 727 zápasů, a když jej oblékl naposledy, fanoušci v hledišti slzeli. Tenhle klubový rekord překonal až nedávno Jozef Chovanec, jenž má na kontě 743 utkání. Barvy národního týmu hájil Káďa jedenáct let a ve všech 44 zápasech nastoupil jako kapitán.
Věděl, že se sportem nemůže živit do smrti, studoval přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a brzy po ukončení fotbalové kariéry nastoupil coby RNDr. na ministerstvo zdravotnictví. Tady to později dotáhl na vedoucího referátu subvenčního sektoru a toto místo zastával až do roku 1951. Nedlouho předtím, čistě pro potěšení, získal ještě akademický titul lékárnický - MgPh.
Protože však nebyl v KSČ, ocitl se mezi 77 500 úředníky, které neblaze proslulá celostátní akce poslala nekompromisně z kanceláří do výroby. Dnes je občas tato velká budovatelská akce k vidění a pousmání ve filmech pro pamětníky, ale tehdy těm tatíkům, nuceně oblečeným do fabrických montérek, do smíchu nebylo. A tak i slavný Káďa, dvojnásobný doktor, pracoval poté až do důchodu v družstvu Mechanika coby dělník, zpočátku pomocný.

TRPKÁ EPIZODA


Zmínku ještě zaslouží jeden nepříliš známý příběh z jeho života. V roce 1944 vznikla u nás na popud německých okupantů kolaborantská organizace Česká liga proti bolševismu a Káďu se snažila naverbovat. Sportovní novinář František Steiner to líčí ve své knize Co jsem "zapomněl" napsat, jež vyšla před pár lety. Cituje Káďovo vyprávění, jak jednoho dne zazvonil telefon a kdosi z protektorátního ministerstva vnitra mu oznámil, že bude členem Ligy, protože je stále populární a lidi za ním půjdou. Nesouhlasit prý nemohl, ale přihlášku nikdy nepodepsal, uváděl. Za rok a něco přijely ruské tanky a snad přímo 9. května na náměstí Republiky kdosi vykřikl: "Hele, Káďa, ten je v Lize proti bolševismu!" Okamžitě byl zatčen a odveden do kasáren. "Tam mne muž v modrákách začal bít hlava nehlava, ale naštěstí to netrvalo dlouho," popisoval otřesný zážitek. Pak ho vyslýchali a po sepsání protokolu ještě týž den propustili. Tvrdil, že pokud najdou jeho přihlášku do Ligy, půjde klidně na dvacet let sedět. To se nestalo, a tak řízení proti němu za rok skončilo. Žádal o omluvu v tisku, ale neuspěl. A tohle ponížení nesl do konce života velmi těžce. Domníval se, že kvůli tomu musel odejít z ministerstva do výroby a měl i podstatně nižší důchod. Vysvítá to z jeho trpce znějícího dopisu, jejž redaktor Steiner léta uchovával a publikovat mohl až po změně režimu.
Na onu osudovou hořkost určitě zapomínal na pravidelných setkáních stolní společnosti Houpačka. Z hotelu Paříž se v šedesátých letech přestěhovala do kavárny Letná a později do blízkého Plzeňského dvora. Patřil k jejím nejvýznamnějším členům spolu s mnoha fotbalisty, herci, automobilovým závodníkem Otou Nimshausem či varietním umělcem Béďou Lakem. Při debatách o sportu i politice stála na stole malá houpačka s figurkami slávisty a sparťana, a kdo ji rozhoupal, většinou se to povedlo nováčkovi z neznalosti, musel zaplatit rundu. Karel Pešek, řečený Káďa, bydlel na nedaleké Korunovační třídě a do posledních dnů velice dbal na svou pověst noblesního člověka. Zemřel 30. září 1970 na zástavu srdce, krátce po oslavě svých pětasedmdesátin. Na jeho pohřeb přišly tisíce lidí a rakev zahalovala státní i sparťanská vlajka. Nekrolog v týdeníku Stadión přiblížil velkého hráče i těm, co ho nemohli vidět na hřišti: Byl stejně elegantní jako Bican, houževnatý jako Pluskal, džentlmenský jako Láďa Novák a technický jako Masopust.

Jan Báča

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější